Opravdu si netroufám odhadovat, kolik je mezi věřícími lidí, kteří odmítají evoluční teorii (neodarwinistickou syntézu). Na to je má osobní zkušenost s nimi příliš anekdotická a zkušenosti z diskusí na internetu jsou příliš zatíženy výběrovým efektem. Zkusím ale odhadnout, kolik je mezi „popírači“ evoluční teorie věřících: (téměř) všichni. Respektive jsem se ještě nesetkal s člověkem, který by odmítal evoluční teorii a zároveň nebyl věřící. Z toho plyne poměrně jasný závěr: odmítání evoluční teorie je způsobeno náboženským přesvědčením. Na druhou stranu mnozí věřící s evoluční teorií problém nemají, takže její odmítání nebude v náboženském přesvědčení spočívat výhradně.
Je zajímavé, že žádná jiná vědecká teorie se netěší takovému „odporu“, navíc ještě z tak jasně vymezeného okruhu osob. I když jsou znalosti široké veřejnosti o teorii relativity nebo kvantové mechanice obdobně kusé (mírně řečeno) jako v případě evoluční teorie, nemá většina lidí problém s jejich přijetím (respektive nemá problém s přijetím názoru, že dané problematice vědecká obec rozumí lépe a má patrně pravdu). Proč je zrovna evoluční teorie v tomto výjimkou a je vnímána tak kontroverzně? Tradiční námitkou je třeba „nechápu, jak se mohlo to a to (třeba to stále skloňované oko) postupně vyvinout“. V pořádku, mnozí lidé stejně tak nechápou jak to, že se s rostoucí rychlostí pohybu zpomaluje čas. Teorii relativity ovšem z tohoto důvodu málokdo zpochybňuje – proč je to právě s evoluční teorií jinak?
Nechci se zde zabývat případy odmítání i jiných vědeckých poznatků, případně vědeckého poznání jako takového. I takoví lidé pochopitelně existují (většinou z řad náboženských fundamentalistů), ale jejich počet je zejména v Evropě (a zejména v ČR) dle mého soudu zcela zanedbatelný. Evoluční teorie je zvláštní v tom, že jí odmítají nejen náboženští fundamentalisté, ale i někteří příslušníci „hlavního proudu“ věřících. A jim bych rád věnovat tento příspěvek.
Pokusil jsem se charakterizovat potenciální důvody, které by mohly věřícího vést k odmítání evoluční teorie. Jelikož nevěřící (alespoň dle mých zkušeností) evoluční teorii nepopírají, je třeba tyto důvody hledat zejména tam, kde by evoluční teorie mohla být v rozporu s náboženskou vírou. Dále uvádím osm důvodů, které se mi podařilo identifikovat, ať už na základě literatury, diskusí či prosté úvahy. Všech osm ovšem postupně odmítám, jakožto neuspokojivé, případně pouze navenek deklarované, a na závěr se pokouším o spekulaci hledající důvod skutečný.
1) Rozpory se Svatými texty
Prvním a nejočividnějším důvodem může být rozpor evoluční teorie se Svatými texty, kupříkladu s Biblí. Tyto rozpory jsou zcela očividné, ovšem pouze v případě, že bereme Bibli doslova. Ale v tom případě se Bible dostává do rozporu i s dalšími vědeckými poznatky – se vznikem a vývojem Vesmíru nebo Sluneční soustavy, s heliocentrismem, paleontologií atd. Proč tedy věřící se stejnou vervou nezpochybňují i kosmologii nebo heliocentrický model Sluneční soustavy? Protože až takhle doslova bere Bibli málokdo – většina věřících nemá problém chápat biblické stvoření světa jako metaforu nebo alegorii, jako hymnus oslavující tvůrčí schopnosti Boha. Podobně lze jako alegorii brát vyhnání z ráje, potopu, dobývání Kanaanu, panenské početí atd. Dají-li se biblické pasáže takto reinterpretovat ve vztahu k heliocentrismu nebo vzniku a vývoji Sluneční soustavy (nemluvě o společenských normách nebo morálních zásadách), proč by měl být problém s evoluční teorií?
