V dnešním článku odhlédnu od toho, že považuji křesťanství za nepravdivé. Uvedu několik věcí, které mi na křesťanství vadí bez ohledu na to – ostatně, jeho nepravdivost jako taková mi nevadí v zásadě vůbec, ať si koneckonců každý věří čemu chce.
1) Adorizace víry.
Věřit znamená pokládat nějaké tvrzení za pravdivé. (např. že Země je kulatá nebo že Ježíš Nazaretský vstal z mrtvých). Různé víry se mohou lišit stupněm své podloženosti.
a) Od těch podložených (třeba že Země je kulatá)
b) přes takové, kde prostě nemáme k dispozici relevantní argumenty pro ani proti (třeba že ve Vesmíru existuje mimozemský život)
c) až po víry, kde mnohdy drtivě převažují argumenty PROTI nim (třeba že Země je placatá).
Zde na svém webu jsem ukázal, že křesťanství je tento poslední případ (c), přičemž se o něm zřejmě ze slušnosti často mluví, jako by šlo o případ (b).
Není nic úctyhodného ani ctnostného na tom, věřit tomu, proti čemu silně svědčí celková důkazní situace. Křesťané si přesto své víry jako takové nesmírně cení, vydávají ji za „dar“ od Boha – zřejmě že jim Bůh „umožnil“ odhlédnout od faktů, a „věřit“ bez ohledu na ně. Argumentace proti jejich víře v nich pak vzbuzuje obranné reakce – snažíme se jim jejich nesmírně cenný „dar“ vzít! Křesťan řekne „ale já tomu prostě věřím!“ a je spokojený. Cítí se povzneseně. Tento postoj mi vadí.
Víra je prostě jednou z cest poznání, a to cestou velmi nespolehlivou. Jiné cesty – např. právě racionální a kritické myšlení s uvážením empirických faktů – jsou mnohem spolehlivější.
Uvažme, zda bychom neměli princip víry přenést i do jiných oblastí života? Jak by to asi vypadalo? Neměli bychom začít rozhodovat o vině souzených na základě víry? Neměli bychom odhadovat nosnost mostů a budov na základě víry?
Adorizace víry je věc, která se z křesťanství rozšířila do obecného kulturního povědomí v naší společnosti (v důsledku čehož i mnoho nevěřících před vírou v úctě sklapne podpatky a skloní se, říká se jim faithteisté) – a to je první věc, kterou křesťanství vyčítám.
2) Postoj k pravdě.
Křesťané běžně mluví o předmětu své víry jako o pravdě. Zřejmě přesvědčili sami sebe, že Bůh jim Pravdu odhalil. Jenže toto je jen další, a to velmi troufalé tvrzení, které sice může, ale také NEMUSÍ být pravdivé. Křesťané nemají žádný patent na pravdu, oni nemají žádné kukátko, „boží oko“, kterým by viděli realitu takovou jaká je. Bible může být zjevená Pravda, ale také NEMUSÍ (a ona s vysokou pravděpodobností není, jak jsem zde opakovaně ukázal) – a to ZDA je či není, je prostě jen další otazník, který nemůžeme překonat nějakým vyznáním. (vyznávám, že Bible je Slovo Boží, je to zjevená Pravda – a proto, věřím-li Bibli, mám Pravdu)
Ptám se křesťanů: pokládáte se snad v těch otázkách, kde se cítíte být majiteli Pravdy, za neomylné? Cítíte se snad být Bohy? (protože kdo jiný je neomylný, než Bůh?)
Je pro mě doteď šokující, jak málo křesťanů je ochotno byť jen říct (!): „KDYBY měla být moje víra chybná, NECHTĚL bych dál věřit. Záleží mi na tom, jaké je skutečná pravda, byť by se mi nemusela líbit. POKUD je realita taková, nechci žít v pohodlné lži, a chci raději poznat méně pohodlnou a uspokojující pravdu.“
Žonglování s pravdou a naprosto neskromný a nepokorný přístup v těchto otázkách – to je další věc, kterou křesťanství vyčítám.
3) Jistota.
