Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Medea says:
Okrem toho Grygar stavia náboženstvo (rímsky katolicizmus) nad vedu. Podľa neho, ak sú formulácie viery v rozpore s vedou, tak si ich buď nesprávne vykladáme alebo je nesprávna vedecká teória, ktorá je s nimi v rozpore. Katolicizmus je podľa Grygara jednoducho nekritizovateľný. Tmárstvo ako vyšité! 🙂
protestant:
Kdy a kde tohle Grygar prohlásil…
Foxy says:
April 7, 2014 at 10:29 am
protestant:
“To je tím, že nerozumíš slovu víra….”
Rozumím tomu velice dobře. Víra tě unáší pryč z tohoto světa do světa jiného, transcendentního, prosyceného Duchem svatým, kde je všechno plné božského jasu a pohody, a přitom pochopitelné a nádherně jasné, dotýkáš se zde absolutního Poznání.
protestant:
Vidím, že evidentně nerozumíš… 🙂
Víra je o tady a teď o tvém chování k bližním…. a kosmologie je vedlejší a nedůležitý podíl víry
protestant: To je tím, že nerozumíš slovu víra….
Tak mi to zkus polopaticky vysvětlit. Řekněme, že pro účely diskuse přistoupím na oprávněnost tohoto doublethinku. Automaticky ale vyvstává otázka:
Na základě čeho se rozhodnu, že toto budu “zkoumat” prostřednictvím víry a toto zase pomocí vědy? Jak poznám, kdy si jaké brýle nasadit?
Víra je o tady a teď o tvém chování k bližním…. a kosmologie je vedlejší a nedůležitý podíl víry
Já se myslím chovám k lidem hezky a přitom nevěřím v boha. Takže to spíš vypadá, že to chování je odvozeno od daleko hlubších (biologických, evolučních) principů než je víra.
Znovu se blížíme ke stále nezodpovězené otázce, co by inherentně postrádala čistě ateistická společnost?
Ten tučný font v předchozímpříspěvku byl překlep.
mira says:
…….Já se myslím chovám k lidem hezky a přitom nevěřím v boha……
Znovu se blížíme ke stále nezodpovězené otázce, co by inherentně postrádala čistě ateistická společnost?
protestant:
Sebekritiku…. 🙂
Ok, jak vtip dobrý, ale pokud to myslíš vážně, tak ještě uveď proč.
Nebo to byla narážka na to, že sám sebe vychvaluju jak se k lidem hezky chovám? No, to bych bral spíš. Nicméně i to je podepřeno evidencí, takže je to důkazy podepřená sebechvála. 🙂
protestant:
“Vidím, že evidentně nerozumíš… 🙂
Víra je o tady a teď o tvém chování k bližním…. a kosmologie je vedlejší a nedůležitý podíl víry”
Nerozumím.
Tvá věta je neúplná… je to o něčem. Ale co je o něčem?
To podstatné ti tam chybí. Pokud to není prázdná floskule (otomismus), tak co to je?
Víra je příběh o něčem?
Sen o něčem?
Formulace “Víra je o tady a teď ” je zmatená a nesmyslná.
mira says:
April 7, 2014 at 11:24 am
Nebo to byla narážka na to, že sám sebe vychvaluju jak se k lidem hezky chovám?
protestant:
Přesně… 🙂
No, tak to jsme si vyjasnili a můžeš odpovědě ve vší vážnosti, co si myslíš, že by ta společnost nutně postrádala (v tom smyslu, že by si nějak pohoršila).
Foxy says:
Formulace “Víra je o tady a teď ” je zmatená a nesmyslná.
protestant:
To je možné, nicméně, kdo chce její význam pochopit tak to zvládne…
mira says:
April 7, 2014 at 12:36 pm
No, tak to jsme si vyjasnili a můžeš odpovědě ve vší vážnosti, co si myslíš, že by ta společnost nutně postrádala (v tom smyslu, že by si nějak pohoršila).
protestant:
To je složité. Museli bychom si vyjasnit pojmy jako “pohoršit si”. Co to pro tebe znamená?
Ad: “Formulace “Víra je o tady a teď ” je zmatená a nesmyslná.”
protestant:
“To je možné, nicméně, kdo chce její význam pochopit tak to zvládne…”
Obávám se, že je to jinak. V politice se tomu říká “mlžení”.
Jsou dvě možnosti. Buď o své víře nemáš jasno, nebo ji jen předstíráš.
Hlavně, že máš jasno ty Foxy… 🙂
No tak odpověz podle své definice “pohoršit si”. Když ji uvedeš, můžeme to dále rozvinout.
Jiří Grygar se hlásí ke křesťanské víře.[11] Svůj pohled na vztah vědy a víry vyjádřil mimo jiné v knize O vědě a víře (2001).[12] Zastává názor, že mezi vírou a vědou nemohou vznikat rozpory, a že rozpory naopak zákonitě vznikají mezi vědou a pavědou a mezi náboženskou vírou a pověrami.[13] Svůj názor na zázraky popisované v Bibli vyjádřil několikrát.[14][15] Připouští, že zázraky na přímluvu svatých a schopnost apoštolů dělat zázraky nemusí být v rozporu s přírodními zákony a může jít jen o vzácné jevy, které se pro svou vzácnost jeví nadpřirozené.[16]
“Zázrak vznikl jako slovo, že je to něco, co je za naším zrakem, to znamená, že je to schováno za naším zrakem, který nás může oklamat. A tady vidíme, že ty věci, které jsou v Bibli líčeny jako zázraky, tak nemusí být vůbec v rozporu s fyzikálními zákony, my nevíme, my jsme u toho nebyli, takže my můžeme buď věřit, nebo nevěřit těm lidem, kteří to napsali (…) my to neumíme vysvětlit současnou vědou, ale my neumíme vysvětlit i spoustu věcí v čisté vědě. Nakonec, věda spočívá v tom, že pokaždé, když udělá nějaký objev, tak současně najde tři otázky, na které neumí odpovědět, takže ta věda se vlastně vzdaluje tomu ideálu, že by jednou věděla všechno.”
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Grygar
😀 😀 😀
mira says:
April 7, 2014 at 1:28 pm
No tak odpověz podle své definice “pohoršit si”. Když ji uvedeš, můžeme to dále rozvinout.
protestant:
Pro mne třeba pohoršit si může znamenat kladné hodnocení, protože omezit sebe a myslet tak na další generace je podle mne dobré….
Klidně, prostě něco uveď a doplň to komentářem. Nějak se v tom pohrabem 🙂
mira says:
April 7, 2014 at 2:11 pm
Klidně, prostě něco uveď a doplň to komentářem. Nějak se v tom pohrabem 🙂
protestant:
Už jsem uvedl – nedostatek sebekritiky….