Ještě před dvěma lety jsem považoval za naprosto samozřejmé, že my lidé máme svobodnou vůli. Kdo by proboha mohl tvrdit, že ji nemáme? Přece v každém okamžiku zažívám, že se rozhoduji, a stejně tak se rozhodují i lidé kolem mě. Sám si volím jestli půjdu dnes večer do kina nebo ne, jestli se napiju toho či onoho, jestli si z denního menu v jídelně vyberu to či ono… JAK by tohle mohla být jen iluze? Já prožívám ten rozhodovací proces, a VÍM, že jsem to já, kdo se rozhoduje!
Pro začátek by asi bylo dobré definovat si, co problémem svobodné vůle vlastně myslíme. Otázkou totiž není, zda jsme to MY, kdo se rozhodujeme, zda ten kdo rozhoduje je náš mozek. Jasně že je. I počítač se v průběhu výpočtu neustále o něčem rozhoduje. Otázkou je, zda to naše rozhodnutí mohlo být jiné, zda je a nebo není určeno na nás nezávislými okolnostmi. Tedy, otázkou je, zda naše rozhodnutí je opravdu svobodné.
Uvažme myšlenkový experiment: řekněme, že existuje kopie našeho světa, se vším všudy, i s námi, a my se v jistém okamžiku ocitneme v obou světech před rozhodnutím: rozhodneme se v obou světech vždy stejně? CO by mohlo způsobit, že bychom se v každém z těch dvou světů v jinak naprosto stejné situaci rozhodli jinak? Pokud bychom se rozhodli v jinak stejné situaci vždy stejně, kde je naše svobodná vůle?
Osvětleme celou situaci trochou introspekce. Proces rozhodování není nic jiného, než že zvažujeme (v omezeném čase, který máme k dispozici) všechny alternativy, které nás napadnou, snažíme se uvážit, k čemu by ta která alternativa vedla, snažíme se odhadovat jednání ostatních agentů i neživých objektů kolem nás (lidí, zvířat, věřící třeba i Boha nebo ďábla…) v závislosti na tom kterém našem rozhodnutí, a na koncích každé té větve dané alternativě pocitově přiřadíme ohodnocení. Nakonec si pak zvolíme tu pro nás nejlepší.
Teď mě napadá, že “rozhodování srdcem” není nic jiného, než že jednotlivé alternativy nepromýšlíme dopředu, ale pocitové hodnocení jim přiřazujeme hned v nultém kroku.
Jaké to má důsledky pro naši svobodnou vůli?
V okamžiku rozhodování za sebou každý máme jinou životní zkušenost. Zažili jsme jiné věci, ovlivnili nás jiní lidé. Přečetli jsme jiné knihy, a zapamatovali si z nich (zaujaly nás v nich) jiné věci. Nic z toho jsme si “svobodně” nezvolili, ale spíš se nám tyto věci prostě staly.
Proč jsem si přečetl Boží Blud Richarda Dawkinse? Inu, protože mě ta kniha zaujala. Zaujala mě ještě před tím, než vyšla, čekal jsem na to, až se objeví v knihkupectvích. Proč mě zaujala? Nevím, plynulo to z mého tehdejšího mentálního stavu. Z toho, co jsem do té doby zažil, nad čím jsem tehdy přemýšlel, atd. Vybral jsem si svobodně tyhle svoje zážitky a myšlenky, na základě kterých mi Dawkinsova kniha přišla zajímavá? Ne. Prostě mě potkaly. Prostě se mi staly. Mohl jsem se i tak rozhodnout Dawkinse si nepřečíst? Jistěže mohl – ale nerozhodl jsem se tak, právě proto, že přečíst Dawkinse mi v té době přišlo jako velice zajímavá a přitom dosažitelná věc. Kde je v tom jaká svobodná vůle?
Proč si moje věřící kolegyně z práce Boží blud nepřečetla? Protože o té knize nikdy pořádně neslyšela, a i kdyby o ní slyšela, tak z jejího dosavadního života by plynula snadno pochopitelná averze vůči čtení takové knihy. Navíc by jí ani nepřišla zajímavá, ale naopak odpuzující, pobuřující. Mohla si ho i tak přečíst? No když o té knize nikdy ani pořádně neslyšela, tak asi nemohla. Kdyby žila jiný život, pak možná. Mohla si ji přečíst asi tak, jako já jsem si mohl přečíst jednu konkrétní brakovou knihu ze stovek, které jsou v každém knihkupectví. Nikdy jsem neměl nejmenší DŮVOD, abych něco podobného činil. Kde je tedy jaká svobodná vůle?