V souladu s předchozím mají křesťané často pocit jistoty, že mají pravdu. Mít jistotu je ale velmi nebezpečná věc, pokud nám jde o skutečnou pravdu. Pocit jistoty nás odvádí od náležitého uvědomění si faktu, že všichni jsme lidé omylní, všichni se můžeme mýlit – a omyly je třeba odhalovat. Když se budu mýlit, a budu mít přitom jistotu, že mám pravdu, pak na svůj omyl nepřijdu nikdy. Jistota konzervuje chyby.
Křesťanům proto zazlívám jejich pocit jistoty v netriviálních otázkách, kterých se jejich víra týká.
4) Postoj k pochybnostem
Nejen že je důležité nepodléhat v důležitých otázkách pocitu jistoty, ale je navíc důležité být přístupný pochybnostem. Naslouchat kritikům, přemýšlet, a v ideálním případě pochybovat i sám od sebe. Pochybnosti jsou naprosto zásadním nástrojem, který nám může pomoci detekovat naše chybné víry. (samozřejmě ovšem jen v případě, že nám jde o skutečnou pravdu)
Nepřekvapivě pro křesťany jsou pochyby cosi, čemu je třeba se bránit. Pochyby jsou projevem slabosti ve víře – a ideálem je pro ně právě silná víra. Pochybnosti na člověka čas od času přijdou – ale ostatní křesťané pak doufají, že dotyčný se s nimi „úspěšně vyrovná“ = vrátí se zpět k víře. Pochybnostem se podle křesťanů podléhá, a výsledkem je „pád“.
Připomínám, že já vše výše uvedené respektuji a dodržuji, o svých vírách jsem ochoten pochybovat a také o nich pochybuji. Mé přesvědčení je pak silnější PROTO, že pochybnostmi prošlo a prochází.
Největší tragédie je, když věřící vykládají mé pochybnosti (tak jak jsou zvyklí) jako moji slabost, a další z důkazů mého omylu – a mají dobrý pocit z toho, že sami mají jistotu…
5) Pocit morální nadřazenosti
Křesťané v sobě mají a ochotně dále živí a utvrzují mýtus, že morálka bez víry v Boha prakticky není možná. (teď mě napadá, že Muslimové vlastně také mají morálku, založenou na víře v Boha…) Podle nich ateismus nutně implikuje morální neukotvenost. Ateista si podle nich „může dělat, co chce“, zejména např. smilnit, znásilňovat, krást, vraždit. V jistých křesťanských kruzích je ateista prakticky synonymem pro člověka z rozvrácené rodiny, s narušenou psychikou, pedofilními, homosexuálními sklony apod.
Bývalý poradce expremiéra Nečase, Roman Joch, dokonce napsal, že ateisté jsou proto ateisty, ABY mohli smilnit a oddávat se sexuálním zvrhlostem. „Kdyby lidé tak netoužili po sexu, mohla být Evropa ještě křesťanská,“ napsal Joch.
Křesťané proto sami sebe vidí jako morálně nadřazené, a často se tak i chovají, a toto své předporozumění dávají ostentativně najevo.
6) Mentalita vyvoleného lidu
S tím souvisí podobný, ale přesto trochu jiný pocit: pocit příslušnosti k „božímu lidu“, pocit jakéhosi osobního spojenectví, blízkosti a kontaktu s bohem. Z toho ovšem opět pramení pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří „boží“ nejsou. Koneckonců, ateisté přece mají svobodnou vůli, a pro svůj ateismus se „svobodně rozhodli“. Svobodně se rozhodli pro život bez Boha. Rozhodli se vlastně pro vzpouru proti Bohu. Jaké lze mít s takovými lidmi sympatie?
7) Nepokora, neskromnost, pýcha
Jistota křesťanů, že jsou majiteli pravdy, není nic jiného než projevem jejich šokující pýchy. Stejně tak je projevem pýchy jejich přesvědčení, že jsou v kontaktu se Stvořitelem Universa, že jsou mu nablízku, a že znají jeho vůli. Pyšné je i jejich přesvědčení o morální nadřazenosti.
