Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Přitom je to podle mě tak prosté:
Když se spolu baví dvě osoby, mívá v seriózní diskuzi ten, kdo zrovna mluví, ZÁJEM na tom, být pochopen, a SNAŽÍ se tedy, aby byl pochopen, a druhý má ZÁJEM chápat, a SNAŽÍ se porozumět tomu, co ten druhý říká. Pak většinou v takové komunikaci nebývá s porozuměním problém.
Protestantovy piruety typu “Augustin použil metaforu, tedy cokoliv u něj může být metafora” by asi znamenaly, že Augustin by NECHTĚL být pochopen, nebo by NEUMĚL psát tak, aby mohl být pochopen … a nebo mnohem spíš to znamená, že Protestant NECHCE chápat Augustina (a evangelia), resp. CHCE dělat, že ho (je) nechápe…
Michal: Pokud byste si přečetl byť jen pouze ten úryvek co citovala medea, pak byste velmi snadno dospěl k poznání, že tu fyzickou pravici skutečně nemyslel jako metaforu, ale přímo jako herezi:
“Nemôžeme sa však preto domnievať, že Boh Otec má ľudskú podobu a rozjímajúci o ňom by si mali predstavovať jeho ľavý a pravý bok. Alebo podľa slova „sedí“ že by sme si ho mali predstavovať so zohnutými kolenami. Tak by sme sa ľahko mohli dopustiť rúhania, za ktoré Apoštol napomína tých, ktorí zamenili slávu neporušiteľného boha za podobu porušiteľného človeka”
Michale ruku na srdce, proč píšete o křesťanství, když o něm prakticky vůbec nic nevíte ? 😉
Petře, buďte spokojen sám se sebou, že alespoň vy toho o křesťanství víte mnoho – ne-li úplně všechno.
Jinak netuším, proč by mělo být rouhání, kdyby Bůh seděl na nebesích na vznešeném trůně – a měl při tom přirozeně ohnutá kolena. Ostatně, SZ o Bohu běžně mluví tak, že “trůní v nebesích”, doslova např.
Žalm 2:4 Směje se Ten, jenž trůní v nebesích, vysmívá se jim Hospodin.
Pokud by ta představa měla být rouhačská, pak je rouhačský i tento verš, i kdyby byl nakrásně míněn metaforicky. Jenže on IMHO metaforicky míněn není.
A rouhačská by byla i díla mnohých umělců, navíc v době, kdy rouhačství opravdu příliš tolerováno nebylo, jako např. tento obraz z roku 1645:
http://en.wikipedia.org/wiki/File:GodInvitingChristDetail.jpg
http://therockoftheharbor.com/wp-content/uploads/2014/02/throneroom.jpg
Kdepak, žádné rouhání. Lidé si takto Boha opravdu představovali.
Michal:
Děkuju za šťouch Michale, pěkná trefa 🙂 – sebestřednost a namyšlenost je strašná vlastnost 😉
http://www.youtube.com/watch?v=E4TLto-nKfU
Michal says:
March 8, 2014 at 10:54 pm
Podle mého názoru Augustin tu pravici vůbec nemusel myslet jako metaforu. Hádám, že tehdy si ještě klidně mohli představovat Boha na nebesích, a Ježíše doslovně sedícího po jeho pravici.
protestant:
…..Veríme aj, že sedí po pravici Božej. Nemôžeme sa však preto domnievať, že Boh Otec má ľudskú podobu …..
Víš Michale co znamená slovo pravice? To je pravá RUKA. A pokud Augustin tvrdí, že Bůh NEMÁ lidskou podobu, pak tedy nemá ani ruku a tedy nemá ani PRAVICI.
A pokud tedy Augustin a po něm i Medea připouští, že pravice je METAFORA, pak se ptám logicky zda to ostatní nemůže být také metafora. KDO to určí?
Mám pocit, že se Medea snaží naznačit, že Augustin může určovat co je a co není metafora, kdežto dnešní reformační teologové si to nesmí dovolit. To je ale, jak sám uznáš, blbost.
Michal says:
March 8, 2014 at 10:59 pm
Protestant: kdo rozhoduje, co je míněno jako metafora a co ne?
Protestante, takže když se v nějakém textu vyskytuje jedna metafora – např. “měl srdce z kamene” – pak to implikuje, že COKOLIV v tom textu může být míněno jako metafora, a my nemůžeme rozhodnout, co jako metafora míněno je a co nikoliv?
protestant:
Ale to přesně Augustin ukazuje. On říká, že minimálně jednu číst vyznání (pravici) nelze brát doslovně. Je tedy logické se ptát, proč by se měly brát doslovně ty zbývající části?
