O svobodné vůli

Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!

Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.

Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?

Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.

Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.

Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?

V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.

Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?

Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?

Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?

Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?

Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.

Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?

Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?

Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.

Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.

Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?

***

Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)

Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).

Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.

Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.

***

ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.

Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.

***

Několik poznámek:

1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.

2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.

3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.

4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.

***

Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.

– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?

– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?

– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…

– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?

Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.

***

Závěr:

Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?

Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.

3,258 thoughts on “O svobodné vůli

  1. Jarda

    Michal:
    Ale třeba se strašně pletu, a někdo najde křesťanský web, který nás k diskuzi zve. Vyčkejme.

    Jarda:
    Diskutovat lze na Christnetu.

  2. Michal Post author

    Ano lze. To lze i jinde, např. na lidé.cz. Ale já se ptal na křesťanský projekt, který by si (klidně i mimo jiné!) kladl za cíl dialog s ateisty, a ty tedy k diskuzi vyzýval.

  3. jack

    protestant says:
    February 17, 2013 at 3:51 pm

    Sekulární neznamená ateistický.

    jack:
    To máte pravdu,ale není to potom ještě horší? Když v Boha nevěříte,tak s ním pouze nepočítáte,ale když eventuelně věříte,ale nechcete ho mít u řízení státu? Přeberte si to sám.

  4. Michal Post author

    Jardo, dík za odkaz na super článek. Mě asi 10 minut trvalo, než jsem pochopil, o jakém urážení se to tam pořád hádají. Opravdu zírám, že tolik katolíků shledává ten článek urážlivým. Mě by tihle lidé zřejmě považovali za ztělesněného antikrista.

    Mě zaujal tento komentář btPodivena, který zde ocituji, a mnozí zde diskutující, např. protestant, by se k němu mohli vyjádřit 🙂

    Pane Wachtle, zdá se, jako byste si myslel, že pokud si něco myslí velké množství věřících, kněží i biskupů, tak se nemohou mýlit. To je ale zjevný nesmysl, protože, jak je vidět právě na tomto případě, velké množství věřících, kněží a biskupů si často myslí i něco, co je pravým opakem toho, co si myslí jiné velké množství věřících, kněží i biskupů. Pokud tedy nepopřete zásady elementární logiky, musíte uznat, že i velké množství věřících, kněží a biskupů se může mýlit.
    Kdo se nemýlí, to je Ježíš Kristus. A z Jeho slov máme mimo jiné jistotu, že peklo existuje a že všichni modernističtí zlehčovači pekla jsou od skutečného Ježíše velmi, velmi vzdáleni.

  5. Michal Post author

    Musím ovšem konstatovat, že ani poté, co jsem si přečetl vysvětlení btPodivena, proč je daný článek urážlivý, začínající slovy “To, že nevidíte žádné urážky, může být jenom tím … “, a poté, co jsem si znovu přečetl samotný článek, tak ani poté jeho urážlivost jaksi nejsem schopen nahlédnout.

    No, ze mě správný Katolík asi jen tak nebude. Díky Bohu.

  6. jack

    Michal says:
    February 17, 2013 at 10:32 pm
    Pokud tedy nepopřete zásady elementární logiky, musíte uznat, že i velké množství věřících, kněží a biskupů se může mýlit.
    Kdo se nemýlí, to je Ježíš Kristus.

    jack:
    To je vážně úžasné,jak věřící pracují s logikou. Logicky napadne myšlenku,že množství stejných názorů nezaručuje pravdivost názoru,ale vzápětí nám bez jakéhokoliv logického vysvětlení tvrdí,že ten kdo se nemýlí je Ježíš Kristus! 🙂 Pomalu budeme muset přistoupit na to,že opravdu existuje křesťanská logika! To by částečně vysvětlovalo fakt,že se prostě nemůžeme domluvit!

  7. Jarda

    Ten BtPodiven je buď naprostý trotl nebo provokatér, který přímo geniálně provokuje věřící, aby se doma u compu pak umlátil smíchy, jak mu to žerou i s naviákem. Já se s ním “znám” už několik let, z několika webů. Ale nakonec docházím k názoru, že vskutku je to naprostý trotl, nehodný jakékoliv diskuze.

