Říká se, že dlouhé články nikdo nečte. Proto se dnes pokusím psát krátce a stručně. Chtěl bych velmi poprosit naše věřící přátele, aby si následující odstavce pozorně přečetli, a upřímně odpověděli,
1) zda mohou prohlásit, že u nich to takto nefunguje,
2) případně co to podle nich znamená, pokud se nemýlím, a jejich víra opravdu funguje nějak takto.
– především, ačkoliv náš mozek má v sobě zadrátováno, jak jsme chytří a jedineční a vůbec, NEJSME takoví. Náš mozek v netriviálních otázkách nefunguje příliš dobře. Jsme náchylní ke kognitivním biasům atd., a i velká většina dnešních ateistů NEMÁ své postoje promyšlené. Nevěří proto, že se narodili do společnosti nevěřících. Jejich iracionalita se realizuje v pověrách, víře v horoskopy, v UFO, konspirační teorie, městské legendy, atd. Ateisté nejsou o nic chytřejší než věřící (i když v průměru možná lehce ano 🙂 ), jen měli to štěstí, že z důvodu prostředí do kterého se narodili, mají v otázce boha zrovna pravděpodobně pravdu. Chceme-li se přiblížit k poznání pravdy v nějaké netriviální otázce, je třeba přemýšlet a shánět si informace velice pečlivě, je třeba brát na vědomí, které kognitivní postupy jsou spolehlivější a které méně spolehlivé, je třeba osvojit si zásady racionálního a kritického myšlení – a toto většina věřících ani ateistů nečiní.
– náboženství je integrováno do osobnosti věřícího jedince. Je součástí jeho identity. Opuštění víry by vnímal jako narušení své osobní integrity. Rituály, návštěvy kostela, modlitby, hovory o víře s přáteli, náboženské symboly a další VYPLŇUJÍ nemalé místo v jeho životě. To snižuje jeho motivaci byť jen uvažovat o cestě, která by MOHLA vést k opuštění toho všeho.
– Víra také tvoří vysvětlující rámec pro jeho světonázor. Typický věřící si tak neumí ani představit, že by víru opustil. Nic by najednou nedávalo smysl, v jeho životě by zůstalo prázdno.
– Navíc je si vědom, že by to narušilo vztahy s jeho blízkými, a proto je jeho ochota kriticky svou víru promyslet blízká nule. Nikoliv náhodou je ve společnosti věřících přítomen mem, že odpadnutí od víry je selhání, litují takového člověka, dokud ještě neodpadl, “doufají” že to zvládne, atd. Kdo by riskoval, že takto dopadne? Muslimové toto mají ošetřeno dokonce právem šaríja. (odpadnutí od víry se u Muslimů trestá smrtí)
– Daniel C. Dennett velmi trefně píše o tzv. doxastické dělbě práce. Velká část věřících o své víře nepřemýšlí, spoléhá se na to, že ji mají promyšlenou teologové a další vůdčí osobnosti v církvi, a jim stačí jen se k tomu přihlásit, vyznat víru, “podepsat to”. Smutnou skutečností však je, že teologové to nijak uspokojivě promyšlené nemají. Navíc co teolog to jiný názor. Kromě toho, kdyby běžní věřící tušili, kam vedou snahy teologů to celé promyslet, tak by v tom často svou víru příliš nepoznali…
– Velmi důležitým faktorem je, že věřící často cítí JISTOTU, že mají pravdu. Netuší, jak ošemetný je jistota pocit. Často ani netuší, ŽE jistota je jen pocit, a nepřipouštějí si, jak často může pocit jistoty klamat. Naivně soudí: VÍM, že mám Pravdu, TEDY mám pravdu.
– víra “funguje”. S Ježíšem mají osobní vztah, denně s ním “mluví”, mají pocit jistoty, že je s nimi. Když se jim něco povede, způsobil to Ježíš, óó děkuji. Když se něco nepovede, pán Ježíš mi tím dává lekci, chce mě něco naučit, a je to jen pro moje dobro. Ó děkuji Pane. Funguje to perfektně, a “přesvědčují” se o tom mnohokrát denně.
– víra řeší konečnost lidské existence, tedy něco, co nás hluboce zneklidňuje (máme to opět zadrátované v mozku).
– k metodě cukru přidává metodu biče = peklo
– mimořádně důležitá rekvizita je “aktivní ďábel”: my ateisté jsme jeho nástrojem, proto se nám nesmí naslouchat. Televize je ďábelská, cokoliv co by mohlo odvést od víry je ďábelský úklad, ateistické weby jsou ďábelské, naše otázky jsou ďábelské… je třeba držet se od ďábla co nejdál!