Včera jsem měl po večeři chuť na pivo, tak jsem si ho dal. Mohl jsem si dát místo toho víno? Měl jsem svobodnou vůli tak učinit? No – jasněže principiálně mohl, ale měl jsem prostě chuť na pivo, tak jsem si dal pivo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout NEMÍT chuť na pivo, a mít místo toho chuť na víno? No, kdyby mě to napadlo, tak snad – žel, mě to nenapadlo. Mohl jsem se svobodně rozhodnout, ABY mě to napadlo? Ne. Nemohl. Myšlenky nás napadají, ANIŽ si svobodně volíme, aby nás napadly. Kde je jaká svobodná vůle?
Včera cestou z práce jsem poslouchal v autě rádio, a zaujala mě tam jistá písnička. Měl jsem svobodnou vůli, aby mě NEZAUJALA? Ne. Neměl. Mohl jsem to rádio vypnout, abych tu písničku neslyšel? Jistěže mohl – ale proč bych to dělal?! Neměl jsem nejmenší důvod. Kde je jaká svoboda?
Dnes na obědě se mi v hospodě líbila servírka. Mohl jsem si svobodně zvolit, aby se mi nelíbila? Ne. Nemohl. Mohl jsem si zvolit, abych se na ni nedíval – ale ne, aby se mi nelíbila. Já jsem se na ni ale koukal – proč? Inu, právě proto, že se mi líbila, a protože jsem v mysli neměl křesťanské předporozumění, které by mi třeba mohlo velet, abych to nedělal.
Vybral jsem si svobodně, že nebudu věřit v Boha? Ne, vyplynulo to z života, který jsem až doposud žil. Nesetkal jsem se s ničím, co by mě k víře přivedlo, ale právě naopak jsem se setkal se spoustou věcí, které mě utvrzovaly v mé nevíře. Jak jsem za těchto okolností mohl uvěřit? Kde je jaká svoboda?
Může si věřící svobodně zvolit, že věřit přestane? No, jistě že může – ale nebude-li k tomu mít pádné důvody, a nedospěje-li jeho život do situace, ze které takové rozhodnutí vyplyne, pak to prostě neudělá. Kde je jaká svobodná vůle “přestat věřit”?
Minulý týden jsem v trolejbuse pustil sednout nějakou starší dámu. Proč jsem to udělal? Inu, protože mi to přišlo jako správné rozhodnutí. Měl jsem z toho dobrý pocit. Mohl jsem se rozhodnout ji nepustit? Mohl – ale z toho bych měl zase špatný pocit. Mohl jsem si vybrat špatný pocit na úkor dobrého pocitu? Mohl, ale proč bych to proboha dělal? Vybral jsem si své pocity svobodně? Ne. Jsem jaký jsem, a nemůžu za to.
Mladík vedle tu paní sednout nepustil. Proč? Inu, on z toho zřejmě špatný pocit neměl. Proč? Pravděpodobně to bylo dáno jeho psychikou, jakož i výchovou. Vybral si svoje rodiče svobodně? Vybral si svoji povahu svobodně? Vybral si svobodně, že bude křupan? Ne. Je prostě takový. Je to důvod jím neopovrhovat, když za to jaký je v podstatě ani nemůže? Ne. Není. Koneckonců, opovržení okolí na něj třeba vyvine tlak, a on své chování pod tímto tlakem příště změní.
Každý máme jinak nastavenou psychiku. Přijdou nám zajímavé jiné věci, jiné věci nás naplňují, jiné věci se nám líbí – a co z toho si “svobodně vybíráme”?
***
Když jsem o těchto věcech přemýšlel, položil jsem si otázku, jak by vůbec mělo vypadat rozhodnutí, které by bylo opravdu svobodné? Musely by (pro nás!) plně připadat v úvahu obě možnosti, a to obě stejně (což zahrnuje i situaci, kdy každá z možností má své “pro a proti”, ovšem tak vyváženě, že volbu mezi nimi pociťujeme jako “prašť jak uhoď”). Jakmile má pro nás jedna z možných voleb navrch, jakmile je nám jasné že je pro nás jedna prostě nejvýhodnější – pak si ji logicky zvolíme, a naše volba je tím dána. (*)
Dobrá, řekněme, že před sebou máme dva stejné míčky, a jeden z nich si máme vybrat a vzít ho do ruky. Je toto svobodná volba? Jak budeme postupovat? Inu, prostě si jeden náhodně vybereme. A o to právě jde – budeme simulovat náhodu. Něco jako generátor pseudonáhodných čísel. Většina z nás bude asi střídavě myslet na ty dva míčky “zvolím A. Ne, zvolím B. OK, zkusím raději A. Tak definitivně B…” a až bude mít pocit, že už to stačilo, vybere ten aktuální míček. Někdo jiný může třeba bloudit pohledem po místnosti, případně nechat svou mysl jen tak plynout (= nechat podvědomé vrstvy našeho mozku generovat “náhodný” tok myšlenek) a hledat volné paralely s jedním z těch míčků (ha, tahle váza je pěkná! A je ode mě nalevo – vyberu si tedy levý míček.).