    Autora článku, Petra Cekotu, také “znám” řadu let. Kdysi, i s manželkou, nadšení konvertité, snad pracoval i ve Vatikánu, v poslední době jaksi zklamaný a dle mého soudu i zahořklý na církevní poměry. Soudě podle článků, které píše.

  8. Medea

    Pozorovatel: “Proto mám u křesťanského vědce nejlepší spolehnutí, že bude dbát na ryzost vědy.”

    Pozorovateľ, a čo taký hinduistický alebo budhistický vedec, ako tí budú dbať o rýdzosť vedy?

  9. Medea

    Pozorovateľ, alebo prípadný mimozemský vedec, predstaviteľ vyspelej civilizácie, z planéty, na ktorej o kresťanstve nič nevedia. 😀

  10. Medea

    Colombo: “Jarda: o tom, kolik ateistů atp. je v jakém oboru”

    Už som sem dala štatistiku o ateistoch v NAS (National Academy of Sciences): http://www.stephenjaygould.org/ctrl/news/file002.html

    Citujem z tej štatistiky:

    Our chosen group of “greater” scientists were members of the National Academy of Sciences (NAS). Our survey found near universal rejection of the transcendent by NAS natural scientists. Disbelief in God and immortality among NAS biological scientists was 65.2% and 69.0%, respectively, and among NAS physical scientists it was 79.0% and 76.3%. Most of the rest were agnostics on both issues, with few believers. We found the highest percentage of belief among NAS mathematicians (14.3% in God, 15.0% in immortality). Biological scientists had the lowest rate of belief (5.5% in God, 7.1% in immortality), with physicists and astronomers slightly higher (7.5% in God, 7.5% in immortality).

  11. Machi

    Medea
    Antropocentrizmus je predsa prirodzenou súčasťou kresťanstva. Zladiť existenciu mimozemských bytostí obdarených rozumovou dušou s učením o centrálnom postavení človeka vo vesmíre, nie je ľahké

    Myslím, že církev své učení pragmaticky pozmění tak, aby si poradili i s případnou existencí mimozemské inteligence. Má v tom dlouholetou tradici a mozkový thrust placený dokonce státem.
    Ostatně nedávno Vatikán oznámil, že s mimozemskou inteligencí problém mít nebude.
    Zajímavé je, že podle toho co církev tvrdí se operativně mění i názory církevní a spřátelené inteligence.
    Třeba Grygar ještě na přelomu století tvrdil, že život není ve Sluneční soustavě možný, i když většina skutečných odborníků (planetologů a biologů) tvrdila opak.
    V současné době již nevybočuje. Jestli v tom hrála roli jeho víra nebo ne, se nedá s jistotou říct (já mám podezření, že ano).
    Což je nakonec i výtka proti námitkám Pozorovatele, že je Grygar znalý astronomie a příbuzných oborů. Ano, nesporně je, ale k čemu to, když si pak publikovaná fakta přizpůsobí dle svého názoru. Nedávno tohle provedl s jednou studií o panspermii.
    Tvrdil, že vědci prokázali, že panspermie na mezi hvězdnými systémy je nemožná.
    To v té studii nebylo. Bylo tam, že pravděpodobně byla možná v počátečních stádiích existence Sluneční soustavy, v současné době je sice pravděpodobnost nízká, ale rozhodně to možné je.
    Navíc se později objevily další studie, které pravděpodobnosti přenosu zvedly.
    Viz třeba zde – http://www.astrobio.net/pressrelease/5051/the-probability-of-panspermia

  12. Slavek

    Tak jsem byl zase po nejake dobe na msi. Tady v praze. Kazani slusne a originalni. Jakasi aluze bible podle Maslowovy pyramidy potreb( snad jsem to jmeno nenapsal uplne blbe).

    Clovek si musi skutecne porad pripominat, ze krestanstvi skutecne je atraktivni. Neni to nejaka filosoficka chimera, ale memplex, ktery skutecne dokaze uspokojovat mnohe ze zakladnich lidskych potreb. V podstate bych si dokazal predstavit, ze se bez problemu stanu kstanem, kdybych chtel.