2) Stvořitel
Věřící prezentují svého Boha jako tvůrce světa, života i člověka. Evoluční teorie ovšem tvrdí, že se člověk postupně vyvinul z „nečlověka“ tedy z nějakého „zvířecího“ předka. Ve vzniku vesmíru i života má zatím věda stále mnoho neznámých, a proto je tam možné Boha (prozatím) celkem snadno schovat (ať již jako deistického původního hybatele nebo trochu akčnějšího původce života). To ovšem evoluční teorie neřeší – ta vysvětluje (pochopitelně mimo jiné) vznik člověka. Ale ani zde bych neviděl velký problém – Bůh jednoduše zvolil jako způsob tvorby evoluci. Většina věřících navíc tvrdí, že člověka od ostatního tvorstva odlišuje nesmrtelná duše. A tu pochopitelně přímo tvoří Bůh (obdobně se vyjádřil i Jan Pavel II. ve svém dopise Papežské akademii věd z roku 1996 – člověk jakožto „tělo“ vznikl evolučními mechanismy, ale jeho nesmrtelnou duši stvořil Bůh). Bůh tedy mohl zažehnout Velký třesk přesně tím způsobem, aby to celé dospělo až ke člověku (případně do celého procesu ještě tu a tam zasáhnout, viz bod 5) a tomu následně stvořit jeho duši. Konflikt s evoluční teorií tedy opět žádný.
3) Výjimečné postavení člověka
Z pohledu věřícího je člověk v živočišné říši zcela výjimečný, je vrcholem celého stvoření. Narozdíl ode všeho ostatního byl prostě stvořen k obrazu Božímu. Evoluční teorie ovšem člověka vidí jako drobnou „větvičku“ v obrovském stromě života. Každá přeživší větvička je sice jiná, ale žádná není „lepší“ ani „horší“ než ostatní – všechny obstály v evolučním soutěžení (člověka můžeme z evolučního pohledu považovat nanejvýš za úspěšného, ale v tom není rozhodně sám). Se všemi je člověk nějakým způsobem příbuzný – s některými méně, s jinými více (jediné procento rozdílnosti DNA člověka a šimpanze je všeobecně známé). Ani zde se mi ale rozpor nezdá nijak dramatický – důležité a výjimečné je to, co za důležité a výjimečné považuje Bůh. Má-li člověk narozdíl od ostatní živé přírody nesmrtelnou duši (viz předchozí bod 2), tak bezesporu unikátní je.
4) Smrt v Božím plánu
Poměrně zvláštním důvodem pro odmítání evoluční teorie (neodarwinistického paradigmatu) je role smrti v celém procesu. V přírodním výběru je smrt tím, co selektuje úspěšné a neúspěšné jedince. Pokud by byla evoluce Božím nástrojem pro stvoření organismů, musela by být smrt (a z ní plynoucí utrpení) součástí celého Božího plánu. S tím mají někteří věřící problém a hledají pro svého dobrého Boha jakési „alibi“, aby ho vyvázali z odpovědnosti za smrt a utrpení (např. že smrt vstoupila do světa až s prvotním hříchem, „pokažením“ stvoření). Smrt je ovšem zcela nepopiratelnou součástí tohoto světa, takže buď byla od začátku součástí Božího plánu (ať už Bůh tvoří pomocí evoluce nebo jinak), nebo se Bohu do jeho stvoření nějak propašovala (opět ať už tvořil evolucí nebo v šesti dnech). Je to prostě prašť jako uhoď (i když tradiční křesťanská verze má tu přidanou hodnotu, že kromě ospravedlnění Boha ještě celou vinu za smrt svaluje na člověka, což je asi hlavní účel).
