Lidský jazyk je neocenitelný a mimořádně důležitý nástroj. Vědomá část našeho myšlení se z velké části odehrává v jazyce. Přesto je jazyk jen naším nedokonalým výtvorem, a jeho používání v sobě skrývá mnohá rizika, která si však často ani neuvědomujeme. Například v diskuzích o bohu se často setkáváme s používáním vyprázdněných pojmů, s posouváním významu slov a samozřejmě i s logicky chybnými argumenty (které se však nezkušenému člověku mohou zdát jako korektní).
Každý máme nějakou intuitivní představu o tom, co znamená slovo bůh. V diskuzi však často dojde k popření atributů, které bohu intuitivně (tradičně) přisuzujeme – a z pojmu bůh se tak stane pojem vyprázdněný. Podobně věřící často rovnou prohlašují, že bůh je pojem nedefinovatelný, že o bohu nemůžeme vůbec nic říct. (a ještě jakoby chtěli dodat: Ha, ateisté, a máte po žížalkách – teď už proti našemu bohu nemůžete nic namítnout!) Používat nedefinované a vyprázdněné slovo ale nemá smysl, ačkoliv s tím naše mysl nemá problém: intuitivní představu o významu toho slova stále máme (ačkoliv byla v diskuzi explicitně popřena!) a proto se vesele dál bavíme o nedefinovatelném a tedy nedefinovaném bohu… a to je špatně.
Každý pojem, každá kategorie, kterou v řeči používáme, by měla mít nějaký vymezený význam. Měli bychom ji být schopni (byť třeba ne zcela přesně a ostře) definovat.
Měli bychom být schopni určit, definovat, co do dané kategorie (třeba i jen zhruba!) spadá, a co už ne.
Často se namítá, že (křesťanský) Bůh je s velkým B, že to je ten-jediný-pravý-bůh, a že Bůh je snad dokonce jeho vlastní jméno (což ovšem není pravda, protože vlastní jméno křesťanského boha má býti YHWH 😉 ). Pak to ovšem znamená, že tvrdíme, že kategorie bůh má v realitě jen jednoho zástupce, kterého označujeme Bůh s velkým B. Nikterak nás to nezbavuje potřeby a povinnosti obecný pojem bůh definovat, aby předchozí věta měla smysl. Věta “existuje konkrétní jednorožec jménem Franta” předpokládá, že musím nejprve vědět, co je jednorožec.
Někdo může mít obavu, abychom neudělali při definici boha chybu. Aby se nám snad nestalo, že to, co si definujeme, existovat nebude, zatímco “skutečný bůh” by existoval. To by ovšem znamenalo, že my sami považujeme za boha i něco jiného, než co jsme si sami definovali – a pak, pravda, udělali jsme chybu, ale udělali jsme ji sami vůči sobě. Nedostatečně jsme uvážili, co naše intuitivní představa boha vlastně obnáší.
Co tedy kvalifikuje danou entitu, abychom ji mohli považovat za boha? Co (my sami, jeden každý z nás) za boha jsme ochotni považovat, a co už ne?
Musí být bůh osobou? Jsme ochotni považovat za boha jakkoliv zvláštní neosobní “sílu”, “pole”, nebo něco podobného? Já určitě ne, ale někteří věřící třeba ano. Kdyby se ukázalo, že existuje nějaká neosobní síla, kterou někdo nazývá bohem – pak bych s existencí takového boha neměl problém.
Musí být bůh z definice jediný? Kdyby bylo bohů víc, a tvořili by hierarchii s jedním nejmocnějším – bylo by možné ty méně mocné považovat za bohy? A co kdyby bylo více rovnocenných bohů – například tři…? (paralely jistě nikoho nenapadají…)
Musí být bůh stvořitelem světa? Pokud by bylo bohů víc, byl by ten skutečný bůh jen ten, který stvořil Vesmír? Co kdyby byl bůh-stvořitel zrovna ten níže postavený v pantheonu?
