Co mi vadí na křesťanství


V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.

1) Adorizace víry.

Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.

a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).

Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).

Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.

Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.

Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?

Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.

2) Postoj k pravdě.

Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)

Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)

Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“

Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.

3) Jistota.

V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.

Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.

4) Postoj k pochybnostem

Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)

Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.

Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.

Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…

5) Pocit morální nadřazenosti

Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.

Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.

Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.

6) Mentalita vyvoleného lidu

S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?

7) Nepokora, neskromnost, pýcha

Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.

Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…

8 ) Pokrytectví

Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.

Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.

Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“

Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:

Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“

Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.

Jinde Ježíš řekl:

Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“

Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.

9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím

Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.

Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“

Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.

Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.

Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.

10) Tento svět není náš

Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.

Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…

This entry was posted in Problémy křesťanství. Bookmark the permalink.

4,104 Responses to Co mi vadí na křesťanství

  1. antitheista says:

    No pokud byl Hitler možná něcista a Pinochet a Franco možná katolíci, pak STalin byl možná ateista 😀

    Hitler jasně odkazuje na boží prozřetelnost i mezi svými vlastními lidmi, měl knihovnu plnou německé idealistické filosofie 19.stolet a věřil na vitální vesmírné síly (německý vitalismus 19./20.st). Něco jako marti XXX (ale nřeíkejte mu to)

    Franco a Pinochet a další se jasně odkazovali ke křesťanství a katolicismu

    To samé Tiso, Pavelič a jeho ustašovci, naprostá většina diktátorů před Fr. revolucí byla též “z boží vůle” diktátory…

  2. antitheista says:

    Naprostá většina diktátorů v historii byli věřící nebo se bohem a náboženstvím zaštiťovali

  3. antitheista says:

    Tak to prostě je, to jsou fakta…

  4. antitheista says:

    Zatím a hezký den :-*

  5. Medea says:

    Protestant, toto je záležitosť pre historikov a nie kresťanských teológov 🙂

  6. protestant says:

    Medea says:
    February 25, 2014 at 12:04 pm
    Protestant, toto je záležitosť pre historikov a nie kresťanských teológov 🙂

    protestant:
    Historiků? Copak je Bible historickou knihou. Ne. Je to teologická kniha.

  7. protestant says:

    @ Medea>

    Z tebou odkázané bakalářské práce:

    Dekalog nelze povaţovat za sbírku právních předpisů, ty na něj navazují. Vymezuje
    hranice svobody jednotlivcům i společenství vyvoleného lidu.
    http://is.muni.cz/th/333931/ff_b/Desatero_Hauszler.pdf

  8. protestant says:

    2.5. Zvěst a její nárok (indikativ a imperativy)
    Jiným důležitým prvkem Dekalogu, který má také strukturální (kompo-
    ziční) povahu, ale týká se věcných, teologických aspektů, je řešení vztahu
    indikativního a imperativního aspektu sdělení, resp. řešení vztahu teolo-
    gické teze jakožto zvěsti o Božím díle a důsledků či nároků, které z ní pro
    její adresáty vyplývají.
    Pro význam a funkci Dekalogu v biblické teologii je podstatné, že neza-
    číná příkazy či zákazy a že neobsahuje jenom je a ne především je. Mohlo
    by nás překvapit nebo alespoň zaujmout, že to první, co v tzv. „Desateru
    Božích přikázání“ zaznívá, není žádné přikazování či zakazování (řeč im-
    perativní či prohibitivní), nýbrž pozitivní, indikativní výrok – teze, jež za-
    znívá z Božích úst a má zjevující roli (epifanickou funkci) a zvěstné zacílení
    (kérygmatickou intenci). Přitom i zde platí, že co je „na počátku“ (in prin-
    cipio), je zásadní (principiální):
    Já, Hospodin [jsem] tvůj Bůh,
    jenž jsem tě vyvedl ze země egyptské, z domu otroků. (Ex 20,2; Dt 5,6)
    To je, jak už odpradávna upozorňují mnozí komentátoři, pro význam
    a smysl celého Dekalogu podstatné předznamenání. A platí to i se zřetelem
    k našemu tématu. Tento rys dává textu „Desatera přikázání“ jeho specifický
    smysl a význam, hermeneuticky jej vymezuje.
    Stojí-li totiž na počátku Dekalogu tato indikativní věta, pak oné dese-
    tici požadavků, příkazů či zákazů máme zřejmě rozumět jako dopadům,
    důsledkům této teze. Hospodin touto větou proklamuje podstatné mo-
    menty, které předurčují a vymezují všechna následující slova Desatera –
    svou subjektivitu a svou autoritu (mluví z pozice svrchovaného „já“), své
    jméno (Hospodin / hwhy) a základní bázi vztahu k osloveným („já … jsem
    tvůj Bůh“); tento vztah a tato autorita Hospodina, jako Boha synů Izra-
    ele, vznikly a jsou vyjádřeny událostí exodu, vyvedení z Egypta – to se zde
    také připomíná, protože je to pro Izrael konstitutivní čin spásy, jímž vzniká
    Boží lid. Tzv. „formule exodu“ proto patří k tomu nejzákladnějšímu a nej-
    elementárnějšímu, jak lze o Hospodinu vyznavačsky mluvit.
    Jinak řečeno: celé Desatero (a tedy i ona velká kompozice Tóry, kterou
    Dekalog uvádí) stojí a padá s pozitivní tezí o Hospodinu jako onom zvlášt-
    ním božstvu, jež se ujímá utištěných, zachraňuje je z otroctví … a ze za-
    16Dekalog v biblické teologii: Text Desatera a jeho význam pro bibli a její teologii
    chráněných otroků si tvoří svůj lid. Pokyny, zákazy a příkazy, jež následují,
    pak v návaznosti na tuto tezi formulují pravidla, jak má Hospodinův lid
    nadále žít, aby do otroctví znovu neupadl.
    Z hermeneutického hlediska je tato konstrukce vztahu indikativního
    a imperativního aspektu v Desateru podstatná. Jednoduše řečeno: rozho-
    duje o tom, zda oblast vztahů k Bohu a k bližním pojmeme jako prostor,
    v němž se uplatňuje odpovědnost za přijaté dary svobody, z nichž žijeme,
    nebo jako prostor apriorních nároků a kategorických imperativů.
    Právě pro tuto základní danost, kterou Dekalog sdílí i s parenetickými
    pasážemi apoštolských listů Nového zákona, se Desatero mohlo stát zá-
    kladním textem i pro křesťanskou tradici, která si zakládá na tom, že je
    proti legalismu.
    http://www.etf.cuni.cz/sat/Pdf/SAT%202010-1.pdf

  9. Objasnitel says:

    Cestmir Berka: On nepotřeboval od nás nějakého zmocněnce, který by za lidi řekl, jestli chceme smlouvu nebo ne. První lidi uzavřeli smlouvu s ďáblem a taky rozhodli za nás. Nebýt nich, tak žádná smlouva pro sebezáchranu duše a příchod Krista by nebylo třeba. Takže můžeme být jenom vděční, že nám Bůh dal desatero a seslal svého syna a nezatratil nás navěky.

  10. Objasnitel says:

    antitheista: Dle vyjádření nejznámějšího exorcisty Vatikánu byl Hitler a Stalin posedlý ďáblem. Takže ať se považovali za co chtěli, vykazovali činnost ďábla mocí kterou jim sám zprostředkoval.

  11. Medea says:

    Nie zbierka, ale jej súčasť a odôvodnenie. Dekalóg bol zmluvou medzi Jahvem a Izraelom, súčasťou a základom starovekého hebrejského zákonníka.