5) Cíl stvoření
Již v bodě 3 bylo řečeno, že podle většiny věřících je člověk vyvrcholením celého stvoření, že k němu stvoření směřovalo. Evoluce přírodním výběrem je ovšem proces zcela slepý bez konkrétního cíle a směru. Kdyby před cca 65 miliony lety nezasáhl Zemi asteroid způsobivší vyhynutí dinosaurů, člověk by možná vůbec nevznikl (ale třeba by zde dnes nad evoluční teorií hloubali inteligentní potomci dinosaurů), nemluvě o dalších milionech drobných událostí, které měly na evoluční vývoj vliv. Tento důvod odmítání evoluční teorie je dle mého soudu opět zcela neuspokojivý – Bůh ve své vševědoucnosti přece dobře ví, kam evoluce povede (proto jí na začátku nastartoval tak, jak jí nastartoval, že?), případně není problém tu a tam zasáhnout a vývoji požadovaným směrem pomoci (nemusí to být nutně tak spektakulární zásah jako zmíněný asteroid).
6) Budoucí vývoj
Evoluce je stále pracující proces (pokud jsou splněny podmínky pro její fungování), a proto jsou všechny současné formy života včetně člověka vlastně jen přechodným stavem. Všichni jsme přechodovými články mezi našimi předky a potomky. Každý druh se může v budoucnosti vyvinout k nepoznání, rozvětvit se v několik různých druhů nebo se třeba dokonale přizpůsobit podmínkám a příliš se neměnit. Anebo vyhynout. Vše záleží zejména na měnících se podmínkách prostředí (do kterých pochopitelně patří i ostatní druhy). Věřící ale člověka pokládají za vrchol stvoření – jak by se z něj tedy mohlo vyvinout něco „vrcholnějšího“, případně naopak „méně vrcholného“? Jak by mohl být člověk vytlačen něčím jiným? Zde je na místě se ptát, proč mají věřící problém s evoluční teorií, když možný konec lidského druhu předpokládají i jiné vědní obory – například budoucí vývoj Slunce přes rudého obra až k bílému trpaslíku neumožní přetrvání života na Zemi. Ještě jsem se nesetkal s tím, že by někdo zpochybňoval vývojový cyklus Slunce nebo kosmologii konce vesmíru. Jestli věřící předpokládají příchod Božího království (nebo jiné verze) před kolapsem Slunce, není problém ho předpokládat i před nějakými výraznými evolučními změnami člověka. Případně lze člověka považovat za již „dokonale přizpůsobeného“, který díky svým technologiím odolá všem budoucím adaptačním tlakům.
7) Důkazy
Alespoň pro úplnost zmíním další možný důvod pro odmítání evoluční teorie, a to důkazy proti ní, případně neprůkaznost důkazů v její prospěch. Asi nejskloňovanějším důkazem pro stvoření je „argument from design“ (teleologický argument), tedy tvrzení, že v samotné složitosti světa a přírody je zjevný design ukazující na inteligentního stvořitele. A je pravdou, že když zcela neinformovanému člověku předložíte verzi „stvoření“ versus verze „evoluce“ pro vznik jednotlivých druhů, patrně se intuitivně přikloní ke stvoření. Když ale budete přidávat další a další důkazy a vysvětlení, s největší pravděpodobností se postupně naopak přikloní k evoluční teorii (není-li zatížen náboženskými předsudky). Důkazy pro evoluční teorii jsou naprosto zdrcující – tvrdit cokoliv jiného vyžaduje buď jejich neznalost, nebo vědomé popírání. Ač se věřící „důkazy“ často zaklínají jakožto důvodem odmítání evoluce, považuji to pouze za pokus o zpětnou racionalizaci jejich postoje. Pěkně to ilustruje odmítání evoluční teorie i v případě její neznalosti – „sestavení knihy výbuchem v tiskárně“, „proč jsou zde ještě opice, když se z opice vyvinul člověk“ nebo „kde jsou krokodýlokachny“ jsou sice extrémní případy, ale mohou demonstrovat evidentní neznalost evolučního procesu. To by nebylo nic zvláštního – obecné povědomí o teorii relativity nebo kvantové mechanice bude nejspíš podobně zkreslené. Málokdo ale tyto teorie odmítá.