Je otázka, zda se víra šíří jako memplex, ale rozhodně je-li už někdo vírou “nakažen”, jsou součástí víry nepomenutelné a velice silné “imunizační” memy, které zejména jako celek tvoří prakticky neproniknutelnou překážku:
– pochybnosti jsou špatné, jsou projevem slabosti a selhání. Nikdo se jim sice neubrání, ale je třeba se snažit.
– nevíra je nemorální, a kdo by chtěl být nemorální? Kdyby ateisté žili ve vlastním státě, jistě by se vraždili, znásilňovali a okrádali na potkání.
– nevěřící jsou nemorální, jsou z rozvrácených rodin, otcové je nemilovali, mají sklon k vraždám a krádežím atd., nevěří proto že chtějí smilnit, … kdo by chtěl mezi takové patřit?
– víra dává životu smysl. Musí být hrozné žít život, který nemá smysl…
– víra vysvětluje proč tu jsme. Nevěřící na tyto otázky nemají odpověď, věří, že jsme tu “náhodou”. Blázni…
– my věřící máme Pravdu
– víra je dar, dar poznání Pravdy. Tohoto daru si vážíme. Zlí a škodolibí nevěřící nám ho chtějí vzít. Tomu musíme zabránit, nejlépe tak, že se s nimi vůbec nebudeme bavit. K čemu taky?
– bez víry není morálka
– NDE ukazují, že posmrtný život existuje.
– ateisté pyšně věří svému rozumu, zatímco my věříme Bohu
– nevěřící se chtějí považovat za rovného bohu, dělají z člověka Boha, staví člověka na Jeho úroveň… pošetilci.
– nevěřící NENÁVIDÍ boha
– víra v boha na člověka klade vysoké nároky, a my věřící jsme schopni jim dostát. Nevěřící nevěří proto, že těmto nárokům dostát nejsou ochotni. Místo toho se chtějí věnovat pozemským radovánkám, nákupům, chipsům před TV, atd. Jak je převyšujeme, óóó my se máme.
Toto vše vytváří takřka dokonalý mentální black-box, ve kterém je mysl věřícího uzavřena, a sama dobrovolně TOUŽÍ v něm setrvat, NECHCE ani nahlédnout ven, natož aby se ven chtěla dostat.
Otázka na závěr pro naše věřící přátele: uvědomujete si, že podobný blackbox by DOKÁZAL konzervovat lež? Připouštíte, že toto se MOHLO stát vám? Připouštíte, že velice podobně fungují ostatní náboženství, případně “pomýlené” proudy v křesťanství? (Kreacionisté Mladé Země, svědkové Jehovovi, liberálové, moderní křesťané…) CHTĚLI byste poznat, KDYBY byla lživá i vaše víra, a mnou popsaný mentální blackbox by vám bránil to odhalit?
Carlos, tie červené čiary na obrázku vyzerajú presvedčivo 😀
carlos says:
July 19, 2013 at 2:46 pm
Ateismus je součástí identity ateisty a je hlubce integrován do jeho osobnosti. Připuštění jiného pohledu na svět by mohl vnímat jako narušení své osobní integrity. Tvorba webu, občasnské sdružení, četba knih, přednášky, diskuse a další VYPLŇUJÍ nemalé místo v jeho životě. To snižuje jeho motivaci byť jen uvažovat o cestě, která by MOHLA vést k opuštění toho všeho
jack:
V tom se právě velmi mýlíte. Já například celkem těžce nesu veškerou nespravedlnost,kterou vnímám v našem světě. Je naprosto evidentní,že lidé nemají morálku a nemají ani dobře vymyšlené nástroje pro udržení spravedlnosti.
Já osobně bych byl velmi spokojený,kdyby existovala mocná bytost,která by se lehce dokázala vypořádat ze všemi těmi zkorumpovanými a kriminálními živly.
Nebylo by to krásné,kdyby jsme nemuseli zamykat své domy a auta,nemuseli se bát vydírání a násilí? Já bych byl první,který by takovou bytost vítal s otevřenou náručí.
To co jste napsal je tedy z mého pohledu naprostý nesmysl,já bych se rád zřekl ateismu,ale musím k tomu mít racionální odůvodnění,nikoliv fantazírovat jako vy!
jack:
Drahý Michale,asi jsi to moc přiškrtil,poprvé se mi nepodařilo odeslat příspěvek.
