Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Protestant, to je irelevantné. Podstatné je to, čo chceli Otcovia N.-K. krédom vyjadriť. N.-K. krédo je produktom koncilu, bez ohľadu na minulosť formulácií v ňom použitých.
Peter, ja nič postmodernistické v tom príbehu nenachádzam, žiadnu relativizácia pravdy. Popisuje sa tam len nezmernosť Boha (že Božia podstata sa nedá konečným ľudským poznaním vyčerpať), ale nezmernosť ešte neznamená, že sa o Bohu nedá nič pravdivé povedať. Napokon aj matematik sa bežne stretáva s “nezmernosťou” rôznych matematických objektov 🙂
petr says:
March 8, 2014 at 6:18 pm
Samain: Nevím jak protestant, ale protestanté jsou křesťané, pokud na otázku: Kým pro tebe jsem? odpovídají Kristu: Jsi Mesiáš, ten který má přijít. A pokud to pro ně není jenom takové žvatlání, něco co řeknou a zapomenou, ale především krédo, které prakticky ovlivňuje jejich život.
Petře, ale na to já se Protestanta neptám. Ptám se, jestli považuje za křesťany římské katolíky – tedy, je- li římskokatolická církev církví křesťanskou.
Protestan ovšem, věren své slizké úhoří nátuře, buďto halucinuje o rybím vesmíru, nebo raději neodpovídá – než aby prostě přiznal, že křesťané napasovali na svátek Samain svoje dušičky. Tím to totiž začalo.
Ale třebas mi odpovíš ty – jde v případě římskokatolické církve o církev křesťanskou?
protestant says:
March 8, 2014 at 10:27 pm
bílej kabát says:
bílej kabát:
A v čem si blízko nejste?
protestant:
V eucharistii, v učitelské řadě církve, atd…..
bílej kabát:
Asi se budu opakovat, páč jsem se už na to ptal, ovšem nebylo mi odpovězeno,.Jak je vůbec možné, že si jako křesťané nejste v něčem blízcí, když jste oba naplněni duchem svatým? Pokud vás vede DS, musí vás přece vést stejně a vy byste nemohli být členy církví, které mají různý pohled na stejnou věc? Jsou dvě možnosti. Buď žádný DS neexistuje a nebo je DS naplněn jen jeden z vás a druhý bude zatracen. Vlastně tu máme ještě třetí možnost. DS je úplně někde jinde a vy oba jste mimo mísu. 😀
Neexistuje osobní “já”, osobní “já” je vytvořené myslením, je to konstrukt myšlení. Ale existuje vědomí nezávislé na osobním “já”.
Vaše diskuse mi připadá poněkud scholastická, boha lze “zažít” jedině individuálně bez závislosti na nějakém myšlení. Osvícení vám nikdo myšlením ani slovy nepředá.
Nezměrnost boha- ale VŽDY je to starej chlap. Je-li On OTEC, kdo/co je matka?
Protestante, ta tvoje odpověď vyvolala pouze další otázky, které ses rozhodl ignorovat.
Nevěřím, že přemýšlíš v takto abstraktních pojmech jako je “boží svědek”, nebo “on je mezi námi”. Já například dokážu svojí mamince vysvětlit i poměrně abstraktní fyzikální koncepty jednoduchou řečí. Je to tím, že (a je to podle mě charakteristická vlastnost lidského myšlení) složité pojmy umím rozložit na jednoduché, se kterými dokážu dobře pracovat. Pomocí těchto jednoduchých pojmů pak můžu složit i zjednodušenou formulaci původního problému tak, aby ji pochopil kadý, kdo se alespoň trochu snaží. Výborným pomocníkem jsou analogie, které jak jsem pochopil, jsou v tvém pojetí křesťanství zásadní. Jsi schopen aplikovat tento přístup na vysvětlení, čemu vlastně věříš? Případně vysvětli, proč takové zjednodušení není možné.
Petr například napsal: “Věřím, že duše je nesmrtelná”
To je vedle Gorazdova katechismu, který uvedla Medea další příklad srozumitelného jazyka. Sice opět záleží na definici pojmů, ale ty zde nejsou tak mlhavé jako v tvém případě. Tady jsem si poměrně jistý tím, co chtěl autor sdělit (naše duše (vědomí) je nezávislá na fyzickém těle).
medea:
pokud vyjdu tedy z Vaší korespondenční teorie pravdy v depersonalizovaném smyslu, pak mohu jejich pravdivostní hodnotu připustit, ale nikoliv ve vztahu k předmětu víry (tedy ve vztahu k otázce pravdivosti např. té sebevraždy Boha), ale pouze k subjektu, který činí vyznání (tedy k psychologické zkušenosti).
Navíc u psychologické skutečnosti je i to podle mne sporné. Pominu-li fakt, že pravdivostní hodnotu např. výroku “medea nevěří v Boha” nemohu nikdy ověřit – do hlavy Vám nevidím :-), pak ani vy, pokud např. řeknete “chci být stále mladá” nemůžete ověřit, zda si to skutečně přejete a co vlastně přesně říkáte, když to říkáte (pokud se tedy nedomníváte, že lidská mysl se redukuje na reflektované, racionální a plně bdělé vědomí).
Takže opravuji se, možná pravdivostní hodnotu z hlediska (analytické), depersonalizované korespondenční teorie pravdy takovým výrokům lze, co se týče psychologického stavu subjektu přiznat, ale jejich takto definovaná pravdivost potom není poznatelná a hlavně nemají vůbec žádný smysl.