Zajímavé myšlenkové cvičení je uvážit, že náš Vesmír by byl výsledkem pokusu vědce jisté civilizace z externího vesmíru. Takový vědec by pak byl Tvůrcem našeho Vesmíru – ale jistě všichni cítíme, že za boha bychom ho nepovažovali. Proč vlastně? Jakou definiční vlastnost boha vymyslíme, abychom “ufonského vědce” odstřihli? Co třeba, že bůh je duch? Jenže co je to vlastně duch? Ufonský vědec by jistě také nebyl z hmoty kterou známe, ani která existuje kdekoliv v našem vesmíru. Bylo by to úplně něco jiného – proč tomu neříkat “duchovní hmota”? A vůbec, co kdyby byli “skuteční duchové”, včetně boha, tvořeni nějakou “duchovní” či “božskou” hmotou? Přestali bychom je proto považovat za duchy či bohy?
Musí být bůh věčný? Pavel říká o Kristu, že je “prvorozený všeho stvoření” (Kol 1:15), což by nasvědčovalo, že byl Kristus stvořen. Není snad proto bůh? Ať tak či tak, je-li bůh všemohoucí, jistě jiného boha stvořit může. Proto věčnost by asi neměla být definičním atributem boha, a časová omezenost ufonského vědce by tedy neměla být důvodem, proč jej nepovažovat za boha.
Může být bůh smrtelný? Člověku by se chtělo říct, že jistě ne, že pro boha je klíčové být nesmrtelný … Smrtelného boha bych já za boha nepovažoval. Ježíšova smrt ovšem ukazuje, že křesťanům nedělá problém věřit ve smrtelného boha. Nezapomeňme přitom, že Ježíš nebyl dle křesťanů vtělený bůh, ale v Ježíši se Bůh stal člověkem. Kromě toho, stvoří-li jeden bůh jiného, nemůže ho také zabít? Je přece všemohoucí… Nebo nemůže ho změnit v něco smrtelného, tak jako se to stalo s Ježíšem, a to pak zabít? Ani nesmrtelnost bychom tedy jako definiční vlastnost boha požadovat asi neměli.
Musí být bůh nestvořený? Vzhledem k výše uvedenému lze říct, že nemusí.
Musí být bůh neměnný? Inu, vzhledem k tomu, že myslí, pak neměnný být dokonce nemůže. Jiná myšlenka = jiný vnitřní stav boha, tečka.
Musí bůh existovat nutně? Naše vážená diskutující Médea zde jednou prohlásila, že bůh, který neexistuje nutně (tedy ve všech myslitelných světech) pro ni není bohem. Já bych na něj tuto podmínku nekladl, už jen proto, že připouštím existenci více bohů, klidně mnoha. Je to asi ryze otázka osobních preferencí, a je to současně vážná otázka: co by to znamenalo, kdyby existoval právě jeden bůh, Stvořitel, ale neexistoval by nutně? Tedy, klidně by mohl neexistovat? Pak bychom měli zásadní otázku nad důvodem existence samotného boha, a proč pak spekulovat o bohu jako vysvětlení existence Vesmíru? Bůh by stal jen jedním nic neřešícím článkem navíc.
Závěr: “bůh” je jenom slovo, skupina písmen. Nemá žádný “přirozený” význam. Jeho obsah, význam, mu musíme dát my sami. Vymyslet uspokojivou definici boha (= ladící s naší intuicí) může být samo o sobě poměrně obtížné, a je otázkou, zda to vůbec lze učinit nějak rozumně (těším se na následnou diskuzi pod článkem). V závislosti na tom, jak toto uděláme, se mohou lišit odpovědi na otázku, zda bůh existuje a jaký je. Mohou se lišit odpovědi jak konkrétních lidí, včetně ateistů (definujeme-li boha jako všehomír – panteistická představa – pak budu já jako ateista první, kdo bude souhlasit, že bůh existuje. Podobně např. při definici “bůh je něco, co nás přesahuje” odpovím, že takový bůh jistě existuje, protože přesahuje nás jistě spousta věcí, které existují, např. Vesmír sám, naše Galaxie, atd.), tak i odpověď objektivní. Otázka “existuje bůh?” sama o sobě tedy nemá smysl. Vždy je potřeba jasně říct, na existenci čeho se daný konkrétní tazatel přesně ptá.