Ako som už spomínala, v modernej epistemológii sa viera chápe ako istý propozičný postoj: subjekt S verí propozícii P, práve vtedy, keď považuje P za pravdivú.
František Řeka: “Ateismus je absence víry v boha. Není to víra v neexistenci boha, není to žádná víra. Je to nepřítomnost víry. … Je rozdíl v tom říct “nevěřím v boha” a říct “věřím, že bůh není”.”
František, aký postoj zaujímate k pravdivosti propozície “boh neexistuje”? Máte tri možnosti: (1) považujete ju za pravdivú, (2) považujete ju za nepravdivú, (3) nemáte ohľadom jej pravdivosti vyhranené stanovisko. Ak zastávate (1), tak VERÍTE, že boh neexistuje, ak zastávate (2) a ste logicky racionálny, tak potom ste teista a v prípade (3) je Váš postoj nevyhranený.
Samozrejme, mohli by ste stupeň svojho presvedčenia, ohľadom spomínanej propozície, vyjadriť aj na širšej škále, než je len {pravda, nepravda}, povedzme na intervale [0, 1] (čím väčší stupeň presvedčenia, tým väčšie číslo). Keby ste teda mali priradiť ku spomínanej propozícii stupeň svojho presvedčenia z intervalu [0, 1], aké číslo, by ste zvolili? 0.1, 0.5, 0.7, 0.9 alebo 1 :D?
František Řeka: “Ateismus je totiž nepřítomnost víry. je to -(víra), či chcete-li nevíra. Je rozdíl v tom říct “nevěřím v boha” a říct “věřím, že bůh není”. to NENÍ jedno a totéž. pochopte to už sakra!”
František, mám dojem, že Váš postoj ku slovu “viera” je príliš emotívny. “Viera” nemusí označovať len náboženskú vieru. Môžete veriť, že Zem je (s uspokojivou presnosťou) guľatá, že Eulerovo číslo e je iracionálne, že vlak do Prahy odchádza o 9:00, že Jana je Pavlovy neverná, … . Je rozdiel medzi faith a belief.
Co myslíte: Měli bychom spíše říkat
1) “Bůh pravděpodobně neexistuje”
2) nebo “Bůh neexistuje”?
Mě by se líbila varianta č. 1.
Takže asi budete používat č. 2. 🙂
carlos says:
Dovolím si vrátit diskusi zpět k článku:
– náboženství je integrováno do osobnosti věřícího jedince. Je součástí jeho identity. Opuštění víry by vnímal jako narušení své osobní integrity. Rituály, návštěvy kostela, modlitby, hovory o víře s přáteli, náboženské symboly a další VYPLŇUJÍ nemalé místo v jeho životě. To snižuje jeho motivaci byť jen uvažovat o cestě, která by MOHLA vést k opuštění toho všeho.
Ateismus je součástí identity ateisty a je hlubce integrován do jeho osobnosti. Připuštění jiného pohledu na svět by mohl vnímat jako narušení své osobní integrity. Tvorba webu, občasnské sdružení, četba knih, přednášky, diskuse a další VYPLŇUJÍ nemalé místo v jeho životě. To snižuje jeho motivaci byť jen uvažovat o cestě, která by MOHLA vést k opuštění toho všeho
– Víra také tvoří vysvětlující rámec pro jeho světonázor. Typický věřící si tak neumí ani představit, že by víru opustil. Nic by najednou nedávalo smysl, v jeho životě by zůstalo prázdno.
Ateismus také tvoří vysvětlující rámec pro jeho světonázor. Typický ateista si tak neumí ani představit, že by tento pohled na svět opustil. (Ateisté tady možná ano, ale o hospodškém všeználkovi to určitě platí.) Nic by najednou nedávalo smysl, v jeho životě by zůstalo prázdno.
– Navíc je si vědom, že by to narušilo vztahy s jeho blízkými, a proto je jeho ochota kriticky svou víru promyslet blízká nule. Nikoliv náhodou je ve společnosti věřících přítomen mem, že odpadnutí od víry je selhání, litují takového člověka, dokud ještě neodpadl, “doufají” že to zvládne, atd. Kdo by riskoval, že takto dopadne? Muslimové toto mají ošetřeno dokonce právem šaríja. (odpadnutí od víry se u Muslimů trestá smrtí)
Navíc by všem dosavadním známým připadal jako “blbec”, jako ten “nemyslící iracionální věřící”. V nejlepším případě by dostal nálepku “upřímného, ale obelhávajícího se”. Pokud by přišel do společnosti svých známých, všichni by si něco šuskali a ohlíželi se po něm. Možná i na pracovišti by měl problémy. Měl by pocit, že vše co se dozvěděl na škole je k ničemu. Kdo by riskoval, že takto dopadne?