8 ) Morální důsledky
Poněkud obskurním, i když překvapivě rozšířeným, důvodem jsou morální důsledky, které z evoluční teorie (konkrétně z neodarwinismu) údajně plynou. Nebudu se těmito domnělými důsledky zaobírat, z hlediska pravdivosti evoluční teorie je to zcela irelevantní. Jakoby morální důsledky nějaké vědecké teorie měly vliv na její pravdivost.
Jak je vidět, nepodařilo se mi identifikovat jediný zásadní rozpor mezi evoluční teorií a vírou v Boha. Pomineme-li náboženské fundamentalisty, kteří své Svaté knihy berou doslova, je dle mého soudu náboženská víra s neodarwinistickou evolucí bez potíží slučitelná (i kdyby to mělo být formou teistické evoluce nebo něčeho podobného). Proč tedy mnozí věřící evoluční teorii odmítají?
Zde se dostávám na pole spekulací, ale pokusím se formulovat určitou hypotézu. Věřící považují evoluční teorii za neslučitelnou s vírou v Boha, protože jim jednoduše někdo řekl, že je s vírou v Boha neslučitelná. Nějaká autorita (rodiče, duchovní apod.) tento názor zastává, a proto ho přebírá i příslušná osoba. (Tato hypotéza by mohla být testovatelná například zjišťováním rozvrstvení názoru na evoluční teorii mezi věřícími. Podle ní by se dalo očekávat, že názor na evoluční teorii bude uvnitř nějakým způsobem vymezených náboženských skupin poměrně homogenní, kdežto mezi těmito skupinami by mohl být rozdílný.)
Zde definovaná hypotéza možná nemusí vypadat vůči věřícím, kteří odmítají evoluční teorii, zrovna lichotivě (k žádné lepší jsem ale nedospěl). Vlastně to znamená, že se nad daným problémem pořádně nezamysleli. A to by mělo být právě cílem tohoto příspěvku. Aby každý, kdo odmítá evoluční teorii, zkusil zanalyzovat, v čem je podle něj evoluční teorie v rozporu s jeho vírou v Boha (což mimo jiné také znamená zjistit, co to evoluční teorie – neodarwinistická syntéza vlastně je a jak funguje, a předejít tak otázkám „jak se mohlo oko vyvinout náhodou?“ apod. – viz bod 7). Je to některý ze zde uvedených důvodů (co potom mé námitky na ně?) nebo nějaký úplně jiný, na který jsem nepřišel?
— S.V.H
Skeptik says:
mluvil jsem s křesťany a ti tvrdili že narození v Betlémě je splněním proroctví o Mesiášovi
protestant:
To je dobrý začátek. Tedy “narození v Betlémě” je totéž jako “Vyjde hvězda z Jákoba”.
A tu hvězdu tam máme také… Proč asi?
Skeptik says:
May 17, 2013 at 7:31 am
však to že Budha je probuzený má taky osobní význam – to tu debatu budeme znovu absolvovat? – vždyť jsi si s tím sám souhlasil že je to stejně pravdivé
protestant:
“Budha je probuzený” má osobní význam – ale pouze pro budhistu. Pro něj je to pravdivé.
Je to podobné jako když napíši “Vesmírná odysea 2001 je výborný film”.
To také není výrok u kterého bychom mohli testovat pravdivost. Je to moje osobní vyznání.
protestante – jak už jsem psal – to že ty to chápeš symbolicky ti nikdo nebere – ovšem to neznamená že všichni křesťani to berou symbolicky – vlastně to je jedna z hlavních věcí co způsobuje rozdíly mezi křesťany – co jedni chápou doslova druzí chápou symbolicky a naopak
protestante – fakt nevím o čem se přeme – přesně k tomuhle jsme došli i minule – prostě pro křesťana je (osobní) pravda že “Ježíš je Mesiáš” a pro budhistu je (osobní) pravda že “Budha je probuzený”….
