Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
mira says:
Náboženství, jak ho vnímám já, nevysvětluje vůbec nic
protestant:
1. křesťanství nepovažuji za náboženství
2. nemyslím, že je úkolem křesťanství něco vysvětlovat
Náboženství ve své krystalicky nejčistší podobě bych definoval jako
– víru v existenci boha či bohů, a především pak jeho/jejich uctívání
– s tím spojené rituály
– život ve společenství věřících
– chápání náboženství jako zdroje morálky
Je to otázkou, zda je podle této definice náboženství Buddhismus, který nemá boha – ale křesťanství?! Jak může někdo prohlašovat, že křesťanství není náboženství?
Citovali ste toto:
A chceli ste tým podporiť Protestantove názory na dušu, ktoré sú vlastne nezlučiteľné s doktrínou RKC.
Peter, myslím, že by ste predsa len mali absolvovať tie hodiny katolíckeho náboženstva. Lepšie by ste potom poznali učenia vlastnej cirkvi 🙂
Jak může někdo prohlašovat, že křesťanství není náboženství?
Michale,
jak sám vidíš, může. A má k tomu dobrý důvod: má-li za to, že křesťanství není náboženství, pak je generálně vyňal z dosahu jakékoliv kritiky, kterou lze vůči náboženství vznést. Velmi mazané :-).
1. křesťanství nepovažuji za náboženství
Já ano, ale budiž- “křesťanství tedy nevysvětluje nic”
2. nemyslím, že je úkolem křesťanství něco vysvětlovat
A co myslíš, že je tedy úkolem křesťanství? I kdyby to nebylo jeho úkolem, rozhodně se o to snaží. Vysvětluje lidem, jak vznikl svět, lidi. Vysvětluje, že smrtí fyzického těla nezaniká naše duše/vědomí. To mi přijde jako snaha o zodpovězení naprosto přirozených lidských otázek: “odkud jsem se tu vzal?”, “co bude po smrti?”. Podle mě je snaha křesťanství vysvětlovat evidentní.
Michal says:
March 10, 2014 at 4:50 pm
Náboženství ve své krystalicky nejčistší podobě bych definoval jako
– víru v existenci boha či bohů, a především pak jeho/jejich uctívání
– s tím spojené rituály
– život ve společenství věřících
– chápání náboženství jako zdroje morálky
Je to otázkou, zda je podle této definice náboženství Buddhismus, který nemá boha – ale křesťanství?! Jak může někdo prohlašovat, že křesťanství není náboženství?
protestant:
Jednoduše. Například body 2 a 4 nejsou pevnou součástí křesťanství a křesťanství se bez nich obejde. I bez bodu 3 se obejde (poustevníci).
A uctívání – to není žádná specialita náboženství.
neruda: pokud by byla uvedená nesrozumitelnost vlastní pouze křesťanské teologii, nebo západní filosofii, pak bych Vaší tezi, že se za těmi výrazy skrývá velké nic ještě bral. Nicméně hindisté mají védy (a vysoce nesamozřejmé pojmy jako bráhman – světová duše, atman – duše Já), budhisté mají velmi složitý náboženský a teologický systém, Číňané mají knihu tao 🙂
A pokud vím, třeba takový fyzik jako byl Niels Bohr si dal do znaku přímo jing a jang, což zřejmě také neudělal jen tak z rozmaru a i takový myslitel jako byl Wittgenstein, v soukromém životě vyznával něco mezi křesťanstvím, buddhismem, freudiánstvím a rasovými teoriemi 🙂
Řekněme, že přemýšlejících lidí, kteří v těch “vznešených věcech” vidí jenom takové nafouklé nic je pozoruhodně málo 🙂
mira says:
Vysvětluje lidem, jak vznikl svět, lidi. Vysvětluje, že smrtí fyzického těla nezaniká naše duše/vědomí.
protestant:
Vidíš – to jak vznikl svět jsem se dozvěděl ve fyzice a o nesmrtelné duši jsem také v žádných biblických hodinách ani bohoslužbách nedozvěděl…. 🙂
Křesťané jsou zde proto, aby šli za Kristem…. 🙂
medea:
Já na rozdíl od Vás si myslím, že jej znám velmi dobře i nad rámec povinné přípravy na křest 😉 A buďte si jista, že před svým rozhodnutím do katolické církve vstoupit jsem si oficiální katechismus řádně prostudoval. Nevšiml jsem si, že by si zatím někdo stěžoval 😉
Zato co Vás v té nedělní škole učili, to je teda dílo 🙂
neruda:
oprava: věcech/řečech
(Už Aristoteles pripisovala Bohu absolútnu jednoduchosť.) Božia jednoduchosť patrí medzi tradičné kresťanské atribúty Boha (samozrejme, nie všetci kresťania tento atribút prijímajú).
