
V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
Anonymous: “pokud připustíme hypotézu, že evangelia byla sepsána nějakých 40 let po událostech, o nichž podávají svědectví, tak pro mne je to tedy naopak stále výborná zpráva. Pro srovnání pokud vím, tak dvě nejstarší biografie Alexandra Velikého sepsali Arrianos a Plútarchos více než čtyři sta let po jeho smrti, a přesto je historikové považují v zásadě za spolehlivé a takové, z nichž lze seriozně čerpat.”
Alexander bol vo svojej dobe (v Grécku a v gréckych kolóniách, v satrapiách Perzskej ríše, v Afganistane, v severej Indii) neprehliadnuteľný, čo sa o Ježišovi povedať nedá. A samozrejme, že o ňom veľa písali aj súčasníci. O Alexandrovi podrobnejšie písali zo súčasníkov napr. (jeho dvorný historik) Kallisténes, Aristobúlos, Nearchos, Kleitarchos. A mnohí iní súčasníci sa o ňom aspoň zmieňujú. To, že mi podrobnejšie správy o Alexandrovi z jeho doby k dispozícii nemáme, alebo máme len zlomky z takýchto správ, ešte neznamená, že ich nemali k dispozícii Plútarchos alebo Arriános.
Já napsal, že DOSLOVNĚ TAM JSOU GENOCIDNÍ PŘÍKAZY (což jsou), metaforicky je to zrcadlo, které se dá jakkoliv vyložit, to platí o každé knize… i kuchařku si můžeš vyložit metaforicky (třeba trošku petržele si můžeš vyložit jako náklaďák petržele, oproti celkovému množství petržele na tomto světě je to přece jen troška že… 😀 )
čili ano, metaforicky je to vyložitelné jakkoliv a nedává to žádný smysl, nedá se z toho poučit druhé, protože druzí tam mohou vidět úplně jiné věci…
Mmm, zabudla som sa zmieniť o Alexandrovom priateľovi a neskoršom egyptskom kráľovi Ptolemaiovi I. (zakladateľovi dynastie Ptolemaiovcov, do ktorej patrí aj neskoršia známa Kleopatra), ktorý tiež napísal históriu Alexandrových výprav 🙂
Aby bolo jasné, Ptolemaiovci neboli pôvodom Egypťania, ale Macedónci.
oprava:
To, že my podrobnejšie správy o …
Anonymous says:
January 6, 2014 at 11:55 am
Tak to prrr! Důkazem je skutečnost, že tu svět je..a sám od sebe být logicky nemůže..tedy ho stvořil Stvořitel, jak je to ostatně napsáno v naší svaté knize- Koránu!
jack:
V takovém případě musel být i stvořitel stvořen a už jsme zase v uzavřeném kruhu tvoření. 🙂 A jestli přijdete s tím, že stvořitel nemusel být stvořen, protože existuje odjakživa, tak je zase přebytečný a můžete tuto vlastnost přiřadit rovnou energii, ze které vznikl náš vesmír.
Stvořitel podle vaší představy prostě vůbec nic neřeší!
Zareagujem aj ja, pretože s týmto kresťanským argumentom sa stretávam často:
1. Alexander zanechal takú stopu, že dodnes nemáme problém ho potvrdiť. Vrátane vykopávok z niektorých bojísk, z prehliadky vypáleného Perzepolu, či zo stôp gréckeho vplyvu v Indii (napr. umenie) alebo z množstva Alexandrií z jeho čias.
2. Keby sme mali len životopis, mohli by sme si myslieť, že takýto vojvodca nežil alebo že životopisci strašne preháňali. Ale v spojení s vykopávkami, rôznymi dobovými dokumentmi a p. sa nedá pochybovať, že Alexander žil a bol naozaj Veľký.
3. Napriek tej veľkosti, Alexandrov životopis je ďaleko uveriteľnejší ako “životopis” Ježiša. Úvodzovky preto, lebo evanjeliá nemajú charakter životopisu reálnej osoby, ale skôr charakter poučných príbehov. A napriek veľkosti, o Alxandrových činoch sa bežne pochybuje, napr. množstvu založených miest sa dnes už neverí a prevláda názor, že tie mestá len premenoval a snáď podporil nejakým finančným darom alebo privilégiom. A oddávna neveríme, že bol synom Hora a Dia, hoci Alexander sám tomu možno aj veril 🙂
protestant says:
January 6, 2014 at 2:08 pm
Kdo zná bibli jen povrchně nebo pouze z nedělní školy, bude možná překvapen, kolik je tam textů a příběhů, kde je sexualita chápána jako veliký a nádherný Boží dar. Nestyďme se za něj v modlitbách děkovat a s vděčností si ho navzájem dávat a sdílet. Když muž touží po ženě a žena po muži není to nic špatného. S touto touhou jsme byli stvořeni. Být muž a být žena je dar, který nám připomíná, že jsme nebyli stvořeni sami pro sebe, ale pro druhého! Na samém začátku lidského příběhu Bůh řekl: „Není dobré člověku, aby byl sám.“ Proto nás stvořil jako muže a ženy. Je to vyjádřeno krásným podobenstvím, kdy Bůh vyjme z mužova těla žebro, z kterého mu stvoří ženu. Muž bez ženy a žena bez muže jsou tedy lidé, kterým něco chybí. Každý z nás se narodil, aby mohl žít v trvalém vztahu s Bohem a se svým životním partnerem. Víra v Boha a manželství mají být základní kameny a opory našeho života. Láska Boží a láska našich žen a mužů nás drží při životě. Oba tyto vztahy máme hledat a budovat. Jsou to vzácné a křehké dary, které mnohý z nás ztratil nebo nikdy nenalezl. A přece je důležité slyšet – že právě tyto dva vztahy přináší člověku štěstí, pokoj, jistotu a naději.