Inak rovnaké maximy mali aj stoici (ale tí neboli ateisti, pretože verili v svetový Rozum).
S.V.H. says:
Cituji sám sebe:
Vám ta čísla přijdou smysluplná? Dává smysl, že člověk, který se označí za křesťana nebo věřícího v Boha, zvolí možnost, že neexistuje žádná “božská, duchovní či životní síla”?
protestant:
Mně přijdou smysluplná. Přesně v intencích tohohle:
Především by si člověk neměl představovat, že křesťanská víra je stav naprostého a pevného přesvědčení, které se dá nazvat jistotou. Mnozí lidé, kteří se přišli podívat do kostela na bohoslužby, získali dojem, že lidem kolem nich musí být všechno jasné, o ničem nepochybují a všemu, co slyší, neochvějně věří. Tak tomu ale není. I po mnoha letech je křesťan svým způsobem stále na začátku a klade si řadu nepříjemných otázek. Kdyby si je nekladl, nebyla by to již víra, ale fanatismus.
Víra je právě proto vírou, že je spojena s pochybností a nejistotou. Lépe řečeno víra se z pochybností a otázek rodí. Křesťanská víra není setrvalý stav mysli, kdy člověk o ničem nepochybuje a jde neochvějně za svým cílem. Víra je krok do neznáma. Svým způsobem musíme každý den uvěřit znovu. Můžeme se přitom sice opřít o předchozí zkušenosti, ale v každé situaci je důvěra v Boha něčím novým, nesamozřejmým a nevyzkoušeným.
http://brno1.evangnet.cz/node/334
rovnaké obsahom 🙂
protestant: Pokud chceš podchytit vliv víry na život člověka pak při obrovské variabilitě přístupů k víře a nevíře není jiná možnost než statistický průzkum.
Já nezpochybňuju statistický průzkum jako takový, ale v otázce zda korelace značí i kauzalitu, zejména u tak komplikovaného problému jako je identifikace s náboženstvím je prostě velmi obtížné dobrat se nějakému spolehlivému závěru. Nelze vyloučit vliv maskovaných proměnných, vazby mezi proměnnými mohou být taky divočejší než předpokládáme apod.
Moje původní otázka ale stejně nebyla „zda“ ale „ „jak“ náboženství ovlivňuje náš život k lepšímu! To můžeš zodpovědět i bez statistiky. Prostě vysvětlíš ten vylepšovací mechanismus a pak se můžem podívat na ta statistická data a hledat to tam. A znovu připomínám, že mi stačí hypotetický příklad (model) na kterém ten mechanismus ukážeš.
Pokud je to tak evidentní, jistě něco vymyslíš.
protestant: “Skoro v každé mezilidské situaci lze použít Ježíšovo:
…nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra…
Matouš 7:5″
To je jak přísloví tety Kateřiny.
Z oftalmologického hlediska velice blbé. Poté, co z oka byl vyňat trám, pak natolik závažným úrazem postiženému vynětí trámu z toho, co okem bývalo, zrak rozhodně nenavrátí.
Doporučuji občerstvit si v paměti filipiku Dr Vlacha proti příslovím.
Ale medzi pochybnosťou a popretím existencie Boha ako osoby, môže byť dosť veľký rozdiel 🙂
Souhlasím s Medeou.
Něco, co je vlastní opravdu jen náboženství a zlepšuje to život?
protestant:
Mně přijdou smysluplná. Přesně v intencích tohohle: …
S.V.H.:
Protestant = mistr mimoběžných citátů. 🙂
Abych to vrátil k tématu:
Eurobarometr, který jste citoval, podával tyto tři možnosti:
1) You believe there is a God
2) You believe there is some sort of spirit or life force
3) You don’t believe there is any sort of spirit, God or life force
Odpověď (1) zvolilo v Dánsku 28 % lidí, odpověď (2) 47 % lidí a odpověď (3) 24 % (1 % neodpovědělo). To dává 71 % Dánů, kteří nevěří v Boha. Kde v tom vidíte jaký nesmysl?