Skeptik says:
May 17, 2013 at 7:38 am
protestante – jak už jsem psal – to že ty to chápeš symbolicky ti nikdo nebere – ovšem to neznamená že všichni křesťani to berou symbolicky – vlastně to je jedna z hlavních věcí co způsobuje rozdíly mezi křesťany – co jedni chápou doslova druzí chápou symbolicky a naopak
protestant.
O to přece vůbec nejde jak to kdo bere. Jde o to jak to myslel autor .
to Skeptik:
To je ale něco úplně jiného než jsi napsal zde:
http://www.i-ateismus.cz/2013/05/proc-nekteri-verici-odmitaji-evolucni-teorii/comment-page-38/#comment-70007
Pelagius says:
Tak tady to vidím jinak – protože Bůh podle mého názoru všemohoucí není – veškerá jeho moc fyzicky zasahovat do běhu věcí se vyčerpala vznikem světa (vesmíru). Tady s většinou křesťanů nesouhlasím, ale je to můj názor. Ale jak už jsem psal, nejde o “kopie” – v okamžiku smrti lidské “já” (osobnost, vědomí, tvůj život) je “uloženo” do boží paměti, a znovu se “probere”, “aktivuje” při vzkříšení z mrtvých jednou na konci času.
…
Nemyslím si, že ten život, vzpomínky, atd., jsou tu dvakrát. Jsou tu jen jednou – v okamžiku smrti v tvém mozku zanikají, ale uchovávají se v boží paměti. Bůh je v tvojí mysli neustále přítomný (i když o tom třeba nevíš). Po dobu tvého fyzického života jsou ty věci současně přítomny v tvé mysli i v Bohu, jsou propojené, ale v okamžiku smrti tvůj mozek končí, a zůstává pouze boží paměť. Já jsem duši nezavrhl, spíš jen nevím, co si pod tím pojmem mám představit.
S.V.H.:
Možná by si to šlo představit jako dva logické disky (mozek a boží paměť) namapované na jedno místo na fyzickém disku (lidské “já”)? Jedno místo v paměti přístupné přes dva pointery/ukazatele (linky, jak psal Aniryba)? Okamžikem smrti se jeden z těchto logických disků/pointerů ruší a zůstane ten druhý. Vzkříšení by se pak rovnalo namapování nového logického disku nebo nadefinování nového pointeru.
(Jen mi tam moc nesedí to “uloženi” do boží paměti – to propojení by přece mělo existovat od začátku, ne? Také má být Bůh neustále přítomný v lidské mysli, ale na druhou stranu nemá být součástí fyzického světa a nemá do něj zasahovat. Znamená to, že lidská mysl není součástí fyzického světa? To jsou ale detaily.)
Mozek by lidské “já” plně utvářel (jako můžeme pomocí pointeru plně modifikovat místo v paměti), tak jak to vidíme v reálu, včetně všech těch poškození. Vzkříšený “člověk” by tak měl své “já” skutečně z okamžiku smrti (třeba zdevastované Alzheimerovou chorobou).
Ale problém vidím v tom, že samotná smrt s sebou nese těžké změny v tom “já”. Když přestane bít srdce, přestane se okysličovat mozek a mozkové buňky začnou po nějakém čase odumírat. Když se srdce podaří nahodit, odumřelé buňky už to nezachrání a to “já” může být výrazně změněno. Když se srdce nahodit nepodaří, bude odumírání pokračovat až do stavu, kterému říkáme smrt. Jakoby tedy s odstraněním pointeru současně došlo k vymazání místa v paměti, na které pointer ukazuje.
protestant: O to přece vůbec nejde jak to kdo bere. Jde o to jak to myslel autor .
to by jsme se museli zeptat autora – to je ovšem problém protože je už mrtvý – někteří však ale prý mají kontakt na ducha svatého a ten jim to řekl jak to autor myslel – chceš zpochybňovat jejich kontakt na ducha svatého?