    Ateismus a krestanstvi vidim podobne jako podnikani a zamestnanecky pomer. To druhe proste poskytuje jakousi iluzi vetsi jistoty a neklade na cloveka takove naroky v samostatnosti. I ten smysl zivota se mi asi podarilo pochopit. Sice ho krestanstvi vetsinou nepomuze najit, ale kdyz uz ho clovek najde, tak si muze rict, ze byl k tomu bohem povolan a nehledat dal.

    toz tak

  13. Michal Post author

    Já se na nějakou mši kouknu v reálu také 🙂 Doporučí mi někdo nějaký kostel v Brně, kde mají mše nadstandardní úroveň? Kde to stojí za to?

  14. slavek

    Michale, to hodně záleží na tom , kdo má to kázání. Mše jsou víceméně daný a jediný čím se to liší je ta volná tvroba. tj. asi 15 minut. A nejsem si jistej, jestli je nějak veřejně daný, kdo má kázání. Třeba v Ďačově na Slovensku mají takový měsíční rozpisy, kdo z farního úřadu přijede a stejně se to moc nedodržuje, když jsou nemocní apod.

    Navíc originálních kázání prostě moc není. Většinou i ten, kterej je schopnej udělat dobrou kázeň, tak si něco lepšího připraví jen občas, k nějakým příležitostem. Třeba teď byla první postní neděle, apod.

    Já bych v Brně třeba zkusil http://www.volny.cz/dcbl/index.htm duchovní centrum Lesná. Je to pěknej barák a celkem živá ŘKC komunita. Nedělní rodiná mše bz IMHO mohla být to co hledáš. http://www.volny.cz/dcbl/bohosluzby.htm

  15. Medea

    Machi: “Myslím, že církev své učení pragmaticky pozmění tak, aby si poradili i s případnou existencí mimozemské inteligence. Má v tom dlouholetou tradici a mozkový thrust placený dokonce státem.”

    Súhlasím, RKC je dostatočne “ohybná”, aby to urobila 🙂 však aj hexameron bol od staroveku prirodzenou súčasťou kresťanstva, ale v 20. storočí RKC v podstate akceptovala Darwinovu teóriu. Samozrejme, s určitými výhradami, človek má predsa nesmrteľnú rozumovú dušu a je dôležitou súčasťou Božieho plánu, teda RKC udobrila istú formu teistickej evolúcie, ktorá vrcholí vznikom/stvorením človeka, ale dogmatické problémy ohľadom Adama a Evy aj naďalej zostávajú, ako som už písala tu: http://www.i-ateismus.cz/2012/12/par-poznamek-k-osobnimu-bohu/comment-page-120/#comment-52493

    Inak viera v existenciu inteligentného mimozemského života bol medzi vedcami 17.-18. storočia bežná, pretože obvykle mali teleologický pohľad na svet, teda sa im videlo neprirodzené, že by Stvoriteľ stvoril iné veľké planéty bez obyvateľov alebo dokonca iné slnká a tieto, by nemali koho hriať a osvecovať 🙂 Ale bola to viera heterodoxná a rozporná s hlavnými kresťanskými doktrínami svojej doby. V mnohosť obývaných svetov verili napr. aj Newton a Huygens. Podľa Newtona bolo dokonca obývané aj Slnko 🙂

    Machi: “Což je nakonec i výtka proti námitkám Pozorovatele, že je Grygar znalý astronomie a příbuzných oborů. Ano, nesporně je, ale k čemu to, když si pak publikovaná fakta přizpůsobí dle svého názoru.”

    Ako som už napísala, pán Grygar je peknou ukážkou doublethinku. V istej oblasti dokáže byť vysoko racionálny, ale pokiaľ sa dostane na hraničné územia vedy a viery, tak si svoju racionalitu a kritickosť jednoducho “vypne”.

    Grygarov výrazne negativistický postoj k existencii mimozemského života bol zrejme spôsobený jeho katolicizmom.

Comments are closed.