Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Aha, tak to nebyl vtip.
Nedostatek sebekritiky je obecně blbá vlastnost, takže na tomto bychom se i mohli shodnout. Musíš ale přesvědčivě ukázat, že ateismus k tomu nevyhnutelně vede.
Já ti budu pochopitelně oponovat 🙂
Myslím shodnout na tom záporném efektu pro společnost, ne na tom, že je to něco inherentního pro domělou ateistickou společnost.
mira says:
April 7, 2014 at 3:13 pm
Aha, tak to nebyl vtip.
Nedostatek sebekritiky je obecně blbá vlastnost, takže na tomto bychom se i mohli shodnout. Musíš ale přesvědčivě ukázat, že ateismus k tomu nevyhnutelně vede.
Já ti budu pochopitelně oponovat 🙂
protestant:
Oponovat? Vždyť jsi to sám předvedl…. 🙂
http://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/kfc-uz-neni-v-usa-jednickou-predstihla-ho-krestanska-sit/r~5767b56abe2d11e3974e002590604f2e/
Víte, jak to vyzeralo, když “na počátku stvořil Bůh nebe a zemi”?
Země v době svého formování před 4,6 miliardy let čelila takzvanému velkému bombardování, na planetu dopadala větší i menší tělesa a utvářela ji.
V době oddělení Měsíce narazil do Země objekt obřích rozměrů o velikosti dnešního Marsu. Podle vědců narazil rychlostí kolem 40 tisíc kilometrů v hodině.
Následky byly dramatické. Sklon osy rotace Země se změnil, povrch planety se rozžhavil na desítky tisíc stupňů Celsia. Do okolního kosmického prostoru bylo vyvrženo obrovské množství materiálu.
Z pozůstatků „megakolize“ se postupně utvořil prstenec a z něj se zformoval za relativně krátkou dobu Měsíc.
http://www.novinky.cz/domaci/332493-mesic-byval-soucasti-zeme-oddelila-ho-srazka-s-telesem-o-velikosti-marsu.html
Existuje něco jako sebekritika ve víře? Tedy kromě toho, že “věřím málo, musím se snažit, abych věřil více?”
Třeba: “Dokážu si představit, že bych byl dobrým člověkem i bez víry?”
Nebo bez víry nelze být dobrým člověkem?
Pro zjednodušení, aby se zas neslovíčkařilo, dobrý=neubližuje, v rámci možností pomůže, je pokud možno laskavý, není lakomý…
Medea says:
April 7, 2014 at 8:53 am
Alebo toto:
Je třeba řídit se společným, ale ač je rozum (logos) společný, žije většina lidí tak, jako by měli své zvláštní myšlení.
(Hérakleitos z Efezu)
Jarda:
Je asi veliká, nezodpověditelná otázka, kolik moudrých názorů, a možná i vědomostí, se během věků ztratilo, ať už náhodou, či úmyslně.
Před dvěma dny v TV, při jakési diskuzi – moc jsem to nesledoval – jeden připomněl konečné zničení alexandrijské knihovny nějakým muslimským vojevůdcem, který příkaz ke zničení uvedl názorem: “Je-li tam to, co v Koránu, pak je zbytečná, je-li tam něco, co v Koránu není, je škodlivá”
Kdož ví, co všechno zničili misionáři v rámci svého “svatého” boje proti pohanství.
Flankere, to nejhorší, co si umí hluboce věřící představit, je představa odpadnutí od víry. Je to jako když se heroinistovi zdá, že mu chtějí vzít buchnu.
protestant says:
April 7, 2014 at 11:17 am
mira says:
…….Já se myslím chovám k lidem hezky a přitom nevěřím v boha……
Znovu se blížíme ke stále nezodpovězené otázce, co by inherentně postrádala čistě ateistická společnost?
protestant:
Sebekritiku….
Jarda:
Pamatuji, jak v “komunismu”, byl požadavek “sebekritiky” pravidelnou součástí sebehodnocení všech komunistů.
Foxy: Připadají mi tak, ale jednou bych od nich rád slyšel opravdu upřímně, zda může být člověk dobrý bez víry nebo zda je víra prostě základ, bez které to, jak člověk skutečně žije, je až druhotné.
Obávám se, že věřící těžko může připustit, že může být člověk dobrý i bez víry. Ztratil by jeden z důvodů, kterým si víru racionalisuje.
Základ víry, jak se domnívám a již jsem zde i psal, je podvědomé hledání “doupátka”, kam se lze schoulit před vnějším světem, a stejně podvědomá potřeba nahradit protektivní autoritu rodičovskou z formativní doby kojenecko-nemluvněcí. Domnívám se, že vše ostatní je na to jen nabaleno.