Nepokorné a neskromné je i přesvědčení křesťanů o výjimečnosti a významu člověka v rámci celého Universa, o speciálním vztahu našeho druhu s Bohem, o tom, jak jsme byli stvořeni „k obrazu Božímu“ (wtf?!), o tom, jak nás miluje – a nakonec i o tom, jak nás miluje dokonce tak, že za nás obětoval svého jednorozeného Syna…
8 ) Pokrytectví
Dnešní křesťané si verbálně vysoce cení Ježíšova přikázání o lásce k bližnímu. Ježíš označil přikázání „Miluj bližního svého jako sebe sama“ za jedno ze tří nejdůležitějších vůbec (Mt 19:19). Přesto však výrazná část křesťanů k nám ateistům necítí lásku, ale naopak nevraživost, pohrdání, a mnohdy i otevřenou nenávist. Zaklínat se láskou k bližnímu, a přitom se chovat zcela opačně – to je pokrytectví.
Jak by to vypadalo, kdyby nás křesťané milovali, tak jak o tom tak rádi mluví? Co bych udělal já, kdybych viděl, že osoba, na které mi záleží, kterou miluji (třeba i v obecnějším smyslu) sešla z cesty, a po smrti jí hrozí to vůbec nejhorší, co se člověku může stát – totiž peklo? Určitě bych se jí snažil pomoct! Snažil bych se zjistit, co ji k tak nebezpečnému rozhodnutí vedlo, a všemožně bych se vynasnažil, abych jí pomohl vrátit se na správnou cestu.
Co ale udělá reálný křesťan? Zrovna před pár dny nám tu jeden nechal vzkaz: „Však vy ateisté po smrti uvidíte!“
Pokrytectví mnohých křesťanů (nikoliv ovšem všech) vidím v jejich vztahu k bohatství. Ježíš se proti bohatství opakovaně a jasně vyjádřil. Nikoliv zřejmě apriori, ale úvaha za tím je zřejmá: majetek nezíská nikdo jen tak. Aby člověk získal poctivě majetek (o nepoctivém způsobu ani neuvažujme), musí se snažit, věnovat tomu mnoho úsilí a času. Podle Ježíše má ale člověk věnovat svůj čas službě Bohu. Jak může člověk poctivě zbohatnout, a současně brát naprosto zodpovědně službu Bohu? Ježíš říká naprosto jasně:
Mt 19:23 A říkám vám znovu: To spíše projde velbloud uchem jehly než boháč do Božího království.“
Má to logiku. Výrazná část křesťanů však tuto jasnou myšlenku relativizuje a bagatelizuje. Slyšel jsem dokonce, že to tak Ježíš „nemohl myslet“. Mnohem víc úsilí než zamyslet se nad smyslem tohoto přikázání věnují křesťané výsměchu ateistům, kteří „citují z Bible“.
Jinde Ježíš řekl:
Mt 19:21 Ježíš odpověděl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek, rozdej ho chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pojď a následuj mě.“
Na tohle jsem dokonce slyšel reakci, že (dotyčný křesťan) dokonalý být nepotřebuje. Lze takovým lidem vůbec věřit, že svou víru berou vážně? Lze jim věřit, že berou vážně Ježíše? Ne, já jim to nevěřím. Jen o víře a o Ježíši mluví, ale vážně je neberou. Jsou to pokrytci.
9) Křesťanství je podporováno neznalostmi věřících, lžemi, případně mlčení ke lžím
Výrazná většina teologů a biblistů se dnes shoduje, že evangelia (zejména Matoušovo a Janovo) nebyla sepsána Ježíšovými učedníky, tedy očitými svědky. I přesto značná část křesťanů věří, že evangelia jsou dílem Ježíšových učedníků nebo jejich blízkých spolupracovníků. Duchovní je v tomto omylu rádi ponechávají.
Většina teologů a biblistů se shoduje, že je obtížné říct, v jakém smyslu je Bible „slovo Boží“ a že doslovně Bibli chápat určitě nelze. I přesto tomu řada křesťanů věří – a kněží z kazatelen nevyvíjejí žádnou snahu, aby své ovečky dovzdělali. Na mších po každém čtení z Bible zaznívá z kazatelny ujištění: „Slyšeli jste slovo Boží…“
Na teologických fakultách se dnes učí, že evangelia byla sepsána desítky let po Ježíšově smrti – nejstarší, Markovo, až kolem roku 70, a Janovo možná až po roce 90 n.l. – a přesto řada křesťanů věří, že evangelia byla sepsána možná velmi krátce po Ježíšově smrti. Kněží své ovečky opět ponechávají v tomto pohodlném omylu, ačkoliv z teologických fakult moc dobře vědí, jak se věci mají.