Klíčové je, že i v tomto případě musíme vždy NĚJAK postupovat, a tento postup opět plyne z aktuálního stavu naší mysli , z toho jak jsem v minulosti postupoval v obdobných případech, z toho co vidím kolem sebe, jaké to ve mě budí asociace, z toho na co si zrovna vzpomenu, atd. Podobné volby jsou opět dané stavem našeho mozku, tím co nás zrovna napadne, a tím jaký časový okamžik nám pocitově přijde OK, že bychom mohli rozhodování ukončit – a zejména jde opravdu o simulaci náhody, nikoliv o svobodné rozhodnutí. Nevybíráme si, co nás napadne, nevybíráme si, co nám přijde správné, atd.
Zajímavější se taková volba stává, když “o něco jde”. Stojíme-li před rozhodnutím, u něhož je zjevné, že může mít pro náš život zásadní důsledky, a přitom se nejsme schopni rozumově rozhodnout (= nasimulovat v mysli, k čemu mohou různé možnosti vést, z důvodu nedostatku dostupných informací), je nám taková volba pocitově velmi nepříjemná. Je pozoruhodné, že mnohým z nás se v takových případech nechce uskutečnit výběr “sám” (= provést ten pseudonáhodný výběr z minulých odstavců), ale raději volbu svěří něčemu externímu: hodí si mincí, navštíví kartářku, přečtou si horoskop, případně se pomodlí, a o následující myšlence si řeknou, že je od Boha, a tak se i rozhodnou… Četl jsem, že tento psychologický mechanismus je pro některé lidi docela důležitým faktorem, proč je pro ně víra psychologicky uspokojující. Je to pro ně pomoc právě v takovýchto důležitých, avšak nepříjemných životních rozhodnutích.
***
ad (*) Častá námitka bývá, že přece “poté”, co uskutečníme naše rozhodnutí, ho můžeme změnit. Jenže tímto jen chybně posouváme “konec” rozhodování před SKUTEČNÝ konec. Napadne nás, že naše rozhodnutí by mohlo být fajn ještě změnit, např. ZA ÚČELEM abychom někomu (sami sobě?) dokázali, že opravdu máme svobodnou vůli. Tato myšlenka nás zejména musí napadnout (což si “svobodně” vybrat nemůžeme) a dále nám musí pocitově přijít natolik zajímavá, abychom ji realizovali. Celé je to úplně normální další krok v tom rozhodovacím procesu, pro který platí vše co jsem až dosud psal.
Někdo by také mohl namítnout, zda bychom se nemohli rozhodnout JINAK, než jak jsme se vlastně rozhodli. Řekněme, že dnes večer bych normálně nešel do kina – není důvod. No tak na just PŮJDU do kina, ať je vidět, že tu svobodnou vůli opravdu mám. Toto není nic jiného, než co jsem řešil v minulém odstavci. Myšlenka, že by mohlo být fajn udělat něco jiného, než co plyne z racionální úvahy, je úplně normální faktor, který vstupuje do rozhodovacího procesu, má pro nás jasnou hodnotu (chceme demonstrovat naši svobodnou vůli), a pokud je tato hodnota dostatečná (což nám řekne náš mozek skrze příslušný pocit), pak se podle toho zachováme.
***
Několik poznámek:
1) náš pocit, že máme svobodnou vůli, tedy že se rozhodujeme, plyne podle mého názoru z toho, že sami prožíváme průběh našeho rozhodovacího procesu (vnímáme svoje vlastní rozhodování (také i) z pozice pozorovatele), ale nevidíme na jeho konec – a neuvědomujeme si přitom, že výsledek celého procesu je určen externími okolnostmi, jakož i naším vnitřním stavem, ovšem v důsledku je to stále jen jakýsi, byť nesmírně komplikovaný a komplexní, výpočet.
