Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Berka… to odmietam čítať. To už môžete dávať linky aj na román Starec a more.
míra: Ta diskuse už tady proběhla a nevím jak ostatním, mne se nechce ji opakovat, nicméně ve stručnosti:
Např. spis B. Engelse Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, který demaskoval tyto instituce jako proměnlivé, podléhající dynamice výrobních vztahů a “demytologizoval je” s odkazem, že nejsou “nic než…” vyšel ze seriozních antropologických výzkumů (Morgan) a ve své době byl velmi fundovaným a seriozním vědeckým dílem. Bohužel pro marxistickou antropologii vývoj nespal a dnes již uvedené dílo nemá jinou než vypovídající hodnotu o tom, jak se vědecké poznatky v jednotlivých oborech mění.
Co myslíte, udělali lépe ti, kteří se řídili dle poslední výspy vědeckého poznání, (že rodinu je třeba zrušit a osvobodit ženu z jejího jha) nebo ti, kteří se zdrženlivě přidrželi “zastaralých” a “nevědeckých” pojetí rodiny (zpravidla založených na křesťanských základech) ?
Čestmír Berka:
Oficiální katechismus ŘKC: “239 …Je tedy vhodné připomínat, že Bůh přesahuje lidské rozlišování na pohlaví. Není muž ani žena, je Bůh. Přestože je zdrojem a vzorem lidského otcovství a mateřství, přece je přesahuje…”
(str. 75)
TvojOponent says:
March 11, 2014 at 7:33 pm
“Berka… takže podľa vás je Boh muž?
A akej rodovej identity?”
Rozhodně je to samec. Muž asi taky, protože ježíš jako potomek dvou samiček/žen je dost divoká představa. Nebo, že by byl hermafrodit?…každopádně v Bibli vystupuje jako starý, ale přesto silný chlap. Nikdy jsem neviděl, že by křesťané oslovovali předmět svého uctívání “Matko” nebo “Dítko”, nebo že by tato entita měla jiné, než ryze mužské záliby- zabíjení nepřátel, zápas a jiné sporty…
Cestmir Berka says:
March 11, 2014 at 7:16 pm
protestant napsal:
To už je fakt zoufalství…Otec, Hospodin, JHWH- stále maskulinní a mužsky se chovající entita. Je Ježíš Boží syn?- pak je Bůh jeho otec, čili muž, který oplodnil jednou svou třetinou- Duchem Svatým lidskou samičku Marii. Jestli Bůh je otcem Ježíše, který se narodil přde více než 2000 lety někde ve východním středomoří, bude ( pokud ještě žije) starší, než 2000 let- to ti připadá málo?
protestant:
Jak to ale chápete vy? Vy jste teolog, jste věřící člověk. Byl Ježíš Božím synem?
Božím synem? Co je to Boží syn? Určitě nebyl fyzicky Božím synem, to bychom se museli ptát (na skoro až rouhačské otázky), s kým ho Pánbůh měl.
Syn byl tehdy zásadně ten, kdo mohl právně zastupovat svého otce. To znamená, že Boží syn především reprezentoval vůli svého otce. Ježíš měl Pánaboha jako svého otce, měl k němu tento vztah a učil ho i ostatní (modlitba Otče náš je toho dokladem) a pochopitelně ho můžeme pokládat za Božího syna. Je to nenahraditelná metafora.
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/exkluzivne-na-ct24/osobnosti-na-ct24/195286-cesi-jsou-vuci-krestanstvi-imunni-rika-petr-pokorny/
odvolávat se na katechismus ŘKC po tom, co sis tady notoval s Protestantem 😀 LOL
“Určitě nebyl fyzicky Božím synem” – určitě? Jak to dotyčný zjišťoval? S kým ježíše Táta měl?- no přeci s Marií!