Podobně v několika dalších otázkách, např. v otázce kolik toho víme o historickém Ježíši (odborníky uznávaná odpověď: velice velice málo. Chybná odpověď populární mezi křesťany: evangelia jsou spolehlivým pramenem o Ježíšovi a jeho výrocích), jak je to s autorstvím knih Starého Zákona, atd.
Další oblíbená pohádka mezi křesťany vypráví o tom, jak problémy, na které poukazují ateisté, mají teologové už dávno vyřešeny (ale danému křesťanovi se to řešení zrovna teď nechce hledat, jistě ale existuje). Pravda ovšem je, že mnoho ze zásadních problémů na které poukazujeme, vyřešeno NEMAJÍ.
10) Tento svět není náš
Křesťané věří, že skutečný život přijde až po smrti. Mnohokrát jsem už slyšel výroky typu „tento svět není náš, my čekáme až na Boží království“. Tento postoj je problematický, protože může vést k laxnosti k věcem důležitým pro naši společnost a k nezájmu podílet se na řešení světských problémů. Na webu krestanske-diskuze.cz jsem konkrétně toto téma zaslechl. Kdosi se tam ptal, jestli by se jako křesťané vůbec měli v jistých světských věcech angažovat a zajímat se o ně.
Co hůř, tato myšlenka může vést i k laxnosti ke ztraceným životům lidí – ostatně právě v této souvislosti jsem ten výrok také slyšel: Proč zemřelo to či ono dítě na rakovinu? Inu, Bůh tím učinil jen to, co je pro něj nejlepší – třeba už je v téhle chvíli v nebi… Proč zahynulo bezmála 300 tisíc lidí při tsunami? Inu, proč se tím znepokojovat – ti spravedliví jsou v nebi, takže super, a ti ostatní mají, co si zaslouží…
To patrilo Protestantovi.
Medea says:
February 17, 2014 at 12:39 pm
“Ale soubor mp3 není totéž co ta skutečná původní hudba. Popisuje tu hudbu pouze zjednodušeně a nepřesně.”
Protestant, v PC môžeš mať aj notové partitúry, napr. ako .pdf 🙂
protestant:
to nic nemění na faktu, že mp3 je pouze zjednodušenou “mapou” skutečné “krajiny” živé hudby.
medea: já těmhle věcem sice moc nerozumím, ale hned mi google vyplivl tohle :
http://www.zamarovsky.cz/clanky
a článek “jsou reálná čísla opravdu reálná ?” (Brno 2006)
Michal: “Ovšem je-li prostor spojitý, což pokud vím zastáváš, Médeo … 😉 pak přirozeným číslem nezakóduješ ani stav jediné částice … ;)”
Michal, môžeš ho zakódovať s ľubovoľnou presnosťou.
Michal: “naštěstí jsi neměla pravdu, a na prostor se opravdu lze dívat jako na diskrétní, takže ono to kódování by fungovalo i zde :)”
Nemala som pravdu? A to vieš odkiaľ? Unikol mi snáď nejaký prevratný fyzikálny objav, dokladajúci diskrétnosť priestoru? 🙂
“to nic nemění na faktu, že mp3 je pouze zjednodušenou “mapou” skutečné “krajiny” živé hudby.”