2) výše uvedené platí bez ohledu na to, zda je svět deterministický nebo ne. Pokud svět není deterministický, a existuje tedy (na kvantové úrovni) fundamentální náhoda, pak i kdyby tato fundamentální náhodnost nějak ovlivňovala naše rozhodování, tak tato náhodnost může představovat maximálně tak fajn zdroj náhodnosti pro rozhodnutí typu výběru mezi dvěma stejnými míčky. Netuším ovšem, jak by to mohl být zdroj “svobodné vůle”.
3) dokonce i kdyby existovala duše, pak platí vše výše uvedené! I kdyby sídlem našeho myšlení byla duše, tak naše rozhodování funguje jak jsem popsal. Nevybíráme si, co nás napadá, co se nám líbí, co nám přijde příjemné, nepříjemné, správné, nesprávné, nevybíráme si svoje dosavadní životy, které dramaticky ovlivňují naše současná rozhodování, nevybíráme si svoje mentální schopnosti, povahové vlastnosti, atd. Naše rozhodnutí jsou jen funkcí toho všeho. I kdyby existovala duše, je svobodná vůle stále jen iluze.
4) jak je to vlastně se svobodnou vůlí jiných živočichů? Mají svobodnou vůli šimpanzi? Psi? Koně? Ptáci? Ryby? Podle mě má živočich evidentně tím více “svobodné vůle”, čím vyšší má inteligenci. U člověka nastává takový kvalitativní skok právě proto, že člověk má naprosto dramaticky rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, chápání světa kolem sebe, a tím i úspěšného předvídání chování agentů a objektů kolem sebe. Podle mě, má-li mít termín svobodná vůle nějaký obsah, pak je to právě schopnost myslet, chápat okolní svět, a na základě toho jednat. V důsledku toho to není binární veličina (svobodnou vůli máme/nemáme), ale je to veličina spojitá – a nějakou svobodnou vůli je nutno přiznat všem živočichům, kteří se úspěšně pohybují ve svém prostředí.
***
Svobodná vůle je pro moderní křesťanství mimořádně důležitá rekvizita. Jejich argument “Bůh nemohl udělat to a to, protože by tím narušil naši svobodnou vůli – a pak bychom byli jako roboti!!!” už snad nemůže být zprofanovanější. Pojďme nahlédnout absurditu toho argumentu na několika jeho variacích. Přistupme přitom na běžný úzus, že svobodnou vůli MÁME.
– Říká se, že Bůh se nám nemůže dát poznat, protože bychom pak neměli svobodnou vůli v něj nevěřit. Proboha, máme snad svobodnou vůli nevěřit milion a jedné věci, které považujeme za jisté? Vidím před sebou hrnek na kafe. Mám svobodnou vůli nevěřit, že tam stojí? Nemám. A je to nějaké drama? Jsem teď “jako robot”? Mám svobodnou vůli nevěřit, že je Země kulatá? Nemám, VÍM že kulatá je. A je to problém? Jsem kvůli tomuto jako robot? To samé s existencí Boha. Pokud bychom věděli, že existuje, byl by to pro nás prostě další fakt který víme o světě. Žádný problém pro náš pocit svobodné vůle. Máme snad tím “silnější” svobodnou vůli, čím MÉNĚ toho o světě víme?
– Říká se také, že Bůh nezasahuje proti zlu konanému lidmi, protože by tím zasáhl do jejich svobodné vůle. Super, takže když JÁ zabráním zloději v krádeži – tak to jsem také zasáhl do jeho svobodné vůle, že? Neměli bychom zrušit policii, která kazí zlodějům svobodnou vůli krást? Kdyby si vzal Bůh Hitlera na onen svět o šest let dřív, než jak to stejně učinil, mohly přežít desítky milionů lidí, kteří nemuseli zahynout ve válečných hrůzách, a šest milionů Židů nemuselo vyletět komínem pekla Osvětimi. Měla pro Boha Hitlerova “svobodná vůle masakrovat lidi” vyšší hodnotu, než životy těch desítek milionů lidí? Tohle chtějí vážně křesťané tvrdit?