Už ateistou dlouho nejsem, ale myslím, že ty strachy fungují i opačně. Čest výjimkám.
S.V.H.:
Já si rozhodně nemyslím, že by to bylo takto symetrické.
Jeden z hlavních důvodů je rozdílný přístup ateistů ke své nevíře a teistů ke své víře. Pro většinu ateistů jejich nevíra není až tak důležitá jako víra pro teisty. Myslím, že ani zde diskutující “aktivnější” ateisté nevidí svůj ateismus jako nějakou nejdůležitější součást své osobností – o ateistech, kteří víru/nevíru vůbec neřeší (a kterých je asi většina), ani nemluvě.
Z pohledu ateisty je také konverze k nějaké víře podstatně bezproblémovější než dekonverze teisty z pohledu věřícího. Jak vidím já, jakožto ateista, případnou konverzi ateisty? Ten člověk v podstatě jen změní názor – nanejvýš ho mohu začít považovat za méně racionálního, než jsem si o něm dosud myslel (i když takovouto reakci příliš nepředpokládám) – ale žádné dalekosáhlé následky to pro něj nemá (z mého pohledu nevěřícího). Z pohledu teisty (takového, který věří v posmrtný život a v to, že “kvalita” tohoto posmrtného života bude záviset i na víře/nevíře za současného života) je ovšem ztráta víry zcela zásadní věc s absolutními následky.
Ani reakce okolí na konverzi/dekonverzi není dle mého soudu obdobná. Okolí ateisty totiž většinou netvoří lidé, kteří by “s ním sdíleli ateismus”, kdežto věřící naopak ve svém okolí lidi, kteří “s ním sdílí víru”, má. Mezi svými blízkými, přáteli a kolegy mám asi tak 3 ateisty, kteří jsou v tomto směru podobně “aktivní” jako já – zajímá je to, čtou o tom a dá se s nimi o tom dobře diskutovat. Ostatní jsou buď ateisté, které tato problematika příliš nezajímá, nebo jsou to věřící, anebo jejich vyznání vůbec neznám (nanejvýš ho člověk může odhadovat z nějakých náznaků, ale prostě na to nikdy nepřišla řeč). U věřících je situace odlišná. Jednak se víra často předává z rodičů na děti, takže s daným věřícím jeho víru sdílí i jeho nejbližší. Věřící se také sdružují právě “přes svou víru” s jinými věřícími a vytvářejí si s nimi sociální vazby. U ateistů k tomu samozřejmě může docházet také – ale kolik ateistů se sdružuje “přes svůj ateismus”? Kolik ateistů je součástí nějakých ateistických organizací či společností, s jejichž členy mají blízké vztahy, a jejichž reakce by se mohli obávat v případě přestoupení na víru?
Když si má sestřenka brala Američana, jehož otec byl pastor (nebo reverend nebo co), jedinou reakcí na tuto skutečnost bylo babiččino “a není to nějaká sekta?” Jinak se k tomu nikdo z naší ateistické rodiny nepovažoval za potřebné vyjadřovat – nikoho prostě tento detail moc nezajímal. Obdobnou reakci bych očekával třeba od svých ateistických rodičů, kdybych jim oznámil, že jsem uvěřil v Boha – nanejvýš by se možná obávali, jestli to není nějaká sekta nebo jestli jsem nenaletěl nějakým podvodníkům. Reakce věřících rodičů, kteří vidí víru vzhledem k posmrtné spáse jako velmi důležitou, na zprávu o odpadnutí od víry svého dítěte bude ale pravděpodobně o dost odlišná.
Samozřejmě každému z nás je tak trochu proti srsti, když musí přiznat svůj omyl. A čím důrazněji člověk daný mylný názor v minulosti zastával, tím obtížnější je to přiznat. Ale mnozí “aktivní” ateisté jasně deklarují, že objeví-li se dostatek důvodů, tak svůj omyl přiznají a své stanovisko změní (zde snad všichni). “Neaktivní” ateisté s tím mají problém ještě menší, jelikož svůj ateismus nikdy nijak výrazně nezastávali a nehájili. Prostě uvěří v Boha, začnou sbírat známky nebo rybařit.