–protestant:-To je ale něco úplně jiného než jsi napsal zde:
to že jsi mně nepochopil za to já nemůžu – jak jsem psal – nemyslel jsem to “osobně” jak jsi tam dodatečně dodal (to tvoje MŮJ) ale obecně
Skeptik says:
May 17, 2013 at 7:40 am
protestante – fakt nevím o čem se přeme – přesně k tomuhle jsme došli i minule – prostě pro křesťana je (osobní) pravda že “Ježíš je Mesiáš” a pro budhistu je (osobní) pravda že “Budha je probuzený”….
protestant:
Ještě upozorním na úskalí pojmu pravda:
…Biblické pojetí pravdy je jiné než řecké. Tam je pravda věc poznání a myšlenkového úsilí. Od Řeků jsme se naučili hledat pravdu v poznání, jak svět kolem nás funguje – tedy ve stvoření. V bibli však není pravda přirozenou součástí tohoto světa. Pravdu – tedy to, co je správné a dobré – vnáší do tohoto světa Boží slovo. Pravda je to, co si Bůh přeje a k čemu nás volá. Bible například nepovažuje za správné, když silnější vítězí nad slabším nebo bohatý nad chudým, přestože se to děje všude kolem nás. Biblická pravda říká, že slabší a chudší je třeba chránit. Biblická pravda má blízko k věrnosti, statečnosti, spolehlivosti a milosrdenství. Boží pravdu nezjistíme pozorováním, tu je třeba uskutečnit. Co je správné nevyčteme z fyzikálních zákonů, ani pozorováním přírody nebo sociologickým průzkumem. Biblická pravda je ukryta v Božím slovu a Božích zákonech, které přináší dobro všem, kdo podle nich žijí. …
http://brno1.evangnet.cz/node/186
Skeptik says:
May 17, 2013 at 7:47 am
protestant: O to přece vůbec nejde jak to kdo bere. Jde o to jak to myslel autor .
to by jsme se museli zeptat autora – to je ovšem problém protože je už mrtvý – někteří však ale prý mají kontakt na ducha svatého a ten jim to řekl jak to autor myslel – chceš zpochybňovat jejich kontakt na ducha svatého?
protestant:
Samozřejmě. Pochybnost je nedílnou součástí víry.
Protestant: “Pochybnost je nedílnou součástí víry”
Protestante, to mě zaujalo. Co to tvoje tvrzení znamená?
1) že pochybuje každý kdo věří, ale je to spíš důsledek naší lidské slabosti. S pochybnostmi je třeba se vyrovnat = nenechat jimi svoji víru zviklat. Snažit se je nepřipustit.
2) pochybnosti jsou POTŘEBA aby člověk věřil. (toto je IMHO nonsens, píšu to jen pro pořádek)
3) pochybnosti jsou dobré a prospěšné (nikoliv ovšem pro víru, ale obecně). Umožňují nám odhalit svoje potenciálně chybné víry, a pak může následovat proces prověření, zda jsou skutečně chybné, a v případě že se to potvrdí, tak jejich zavržení.
Jak jsi to teda přesně myslel?
Ukaž nám to třeba na příkladu, jak se ty konkrétně vyrovnáváš s pochybnostmi, zda byl Ježíš opravdu součástí trojjediného Boha, tedy zda byl Ježíš opravdu Bůh.
protestant:
Ještě upozorním na úskalí pojmu pravda:
…
S.V.H.:
Zase “biblická pravda”. 🙁 Je to stejné, jako bychom mrak na obloze začali označovat jako “biblickou jahodu”. Když pak někdo v lese ukáže: “hele, jahoda!”, můžeme namítnout: “ale to není biblická jahoda”.
protestante – to o té biblické pravdě vím – ovšem to se jaksi netýká mého příspěvku – budhista se o biblickou pravdu asi zabývat nebude – používejte si tu svoji biblickou pravdu mezi sebou (mezi křesťany) – proti tomu nic nemám
protestant: Samozřejmě. Pochybnost je nedílnou součástí víry.
