Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Tady něco k těm “zázrakům”
http://pozp.evangnet.cz/knihovna/problemy-porusovani-prirodniho-radu-v-bibli.html
http://www.katyd.cz/clanky/zazrak-je-neco-za-zrakem.html
mira says:
No dobře, tak Grygar věří v biblické zázraky všeho druhu- třeba neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání apod. Nevidím v tom moc velký rozdíl oproti 6000 let staré Zemi. Vlastně tam nevidím vůbec žádný rozdíl.
Jarda:
Zajímalo by mě, jak asi dr. Grygar řeší rozpor, který v něm nutně musí být. Jak věřící křesťan věří, že na “konci věků “přijde Syn Boží v celé své slávě, rozdělí lidí na “ovce a kozly”, “kozly” pošle do pekla a pro “ovce” zřídí na Zemi tisícileté království. Jako astronom ale Grygar “ví”, že na “konci věků” se Slunce změní na rudého obra, vypálí svoji soustavu až někam za Mars, pak se smrskne do bílého, posléze hnědého trpaslíka a celá Sluneční soustava že zamrzne.
Z toho snad musí být i na hlavu.
Jarda says:
April 6, 2014 at 9:54 pm
mira says:
No dobře, tak Grygar věří v biblické zázraky všeho druhu- třeba neposkvrněné početí, zmrtvýchvstání apod. Nevidím v tom moc velký rozdíl oproti 6000 let staré Zemi. Vlastně tam nevidím vůbec žádný rozdíl.
Jarda:
Zajímalo by mě, jak asi dr. Grygar řeší rozpor, který v něm nutně musí být. Jak věřící křesťan věří, že na “konci věků “přijde Syn Boží v celé své slávě, rozdělí lidí na “ovce a kozly”, “kozly” pošle do pekla a pro “ovce” zřídí na Zemi tisícileté království. Jako astronom ale Grygar “ví”, že na “konci věků” se Slunce změní na rudého obra, vypálí svoji soustavu až někam za Mars, pak se smrskne do bílého, posléze hnědého trpaslíka a celá Sluneční soustava že zamrzne.
Z toho snad musí být i na hlavu.
protestant:
Pleteš s Jardo konec věků a konec vesmíru, či snad konec sluneční soustavy…. 🙂
Michal says:
A zmrtvýchvstání, Protestante, znamená, že Ježíš vstal fyzicky z mrtvých, tak že si někteří i do jeho ran mohli sáhnout (Tomáš), a poté byl i se svým tělem vzat na nebesa – to jest tam, kde jsou mraky, Slunce, hvězdy – tedy přesně na to místo, které se z pohledu ze Země jeví jako reálné, a v jehož reálnost věřil ještě např. Dante, ale o kterém dnes každé dítě ví, že reálné není.
Jarda:
Ale co, Dante. Ještě moji prarodiče věřili v nebe nad tím blankytem nahoře. A možná i pan děkan Macek, co nás vyučoval náboženství.
Dneska jsem si opět dopřál duchovna, zajel jsem na mši do Orlice, poslechnout si P. Vacka. Je to takový správný showman, modernistický kněz. A pozoroval jsem, jak i on se zapletl to podobných komplikovaných náboženských otázek, které se probírají i zde. Jenže v kostele se nediskutuje, docela by mě zajímalo, jak moc ti věřící nad slovy pana faráře přemýšlejí.
Pro mě je zajímavé sledovat, když se tak někdy dostanu s farářem do debaty. Věřící na jeho slova reagují tak nějak “jak ten Duch sv. si řídí lidi” a vidím údiv v jeho očích když mě slyší “pane faráři, měl jste v kázání logickou chybu” nebo “ten biblický příběh se nemohl udát tak, jak je popsán”.
Třebas dneska bylo evangelium o vzkříšení Lazara. Nikdo si neuvědomuje, že svatopisec se dopustil omylu když popisuje, jak na slova Ježíšova “Lazare, pojď ven” Lazar vyšel, celý omotaný plátny. Židé nebožtíka omotali pruhy plátna, takže chudák Lazar by se ani neposadil, natož aby vyšel ven. Osobně z toho usuzuji, že příběh byl vymyšlený a tohle autor nedomyslel.
protestant:
Pleteš s Jardo konec věků a konec vesmíru, či snad konec sluneční soustavy….
Jarda:
Protestante, známe se, že? Ty musíš všechno překrucovat, aby sis mohl svoji víru udržet. Kdybys tak nečinil, sesypala by se ti jako hromádka karet. Znám to, také jsem v takovém myšlenovém světě žil.
Protestant:
Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem
Flanker.27:
Proboha 🙂 proč tak složitě? Nemohl nám to prostě odpustit?