Čestmír Berka:
Pokud byste Čestmíre Berko pozorně četl, všiml byste si, že jsem se zde opíral vždy o oficiální katechismus ŘKC a neuvedl jsem (pokud vím) nikdy nic co by s ním bylo v rozporu. Naše shoda s protestantem v řadě věcí (rozhodně ne ve všech) bude zřejmě vyplývat z toho, že jsme oba křesťané 🙂
Mimochodem jsem rád Čestmíre, že i s Vámi mohu najít někdy společnou řeč. Souhlasím, že představu Boha jako samce je třeba rozhodně odmítnout, je to představa která je v jasném rozporu s učením katolické církve.
Proboha, KDO JE TEDA JEŽÍŠŮV OTEC? Může být otcem někdo, kdo není plodný muž?
Nevšimnul jsem si, že bys petře Protestanta napomenul, že katechismus ŘKC je pro všechny křesťany závazný, když tady razil názor, že je to zastaralé dogma…
Co vidím, to vidím- celou Biblí se táhne příběh o Hospodinovi ( a ne Hospodyni), co se pere, válčí- typický samec!
Čestmír Berka:
Jak by Vám vědec z oboru fyziky na začátku století odpověděl na otázku možnosti nadsvětelného přenosu informace ?
Třeba na to, co se ptáte jednou nějaký F. Collins přijde 🙂
Neschopnost věřit je často způsobena subjektivní interpretací boha, kterého člověk popírá. Určitě
bychom se dokázali s mnoha nevěřícími shodnout, že v boha, kterého oni popírají, nevěří ani věřící.
To proto, že představy o Bohu jsou zpravidla různé lidské karikatury Boha, např. „bůh policajt“, „bůh
registrátor hříchů“, „bůh bělovousý hodný stařeček na obláčcích“. Falešnou představou boha je i tzv.
„deismus“, tedy že Bůh existuje, stvořil svět i člověka, ale dále se o svět ani o člověka nezajímá.
Dobrou rozlišovací otázkou, která zpravidla při dialogu s „nevěřícím“ zabírá je: „A řekni mi prosím,
jaký je ten bůh, v kterého ty nevěříš“. Člověk si vždy Boha představuje připodobněním k člověku, což
byli všichni starověcí či antičtí bohové, či celé galerie bohů. I známý řecký filosof Sokrates nevěřil v
božstva vyznávaná jako oficiální kult řeckých městských států. Je bohužel příznačné, že pokud kritika
oprávněně zpochybní obrazy boha tak jak byl vytvořeny lidmi, znamená to pro mnoho lidí odstranění
nejen těchto obrazů, ale i zpochybnění samotné existence Boha. Teologicky i filosoficky je přitom
zřejmé, že bytí – existence Boha (který přesahuje naprosto všechno a současně je jeho předané bytí
obsaženo v každém atomu vesmíru) musí být úplně jiná než bytí člověka, (složeného z tělesné a
duchovní a duševní stránky v prostoru a čase našeho vesmíru).
http://teleci.evangnet.cz/sites/teleci.evangnet.cz/files/Halik%20Tomas-Vira%20nevericich.pdf
Vždyť se k Synovi Otec přiznal! Nebo to už neplatí?
Co z křesťanství potom zbyde? Jedni křesťané pochybují o pekle, jiní o duši, další o Satanovi..jiní v Pekle byli na exkurzi, další Satana vymítají…za chvíli tady bude Protestant opakovat svoje směšné tvrzení, že andělé nemají křídla ( asi už v biblických dobách měli raketový pohon)…
Já volám s Bolkem Polívkou v Kurvahošigutentag- doktore, chcete říct, že můj Tata není můj tata?
