Z nebe se zjevuje Boží hněv proti každé
bezbožnosti a nepravosti lidí,
kteří svévolně potlačují pravdu.
Co se dá o Bohu poznat, je jim zřetelné,
neboť jim to Bůh odhalil.
Jeho neviditelné znaky – jeho věčnou moc
a božství – lze už od stvoření světa rozumem
postřehnout v jeho díle.
Nemají tedy výmluvu.
(Římanům 1:18-20)
Argumentu patrnosti Boha skrze složitost, komplexnost a krásu světa přikládá mnoho křesťanů velkou váhu. Objevuje se v několika verzích:
Bůh je patrný
– skrze krásu živé přírody
– skrze spolupráci v živé přírodě a účelnost v ní
– skrze lidské vlastnosti, jako schopnost milovat, inteligenci, city, a další
– skrze krásu neživé přírody (vodopády, krásné hory, modré nebe, hvězdné nebe, …)
Předně, argument z designu je argumentem z neznalosti. I za předpokladu, že bychom netušili, jaké je vysvětlení účelnosti přírody, její „krásy“, atd., pak použití Boha jako vysvětlovadla je podbíhání laťky. Namísto abychom přiznali, že nevíme, strkáme jako vysvětlení boha – přičemž z historie jasně vidíme, že soustavně během tisíců let poznáváme nové věci, které byly do doby jejich poznání neznámé a nevysvětlitelné, a příčiny které nacházíme, jsou naturální. Pokoušet se vysvětlovat „design“ světa bohem by znamenalo namlouvat si, že teď už poznání dosáhlo vrcholu, a co jsme nepoznali do teď, na to již asi nepřijdeme nikdy.
Udržovací Bůh
Častý je argument “udržovacím Bohem”. Bůh, který “udržuje svět v bytí”, který “drží prst na červeném tlačítku” a kdyby ho uvolnil, vše by bylo pryč. Zastánci této myšlenky argumentují: COKOLIV prokazuje existenci našeho boha. I obyčejný kámen u cesty tu je výhradně kvůli tomu, že On aktivně chce. To je ovšem argument kruhem: věřím, že Bůh stvořil svět a vše udržuje v chodu. Vidím, že svět existuje, a je v chodu, a to potvrzuje moji premisu. Podobně lze ovšem argumentovat pro existenci čehokoliv jiného, počínaje létajícím špagetovým monstrem, přes pantheon starověkých bohů, až po abstraktní pramen všeho bytí (věřím, že všechno vzešlo a všechno stojí skrze Létající špagetové monstrum; vše, co existuje, tedy ukazuje na existenci Létajícího špagetového monstra…).
Myšlenka udržovacího Boha má řadu dalších problémů. Takový Bůh by byl osobně odpovědný za všechny přírodní i jiné katastrofy, nemoci, atd., které se ve světě dějí. Uvažme třeba, jak terorista vyhodí do vzduchu letadlo – a Bůh mechanicky řídí všechny procesy ve výbušnině, osobně řídí vytváření smrtící tlakové vlny, sám slepě „trhá“ těla pasažérů na kusy… Slepě poslouchá ruku nacistického popravčího, naviguje molekuly otravných plynů v plynových komorách Osvětimi z otevřené propustě do dýchacích cest vězňů, a dále pak v jejich tělech řídí smrtící reakce… Absurdní.
Kromě toho, kde by ve světě řízeném takovým Bohem byl prostor pro svobodnou vůli? Odkud by se brala? Jsou snad (jak jsme už dříve ukázali, neexistující) lidské „duše“ jediné entity, na Bohu nezávislé? A nebo jsme jen Boží loutky, a On se baví tím, že část lidstva vede jak kašpárky do hříchu, a pak je „po zásluze“ trestá peklem, a druhou část řídí k pokání a víře, tedy „tak jak on chce“ (tak jak chce?! Chce přece i to, jak se chová ta první, hříšná skupina lidí!) a taktéž „po zásluze“ (vlastně pardon, NEZASLOUŽENĚ!!!) pak tuto druhou skupinu loutek odmění nebem?
Nevím, kdo by mohl na takového Boha věřit. Hádám, že zastáncům „udržovacího Boha“ tohle nějak nedochází. Vraťme se nyní zpět ke standardnímu argumentu z designu, či účelnosti ve světě.
Mrazivý, prázdný a pustý Vesmír
Ve skutečnosti to s designem světa vypadá dramaticky jinak, než si průměrný křesťan představuje. Křesťan se dívá na včeličky opylující barevné květiny, zurčící potůčky, nebe plné hvězd, a srdíčko se mu tetelí, jak v tom všem vidí svého Tvůrce. Jenže Vesmír není jen náš svět. Náš svět je mimořádně netypické a výjimečné místo. Vesmír, tedy dle křesťanů celé Stvoření, je z naprosto drtivé většiny – prázdný. Objemově je v naší galaxii pouhých 6,33*10^-22 % hmoty. V tom jsou zahrnuty veškeré hvězdy, planety, komety, mezihvězdný prach, černé díry, atd.