Protestant: To je ale, jak sám uznáš, blbost.
Souhlasím, že můžeme poměrně svobodně spekulovat o tom, co je a co není autorem míněno jako metafora. Mohl to dělat Augustin, mohou to dělat dnešní teologové, a můžeš to dělat i Ty, Protestante.
Všichni bychom ale měli mít na paměti, že
1) autor, o němž takto spekulujeme, pravděpodobně chtěl být pochopen
2) v metaforách tedy psal asi jen tam, kde měl za to, že ten text budou jeho čtenáři přirozeně jako metaforický chápat, a budou i chápat to, ČEHO je to metafora
3) chceme-li být korektní, měli bychom o metaforickém významu spekulovat jen tam, kde vidíme i ten metaforický obraz, a tedy to, co tím chtěl autor říct – jinak bychom měli akceptovat, že řekl to co řekl.
Michal says:
….. v metaforách tedy psal asi jen tam, kde měl za to, že ten text budou jeho čtenáři přirozeně jako metaforický chápat, a budou i chápat to, ČEHO je to metafora….
protestant:
Přesně. Trefa.
….Aby jazyk
zmínil něco obecně nezakusitelného, musí již známé kódy uvést do
nové, neočekávané souvislosti, takže znaky získají novou funkci…..
…..Metafory patří k náboženské řeči a také v Bibli mají klíčovou funkci:
království boží, zmrtvýchvstání, Syn boží…
…..Uvnitř skupiny,
která učinila společné, v okolí neobvyklé zkušenosti, mohou metafory
fungovat jako jedinečné kódy, takže jejich metaforický charakter občas
není vnímán…..
http://www.ivysehrad.cz/userfiles/file/ukazky/d73b1b67.pdf
Uzurpace světské řeči pro vyjádření a výklad svědectví o Bohu je možná jen za určitých podmínek. Jazyk je schopen přesáhnout oblast dané zkušenosti, z níž čerpá své jednotlivé prvky, a naznačit (signalizovat) skutečnost novou, smysly nedostupnou. Protože jde o novou skutečnost, nemůže pro ni mít ustálený jazykový kód (termín) a musí ji signalizovat nepřímo, analogickou řečí. Jejím základem je v podstatě metafora. Metafora jako neobvyklé spojení známých kódů, kterému se jazyk zprvu vzpírá, může být signálem nové skutečnosti. Když se objevily první automobily, nebyl tento jev obecnou zkušeností, nebyl zakódován ve slovní zásobě, ale jazyk uměl stručnými metaforami (např. kočár bez koní) charakterizovat jeho zjev i funkci a vyslat tak zřetelný signál o této nové skutečnosti. Takovému novému metaforickému spojení se v lingvistice říká inovace.
Automobily se brzy rozšířily a výraz automobil (auto) se stal jedním z nejběžnějších jazykových kódů. Jsou však skutečnosti, které jsou mezné (eschatologické), týkají se všech lidí a vyžadují osobní důvěru a rozhodnutí ‘v,soud’), ale na tomto světě patrně nikdy nebudou běžnou zkušeností. O nich je třeba mluvit analogickou řečí (metaforicky). Proto Franz Overbeck mohl koncem minulého století napsat, že teologie je samá alegorie. Myslel to kriticky, ale ve skutečnosti se v oblasti celkové orientace bez analogické řeči neobejdeme. Tam, kde jde o celkovou orientaci v dějinách, mluvíme i v sekulárním prostředí o poklesu nebo vzestupu morálky nebo výroby, hledíme dopředu vstříc budoucnosti a ohlížíme se dozadu, i když je zřejmé, že jde o metafory, protože v einsteinovském vesmíru není žádné absolutní nahoře a dole, vpředu a vzadu. A protože s vírou je celková orientace nedílně -pojena, užívá také řeč víry metafory. Za to se nemusíme stydět, jde jen o to. pracovat s metaforami metodicky a kriticky a uvědomit si, jak fungují
http://is.jabok.cz/el/JA10/leto2011/T227/um/165966/Uvod_do_teologie_-_Pokorny.txt
medea:
Abych tedy upřesnil své výroky, které mohly založit omyl, formuluji je takto:
“Věřím, že Bůh nespáchal sebevraždu”
“Věřím, že duše je nesmrtelná”
Výrokům tvrdícím opak nevěřím.