jack:
Vy jste to zase nějak pomotal. Spojujete sexualitu s manželstvím a trvalým vztahem se životním partnerem? 🙂 Ale takovým darem jsme nebyli obdarováni. Lidé jsou schopni cítit sexuální pud k více partnerům a to současně i postupně. 🙂
Nebo nám snad chcete zdělit, že jste za celý svůj život měl sex pouze s jednou ženou?? 🙂 🙂
Vy ne Jacku?
medea:
Tedy medeo, Vaše připravenost bránit ateistický světonázor kdykoliv a na všech frontách je úctyhodný 🙂 To myslím upřímně.
S tím Ptolemaiem jste mne opravdu dostala ! Já žil v přesvědčení, že i z těchto zpráv se zachoval jen fragmentální zlomek… Dá se to někde sehnat ?
P.S.: Jinak omluva, předtím jsem se asi omylem nepřihlásil…
tak to je bomba:D
http://www.rouming.cz/roumingShow.php?file=the_desert_trilogy.jpg
medeo, jak to, je ? Myslela jste to tak, že se nám ten Ptolemaios v ucelené podobě zachoval ?
Nie, Peter, nemyslela. Kniha kráľa Ptolemaia I., bývalého Alexandrovho veliteľa a priateľa, sa do súčastnosti nedochovala, resp. sa o nej nevie 🙂 ale opakujem, knihy, ktoré my dnes namáme, mohli mať k dispozícii mladší starovekí historici, napr. Plutarchos s Arrianom.
… nemáme, …
medea:
1) tak to potom jo. a stále platí, že stařičký Ptolemaios tyto zprávy podle toho, co se můžeme domnívat, sepsal nějakých 30 – 40 let po Alexandrově smrti ?
2) knihy, které nemáme mohli mít (možná) k dispozici starověcí historici, zatímco u zlotřilých evangelistů Lukáše a Matouše se seriozní biblisté oproti Vámi uvedenému zcela rozdílně domnívají, že pro svůj zdroj zřejmě čerpali ze staršího a zřejmě písemného záznamu výroků Ježíše Krista (čímž je věrohodnost evangelií naprosto zásadně zpochybněna) ?
😉
jack
Tohle není můj příspěvek, spíš bych to tipoval na Baala alias Antiteistu, který mi krade nick. Přečtěte si tu diskusi o kradení nicků a kradení nicků co tady probíhalo
jack says:
January 6, 2014 at 12:39 pm
martiXXX says:
January 3, 2014 at 10:25 am
já jsem taky ateista, jako vy, jen nepodléhám primitivnímu materialismu, všude kolem vidím komplexnost, blikající a pulzující celost našich životů. Atomy jsou prázdné, za nimi se skrývá energie původního vesmíru, boží energie a inteligentní vědomí.
jack:
Pokud věříte v boží energii, tak nejste ateista. Už se konečně rozhodněte! 🙁
Tohle taky není můj příspěvek
martiXXX says:
January 6, 2014 at 9:56 am
Ježíš: tuhle výtku uznávám, mýlil jsem se, pravda není ano i ne dohromady, to je blbost, postmoderna neplatí 🙁 , ale co teď budu dělat? To se mam jako BAALoiv poklonit a říct: “Měl jsi pravdu, vše je nejspíš hmota bez ducha?” To po mě chcete???? TO NIKDY NEUDĚLÁM !!!!
“knihy, které nemáme mohli mít (možná) k dispozici starověcí historici,”
No, Alexander bol obľúbený staroveký hrdina, teda odhadujem, že knihy o ňom mohli byť dosť rozšírené. A nezabúdajme na staroveké knižnice, tá najslávnejšia bola v Alexandrii. Ale už za Alexandrovho života sa vytvorila pestrá alexandrovská mytológia 🙂
Peter, ale pripúšťam, že najrozšírenejšie knihy o Alexandrovi, mohli byť v staroveku práve tie romány s najfantastickejšou zápletkou 🙂 ale to aj tak nevylučuje možnosť, že historici sa snažili vychádzať z realistickejších diel 🙂
Pozerám, že na slovenskej wiki je Alexandros celkom pekne spracovaný: http://sk.wikipedia.org/wiki/Alexander_Ve%C4%BEk%C3%BD