    “Copak je Bible historickou knihou. Ne. Je to teologická kniha.”

    Tu ide o to ako chápali SZ starovekí Židia a to je záležitosť historického skúmania. Židia nemali kresťanskú teológiu 🙂

  12. treebeard says:

    Takže zakladateľ kresťanstva Pavol sa mýlil, Jan Heller je neomylný 😀

    Protestant, uvedom si jedno. Teológia nie je veda. Nepoužíva vedecké metódy a jej závery nie sú publikované v peer-reviewed časopisoch. Celým svojím úsilím nám teda dokazuješ len jediné: existuje aj taký názor, aký razíš ty, a je to názor kontroverzný, nútiaci jeho autora rozsiahlo kritizovať staršie autority. Viac nedokážeš. Ja zas poznám práce historikov (nejaký čas by mi trvalo ich vyhľadať), ktoré píšu, ako chápali “zákon”, “desatoro” a zmluvu starí Židia.

    Máme teda dva protichodné názory a mal by nastúpiť vlastný rozum, niečo, čo ty u seba potláčaš. Mal by si byť schopný argumentovať a odpovedať sám, nie sa skrývať za autoritu, ktorú nikto z nás za autoritu v tejto veci nepovažuje. Ty, úplne komicky, ignoruješ aj väčšinu citátov z Biblie, ich analógiu z dnešnými zákonmi a zmluvami, len aby si dokázal úplne nelogickú vec – že to, čoho sa veriaci celé tisícročia báli, za čo zabíjali a čo trestali, vlastne bolo len láskavým oznámením Boha, že jedného dňa to budú činiť. A aj tie kruté tresty, vrátane známeho “oko za oko”, aj opísané príklady aplikovania týchto trestov sú omylom a Židia si podľa teba nemysleli, že Boh po nich niečo chce.

  13. Objasnitel says:

    Jinak obecně…. křesťané jsou víc náchylní na posedlost ďáblem a démony, protože jejich duše je největší výzvou jak okrást Boha o další spravedlivé. Svévolníci a pohané jsou jeho na základě prvotního hříchu, takže žádná výzva.

  14. protestant says:

    Medea says:
    Tu ide o to ako chápali SZ starovekí Židia a to je záležitosť historického skúmania. Židia nemali kresťanskú teológiu 🙂

    protestant:
    Přesně Medeo. Jde o to jaká byla tehdejší židovská TEOLOGIE.

  15. protestant says:

    treebeard says:
    Máme teda dva protichodné názory

    protestant:

    Nemáme dva protichůdné názory. Máme názor a pohled odborníků teologů a proti nim názor amatéra, diletanta. Myslím, že tyto názory nemůžeme porovnávat….. 🙂

  16. Medea says:

    No a tie liberálne protestantské výklady a staroveké židovské teológie (teológie – pretože SZ sa formoval počas dlhého obdobia), to sú odlišné svety 🙂

  17. Medea says:

    staroveké židovské teológie a ideológie 🙂

  18. treebeard says:

    Protestant, tí historici sú pre mňa väčšími autoritami ako teológovia. A existujú aj iní teológovia než “tvoji”. Ako by sa ti páčilo, keby napr. ateista v nejakom spore argumentoval len Dawkinsom a prípadný názor napr. teológa by odbil poukazom na Dawkinsove tituly? Uznal by si, že sa mýliš? Dúfam, že nie. Argument autoritou totiž neplatí.

  19. Medea says:

    Protestant, skús jasne sformulovať čo tvrdíš.

    Ja tvrdím, že Dekalóg je zmluva medzi Jahvem a Izraelom, základ a súčasť starovekého hebrejského práva. Dekalóg obsahuje požiadavky boha Jahveho na príslušníkov Izraela.

  20. protestant says:

    @ treebeard>

    Tak pošli ty názory historiků, kteří tvrdí, že Desatero jsou rozkazy.