Tedy v naší galaxii tvoří z 99,999 999 999 999 999 999 999 367 % prázdno. Vakuum. Mezigalaktický prostor je pak ještě prázdnější, je v něm hmoty ještě méně. Jaký je toto signál designu?
I toto pranepatrné množství hmoty, tvořící doplněk do 100%, připadá z velké části na hvězdy. Většina hmoty ve Vesmíru je tvořena převážně horkou směsí dvou plynů ve skupenství plazmatu, tvořících hvězdy: vodíku a hélia. I většina hmoty tvořící planety jsou tyto jednoduché (vlastně nejjednodušší) plyny. „Zajímavější“, tedy pevné planety „Zemského“ typu tvoří odhadem jednu stotisícinu i z toho nepatrného množství hmoty, které ve Vesmíru je. Žel, i tyto pevné planety jsou v drtivé většině případů jen mrazivé nebo naopak přehřáté pusté kamenné koule. Naše Země je zatím jediná známá výjimka…
Ve Vesmíru panuje teplota v průměru pár stupňů nad absolutní nulou. Je v něm černočerná tma, rušená jen slabým svitem nepatrného zlomku hvězd, které jsou zrovna vidět (cca 6000 hvězd v našem koutě Vesmíru). Černočerná tma, a mrazivé nekonečné prázdno. To je „design“ naprosto drtivé (vlastně nepředstavitelně velké) většiny údajného Stvoření…
Jaké znaky designu či Tvůrčího záměru jeví Vesmír bez planety Země?
Design a Země
Vše, co nám na Zemi (a tedy vlastně v celém Vesmíru!) přijde zajímavé a budí zdání designu, je součástí biosféry Země – tedy uzoučké, pár set metrové slupky kolem Země, tvořící cca desetitisícinu jejího objemu. Zbytek (99,99%) je tvořen horninami a kovy, z velké části ve stavu magmatu. My všichni v této uzoučké slupce žijeme celé své životy, a proto celé nehostinné gigantické Universum okolo, bez markantů designu, nevnímáme – jenže ono existuje.
Představme si viditelný Vesmír jako naši Zeměkouli. Pak naše planeta by v tomto měřítku byla o něco větší, než atomové jádro (cca 1000x menší průměr a miliardkrát menší objem, než atom) – a biosféra by byla její tenoučká slupečka.
Jeví-li biosféra, tato tenoučká slupka v našem měřítku sub-atomárního zrníčka, znaky designu, je snad kvůli tomu logické usoudit, že celý Vesmír byl stvořen? Není spíš na místě se spíše ptát, zda náhodou není design biosféry jen zdánlivý, a není vysvětlitelný přírodními procesy? Zda se prostě na povrchu našeho subatomárního zrníčka nestalo NĚCO, poměrně výjimečného, čemu třeba ještě plně nerozumíme?
Evoluce
Zdánlivý design biosféry je ve skutečnosti velmi dobře vysvětlen už 150 let. Charles Darwin si plně uvědomil fakt evoluce, známý vědě už nějakou dobu, a přišel s teorií nesmírně efektivního motoru, který evoluci žene. Tato teorie, známá dnes jako evoluční teorie, se stala mimořádně silně potvrzenou, a stále se objevují nová další fakta, která evoluci hnané přírodním výběrem „hrají do karet“.
Už samotný Darwin ukázal, že přírodní výběr může vysvětlit vznik prakticky jakékoliv struktury, kterou nacházíme v živých organismech. Nic na tom nezměnil ani Michael Behe ani další zastánci „neredukovatelné komplexity“. Všichni byli usvědčeni z omylu: přírodní výběr MŮŽE bez problémů odpovídat i za ty struktury, kteří proponenti inteligentního designu označují za neredukovatelně komplexní.
To samozřejmě neznamená, že ačkoliv evoluci mohl hnát přírodní výběr, tak že ve skutečnosti za ní nestál a neřídil ji Bůh. Uvažme nyní Boha a evoluci řízenou přírodním výběrem jako dvě alternativní teorie patrného designu v přírodě (Zemské biosféře). Ukážu, proč má u mě ta druhá navrch.
1) přírodní výběr je nesmírně jednoduchý a přirozený mechanismus, vyžadující jen minimum jednoduchých předpokladů. Je to vysvětlení, kterak naprosto přirozeně z jednoduchosti mohla povstat nesmírná komplexita.
Naproti tomu, mohl být Bůh jednoduchý, je-li nekonečně inteligentní myslící bytostí, schopnou naprojektovat a z ničeho stvořit tak monstrózní věc, jako Vesmír? Je-li jednoduchý, jako např. elementární částice, pak nevysvětluje nic: jak může jednoduchá entita myslet? Jak v ní vůbec mohou být zakódovány stavy nekonečně složitého myšlení? Jak může být jednoduchá entita mocná, dokonce všemocná?
