Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Jenom taková poznámka, k tomu pozoruhodně malému počtu “skeptiků”: všimli jste si, kolik ateistů je mezi komiky? Docela rád sleduju různé stand-up představení (většinou UK, USA) a už před nějakou dobou mě to zaujalo. Docela si pohrávám s myšlenkou, že humor je takové antibiotikum proti náboženství (pro protestanta- i křesťanství). Asi to vyplývá ze samotné povahy humoru. Škoda, že to nikdo neprozkoumal. Moje soukromá pracovní hypotéza je taková, že vtipní a zvědaví lidi méně inklinují k náboženství.
Michal: No mne pojí poměrně pevné přátelství s několika protestanty, z nichž jeden je dokonce farář Českobratrské církve evangelické a ti věci jako medea tedy rozhodně neříkají 🙂 Proti nim se vždycky cítím jako přísný a konzervativní tradicionalista (a taky jím jsem).
Michal says:
March 10, 2014 at 5:18 pm
Protestant -> Médea: “Sama jsi to nezvládla…”
lol! 😀 Já jsem to taky nezvládl – jako děcko jsem věřil na Ježíška, a v jisté době jsem na něj věřit přestal… měl bych se stydět, že jsem víru v Ježíška nezvládl?
protestant:
Ty jsi evidentně neměl ty možnosti co ona.
Ale na druhou stranu to nemusí být její chyba. Možná je to chyba toho, kdo ji takové archaismy učil. A evidentně neúspěšně.
Na její obhajobu – kdybych viděl křesťanství očima Medei, tak mne ani nenapadne být křesťanem. 🙂
mira: to tedy rozhodně není 🙂
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=19739
komik to sice nebyl, ale vtipálek k pohledání ano. A z hlediska katolicismu podle medei taky arcikacíř 🙂
petr says:
March 10, 2014 at 5:22 pm
Michal: No mne pojí poměrně pevné přátelství s několika protestanty, z nichž jeden je dokonce farář Českobratrské církve evangelické a ti věci jako medea tedy rozhodně neříkají 🙂
protestant:
Příspěvky Medei jsou velmi fundované, ale vždy se při jejich čtení dívám vpravo dolů na lištu kteréže to máme století….
A to mám mnoho přítel i mezi katolíky.
Jediný podobný pocit jsem měl když jsme měli na faře pozvaného k diskuzi ortodoxního kněze z pravoslavné církve. Tam jsem měl také takový středověký pocit.
protestant: Vidíš – to jak vznikl svět jsem se dozvěděl ve fyzice a o nesmrtelné duši jsem také v žádných biblických hodinách ani bohoslužbách nedozvěděl…. 🙂 Křesťané jsou zde proto, aby šli za Kristem…. 🙂
No jo. Ale ty jsi podle všeho speciální případ. A to, že “jdeš za Kristem” naprosto nechápu, ale to je ti asi jasné. 🙂
Ale jen tak pro jistotu- stvořil vesmír bůh?
To je z definice slova křesťan – kristovec.
A to s tím vesmírem….. počátek Genesis je báseň. Hymnus o postavená boha ve světě. Ne o počátcích světa.
Takže když řeknu, že vesmír vznikl samovolně bez přičinění vyšší entity, tedy bez smyslu a záměru, pak nebudu v rozporu s křesťanstvím? Protože, pasáže v bibli popisující stvoření světa jsou jen básně?
Protestante a co je vlastně na středověkém pojetí křesťanství špatného? Vždyť křesťanství samo je ještě mnohem starší…
Netuším, jak protestante víš, že počátek Genesis je báseň. Ty jsi s autory toho textu mluvil? Řekli ti, jak to mysleli?
Michal:
Medea se snaží redukovat křesťanství na středověkou scholastiku. Prosím, já se proti tomu nebráním, to je její věc, myslet si může co chce, ale pokud mi předhazuje, že díky tomu, že je mi tento druh myšlení cizí nejsem katolík, tak to sorry. Potom nebyl podle jejího pojetí katolík ani Mikuláš Kusánský.
Představte si Michale, že mne to dokonce může urážet a nemá na to nejmenší právo. Navíc jsou její tvrzení v tomto ohledu hluboce zavádějící a při jejím vzdělání bych se divil, kdyby to nebylo úmyslné.
Howgh 🙂
Protestant, tie texty sú “prekonané” len pre niektorých kresťanov alebo kresťanoidov 🙂
Petře, nemýlím se, zdá-li se mi, že jste to byl vy, kdo tu mluvil o tradici jako o jednom z pilířů katolické víry? A není náhodou středověká scholastika velice důležitou součástí Tradice?
A vůbec, řekněme si to tedy jasně: bylo podle vás středověké pojetí křesťanství špatné? Bylo chybné? Protestante? Petře?
Dobré taky je, jak protestant mluví o Médeiných citacích jako o starodávných textech. Jako kdyby ty NZ, a tím spíš SZ nebyly ještě mnohem starodávnější…
To nie je pravda. Moje príspevky sa týkali viacerých kresťanských prúdov: pravoslávie, rímsky katolicizmus, luteránstvo, kalvinizmus, … Svedkovia Jehovovi (považujem ich za ne-niceánskych kresťanov), … .
Peter, katolicizmus má predsa svoje dogmy a viaceré z nich boli formulované v období scholastiky. A okrem toho, Tomáš Akvinský (Doctor Angelicus, Doctor Communis) je stále veľkou oficiálnou autoritou v RKC 😉 Pápež Lev XIII. vyhlásil v roku 1879 svojou encyklikou Aeterni patris tomizmus za oficiálnu filozofiu katolíckej cirkvi. Aj II VC explicitne odporučil Tomáša Akvinského za učiteľskú autoritu budúcich kňazov (Optatam totius). Encyklika Fides et ratio a nový Kódex kanonického práva toto odporúčanie potvrdzujú.
Michal:
A Vy myslíte Michale, že ta tradice byla jednolitá ? Všiml jste si, že bych kdy něco špatného kdy řekl proti sv. Tomáši ? Neopovážil bych se ani nikdy říct se sv. Bernardem z Clairvaux (jedním z učitelů církve): Zkoumat tajemství sv. Trojice toť opovážlivost, věřit mu, toť zbožnost” (kdy tento zlotřilec propašoval postmoderní něcismus již do 12. století). Jenom mi tento způsob myšlení není vlastní. Fandím tomistům, aby dokázali, že učení sv. Tomáše je stále aktuální a veskrze pravdivé, nicméně dovedu si katolicismus představit i bez tomistických spekulací.
medea: Ano medeo, velkou, ne jedinou. Překvapím Vás tím, že na rozdíl od závěrů koncilu, encykliky nejsou závazné.
Kupodivu řada lidí dokáže být dobrými katolíky, aniž by vůbec pořádně věděli, kdo to Tomáš Akvinský byl.
Neprekvapíte, ale možno prekvapím ja Vás, že encykliky môžu obsahovať aj definície dogmy (Munificentissimus Deus, Ineffabilis Deus) 🙂
Jsou tři cesty – meditace je nejušlechtilejší, ale většina lidí jde buď cestou napodobování nebo zkušenosti. Ty dvě zbývající vedou nutně k utrpení.