– V jednom z mých článků jsem se ptal, proč Bůh lidi nevybavil pocitem ODPORU ke zlu. Lidé by cítili odpor k tomu, podvádět jeden druhého, ubližovat si, krást, znásilňovat – a proto by to nečinili (nebo alespoň činili v daleko menší míře) a svět by tak byl daleko lepším místem pro život. Bylo mi odpovězeno mantrou, že by tak Bůh narušil naši svobodnou vůli. Proboha, milion dalších pocitů, které nás řídí, také narušují naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš odpor k sebevraždě naši svobodnou vůli? Narušuje snad náš pocit odporu k jistým chutím (hořké?) naši svobodu tato jídla jíst? Narušuje náš pocit nechuti z jistých pachů naši svobodu tyto pachy čichat? Narušuje snad naše touha po vědění (některých z nás) naši svobodnou vůli zůstat hlupáky? Myslím, že spousta křesťanů naprosto jasně dokazuje, že ani v nejmenším nenarušuje…
– Jindy jsem se ptal, proč Bůh nestanovil jasná kritéria, posvěcená jeho nezpochybnitelnou autoritou, kdo může být spasen. Co by měl člověk DĚLAT, aby byl spasen. Proč umístil (navíc protichůdné) výroky o tom, co je třeba dělat pro spásu, do tak nedůvěryhodné knihy jako je Bible, navíc se zcela nekompatibilními alternativami jako Korán atd., přičemž na výklad Bible má, s mírnou nadsázkou, každý křesťan jiný názor… Odpověď: jasnými instrukcemi by Bůh narušil naši svobodnou vůli. Výborně, tedy (naše světské, právní) zákony včetně systému trestů za jejich porušování také ruší naši svobodnou vůli? Neměli bychom za bohulibým účelem zvýšení naší svobodné vůle zákony zrušit? A vůbec – copak nejsvobodnější rozhodnutí je takové, u něhož nedohlédám důsledků?
Stojím na rozcestí. Jedna cesta vede do nebe, a druhá do pekla. U každé stojí mladík, a radí mi: do pekla vede ta druhá cesta… Je snad toto ideálem svobodného rozhodnutí? Nevím jak pro křesťany, ale pro mě platí pravý opak! Rozhodnutí je tím svobodnější, čím víc věrohodných informací o různých alternativách mám. Věřící zde přišli s naprosto absurdní logikou, že čím méně informací, a čím více nejistoty, tím více svobody. Bláznivé.
***
Závěr:
Dnes jsme se zamýšleli nad naším pocitem svobodné vůle, a nad tím, do jaké míry je tento pocit jen iluzí. Naše rozhodnutí jsou mnohem víc determinovaná na nás nezávislými okolnostmi, než si připouštíme. V diskuzi pod článkem bych uvítal, kdyby někdo vymyslel příklad situace, kdy bychom se mohli opravdu svobodně rozhodnout, a co by taková svoboda vlastně měla znamenat. MOHLI BYCHOM se v příkladu na začátku článku v těch totožných paralelních světech rozhodnout odlišně? Nebo znamená svobodná vůle něco jiného?
Dále jsem chtěl ukázat, že bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne, je přístup věřících k tomuto pojmu naprosto zmatečný. Neexistuje-li svobodná vůle, pak prostě věřící vycházejí z chybné premisy (že ji máme), a existuje-li, pak jsou jejich úvahy o vztahu Boha k naší svobodné vůli zmatečné a chybné.
Jarda: myslím si, že tahle otázka byla již několikrát zodpovězena. Marti má značný problém chápat text.
co když je vlastně racionalita svým způsobem neracionální…podívejme se na to z pohleduzvířete..z jeho úhlu pohledu je lidská racionalita naprostý nesmysl—a není to !lepší” nebo “horší”…je to jiný úhel pohledu…racionalita je součástí světa, pohledu na svět, součástí lidského kulturního a biologického dědictví; nelze ji vyvázat jako jedinou “dobrou” věc z celého kontextu
Řekněme takto: Hitler slíbil zbídačeným Němcům, že přetrpí válku a ovládnou Evropu a budou pány v novém evropském uspořádání (v dnešním světě taky chce každý udělat kariéru), budou ovládat a řídit jiné lidi,; budou se mít dobře (to chce dneska každý taky, atd. Bylo to neracionální z hlediska Němců? Nebylo. Málem mu to vyšlo. Ze začátku jeden úspěch za druhým. Pak v opilosti úspěchem, chtěl za každou cenu rychle dobýt Stalingrad bez ohledu na zimu…to mu zlomilo vaz…jinak je dost pravděpodobné, že by ovládl Evropu.. a dějiny píšou vítězové…..
bylo to neracionální z hlediska zbídačených Němců, kteří prohráli válku v roce 1918, řádila tam hyperinflace, museli platit obrovské reparace? Já myslím, že nebylo. Ono to totiž jak se ukázalo bylo proveditelné, nebýt té obrovské chby se Stalingradem. Před racionalitou je vždy nějaké hledisko – např. mít se dobře, mít rodinu, děti, přežít, ovládat jiné lidi, porazit jiné lidi, udělat kariéru, bojovat za vlast, boha, …atd.