Proto se domnívám, že očekávání jasné a jednoznačné odpovědi bude marné. Jediné, čeho se lze dočkat, bude neurčité mlžení a odkazy na různá mimoběžná kázání či stejně nejednoznačné traktáty. A nejspíš i nějaký ten universální biblický citát.
flanker.27 says:
April 7, 2014 at 8:33 pm
Existuje něco jako sebekritika ve víře? Tedy kromě toho, že “věřím málo, musím se snažit, abych věřil více?”
Třeba: “Dokážu si představit, že bych byl dobrým člověkem i bez víry?”
Nebo bez víry nelze být dobrým člověkem?
Pro zjednodušení, aby se zas neslovíčkařilo, dobrý=neubližuje, v rámci možností pomůže, je pokud možno laskavý, není lakomý…
protestant:
…v rámci možností… ….pokud možno…. 🙂
Foxy says:
April 7, 2014 at 9:37 pm
Obávám se, že věřící těžko může připustit, že může být člověk dobrý i bez víry
protestant:
Věřící je přesvědčen, že člověk není dobrý ani s vírou…. 🙂
Foxy says:
April 7, 2014 at 8:45 pm
Flankere, to nejhorší, co si umí hluboce věřící představit, je představa odpadnutí od víry.
protestant:
To jsi někde četl? Nebo slyšel? 🙂
Jarda:
Pamatuji, jak v “komunismu”, byl požadavek “sebekritiky” pravidelnou součástí sebehodnocení všech komunistů.
protestant:
POŽADAVEK sebekritiky je známkou, že sebekritika v té společnosti chybí…. 🙂
Víš protestante, diskuse by byla mnohem plynulejší a příjemnější kdybys odpovídal i jinak, než krátkými uštěpačnými poznámkami. Zkus prosím formulovat krátký příspěvěk, ve kterém třeba ukážeš, proč sebehodnotící výrok “chovám se k lidem hezky” znamená, že postrádám sebekritiku. A proč si myslíš , že je to vlastnost inherentní ateismu? Proč by měla být ateistická společnost méně sebekritická než ta neateistická?
…to nejhorší, co si umí hluboce věřící představit, je představa odpadnutí od víry.
protestant: To jsi někde četl? Nebo slyšel? 🙂
Ne, to jsem si z tebe vytelepatil P)
Hezké dobré ráno!
mira says:
April 8, 2014 at 7:09 am
Víš protestante, diskuse by byla mnohem plynulejší a příjemnější kdybys odpovídal i jinak, než krátkými uštěpačnými poznámkami. Zkus prosím formulovat krátký příspěvěk, ve kterém třeba ukážeš, proč sebehodnotící výrok “chovám se k lidem hezky” znamená, že postrádám sebekritiku. A proč si myslíš , že je to vlastnost inherentní ateismu? Proč by měla být ateistická společnost méně sebekritická než ta neateistická?
protestant:
Věty typu, “jsem slušný”, “nikdy jsem nikomu neublížil”, “chovám se k druhým hezky” apod jsem vždy slyšel jen a pouze od ateistů ( třeba i od sebe před mnoha lety 🙂 ). Nikdy ne od věřících. Tohle o sobě křesťan nikde neřekne či nenapíše. Křesťan vychází z hříšnosti a špatnosti sama sebe. Vychází z toho, že Kristus řekl: “Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.”
Jasně, může být. Věřící to třeba neříkají, nevím. Ale předmět našeho sporu je přece jinde- jak to samotné tvrzení “chovám se k lidem hezky” implikuje ten nedostatek sebekritiky? Já jsem to vyslovil na základě KRITICKÉ úvahy. To tvrzení je právě důsledkem sebekritiky a přezkoumávání svého chování! Kdybych řekl “nekradu”, taky bys to považoval za nedostatek sebekritiky?
Nebo ještě lépe- řeknu “nechovám se k lidem hezky”. Toto už je sebekritika? 🙂 Asi chápeš ten pojem nějak zvláštně. Sebekritika je přece ten proces, který vede k tomu či onomu sebehodnotícímu výroku. Nikoliv ten výrok samotný. Nepleteš si to se samochválou? Ale i ta může být založena na kritickém sebehodnocení.
Je fakt, že nepatřím k lidem, kteří mají problém sami sebe pochválit 🙂 Takové ty řeči kuchařek, jak se jim bábovka nepovedla (ačkoliv je vždy výborná) jdou naprosto mimo mě. Pokud vím, že bábovka je OK, proč bych to otevřeně nepřiznal? Já v tom vidím kus pokrytectví. Nechápu, proč je pro některé společensky nepřijatelné sám sebe pochválit (“upekl jsem výbornou bábovku!”) 🙂
mira says:
Kdybych řekl “nekradu”, taky bys to považoval za nedostatek sebekritiky?
protestant:
Budeš se divit, ale považoval. Češi mají větší spotřebu než je trvale udržitelná. Tudíž někde kradou…
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekologick%C3%A1_stopa