Ještě jednou a lépe:
Neschopnost věřit je často způsobena subjektivní interpretací boha, kterého člověk popírá. Určitě bychom se dokázali s mnoha nevěřícími shodnout, že v boha, kterého oni popírají, nevěří ani věřící. To proto, že představy o Bohu jsou zpravidla různé lidské karikatury Boha, např. „bůh policajt“, „bůh registrátor hříchů“, „bůh bělovousý hodný stařeček na obláčcích“. Falešnou představou boha je i tzv. „deismus“, tedy že Bůh existuje, stvořil svět i člověka, ale dále se o svět ani o člověka nezajímá. Dobrou rozlišovací otázkou, která zpravidla při dialogu s „nevěřícím“ zabírá je: „A řekni mi prosím, jaký je ten bůh, v kterého ty nevěříš“. Člověk si vždy Boha představuje připodobněním k člověku, což byli všichni starověcí či antičtí bohové, či celé galerie bohů. I známý řecký filosof Sokrates nevěřil v božstva vyznávaná jako oficiální kult řeckých městských států. Je bohužel příznačné, že pokud kritika oprávněně zpochybní obrazy boha tak jak byl vytvořeny lidmi, znamená to pro mnoho lidí odstranění nejen těchto obrazů, ale i zpochybnění samotné existence Boha. Teologicky i filosoficky je přitom zřejmé, že bytí – existence Boha (který přesahuje naprosto všechno a současně je jeho předané bytí obsaženo v každém atomu vesmíru) musí být úplně jiná než bytí člověka, (složeného z tělesné a duchovní a duševní stránky v prostoru a čase našeho vesmíru).
http://teleci.evangnet.cz/sites/teleci.evangnet.cz/files/Halik%20Tomas-Vira%20nevericich.pdf
Na facebooku zazněla otázka, co by věřící a ateisty přimělo změnit jejich světonázor. Já jsem odpověděl:
Dobrá otázka! Tak mě by třeba přimělo změnit světonázor, kdyby se ukázalo, že platí, co slíbil Ježíš:
O cokoli poprosíte v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu. Když mě budete o něco prosit v mém jménu, já to udělám. (Jan 14:13,14)
Kdyby se ukázalo, že modlitby k Ježíši statisticky prokazatelně fungují (což by vůbec neznamenalo, že musejí fungovat vždy, stačilo by opravdu jen statisticky), zatímco modlitby k jiným božstvům nikoliv – pak bych změnil světonázor. Takhle prosté to je.
Zajímalo by mě, jestli se zde najde nějaký věřící, který bude schopen napsat, co by jeho přimělo změnit světonázor a opustit víru… 🙂
Halíka sem netahejte!- je to podle mnoha křesťanů satanista ( i tak vypadá!).
“”Dobrou rozlišovací otázkou, která zpravidla při dialogu s „nevěřícím“ zabírá je: „A řekni mi prosím,
jaký je ten bůh, v kterého ty nevěříš“”
To není dobrá otázka, to je rádobyvychcaná otázka..na úrovni dítěte…
Cestmir Berka says:
March 11, 2014 at 8:20 pm
Halíka sem netahejte!- je to podle mnoha křesťanů satanista ( i tak vypadá!).
protestant:
Mnoho je deset? Nebo snad patnáct?
Michal:
To vím naprosto přesně. Nic.
Petr: To vím naprosto přesně. Nic.
No to je mi jasné, aspoň díky za upřímnost 😀
Petře, a co si o tom postoji myslíte? Co si myslíte o tom, když někdo má nějaký názor, a dopředu ví, že by jej nic nepřimělo jej změnit? Nezdá se vám to tak trochu jako postoj … fanatika? Omlouvám se za upřímnost…
petr: Ta diskuse už tady proběhla a nevím jak ostatním, mne se nechce ji opakovat, nicméně ve stručnosti: …
Ok, tak já taky jenom ve stručnosti: já nepopírám, že vědecké poznatky byly, jsou a budou zneužívány ideology všeho druhu. Pokud pojmem “vědecký světonázor”, myslíte třeba toho Engelse, tak prosím. Ale je to dost nešťastná a matoucí definice. Věda totiž není ideologie- ta sama o sobě neodpoví zda rušit, nebo nerušit rodinu. Skutečnost, že nějaká ideologie vychází z vědeckých poznatků ji ještě nedělá vědeckou.