Mne vždycky zajímala pouze víra osobní. tj. konkrétní vztah mezi konkétním člověkem a Bohem. Jak spolu vycházeli. Má-li jít skutečně o vztah, musejí tam být city, rozum, zvyk, znalost toho druhého, vzájemné obohacení, pomoc. Pokud Bůh sám sebe deklaruje jako přítele a zachránce a vůdce těch, kteří se na něj obrátí (a v Bibli je toto zaslíbení zmíněno nesčetněkrát, zvláště v Novém zákoně slovy Ježíše, podobenstvími), musí svá slova dodržet. Nemůže být spasitelem jen na ústech. Nemůže být jen slibotechnou, co se vymlouvá, proč to nejde. Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy. Obrátí-li se člověk v zoufalé životní situaci na přítele, ten ho nevyžene od vrat svého domu. Co by to bylo za přítele. Tím spíše Bůh, který sám sebe označuje za Spasitele lidí, Otce, Pastýře, Pána atd… Tak silný sebepopis je hluboký závazek. Nejde se z toho vykroutit. Nedá se uhnout. Proto jsem vždy hledal církev, kde tvrdili, že je Bůh opravdu živě přítomen. Mám však smíšené pocity z toho, co jsem tam zažil. Přemýšlím poctivě, kolik z toho, co jsem viděl, bylo to, za co to vydávali. Viděl jsem dostatečně mnoho na to, abych věděl, že Bůh existuje. Ale viděl jsem pramálo toho, abych mohl věřit v Boha dobrého. Bůh mě zatím přesvědčil pouze o své existenci. Ale o tom, že fungují zaslíbení v Bibli, a že je skutečným Otcem mě dosud bohužel nepřesvědčil. Přesto se modlím Otčenáš… Stále věřím, že jednou možná Boha OTCE zažiju… Naděje umírá poslední…
Pozorovatel:
Ve svém textu:
Mne vždycky zajímala pouze víra osobní. tj. konkrétní vztah mezi konkétním člověkem a Bohem. Jak spolu vycházeli. Má-li jít skutečně o vztah, musejí tam být city, rozum, zvyk, znalost toho druhého, vzájemné obohacení, pomoc. Pokud Bůh sám sebe deklaruje jako přítele a zachránce a vůdce těch, kteří se na něj obrátí (a v Bibli je toto zaslíbení zmíněno nesčetněkrát,
máte hned několik hrubých rozporů.
Colombo -nemam zajem o tvoje komentare. Napsal jsem tu svoji zkusenost a nemam v umyslu menit na tom byt jedine pismenko. Stejne tak respektuji zazitky, poznatky druhych osob a rad si je vyslechnu. At budou jakokoli. Opravdove zkusenosti s virou, ci hledanim viry. K tomu je ovsem zapotrebi respektu k druhe osobe, nikoli zpochybnovat to, co napsal. Zkusenost je neprenosna a nikomu neprislusi hodnotit jeho cestu, jeho zivotni poznatky. Az si obujes moje boty a projdes moji cestou, pak muzes hodnotit. To same ja, netroufam si hodnotit hodnovernost vyjadreni druhych a vychazim z primarni duvery. Nezajimaji me pozy a verbalni predstirani, ale realita. Jakmile budes hodnotit ci zpochybnovat moje zkusenosti, mohu nabidnout pouze vztyceny prostrednik. Ovsem pokud se chces podelit o svoje zkusenosti, jsem jedno velke ucho…
na poznámku o vnitřím rozporu v textu vztyčený prostředník nejistého…
Pozorovatel says:
February 10, 2013 at 1:10 pm
Viděl jsem dostatečně mnoho na to, abych věděl, že Bůh existuje. Ale viděl jsem pramálo toho, abych mohl věřit v Boha dobrého. Bůh mě zatím přesvědčil pouze o své existenci.
Jarda:
Pozorovateli, čím tě Bůh přesvědčil o své existenci? A který Bůh z těch statisíců možných?