zajímavé že většina křesťanů co znám to takhle nevidí – pochybnost chápou jako nedostatek (ikdyž je někdy nedílnou součástí JEJICH víry)
michal to s tou pochybností vystihl lépe než já – já se setkal hlavně s typem 1 – předpokládám že protestant bude propagovat možnost 2
….Především by si člověk neměl představovat, že křesťanská víra je stav naprostého a pevného přesvědčení, které se dá nazvat jistotou. Mnozí lidé, kteří se přišli podívat do kostela na bohoslužby, získali dojem, že lidem kolem nich musí být všechno jasné, o ničem nepochybují a všemu, co slyší, neochvějně věří. Tak tomu ale není. I po mnoha letech je křesťan svým způsobem stále na začátku a klade si řadu nepříjemných otázek. Kdyby si je nekladl, nebyla by to již víra, ale fanatismus.
Víra je právě proto vírou, že je spojena s pochybností a nejistotou. Lépe řečeno víra se z pochybností a otázek rodí. Křesťanská víra není setrvalý stav mysli, kdy člověk o ničem nepochybuje a jde neochvějně za svým cílem. Víra je krok do neznáma. Svým způsobem musíme každý den uvěřit znovu. Můžeme se přitom sice opřít o předchozí zkušenosti, ale v každé situaci je důvěra v Boha něčím novým, nesamozřejmým a nevyzkoušeným….
http://brno1.evangnet.cz/node/334
Michal says:
May 17, 2013 at 7:59 am
Protestant: “Pochybnost je nedílnou součástí víry”
Protestante, to mě zaujalo. Co to tvoje tvrzení znamená?
1) že pochybuje každý kdo věří, ale je to spíš důsledek naší lidské slabosti. S pochybnostmi je třeba se vyrovnat = nenechat jimi svoji víru zviklat. Snažit se je nepřipustit.
2) pochybnosti jsou POTŘEBA aby člověk věřil. (toto je IMHO nonsens, píšu to jen pro pořádek)
3) pochybnosti jsou dobré a prospěšné (nikoliv ovšem pro víru, ale obecně). Umožňují nám odhalit svoje potenciálně chybné víry, a pak může následovat proces prověření, zda jsou skutečně chybné, a v případě že se to potvrdí, tak jejich zavržení.
Jak jsi to teda přesně myslel?
protestant:
3
protestante – zajímal by mně nějaký citát (nejlépe více když je to tak zásadní) z bible který podporuje tento tvůj pohled na pochybnosti ve víře
Pochybnost, o které mluvím jako o vítané sestře víry, vychází z vědomí, že existuje velká propast mezi absolutním tajemstvím Božím a lidskou kapacitou toto tajemství pochopit, pojmout a vyjádřit. To by zejména protestantské tradici nemělo být cizí. To je to, co zdůrazňuje Kierkegaard i Barth a jiní. V tomto prostoru propasti mezi člověkem a svrchovaným Bohem se může objevit pochybnost, která směřuje ke snažení, k lidským způsobům, jak Boha chápat a jak ho vyjádřit. Samozřejmě u některých theologů typu Bartha můžeme slyšet, že tato propast je překlenuta Božím sebezjevením, slovem Božím atd. Jsem hluboce přesvědčen, že mezi slovem, Božím zjevením a naší kapacitou toto slovo pojmout, plně mu porozumět, stále existuje určitá propast. Pochybnost pomáhá víře, jestliže destruuje přílišnou jistotu, že to umíme, dokážeme vyjádřit, že to máme ve své režii, že jsme majetníky pravdy…
http://www.halik.cz/clanky/o_ateismu_pochybnostech_vire.php
Skeptik says:
May 17, 2013 at 8:11 am
protestante – zajímal by mně nějaký citát (nejlépe více když je to tak zásadní) z bible který podporuje tento tvůj pohled na pochybnosti ve víře
protestant:
Desítky pochybujících postav Bible…..