Protestant, tvrdila som snáď niekde, že .mp3 je perfektný hudobný formát? 🙂
Nevím, jestli je prostor diskrétní nebo ne, ale každopádně Heissenbergův princip neurčitosti zaručuje principiální omezení pro zjištění polohy a hybnosti částice současně. Částice p1, jejíž poloha a hybnost se liší o dostatečně malé epsilon od polohy a hybnosti částice p0, se chová NEROZLIŠITELNĚ od této částice p0, a to v principu (tedy nejen nedokonalostí naší techniky). Tuto ideu lze precizovat tak, že se celý fázový prostor všech částic ve Vesmíru rozpadne do diskrétních regionů, a tedy lze při konečném počtu částic zakódovat přirozeným číslem, což je přesně to co jsem tvrdil… 😉
Jinak, předpokládám, že Brian Greene http://en.wikipedia.org/wiki/Brian_Greene v těchto věcech ví, co říká, a při vší úctě ke ctihodné Médei toho o této části fyziky ví možná docela výrazně víc, než ona 😉
všichni dohromady:
Není to nádhera ? Zmatení jazyků při stavbě Babylonská věže jak vyšité 🙂
Michachachal, Brian Greene je stúpencom strunovej teórie a v strunovej teórii sa časopriestor modeluje ako kontinuum 😉
Médeo, já právě čtu Greenovu nejnovější knihu, Skrytá realita, a několik úvodních kapitol jeho knihy stojí na tom, co jsem zde od něj volně ocitoval. A mimochodem, tahle část zrovna nemá se strunovou teorií co dělat (strunovým multivesmírům se Greene věnuje až později) – ovšem platí to samozřejmě i ve strunové teorii.
To, že se ve strunové teorii modeluje Vesmír spojitě (jistě, jsou to diferenciální rovnice) na tom omezení, plynoucím z Heissenbergova principu, vůbec nic nemění, jak si jistě uvědomuješ 😉 Čili Tvoje námitka je bohužel mimoběžná 😉
Nejsem si zcela jist, že máš tyto věci patřičně rozmyšlené… 😉
Nevím, jestli je prostor diskrétní nebo ne, ale každopádně Heissenbergův princip neurčitosti zaručuje principiální omezení pro zjištění polohy a hybnosti částice současně.
V tom máš pravdu, ale operátor polohy (súradnice) častice v QM, má spojité spektrum: 😛
Médeo, bavíme se o tom, jestli lze zakódovat fázový prostor konečné oblasti Vesmíru přirozeným číslem. Ano, operátor polohy částice v QM má spojité spektrum, což na faktu že výše uvedené LZE nic nemění – jak už jsem ostatně psal 😉
“To, že se ve strunové teorii modeluje Vesmír spojitě (jistě, jsou to diferenciální rovnice) na tom omezení, plynoucím z Heissenbergova principu, vůbec nic nemění, jak si jistě uvědomuješ ;)”
Michal, naša neschonosť rozlíšiť, za istých podmienok, dve častice, neimplikuje diskrétnosť priestoru.
Médeo znovu, já netvrdím, že prostor je diskrétní, a už se opakuji. Já tvrdím, že fázový prostor všech částic v konečné oblasti Vesmíru lze zakódovat přirozeným číslem.
Prostě, dva dostatečně blízké body ve fázovém prostoru jsou pro nás v principu nerozlišitelné, a tedy lze vzít z každé dostatečně malé oblasti fázového prostoru jen reprezentanta.
“Ano, operátor polohy částice v QM má spojité spektrum, což na faktu že výše uvedené LZE nic nemění – jak už jsem ostatně psal”
Spojité spektrum znamená, že môžeš namerať kontinuum hodnôt pre veličinu, ktorú operátor zastupuje. To, že sa Ti viaceré častice môžu rozmazať do machule, neimplikuje diskrétnosť priestoru.
Michal: Médeo znovu, já netvrdím, že prostor je diskrétní, a už se opakuji.
Médea: To … neimplikuje diskrétnosť priestoru.
Tak já snad raději končím 🙂
Jo, tak z úplně jiného hrníčku:
Ad myšlenky ctihodného abbé jménem G. Berkeley a názoru, že si nemůžeme představit skutečně existující ideální reálie jako “tón o sobě”, “barvu o sobě” atd: (petr) “…No a stejně jako si nemůžeme představit čtverec, který by byl bez barvy, nebo barvu, která nebude nijak rozprostraněná, nemůžeme si představit nic reálně existujícího, co by NEBYLO PŘEDMĚTEM VNÍMÁNÍ – z naší empirické zkušenosti musíme říct, že být, znamená (mimo jiné) být (někým) vnímán…”
Zde bych oponoval názoru, že si nemůžeme představit nic reálně existujícího, co by (už někdy předtím) nebylo předmětem vnímání. Omezím se na zrak, neb tudy přichází většina toho, co vnímáme.