Jarda: Promiň, nebudu zde psát, co mě přesvědčilo o existenci Boha, protože by sis to mohl vykládat jako pokus o přesvědčování, že Bůh existuje a to rozhodně nemám v úmyslu. A taky nevidím důvod se ti zpovídat. Čili vycházej z toho, co jsem napsal. Že pro mne to byly dostatečné důvody. Tečka. A samozřejmě mě zajímá tvoje cesta a tvůj sumář toho, co jsi viděl a zažil. Jak jsem avizoval, tvé zkušenosti nebudu hodnotit, ale rád si je přečtu.
No, podle tvé reakce tě názor druhých nezajímá. Respektive tě zajímá jen ten názor, který je v souladu s tvým vlastním.
http://www.demotivationalposters.org/image/demotivational-poster/0910/u2-fuck-you-demotivational-poster-1256443528.jpg</img
http://www.demotivationalposters.org/image/demotivational-poster/0910/u2-fuck-you-demotivational-poster-1256443528.jpg
Pozorovatel says:
February 10, 2013 at 5:13 pm
Jarda: Promiň, nebudu zde psát, co mě přesvědčilo o existenci Boha, protože by sis to mohl vykládat jako pokus o přesvědčování, že Bůh existuje a to rozhodně nemám v úmyslu. A taky nevidím důvod se ti zpovídat. Čili vycházej z toho, co jsem napsal. Že pro mne to byly dostatečné důvody. Tečka.
Jarda:
Jasný; takže jen plkáš!
MartiXXX: “Co je racionálního na odevzdání genů….pane bože 🙂 ))))))…je to prostě pud. který ovšem nemůže být racionální, sobecký gen, zvířecí dědictví”
Inteligentný agent sa dá chápať ako entita, ktorá prostredníctvom svojich senzorov prijíma informácie z prostredia. Tieto informácie vytvárajú agentovu percepčnú postupnosť, ktorú agent spracúva a potom na základe spracovania svojimi efektormi pôsobí na prostredie. Správanie agenta sa môže hodnotiť na základe konkrétnych kritérií a vhodná výkonová miera môže vyjadriť stupeň úspešnosti z hľadiska týchto kritérií. Na základe tejto výkonovej miery je možné priradiť agentovi stupeň jeho “racionálnosti”. A ak je agent dostatočne úspešný, tak je “racionálny” 🙂
Teda organizmy sa dajú pokojne chápať ako reprodukujúci sa agenti a ich reprodukčná (ne)úspešnosť môže byť mierou ich “(i)racionality” 😉
Ako som hovorila, iracionalitu treba jasne vymedziť kontextom alebo explicitnou definíciou.
MartiXXX: “samozřejmě že je pocit lásky k vlastnímu dítěti iracionální”
Je chuť na jahody racionálna alebo iracionálna, je chuť vraždiť racionálna alebo iracionálna? Odpoveď závisí od konkrétneho vymedzenia“iracionality”.
… na základe spracovania pôsobí svojimi efektormi na …
Michale, znáš Jiřího Stodolu a jeho Magnus error?:
http://magnus-error.blogspot.cz/2011/03/buh-zlo-do-tretice-vseho-dobreho.html
Michale, znáš Jiřího Stodolu a jeho Magnus error?:
http://magnus-error.blogspot.cz/2011/03/buh-zlo-do-tretice-vseho-dobreho.html
Asi ho zná(promiň, že odpovídám za něj) když na tyto stránky má odkaz tady na svých stránkách. Nicméně článek jsem četl(jak by taky ne jsem věřící) a líbí se mi. Zároveň poznávám, že se mám ještě hodně co učit.