Michal says:
Co myslíte: Měli bychom spíše říkat
1) “Bůh pravděpodobně neexistuje”
2) nebo “Bůh neexistuje”?
S.V.H.:
Já bych byl také spíše pro variantu 1. Různých druhů bohů je totiž celá řada – od neosobního deistického boha (u kterého je to slovo „pravděpodobně“ namístě) až třeba po doslovného boha Bible, který stvořil svět v šesti dnech, mluví z hořících keřů apod. O něm říci, že pravděpodobně neexistuje, je stejné, jako říci o Zemi, že pravděpodobně obíhá kolem Slunce. Je to sice správně (100% jistotu nemáme), ale v běžné řeči se bez “pravděpodobně” obejdeme.
https://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=SnH1uOGXVrI
Co na to říkáte? 😉
Tak co, Protestante, jdeš do pekla stejně jako my ateisté, papež Jan Pavel II., a tolik dalších lidí? A nebo ty to dotáhneš do nebe? 😉
Som za variantu jedna:
1) “Bůh pravděpodobně neexistuje”
Pričom slovo “Boh” vždy používam ako synonymum pre Najvyššiu bytosť.
Samozrejme, ak má niekto konkrétny popis Boha a z tohoto popisu sa dá vyvodiť kontradikcia, potom Boh zodpovedajúci tomuto popisu, ako logicky nemožný objekt, nutne neexistuje.
Médeo, pokud definuji Boha jako nejvyšší bytost, a pokud Vesmír je konečný, pak IMHO (alespoň jeden) Bůh jistě existuje (při vhodně zvolené metrice “velikosti bytosti”).
Uvaž: pokud jsou lidé jediné inteligentní bytosti ve Vesmíru, pak je nejvyšší bytost a tedy Bůh zřejmě Barack Obamma… 😀
Pokud existují i jiné inteligentní bytosti, pak z nich vyber ten nejinteligentnější (mimozemský) druh, v něm pak jejich Vůdce, a ten pak je Bohem. Pokud mezi nimi není nejvyšší, pak jsou Bohové všechny tyto bytosti, nad něž už není vyšší (vzhledem k dané metrice)… 🙂
Předchozím příspěvkem jsem chtěl zejména říct, že definovat boha jako “Nejvyšší bytost” není vhodné.
Správnější by asi bylo definovat ho jako “bytost, nad niž už není žádná vyšší myslitelná”. A takový Bůh IMHO prakticky jistě neexistuje. Tu pravděpodobnost cítím jako tak vysokou, že mě opravňuje říkat – že prostě neexistuje. Neexistuje IMHO na VYŠŠÍ hladině jistoty, než neviditelná flotila mimozemšťanů na oběžné dráze kolem Země 😉
Michal, keby som za “Najvyššiu bytosť” považovala to, o čom píšeš, tak by si mal pravdu 🙂
Michal, “Nejvyšší bytost” (Supreme Being) je filozoficky dobre zaužívaný termín.
Médeo, a jak tu svoji Nejvyšší bytost tedy definuješ? Definuješ ji jinak, než jsem psal ve svém posledním příspěvku, totiž jako “takovou, nad niž není už žádná vyšší myslitelná”?
No jak koukám, tak podle wiki je tato bytost definována jakožto bůh; definovat tedy boha jako Nejvyšší bytost je definice kruhem.
http://en.wikipedia.org/wiki/Supreme_Being
Nemáš někde odkaz na definici tvé “Nejvyšší bytosti” bez odkazu na boha? Nebo nedokážeš podobnou definici sepsat nebo aspoň naznačit sama?
Michal: “No jak koukám, tak podle wiki je tato bytost definována jakožto bůh; definovat tedy boha jako Nejvyšší bytost je definice kruhem.”
No, Najvyššia bytosť nie je len nejaký “boh”, Ona je “Boh” 🙂
A definícia kruhom to u mňa iste nie je, pretože som jasne napísala vo svojom príspevku, na ktorý teraz svojimi príspevkami reaguješ, toto: “Pričom slovo “Boh” vždy používam ako synonymum pre Najvyššiu bytosť”.
Najvyššia bytosť je logicky nutná bytosť, nad ktorú už žiadna vyššia bytosť nie je logicky možná, teda bytosť, ktorá logicky nutne existuje a nie je logicky možné, aby ju nejaké bytosti prevyšovali 😀
God and Other Necessary Beings: http://plato.stanford.edu/entries/god-necessary-being/