Je-li ovšem Bůh složitý (snad dokonce nekonečně složitý), pak vysvětlujeme existenci složitého a komplexního existencí něčeho ještě (daleko!) složitějšího.
Evoluce přírodním výběrem je vysvětlení, jak mohla složitost povstat z jednoduchosti. Vysvětlení Bohem je vysvětlení složitosti a komplexity z ještě mnohem větší složitosti a komplexity.
2) Máme-li teorii Boha, který použil ke stvoření metodu evoluce, je nutno klást velký otazník nad motivace takového Boha. Mohl udělat *beng* a mohlo být vše přesně jak chtěl; a místo toho použil miliardy let trvající metodu pokusů a omylů, do které musel neustále zasahovat aby ji tlačil tím směrem jak chtěl, totiž k člověku. Kvůli několika tisícům let, po které trvá doložená historie a kdy měl Bůh dle Bible vstupovat do života lidí použil miliardy let trvající proces, plný smrti, bolesti, trápení, masových vymírání, nemocí – čehož dědictví dodnes neseme, viz další bod.
3) Nikoliv ďábel, ale právě naše evoluční minulost pro nás představuje nesmírnou zátěž. Veškeré naše „špatné“ vlastnosti, počínaje agresivitou, sklonem k nevěře, ochotou vraždit, a to i genocidně, ochotou dělat špatné věci, když myslíme, že nás nikdo nevidí, přes anatomické komplikace, způsobující sklon k bolení zad a později zničenou páteř, kazivosti zubů, až po náchylnost k rakovině, Downův syndrom u dětí, atd. atd. – všechno toto je naše dědictví z evoluce. Pokud si Bůh opravdu zvolil evoluci jako metodu tvoření, asi si už nemohl vybrat hůř.
Věřící chtějí vidět Boha jako jediné smysluplné vysvětlení komplexity a účelnosti života na Zemi, a přitom jde o vysvětlení nejen nikoliv jediné existující, ale naopak jde o vysvětlení, které je v porovnání se svou naturalistickou alternativou velice neuspokojivé.
Vznik života
Problematika vzniku života se od evoluce jako takové liší v tom, že nemáme žádnou teorii vzniku života, která by dávala ověřitelné předpovědi. Máme ovšem hned několik teorií, které naznačují, jak mohla abiogeneze proběhnout – ovšem přijít na přesný scénář je z pochopitelných důvodů mimořádně obtížné, ne-li nemožné.
Věřící, kteří chtějí ukázat na nemožnost abiogeneze, většinou argumentují pošetilými a milionkrát vyvrácenými argumenty typu „tornáda, které se přežene nad vrakovištěm, a vytvoří letadlo“, atd. Jejich oblíbeným cílem je také sto let stará a dávno překonaná Oparinova teorie. Velmi správně podotýkají, že i nejjednodušší dnešní buňka je pořád příliš složitá (nesmírně složitá!) na to, aby ona sama nebo její genetický kód vznikly náhodou. Do omrzení počítají pravděpodobnost, že takový kód náhodou vznikne, a vítězoslavně docházejí k číslům 10^-100000 a pod., končíc posměchem nad pošetilostí naturalistů.
Ve skutečnosti ovšem žádná dnešní teorie abiogeneze nemluví o tom, že „náhodou“ vznikla první buňka. Dnešní teorie abiogeneze počítají se vznikem prvotního replikátoru. Prvotní replikátor je molekula RNA, která je sama sobě autokatalytickým enzymem. V prostředí s volnými bázemi pak taková molekula sama vytváří své kopie. Tyto molekuly byly v laboratoři sestaveny, a to (!) zjednodušováním RNA existujících živých organismů. Dnes jsou známy replikátory, mající pouhé stovky bází, přičemž spodní hranice může ležet ještě níž. To, že v redukčním prostředí, které na Zemi v době vzniku života vládlo, vznikají samovolně poměrně složité organické látky včetně aminokyselin, dokázal ve svém slavném pokusu Muller v 50. letech 20. století.
Replikátory podléhají (molekulární) evoluci. V laboratoři bylo demonstrováno, že jsou schopny si vytvořit a také si vytvářejí nové schopnosti – starým známým mechanismem přírodního výběru. Navíc, báze tvořící replikátor se k sobě neskládají „náhodně“, ale dle chemických i jiných zákonů, přičemž přežití různých méně stabilních mezičlánků mohou pomoct anorganické struktury typu jílové povrchy, nebo krystaly, což je dnes předmětem čilého výzkumu. Proto ani zde nelze uplatnit naivní výpočet pravděpodobnosti, založený na premise „všechny případy (uspořádání bází DNA) mají stejnou pravděpodobnost vzniku“.
Dnes už tedy víme o velice slibně vypadající (jakkoliv z velké části ještě neznámé) cestě, jak mohl vzniknout primitivní život (jediná a poměrně malá sebereplikující se molekula) z neživota, a s vysokou pravděpodobností víme, že tato jediná molekula mohla spustit explozi evoluční diverzifikace a nárůstu komplexity, kterou dnes pozorujeme.