Divine Simplicity:
http://plato.stanford.edu/entries/divine-simplicity/
http://www.newadvent.org/summa/1003.htm
Petře, při vší úctě, včera jste se navážel do mých znalostí křesťanství s tím, že nevím skoro nic, dneska si zas děláte legraci z Médei, že snad zná křesťanství z nedělní školy a ještě blbě – a přitom každý, kdo nemá olověné klapky na očích, vidí, že Médea toho ví o křesťanství opravdu hodně – tak co si o vás má člověk myslet? A ještě tomu dáte korunu výrokem “já si naopak myslím, že ho znám velmi dobře(!)”…
Ufff! Jste opravdu tak nafoukaný, domýšlivý a arogantní? Fakt vám tento styl diskuze přijde normální?
Myslieť si môžete, čo len chcete 😀
petře,
už rozumím. Ano, máte pravdu, přemýšlejících lidí, kteří v těch “vznešených věcech” vidí jenom takové nafouklé nic je pozoruhodně málo, a tedy naopak, takových, kteří v tom vidí cosi velikého a významného, je pozoruhodně mnoho. Je to tak.
Jenomže co s tím? Počet ani prvních, ani druhých nic nedokazuje – jak by Vám vysvětlil protestant, o pravdě se přece nehlasuje. Naopak mnohost oněch druhých bývá často na škodu, protože se v těch svých “vznešených věcech” dovedou pozoruhodně rozcházet a kvůli této rozpornosti jsou schopni rozbíjet si vzájemně hlavy, aniž by kdokoliv z nich byl schopen dokázat byť jen jediné písmenko z toho, co hlásají.
To se dalo čekat. Augustin a Tomáš Akvinský. Medea se zapomněla ve středověku….. 🙂
Medea says:
March 10, 2014 at 5:10 pm
“myslím, že jej znám velmi dobře i nad rámec povinné přípravy na křest”
Myslieť si môžete, čo len chcete 😀
protestant:
Medeo nepoučuj a nemachruj. Sama jsi to nezvládla a proto jsi ateistka. Nepochopila jsi křesťanství.
Vůbec nechápeš o čem to je. Pořád jen posíláš starodávné překonané texty a myslíš, že to je křesťanství.
Protestante, nevím jestli jsi si toho vědom, ale Katolíci berou nesmírně vážně tradici. Tradiční pravdy víry a názory církevních otců jsou pro ně pramenem víry srovnatelné důležitosti, jako Bible. Takže s tím posmíváním se Médei, kterak se zapomněla ve středověku, bych přibrzdil. Opravdu ne každý vidí všechno jako ty – a to mluvím o tvých bratrech ve víře.
neruda: To s tím rozbíjením hlav v důsledku rozcházení se máte bohužel pravdu. Jsme lidé, ne bozi, v tom ten problém vězí 🙂
Protestant -> Médea: “Sama jsi to nezvládla…”
lol! 😀 Já jsem to taky nezvládl – jako děcko jsem věřil na Ježíška, a v jisté době jsem na něj věřit přestal… měl bych se stydět?
Michal says:
March 10, 2014 at 5:10 pm
Petře, při vší úctě, včera jste se navážel do mých znalostí křesťanství s tím, že nevím skoro nic, dneska si zas děláte legraci z Médei, že snad zná křesťanství z nedělní školy a ještě blbě – a přitom každý, kdo nemá olověné klapky na očích, vidí, že Médea toho ví o křesťanství opravdu hodně – tak co si o vás má člověk myslet? A ještě tomu dáte korunu výrokem “já si naopak myslím, že ho znám velmi dobře(!)”…
protestant:
Tady musím souhlasit s Petrem. Medea zde představuje spíše skanzen nebo muzeální atrapu, rozhodně ne křesťanství.