Napřed ke zpracování viděného:
Oko není klasická televisní kamera. Signál je zpracován a přenášen paralelně, různými kanály z různých oblastí sítnice odlišným způsobem. Jiné je zpracování rychlých změn (pohybu) z periferních částí a lokalisace objektů z centrálních částí.
Informace v signálech obsažené jsou zpracovávány souběžně ve funkčně i místně rozdílných částech zrakového centra.
Podle toho, jak jsem mohl zaznamenat během intoxikací muchomůrkou červenou změněných stavů vědomí, jsou kupříkladu jinak zpracovávány hrany či obrysy předmětů a jinak (a jinde) jejich plochy. Do toho přichází ještě další komplikace spojená s viděním barev. Výsledná změť dat musí být v sakra reálném čase zpracována a porovnána s patřičnou částí obsahu paměti, aby vznikl smysluplný výsledek typu: bacha, to je tygr, zmiz; nebo: hele, to je fakt pěknice, hrrr na ni!
Bez součinnosti s pamětí ani sebelépe zachycený objekt nedává smysl, jeho informační hodnota je nulová.
Podle mé teorie, jak jsem si jí vytvořil na základě mých vlastních úletů, je člověčí (a asi nejen člověčí) paměť asociativní. A zas v tom budou zamotány mé oblíbené fraktály.
Příklad: Viděl jsem u cesty strom.
Ano umím si to představit; nějaká cesta a u ní jakýsi strom… proč ne.
Pak to upřesním: borovice u písčité cesty. Zase žádný problém.
A ještě blíž; rozeklaná borovice u cesty mezi skalami…
Ta borovice měla jednu větev zlomenou tak, že do zatáčky té cesty zasahovala.
Jak si to vše (a milióny dalších věcí) ale zapamatovat tak, aby se to do hlavy všechno vešlo, a navíc to bylo možno ve zlomcích vteřiny vybavit?
Domnívám se, že v paměti máme uchován relativně malý soubor základních vzorů (archetypů) nejběžnějších prvků našeho životního prostoru. Mám tam třeba onen obecný strom. Je to borovice; fajn, vložím do paměti link na obecnou borovicovost. Pak ještě link na rozeklanost a tato spojení (asociace) vložím do paměti.
Tento systém má obrovskou výhodu v úsporném využití paměťového prostoru; pomocí malého souboru vzorů a soustavy jednoduchých spojení (linků) mohu zachytit obrovské množství situací a snadno a rychle si je vybavit.
Co ale pouštní beduin, co se poprvé v životě ocitne v severských lesnatých horách? Aby se mohl nastalé situaci bleskurychle přizpůsobit, musí honem, snadno a rychle, vytvořit novou sadu základních vzorů, aby měl vůči čemu tvořit nové asociace. A domnívám se, že právě fraktály jsou tím rychlým generátorem základních vzorců; na základě jednoduchého algoritmu vzniká nezměrné množství obrazů, jimiž je možno s dostatečnou přesností zaznamenat zcela novou skutečnost.
Sestupuji li proto nějakým způsobem do hlubin mysli, setkám se tam někde s oním generátorem tvarů a obrazů, s prostorem vyplněným něčím, co jsem po návratu schopen ztotožnit s obrazy fraktálů. Díky tomu zřejmě “fraktálové” obrázky malovali malíři i v době, kdy ještě ani samotný pojem fraktál neexistoval (Kupka).
A proto naprosto přesně, i po letech vím, že jsem u cesty potkal rozeklanou borovici, a zcela přesně popíšu onu její zlomenou větev. Když jí ale po těch letech mám namalovat, zachytím celkem věrně ten kus cesty. tu zatáčku s tou zlomenou větví. Když to porovnám s fotografií, zjistím, že zbytek borovice, i té cesty, to, co bylo tenkrát nepodstatné, už je na obrázku víceméně jen fantazie, vytvořená tak nějak přibližně mým vnitřním, fraktálovým generátorem.
Je li má teorie alespoň trochu platná, vysvětluje i jev zvaný dejavu; pár nově, pod vlivem (třeba) psychedelika vytvořených linků, asociací, stačí k tomu, abych s úžasem zvolal: tady už jsem přece kdysi byl!