Vysvětlení Tvůrčím aktem Boha má stejné neduhy, o kterých jsem tu už psal. Zatímco naturalistické vysvětlení ukazuje cestu, kterou mohla nesmírně elegantně vzejít komplexita z jednoduchosti, a zdánlivá účelnost z chaosu a neúčelnosti, vysvětlení Bohem „řeší“ problém existující komplexity spekulací o „ještě mnohem větší komplexitě“, „nekonečné inteligenci“, atd.
Dále je i zde problém s Boží motivací. Proč by měl Bůh jen stvořit život, a dál do něj nijak zvlášť nezasahovat? (jak víme ze zřejmých slepých uliček evoluce, reliktních neúčelných struktur, evoluční zátěže, kterou všichni neseme, pozůstatků virů v naší DNA, atd.) Takové jednání by bylo pochopitelné u nějakého mimozemského UFOnského vědce, který se rozhodl udělat pokus, a „podívat se“ co se bude dít – ale nikoliv u absolutní a nekonečně inteligentní bytosti. Proč Bůh nestvořil život tak, jak je to poměrně logicky popsáno v Bibli – totiž tak, jak ho chtěl? Najednou? Pokud nechal vývoj života opravdu „náhodě“, pak neměl logicky žádnou záruku, že vývoj dospěje k inteligentním bytostem, jako člověk (a tím méně k bytostem, které mají PODOBU jako člověk). Pokud vše zpoza kulis řídí, pak jsme opět u udržovacího Boha, se všemi problémy, které to nese, viz výše.
Přírodní zákony
Jak vysvětluje Laurence Krauss ve své knize „Universe from Nothing“, současná fyzika je plně v souladu s teorií vzniku Vesmíru z prvotního nesmírně jednoduchého, nekonečného prostoročasu, ovládaného těmi nejjednoduššími (protože velice symetrickými) fyzikálními zákony. Jeho výklad je však příliš složitý na to, abych jej zde mohl, byť jen stručně, reprodukovat. Proto uvedu mnohem jednodušší argument, který může vysvětlit existenci fyzikálních zákonů, umožňujících vznik života. Stačí nám předpokládat jediný nekonečný Vesmír (a vše napovídá tomu, že náš Vesmír opravdu JE nekonečný), ve kterém se na velkých měřítkách mění fyzikální konstanty a zákony, které současná fyzika povoluje, aby měly jiný tvar, nebo v případě konstant aby nabývaly jiných hodnot.
V nekonečném Vesmíru triviálně platí, že COKOLIV co má nenulovou pravděpodobnost s JISTOTOU nastane. To současně řeší i případnou jakkoliv vysokou nepravděpodobnost vzniku života.
Opět platí, že předpoklad existence nekonečného, věčného, a velmi jednoduchého (vlastně až na kvantové fluktuace prázdného) prostočasu je mnohem jednodušší a elegantnější, než přepoklad existence taktéž nekonečného, ovšem naopak nekonečně složitého a nekonečně inteligentního věčného Boha.
Závěr
1) Argument z designu je argumentem z neznalosti. Je to argument bohem mezer. Je známým a typickým příkladem logicky chybného argumentu (logical fallacy)
2) Bez ohledu na to, Vesmír v naprosto drtivé většině vůbec nevypadá designovaně. Naopak, jde o nesmírně pusté, prakticky prázdné a mrazivé místo, se stopovým množstvím těch nejjednodušších látek.
3) Jediná nám známá část Vesmíru, která budí zdání designu, je povrch planety Země – kde shodou okolností všichni žijeme, a proto žijeme ve falešném dojmu, že zdání designu budí „prakticky vše“.
4) Design biosféry je jen zdánlivý, což ukazují nesčetné nedokonalosti i naprosté „zpatlaniny“ v „návrhu“ živých organismů, čehož důsledky si v sobě v neposlední řadě neseme my, lidé.
5) Zdánlivý design živé přírody je schopna nesmírně elegantně vysvětlit teorie evoluce
6) Teorie evoluce vysvětluje velmi přirozeně zdánlivý design a komplexitu živé přírody z jednoduchého a více méně chaotického počátečního stavu.
7) Konkureční teorie stvoření Bohem vysvětluje komplexitu živé přírody předpokladem existence ještě mnohem (vlastně nekonečně!) komplexnějšího Boha.
8 ) Dnešní věda nabízí i poměrně elegantní, byť zdaleka ne do hloubky propracovaný scénář, jak mohl vzniknout zárodek života (sebereplikující se molekula) z neživého. Toto vysvětlení má opět zásadní náskok v eleganci oproti vysvětlení složitosti předpokladem existence (nekonečně) větší složitosti (Boha).
9) I existenci přírodních zákonů, umožňujících vznik života, lze vysvětlit jednodušeji a elegantněji bez Boha, než s Bohem.
Tím považuji argument z designu za vyvrácený.