Pokud to není srozumitelné, řekněte, zkusím to znovu a lépe 🙂
martiXXX: Vaše diskuse mi připadá poněkud scholastická, boha lze “zažít” jedině individuálně bez závislosti na nějakém myšlení. Osvícení vám nikdo myšlením ani slovy nepředá.
Kdybych napsal: …Q#&@RTAó lze “zažít” jedině individuálně bez závislosti na nějakém myšlení. Jaká by byla vaše první otázka? Troufám si tvrdit, že něco jako “a co myslíš tím Q#&@RTAó? “ Tady nejde o žádnou snahu “zažít boha”, ale o prostou zvědavost, co dotyčný tím bohem vlastně myslí. To je celé.
mira:
křesťané to mnohdy umí, viz. již citované:
http://www.karmel.cz/old/casopis/00-1/clanek2.php
a uměl to především Kristus, který jinak než jednoduchou řečí nemluvil. Možná bychom i my křesťané měli, pokud hovoříme o Bohu, mlčet o věcech o kterých nelze mluvit bez přesných jazykových prostředků a hovořit “pouze o Kristu ukřižovaném”, neboť “Já a Otec jedno jsme. Kdo vidí mne, vidí Otce.” (Jan 14,9) ” a to bez ohledu na to, že nás potom máte za blázny 😉
To chce ovšem odvahu, důvěru a plnost víry, kterou ne vždycky máme 🙂 Složitá řeč je důsledek naší slabosti, sobecké obavy z toho, jak svět naši víru přijme…
petře, proč si většina křesťanů myslí, že Bůh je starý chlap?
mira – slova jsou jen prsty ukazující na měsíc; myšlení též……ale ukazují……..takže svůj význam mají…leckdy jsou lidé osvíceni, když slyší správná slova ve správný okamžik…viz zenové příběhy………..ale není to nakonec o myšlení či slovech
medea:
“Popisuje sa tam len nezmernosť Boha (že Božia podstata sa nedá konečným ľudským poznaním vyčerpať)”
Souhlasím medeo, bez té podstaty. Bůh se nedá konečným lidským poznáním vyčerpat, ani svázat nedokonalými lidskými pazourky, jako je třeba lidské bádání o podstatách 🙂
Mimochodem k té relativizaci pravdy: Když Kristus hovořil o pravdě, tak depersonalizované pojetí pravdy jako výroků bez vztahu k jakýmkoliv entitám (zejména člověku) jistě na mysli neměl.
Zajímalo by mne, jak byste s takovou teorií pravdy pochodila třeba u Sokrata 🙂 Jestli by po Vás tu lucernu, se kterou hledal člověka rovnou nehodil 🙂
Médeo, mám dotaz 🙂
V Ježíšově době (a ostatně i v mnohem širším časovém období) bylo u Římanů běžnou praxí, že těla ukřižovaných zůstávala na křížích, dokud je nesežrali draví ptáci, případně dokud se nerozložila. Tato praxe byla výstrahou jiným potenciálním kriminálníkům.
Proč bychom si měli myslet, že v případě Ježíše to bylo jinak, víme-li, že příběh o prázdném hrobě je jen mnohem pozdější legendou? A BYLO to vůbec jinak?
Netušila jsem že otázka, zda je římskokatolická církev církví křesťanskou ,je tak obtížná (složitá? Problematická?) že jí žádný z přítomných křesťanů nedokáže zodpovědět.
“Ještě během studií na Masarykově univerzitě jsem se zúčastnil několika studentských mší v katolickém kostele a už tehdy se mi zdálo, že bratři katolíci tak úplně nevěří ve stvoření světa, jak jsem mu při čtení prvních kapitol knihy Genesis rozuměl já, ale že uvažují o evoluci, aniž by jim to činilo nějaké potíže. Postupně jsem nabyl dojmu, že většina katolíků uznává platnost evoluční teorie a snaží se ji „skloubit“ s křesťanskou vírou, zatímco evangelikálové mají sklon evoluční teorii odmítat a mnohem více jich věří v přímé stvoření Bohem. I tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se nestal katolíkem, ale protestantem.”
Hle, jaký je rozdíl mezi katolíky a protestanty- katolíci míň věří Bibli 😀
http://zod.reformace.cz/evolucni-teorie-krestanstvi-jde-dohromady-cislo-104
Mě vadí u jednodušších praktických věřících, kteří určitě moc nesouhlasí s “halíkovským ” intelektuálnějším” či “mystičtějším” pojetím křesťanství, že nedodržují ani svoje pravidla. Ano, jsou pracovití, šíleně pracovití a jaksi zaměňují podle mne náboženství za pracovitost. U mých příbuzných se vesele tvrdě pracuje i v neděli, ačkoliv v neděli by se pracovat nemělo. Připadá mi, že pracovitost je pro ně nejvyšší ctnost. Ale i Hitler byl pracovitý, němečtí fašisté také…..
Medea says:
Teraz, ale pred tým to označil za metafory 🙂
protestant:
To moje “ano” ale nevylučuje, že ta vyznání chápu jako metafory.
mira says:
Petr například napsal: “Věřím, že duše je nesmrtelná”
To je vedle Gorazdova katechismu, který uvedla Medea další příklad srozumitelného jazyka. Sice opět záleží na definici pojmů, ale ty zde nejsou tak mlhavé jako v tvém případě. Tady jsem si poměrně jistý tím, co chtěl autor sdělit (naše duše (vědomí) je nezávislá na fyzickém těle).
protestant:
Jenže já nevím, co je v Gorazdově katechismu myšleno pojmem “duše”