A nebo naopak; můžeš zase být “primitivní nahý domorodec a prožívat houbový rituál ne teď a tady, ale kdysi dávno v úplně jiném prostředí”..
– – –
V ještě hlubší vrstvě mám soubor základních pocitů, které mohu asociovat situačně, i když s těmito holými pocity jako takovými mysl v normálním stavu pracovat neumí. Stačí se ale dostatečně hluboce sjet, a hned zjistíš, že něco jako absolutní strach, hrůza, rozkoš, náhle dokáže mysl zaplnit téměř bezezbytku.
A úplně vespod už zůstává jen nekonečný oceán nevýslovného blaha; nesdělitelného a nepopsatelného, nirvana.
A taky něco, proti čemuž je strach, hrůza a bolest jen slaboučkým odvarem; absolutní, bezvýchodné peklo.
Triviality jako typu “bezbarvá barva”, “nebarevný čtverec” jsou proti tomu samozřejmá prkotina. Tvrzení, že si nemůžeme představit skutečně existující ideální reálie – něco jako “esenci o sobě”, stejně jako si nemůžeme představit “tón o sobě”, “barvu o sobě” atd, je otázkou. Vždyť je možno jej až příliš snadno vyvrátit cestou změny vědomí (tedy změnou procesu zpracování vstupních informací a změnou způsobu jejich asociování s obsahem paměti i jejich ukládání). Jejich existence pak už přestává být pouhou spekulací, naopak, po návratu zpět se stanou pevnou součástí vnitřní reality, subjektivně nerozlišitelné od reality normálně vnímané.
Snadno si tak ve své mysli “vyrobíme” objekty reálně neexistující, pro nás však zcela tvrdě existující. Je už pak na nás, zda se staneme malíři jiných světů, hudby rozechvívající duši nádherou, co snad ani není z tohoto světa, či kazateli Boha, kterého se marně snažíme všem těm nechápavým tvrdolínům přiblížit, a kterého vnímáme, ač je nesdělitelný.
These, že být znamená (mimo jiné) NUTNOST být (někým) vnímán, se mi po všech mých experimentech s realitou a jejím různým vnímáním jeví býti chybnou.
Ctihodný abbé G. Berkeley byl, obávám se až příliš ctihodný, než aby dokázal nahlédnout do světa za hranou vědomí. Protože teprve tam by nalezl onen “subjekt, který vnímá i když ostatní subjekty nevnímají, který vnímá i tam, kde jiné subjekty nejsou, který neustále vnímá svět v celé jeho kráse a složitosti..”
Uffff… Tož asi tak.
Mmm, Michal teda netvrdí, že priestor je diskrétny. Michal, tak v čom teda spočíval ten Medein omyl?
Založila som novú tému: “Všetko” je v číslach: http://www.i-ateismus.cz/forum/viewtopic.php?f=4&t=431
medea:
Z článku na který odkazuji:
Úvaha prezentuje nový pohled na ontologický status přirozených a reálných čísel. Ukazuje, že matematický pohled na čísla – na jejich „reálnost“ a „přirozenost“ – neodpovídá realitě fyzického světa. V tom je zajedno s alternativní teorií množin. Na rozdíl od této teorie však nezpochybňuje legitimitu stavebního procesu reálných čísel, tj. matematickou indukci, ale už sám „stavební materiál”, tedy malá přirozená čísla. Snaží se ukázat, že jejich realita není tak neotřesitelná, že není fundována ničím v přírodě existujícím, že čísla „nepocházejí od Boha”, jejich realita je založena pouze na našich aproximacích a konceptech. Reálná i přirozená čísla jsou tedy produkt naší omezené „kategorizující mysli”, jsou to koncepty a jako takové existující jen ve vědomí.” (cit. Zamarovský)
Jak to tedy je ? Je mezi matematiky představa přirozených čísel jako reálně existujících obecně přijímána ?
P.S.: Pokud bych chtěl diskutovat v jednotlivých vláknech, musím pro to Michale udělat něco speciálního ?
Petře, tyhle otázky bych otevřel právě na tom externím fóru. WordPress tohle moc neumí, resp. já to v něm neumím 🙂