Tedy přikázání lásky, lásky k nepřátelům, pokoře.
bílej kabát:
Ano, vy jste přímo učebnicový příklad.
HMC 2011 says:
November 3, 2013 at 4:40 pm
Tedy přikázání lásky, lásky k nepřátelům, pokoře.
bílej kabát:
Ano, vy jste přímo učebnicový příklad.
Dobře, říká to Pavel v Bibli, která je Božím slovem…ovšem Bůh to pak už nečetl 😀 Možná Pavel nebyl ani křesťan…upřímné přesvědčení… upřímná pokora… jako Krista… to fakt není revoluční 😀 Opravdu zoufalé omlouvání vztahu k otroctví…
Je komické, když o pokoře píše někdo, podle koho “to vědci mají blbě” a svoje vlastní výmysly považuje za “jediné možné vysvětlení”…
Nevypadá to, že by Pavel otrokářství nějak omlouval nebo obhajoval, nebo naopak že by proti němu brojil. V epoše otrokářského systému žil a bral to jako součást přirozeného řádu, podobně jako většina řeckých filosofů, kteří dokonce rozdělovali pracovní nástroje na němé, bučící a mluvící. Těžiště Pavlovy filosofie spočívalo v něčem úplně jiném. Přesto i on značně nabourával tehdejší představy o nadřazenosti otrokářů a podřadnosti otroků, když tvrdil, že pán a otrok jsou si rovni(!).
To znamená, jeho výzvy k otrokům a jeho výzvy k pánům v naší době znamenají asi toto: „zaměstnanci – plňte svědomitě své pracovní povinnosti, zaměstnavatelé – nezneužívejte svého postavení; oba dodržujte platný zákoník práce“. 🙂
Není mi jasné, jestli ve středověku, starověku apod. existoval nějaký model společnosti bez otroků, nevolníků, apod. Kde?????
pokora…jako Krista..to je fakt jak Zákoník práce… ale do Božího slova to sedne… 😉
Borius, Rimania netrpeli nejakou prdstavou o nadradenosti pánov nad otrokmi. Historici poznajú mnoho prípadov keď si páni brali svoje prepustené otrokyne za manželky a dokonca aj prípady, keď im takéto prepustenkyne nakoniec zdrhli s mladším milencom.
Rímska família zahŕňala aj otrokov a to do takej miery, že ich pochovávali v rodiných hrobkách, pričo odlíšiť miesto pána a otroka vôbec nebýva ľahké. Pred smrťou pán zvyčajne prepustil všetkých otrokov, ktorých vlastnil nejakú dlhšiu dobu. Bývalí otroci potom kandidovali aj vo voľbách.
Toto sa síce týkalo len otrokov v rodinách, v takom kameňolome to určite bolo ďaleko horšie, ale určite Pavol neprinášal nijaké novoty.
Gladiátori mali postavenie celebrít. Ich povolanie bolo síce nebezpečné, ale prinášalo takú slávu, že sa naň občas dávali dobrovoľne aj synovia z dobrých rodín. Nepovedal by som, že sa Rimanom nezdalo, že by otrok bol rovnaký človek ako oni.
Od Božieho slova by človek čakal niečo zásadnejšie.
Dneska úlohu středověkých a starověkých nevolníků a otroků sehrávají zaměstnanci
Do jaké míry jsou vůbec slova, abstrakce ekvivalentní k pohybu světa okolo nás?
treebearde,
i u Římanů platilo, že otrok byl majitel svého pána a jen na něm záleželo, jak se k němu bude chovat. Záleželo rovněž na tom, jakou práci otrok vykonával. Určitě byl na tom lépe vychovatel pánových dětí než obyčejný „lopaťák“. Sice máš pravdu, někteří otrokáři měli i na tu dobu hodně humánní přístup. Na druhou stranu bylo běžné, že mohl otroka na trhu kdykoli prodat a koupit si jiného. Nebo když ho popadl amok, mohl beztrestně svého otroka zmrskat, zmrzačit či dokonce ubít. Stávalo se to a zákon to neřešil. Naproti tomu, pokud někdo ublížil svobodnému občanovi, byl volán k odpovědnosti a potrestán. Otrok neměl spoustu práv, jaká měl občan – nemohl se oženit kdy chtěl a za koho chtěl, nemohl si zřídit živnost nebo obchod, nesměl se účastnit voleb, nesměl se odstěhovat a spoustu dalších práv, která byla pro svobodného člověka (ne-otroka) samozřejmostí.
Totéž platilo i pro otroky-gladiátory. Pokud tuto „profesi“ vykonával svobodný občan, měl všechna práva a byl svým vlastním pánem. Na rozdíl od otroka, pro kterého to byla otázka přežití – musel zabíjet pro zábavu ostatních, aby přežil. Neměl na výběr, nemohl odejít jako svobodný gladiátor.