Spokojená ? 🙂
Predsa autori vierovyznaní. Oni si zvolili jazykové prostriedky, ktoré považovali za vhodné. Vyznaniami chceli vyjadriť dôležité články doktríny a vyhlásiť “ortodoxnú” normu.
Augustin nebyl autorem vyznání a přesto rozhodl, že PRAVICE je METAFORA
To nemyslíš vážne. Veď Nicejské a Nicejsko-Konstantinopolské vyznania boli sformulované Otcami Cirkvi na dvoch ekumenických konciloch. A (pseudo)Athanasiovo krédo vychádza z Augustinovej doktríny o Trojici. Apoštolské krédo zase zhŕňa myšlienky, ktoré sa objavovali v dielach latinských (t.j. pôsobiacich v západnej časti Rímskej ríše) Otcov (Ireneus, Tertulián, Novatian, …).
Pretože Otcovia vychádzali z antickej filozofie a už Aristoteles “vedel”, že Boh (Prvý Nehybný Hýbateľ) je absolútne jednoduchý, teda nemá priestorové časti 🙂
Když biskup Augustin (345-430) – jak vypráví jedna stará legenda, která se stala velmi známou, – psal své veliké dílo o Trojici (De Trinitate), šel jednou po břehu Středozemního moře, rozjímal a přemýšlel. Tak přišel k chlapci, který nabíral vodu z moře a přeléval ji do malé jamky v písku. Na biskupovu vlídnou otázku, co to dělá, chlapec odpověděl: “Chci vyčerpat moře.” “To přece není možné,” poznamenal Augustin, “moře je tak velké, tak hluboké a tak široké, že samo oko z něj může obsáhnout jen docela malý výsek.” “Právě tak se tobě”, odvětilo dítě, “nepodaří obsáhnout tvými myšlenkami trojjediného Boha.”
http://www.karmel.cz/old/casopis/00-1/clanek2.php
Jo, jo, karmelitáni, ti jsou svým rozplizlým postmodernismem proslulí 🙂
to Medea:
Apoštolské vyznání (latinsky symbolům apostolorumy.
jinak také Krédo (z latinského credo – věřím), nebo
„Věřím v Boha” je nejrozšířenější společné vyznání zá-
padní církve, tj. římských katolíků a evangelíků. Zá-
kladní struktura je odvozena od biblických výroků,
v nichž se mluví o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém
(1K 12,4-6; 2K 13,13; Ml 28,19), a předstupně dnešní-
ho obecně přijímaného textu vznikly již koncem druhé-
ho nebo začátkem třetího století. Byly většinou formu-
lovány řecky, ale od 4. století, kdy se o něco stručnější
fomia pozdějšího Apoštolského vyznáni stala křestním
vyznáním římské křesťanské obce (Symbolům Roma-
nům, z řeckého symbolon – souhrn, znamení /sounále-
žitosti/, přeneseně: pravidlo viry), začíná do církve pro-
nikat i forma latinská. Dnešní podobu nabylo Apoštol-
ské vyznání v Gallii, tj. dnešní Francii okolo roku 500.
Pokorný: Apoštolské vyznání
to Medea:
Nicejsko-cařihradské vyznání vzniklo ze staršího
na Východě užívaného vyznání víry, k němuž byly na
Nicejském (Nikajském) koncilu roku 325 připojeny vý-
roky čelící učení Areia, jenž Ježíše chápal jako polo-
božskéhonadčlověka. Později bylo rozšířeno a (bez vý-
roků přímo odsuzujících učení Areiovo) prohlášeno za
projev víry druhého obecného církevního koncilu ko-
naného v Konstantinopoli (dnešním Istanbulu) roku 381.
Petr Pokorný Apoštolské vyznání
Ale vety typu: “prajem si nech …”, “verím v …”, pravdivostnú hodnotu majú. Keď napr. poviem: “Verím, že Barack Obama je mimozemský android”, tak nehovorím pravdu, pretože tomu neverím, a keď poviem: “Verím, že číslo π je iracionálne”, tak hovorím pravdu, lebo tomu verím. Podobne, keď poviem: “Prajem si zostať stále mladá”, tak hovorím pravdu 🙂
Postmodernizmus pravdu relativizuje.
Teraz, ale pred tým to označil za metafory 🙂