S.V.H. says:
April 4, 2014 at 1:33 pm
protestant:
Mně přijdou smysluplná. Přesně v intencích tohohle: …
S.V.H.:
Protestant = mistr mimoběžných citátů. 🙂
Abych to vrátil k tématu:
Eurobarometr, který jste citoval, podával tyto tři možnosti:
1) You believe there is a God
2) You believe there is some sort of spirit or life force
3) You don’t believe there is any sort of spirit, God or life force
Odpověď (1) zvolilo v Dánsku 28 % lidí, odpověď (2) 47 % lidí a odpověď (3) 24 % (1 % neodpovědělo). To dává 71 % Dánů, kteří nevěří v Boha. Kde v tom vidíte jaký nesmysl?
protestant:
Jak jsme si ukázali v poředchozím, je velmi často odpověď ” there is some sort of spirit or life force”
popisem Boha…
Jen je opatrná a v intencích zákazu uvádění jména a zobrazování….
Medea says:
April 4, 2014 at 1:29 pm
“Víra je právě proto vírou, že je spojena s pochybností a nejistotou.”
Ale medzi pochybnosťou a popretím existencie Boha ako osoby, môže byť dosť veľký rozdiel
protestant:
O jakém popírání mluvíš?
Medea says:
Tie maximy môže používať aj ateista.
protestant:
Ateista může i uvěřit Ježíši Kristu. Jediný problém je, že to nedělá…. 🙂
Ak Boh nie je osoba, tak neexistuje osoba, ktorá je Boh 🙂
Jen je opatrná a v intencích zákazu uvádění jména a zobrazování….
He? Kde a kdo to zakázal? Přikázání nejsou přeci zákazy a Bible je jen beletrie na úrovni Shakespeara, ne?
Človek sa môže riadiť spomínanými maximami, a nemusí nič vedieť o Biblii, Ježišovi a kresťanstve 🙂
Protestante, spíš než citáty z bible, zkus něco v tomto smyslu:
Věda podává natolik věrohodný popis světa, že nám umožňuje adaptovat se na podmínky, ve kterých žijeme. To například znamená, že jsme zdravější a žijeme déle, než kdybychom vědu neměli. Mechanismus, jakým věda lidem zlepšuje životy je založen na pozorování přírody a odvozováním přibližných pravidel, kterými se řídí. Tato pravidla jsou pak využita jednak k výrobě nových technologií nebo jako racionální báze pro úpravu našeho chování. Tento proces je kontinuální.
protestant:
To že někdo označí vliv náboženství pro sebe jako nedůležitý neplyne, že náboženství na jeho život nemá vliv.
Flanker.27:
Ano, církevní restituce třeba pocítí mnoho těch, kteří by odpověděli, že je pro ně vliv náboženství nedůležitý.
Máš to, protestante, napsané chybně.
Správně to je:
Ateista může uvěřit i Ježíši Kristu. Jediný problém křesťanů je, že to nedělá…. 🙂 ”
Docela by mě zajímalo, jak by dopadla sázka Hospodina se Satanem, kdyby Satan tvrdil, že žádný křesťan není schopen rozlišit, kdo je kdo. Zhmotnělý personalizovaný Bůh a Satan…jak je rozeznat? Vytáhnout kříž? pocákat oba svěcenou vodou? vytáhnout česnek?
A jsme u té definice… jak poznáme pravého a jak falešného Boha?
Mira, náboženstvo môže slúžiť ako rekreačná droga, prípadne sedatívum. Náboženstvo tiež môže poslúžiť ako policajt.
protestant:
Jak jsme si ukázali v poředchozím, je velmi často odpověď ” there is some sort of spirit or life force”
popisem Boha…
Jen je opatrná a v intencích zákazu uvádění jména a zobrazování….
S.V.H.:
😀
Ale dobrá: Jaké procento dánských respondentů, kteří věří v Boha, tedy zvolilo jinou odpověď, než že věří v Boha? Doložte, prosím, zdroj.