Řím byl sice technologicky vyspělý, ale jeho sociální systém byl hodně zastaralý, na rozdíl od třeba Slovanů, Keltů a vlastně i Židů. Řím rozkvetl právě díky práci otroků zdarma, které dovážel z okolních porobených národů.
treebearde,
i u Římanů platilo, že otrok byl majitel svého pána a jen na něm záleželo, jak se k němu bude chovat. Záleželo rovněž na tom, jakou práci otrok vykonával. Určitě byl na tom lépe vychovatel pánových dětí než obyčejný „lopaťák“. Sice máš pravdu, někteří otrokáři měli i na tu dobu hodně humánní přístup. Na druhou stranu bylo běžné, že mohl otroka na trhu kdykoli prodat a koupit si jiného. Nebo když ho popadl amok, mohl beztrestně svého otroka zmrskat, zmrzačit či dokonce ubít. Stávalo se to a zákon to neřešil. Naproti tomu, pokud někdo ublížil svobodnému občanovi, byl volán k odpovědnosti a potrestán. Otrok neměl spoustu práv, jaká měl občan – nemohl se oženit kdy chtěl a za koho chtěl, nemohl si zřídit živnost nebo obchod, nesměl se účastnit voleb, nesměl se odstěhovat a spoustu dalších práv, která byla pro svobodného člověka (ne-otroka) samozřejmostí.
Totéž platilo i pro otroky-gladiátory. Pokud tuto „profesi“ vykonával svobodný občan, měl všechna práva a byl svým vlastním pánem. Na rozdíl od otroka, pro kterého to byla otázka přežití – musel zabíjet pro zábavu ostatních, aby přežil. Neměl na výběr, nemohl odejít jako svobodný gladiátor.
Řím byl sice technologicky vyspělý, ale jeho sociální systém byl hodně zastaralý, na rozdíl od „barbarů“, tj. Slovanů, Keltů a vlastně i Židů. Řím rozkvetl právě díky práci otroků zdarma, které dovážel z okolních porobených národů.
Otroctví ve starozákonním Izraeli?
Borius, ja netvrdím, že otrok nebol majetok, tvrdím len, že Rimania nemali voči otrokom predsudky a šikovný otrok mohol urobiť kariéru. Nie každý bol šikovný, väčšina asi nie.
Ale Rimania boli v tom ďaleko napr. pred stredovekou (aj ranonovovekou) Európou, kde sluha bol voči pánovi považovaný za človeka tretej kategórie.
Pokiaľ ide o gladiátorov, byť dobrý v aréne bola istá cesta k slobode – pri otvorení Kolosea napr. bojovali na život a na smrť dvaja priatelia, Titus im dal nakoniec obom, za veľkých ovácií, slobodu. Jeden odišiel do svojej vlasti, druhý ostal gladiátorom. Na život a na smrť sa bojovalo len pomerne zriedka – výcvik gladiátora nebol lacný. Samozejme, nie každý bol dobrý, zranenia boli časté a slabého gladiátora mohol majiteľ ponúknuť na kadejaké predstavenia. Ale opäť platí – predsudky voči gladiátorom Rimania nemali, skôr naopak.
HCM:
“Musí člověk všechno vědět??? Vy také všechno víte ??? Abyste něco pokládal za pravdivé ??? Nu, tak pro začátek zkuste třeba říci, jak vznikl život z neživé hmoty ? Když tak dbáte na vševědoucnost!?”
– Pozitivní tvrzení vyžadují pozitivní důkazy. Výjimečná tvrzení vyžadují výjimečné důkazy. Psal jste, že váš bůh je dokázán faktem života. Není. Nebavíme se o nějakém neurčitém deistickém bohu, kterého by snad – SNAD! šlo takto dokázat. Bavíme se o bohu teistickém, jak ho popisuje Bible a judeo-křesťanská tradice.
– proč trvám na důkazu? Protože na základě tvrzení že existuje, vyvozujete věci, které by jinak znamenaly naprostý převrat jak v systému lidského poznání, tak v životě společnosti a jejím sociokulturním vývoji. Pokud někdo jiný například říká “Bůh nenávidí homosexuály” a trvá na jejich pronásledování, pak ať napřed dokáže, že ten bůh skutečně existuje a že nenávidí homosexuály. Jinak jeho tvrzení nemá váhu.
Já bych taky mohl říct, že mi můj hrnek čaje řekl, že je antikoncepce největší zlo a že mám udělat vše, abych zabránil jejímu užívání. Když to budu tvrdit, lidé mě nebudou brát vážně, dokud nebudu mít důkaz, že mi to můj hrnek čaje opravdu řekl. Rozumíte tomu? Pokud ne, nemá cenu, abyste četl dál.
A TO je ten důvod, proč vaše tvrzení o kreaci neberu vážně. Vy nejen, že nemáte důkaz, že bůh stvořil svět. Vy nemáte ani důkaz, že ten bůh skutečně je.