Michal says:
April 6, 2014 at 10:12 pm
Ještě jinak:
Kdybychom si mohli od hříchu pomoci sami (třeba tak, že bychom se opravdu hodně snažili chovat správně), pak by Kristova oběť nebyla potřeba. Jenže, jak píše Pavel, my si NEMŮŽEME pomoct sami, protože naše samotná fyzická těla jsou hříšná – právě kvůli Adamovu Pádu. Jak píše Pavel jinde: “děláme to, co nechceme, a neděláme to, co chceme”. A právě proto, aby se vypořádal s tímto hříchem, se kterým my sami nemůžeme nic dělat, přišel Kristus.
Ovšem protože Adam neexistoval, … zazvonil zvonec, a pohádkám je konec
Jarda:
Přiložím ještě toto:
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=ustavucny-souboj
Není on Pán Bůh vlastně slabý? Nebo dokonce slaboch, když něco takového trpí?
Kdo se cítí hříšným, ať si tu oběť užije, jestli život, tak jak jsem jej doposud žil, by mě podle křesťanů bez Kristovy oběti dovedl k zatracení, pak o žádnou spásu nemám zájem 🙂
Křesťanství je vyrovnávání se s hříchem- hřích je nezbytný, bez hříchu nemá Ježíš Kristus smysl! Smrt je opět následek hříchu nikdy neexistujícího páru neandertálců Adama a Evy. Pro křesťany je ústřední motiv odměna za otrockou poslušnost- jakýsi nepopsatelný stav rauše po fysické smrti těla.
Medeo. myslím, že satále odvoláváš na Platona a Aristotela, neznáš třeba Herakleita a jeho zlomky? Dialektika……..nebo existencionalismus…nebo postmodernismus, který na vědce, kteří trpí komplexem méněcennosti působí jako červený hadr na býka ? No já mám rád matematiky, konstruují podivné rovnice, kde čas běží dozadu, existuje mnoho dimenzí, nebo čas neběží a to mám rád 🙂
A TŘEBA PRINCIP NELOKÁLNOSTI SVĚTA MNE FASCINUJE 🙂
Docela chápu, že někdo věří, že právě ta jeho verze křesťanství je ta jediná pravá a ostatní jsou pomýlené, ale že by někdo věřil, že žádná jiná verze křesťanství neexistuje?
a TŘEBA SE MI LÍBÍ MATEMATICKÝ TEORÉM ČI DŮKAZ, ŽE TŘEBA JABLKO LZE ROZLOŽIT A ZNOVU SLOŽIT TAK, ŽE BUDE VĚTŠÍ NEŽ ZEMĚKOULE
Sorry, měl jsem omylem nastavený caps lock
Klasická náboženství jsou in v zaostalejších zemích, ve vyspělých zemích jde myslím už spíš o něcismus, občas říznutý postmodernismem ala Halík s kořeny v klasických náboženstvích
Martix, znám.
🙂
Alebo toto:
😉
mira says:
Grygarův doublethink spočívá v tom, že kdyby pozoroval nějaký zázrak v dalekohledu, první co by jistě udělal, by bylo prověření přístrojů, opakovaná analýza naměřených dat, konzultace s kolegy… na mysli by měl třeba taky to, jestli si z něj kolegové jen nevystřelili a není to podvrh. Pokud si ale o nějakém zázraku přečte v jedné staré knize, všechny uvedené kroky odpadají a spokojí se s pouhým konstatováním, že je to věcí víry.
protestant:
To je tím, že nerozumíš slovu víra….
Já při poslechu Smetanovy Vltavy také nepřemýšlím, o tom, zda náhodou Smetanou napsaná hudba spíše není Lužnice, nebo Labe. Prostě mne to při poslechu nezajímá.
A každého, kdo by se zabýval rozborem o jakou řeku skutečně jde místo aby se pohroužil do krásné hudby bych považoval za cvoka…..
Okrem toho Grygar stavia náboženstvo (rímsky katolicizmus) nad vedu. Podľa neho, ak sú formulácie viery v rozpore s vedou, tak si ich buď nesprávne vykladáme alebo je nesprávna vedecká teória, ktorá je s nimi v rozpore. Katolicizmus je podľa Grygara jednoducho nekritizovateľný. Tmárstvo ako vyšité! 🙂
protestant:
“To je tím, že nerozumíš slovu víra….”
Rozumím tomu velice dobře. Víra tě unáší pryč z tohoto světa do světa jiného, transcendentního, prosyceného Duchem svatým, kde je všechno plné božského jasu a pohody, a přitom pochopitelné a nádherně jasné, dotýkáš se zde absolutního Poznání. Je to nesdělitelné těm, kdo sami nepoznali.