Jak jsem řekl prve: Výjimečná tvrzení, vyžadují výjimečné důkazy. Abych přijal křesťanského boha, o kterém hovoříte, důkazem rozhodně není fakt, že existuji, nebo že existuje svět a život v něm. A podle mého názoru to není důkaz žádného boha. Ale i kdybych připustil, že to důkaz nějakého boha je, rozhodně nestačí k tomu, aby obhájil existenci toho boha, o kterém vy hovoříte. K úspěšné obhajobě vašeho boha je totiž potřeba:
– důkaz trojjedinosti, tzn. důkaz existence boha Otce, důkaz existence Ježíše Krista – tedy, že skutečně žil, dělal zázarky, byl ukřižován a byl vzkříšen; důkaz existence Ducha Svatého; důkaz že tyto tři božské osoby tvoří jednu entitu.
– důkaz vševědoucnosti a všemohoucnosti tohoto boha
– důkaz, že tento bůh aktivně komunikuje s lidmi a hmatatelně se tato komunikace projevuje
– důkaz, že veškeré lidstvo pochází z jediného páru, který stvořil tento bůh
– důkaz, že bůh seslal na svět globální potopu a že veškeré lidstvo od té doby je geneticky, kulturně, sociálně a lingvisticky potomstvem Noeho a jeho rodiny a stihlo se do současného stavu vyvinout v časovém rámci nějakých 4-5 tisíc let – good luck with that.
a potom celou řadu menších či větších důkazů, které v souladu s výše jmenovanými potvrdí pravdivost celé Bible a křesťanství jako celku.
“Musí člověk všechno vědět??? Vy také všechno víte ???”
Člověk nemusí všechno vědět a já rozhodně všechno nevím. Ale pokud tvrdíte, že evoluční teorie, tj. teorie se kterou souhlasí drtivá většina biologů, kteří s ní denně pracují a aktivně tím přispívají k pokroku vědy a ve výsledku i společnosti, tedy, že tato teorie je nesmysl a skutečnost je taková, že svět stvořil bůh, pak pro existenci boha musíte předložit jasný a nezpochybnitelný důkaz. Nestačí tvrzení, nestačí starý text, nestačí poukazovat na mezery v evoluční teorii a vysmívat se jí.
Když se ucházím např. o zaměstnání a oni se mě zeptají “jakou máte pro tu práci předpoklady?” taky jim nebude stačit odpověď: “všichni ostatní uchazeči jsou hloupí, neschopní, nezkušení a celkově k ničemu. Ale já jsem dobrý, protože to řekla moje maminka.” a oni řeknou: “to je sice hezké, ale můžete své kvality nějak hmatatelně doložit?” a kdybych argumentoval jako vy, tak řeknu: “A proč musíte všechno vědět??? Tak mi teda pro začátek řekněte, v čem jsou ti ostatní uchazeči lepší!”
Chápete absurditu toho výroku?
HMC:
“Nu, tak pro začátek zkuste třeba říci, jak vznikl život z neživé hmoty”
Falešné dilema: Evoluce nevysvětluje vznik života, pouze jeho vývoj.
Ale dobře. Nemám tak velké znalosti o vlastnostech hmoty, abych ji hodnotil a priori jako živou či neživou. Hmota je současně také energie, jde o jednu substanci. Je ovlivňována čtyřmi základními přírodními silami, které rozlišuje fyzika. To samo o sobě stačí k tomu, aby začala ve vesmíru postupem času vytvářet určité struktury, například jádra atomů a jejich elektronový obal. Působením gravitace se jednodušší prvky jako vodík a helium shlukují do větších celků, které v určitém časovém horizontu vedou ke vzniku objektů tak hmotných, že jejich gravitace zažehne nukleosyntézu při které se jádra vodíku spojují v helium a pak dále do těžších prvků, podle periodické tabulky, až někam k železu. Dále už fúze není možná, ale hvězdy při svém zániku vybuchují jako supernovy a při tomto výbuchu probíhá také nukleosyntéza, při které vznikají prvky ještě těžší než železo, mezi nimi tedy také prvky označované jako biogenní, tedy uhlík, kyslík, fosfor, síra, dusík. To je základní předpoklad, aby to, co nazýváme pozemský život vůbec mohlo vzniknout, protože všechny živé organismy, jak je známe jsou tvořeny těmito biogenními prvky. Tedy, určitou množina hvězd, které projdou celý cyklus své existence vytvoří materiál nutný k dalším procesům. Supernovy byly a jsou ve vesmíru pozorovány, stejně jako hvězdy v různých stadiích svého vývoje.
Tyto těžší prvky se pak při tvorbě nových kosmických struktur, jakými jsou například sluneční soustavy, formují do dalších větších objektů – planet, které mohou mít různou velikost, hmotnost a strukturu. Jedním typem planet jsou planety terestrické. Opět, vznikající sluneční soustavy ve formě protoplanetárního disku mezihvězdného prachu a plynu byly a jsou v kosmu pozorovány, stejně jako exoplanety.
Aby na planetě terestrického typu mohl existovat život, musí splňovat celou řadu podmínek, jako např. určitá vhodná vzdálenost od mateřské hvězy, či voda v kapalném skupenství a přítomnost biogenních prvků. To je případ Země. Nevíme, zda a jakým způsobem může existovat život na plynných obrech, ale to, že to nevíme, neznamená, že na nich neexistuje.
Voda se na Zemi pravděpodobně dostala z komet a jiných těles, kterými byla Země v raných stadiích svého vývoje bombardována. Předpokládá se, že život vznikl v prekambriu. Myslím si, že vznikl ve vhodném chemickém prostředí, kde bylo možné, aby se z jednoduchých organických sloučenin soustavou reakcí zformovaly složitější, až se dospělo k molekulám schopným se replikovat, tzv. prvotní replikátor. Nemám znalosti biochemie ani chemie, abych zde rozepisoval, jak k tomu asi mohlo dojít. Nicméně se těmito věcmi každý den zabývají tisíce lidí, kteří mají chemii a příbuzné obory jako zdroj svého živobytí, jako např. Pasquale Stano, o jehož experimentu se píše na osacr.cz. Je dost dobře možné, že vznik života je prostě vlastností hmoty, pokud k tomu má vhodné podmínky a tedy, že život sám o sobě není vzácným jevem, ale jsou to vhodné podmínky pro jeho vznik a vývoj, které ho činí vzácným. To ostatně ukáže další výzkum na tomto poli.
Ale lhostejně, zda se tento předpoklad potvrdí nebo ne, pořád nebudeme vědět, zda je vznik života schopností hmoty a energie, nebo jestli za samotnou existencí téhle skutečnosti stojí nějaká vnější síla, inteligence, hybatel či co vlastně. bůh i nadále bude jednou z možností. Rozhodně ne však ten biblický. Ovšem, pokud člověk dokáže vytvořit život abiogenezí z neživé hmoty, lidem jako vy to sebere dost větru z plachet. To však ukáže až čas.
Ještě bych k tomu dodal jednu věc a tou je účel, smysl či náhoda života, o kterých tady jistě budete vřískat. Nevím, jestli na Zemi vznikl život za nějakým cílem nebo jestli se jedná prostě o důsledek nějakého sledu příčin a následků, které z nedostatku informací někdo označuje za náhodu. Náhoda totiž není nic víc než nedostatek informace. Každopádně, za to, že na Zemi vznikly vhodné podmínky ve kterých život vznikl a jehož jsem já produktem, jsem rád a svůj život bezvěrce považuji za šťastný, zajímavý a naplňující. Mrzí mě jakorát těch 27 let strávených v náboženské víře. Můj život má takový smysl, jaký mu já dám. To je moje soukromá věc, o které se s vámi bavit nebudu. Kromě toho, v kosmu je tolik planetárních soustav, že je dost dobře možné, že se život vyskytuje i jinde než na zemi a v jiném vývojovém stádiu. To, že jsme to zatím nezjistili, neznamená, že to tak není.
Pokud na tohle chcete reagovat nějakými proslovy o mé nenávisti k bohu, o tom, jak budu v hajzlu, až přijde Ježíš nebo o tom, jak Bible vyvrací všechno, co jsem uvedl, nechte si to od cesty. Nehodlám tím ztrácet čas.
Lukáši Balabáne, pokud jsi strávil 27 let v náboženské víře, je to tvoje věc. Já jsem byl vychován v nábožensky založené rodině ale vždy jsme byl skeptický odpadlík. Můj zájem o duchovno šel mimo oficiální kostelní náboženství, které jsem neměl rád, do kostela jsem byl nucen chodit a nesnášel jsem to. Zájem o duchovno ve mně probudily východní duchovní texty. Bibli jsem nikdy nečetl a a považuje křesťanství za archaické.
A jsem přesvědčen, že duchovno, jak je správně chápáno, dává obrovskous vobodu, která převyšuje jakékoliv organizované náboženství, jakýkoliv ateismus.
To souhlasím- křesťanství je archaické, pohádkové…ale východní nauky taky… věřit, že v příštím životě budu moucha 😀 … Jako ateista se cítím naprosto svobodně a neprožívám to tak, jak ty, martiXXXi… nějak mě to nebere, že jsem ateista…mně to přijde normální až všední…
Marti, čo ťa vedie k tomu nutkaniu odpovedať na myšlienky, ktoré niekto napíše ako reakciu niekomu inému, keď sám seba radíš do tretej kategórie? Lukáš sa pokúsil zhrnúť názory HMC a svoj postoj k nim. Ty nám teraz oznamuješ svoje, mimochodom veľmi povrchné, postrehy, ktoré s témou vôbec nesúvisia. Prečo si nešetríš svoje vstupy na príhodnejší okamih?
BTW, je fajn, že si “presvedčený”, faktom však zostáva, že nám nevieš opísať, akú slobodu ti to “duchovno” dáva, čo to znamená “správne ho chápať”, ani čo to vlastne to “duchovno” je.