Jardo, určitě zde nebudu vypisovat, co mne přesvědčilo, abych věděl, že Bůh existuje, protože zde krouží hejno hladových supů, kteří touží se po tom vrhnout, aby to mohli rozcupovat a vysmát se tomu. A já nejsem masochista, abych se na to koukal. Ostatně i v reálu to ví pouze moji nejbližší a rozhodně to na potkání jen tak někomu nevykládám. Ale respektuji, že někdo nevěří a rozhodně neříkám, že jeho nevíra jsou plky. Měl by ses naučit respektovat jiné lidi, ačkoli mají odlišnou životní zkušenost a jiné vyznání. Ostatně všichni máme nějaké vyznání. Někdo vyznání A, někdo vyznání B, jiný C atd… Ateismus je jen jedna z forem vyznání. A není majoritní ani v ČR. Podle posledních statistik v Česku nejvíce lidí patří k “Něcismu”. To jsou lidé, kteří nespadají pod žádné klasické církve, ani nikam nechodí, ale tvrdí, že “Něco” existuje. Čistý rigidní ateimus je minoritní záležitost. Většina lidí připouští eventualitu nečeho nad náma, resp. že nemusí existovat pouze hmotný svět. Spousta z údajně nevěřících chodí za léčiteli, věří v různé energie, tajemné síly, amulety, pověry, atd. Těch, co by věřili v ryze hmotný svět, je menšina. A i mezi němi jsou ti, co dál věří v to, že naši Zemi navštěvují mimozemšťané apod. Je to poněkud komplikovanější, než se na první pohled zdá a abych skutečně mohl uvěřit, že se někdo řídí pouze racionalitou a čistou materií, musel bych toho člověka pozorovat od rána do noci a několik dní. U většiny z nich odhalím, že právě od ranního rozbřesku až do večera provádí spoustu vědomých, či nedědomých rituálů, které sice nejsou nikomu zasvěceny, ale které mu psychicky pomáhají. V povaze člověka to tak je, že se k něčemu upíná a má sklony vidět věci a souvislosti, které třeba ani neexistují….
Pozorovatel:
Ale respektuji, že někdo nevěří a rozhodně neříkám, že jeho nevíra jsou plky.
Nevíra je základní nastavení, to znamená, že k ní nejsou třeba žádné plky.
Je nekonečně věcí ve které nevěříte, ale jen pár ve které věříte.
Měl by ses naučit respektovat jiné lidi, ačkoli mají odlišnou životní zkušenost a jiné vyznání.
To platí samozřejmě jen do doby, kdy víra některých nezačne zasahovat do nevíry jiných. Pak je toto pravidlo porušeno právě věřícími.
Ostatně všichni máme nějaké vyznání. Někdo vyznání A, někdo vyznání B, jiný C atd… Ateismus je jen jedna z forem vyznání.
Co si představujete pod pojmem vyznání?
Podle posledních statistik v Česku nejvíce lidí patří k “Něcismu”.
To je zřejmě pravda. Co z toho plyne?
Těch, co by věřili v ryze hmotný svět, je menšina.
Ve hmotný svět není třeba věřit, ten je a připomíná nám to sám, i když si to třeba nepřejeme.
U většiny z nich odhalím, že právě od ranního rozbřesku až do večera provádí spoustu vědomých, či nedědomých rituálů, které sice nejsou nikomu zasvěceny, ale které mu psychicky pomáhají.
I skeptik (zde vhodnější označení než ateista) může mít rituály, které mu, jak píšete, psychicky pomáhají, ale to neznamená, že je věřící. Může si plně uvědomovat, že tyto rituály jsou věcí jen jeho psychiky a nemají nadto žádnou vazbu k realitě.
V povaze člověka to tak je, že se k něčemu upíná a má sklony vidět věci a souvislosti, které třeba ani neexistují.
To je pravda. Člověk si zpravidla musí něco nastudovat o logických, zrakových a dalších klamech a tzv. biasech, aby se jim mohl vyvarovat. Ale nikdy to není stoprocentní, člověk je omylný a skeptik by si to měl uvědomovat. Proto dává přednost ověřitelné realitě, před neověřitelnými fantaziemi (pokud se nejedná o akceptovanou fantazii v rámci hry – Fantasy, Sci-Fi, obecně většina krásné literatury, filmy atd.)
Pozorovatel: oh, božínku, můj ranní rituál je, že se vysprchuju a uvařim si kafe. Božíčku, já su asi fakt věřící!
Hele, pozorovateli, tady si nám všem úplně volný. Co to znamená? Že nikomu neležíš v žaludku a nikdo proti tobě nic nemá. Já sem tě upozornil na logický rozpor (tedy víra v osobního boha, odpor k institucializovanému náboženství a přesto všechny své informace taháš z pochybné bible navíc ještě mnohokrát přepisované a upravované s jasnou známkou účelovosti a popíráním principu osobního boha, zejména ve svých starších kapitolách).
Aniž by si znal podstatu mé narážky si nás tu začal fuckovat, že nám do tvojí víry nic není a že nám to ani nebudeš psát, a že ateismus je stejnak OUT a i my jsme dozajista nějací věřící a nečistí.
To si tu fakt přišel napsat, jaký si to vlastně borec a jak my jsme out? Mohl si mít alspoň dostatek odvahy to napsat rovnou.
Nebo si CHCEŠ pokecat? Pak zkus změnit přístup.
Pozorovatel: “Ateismus je jen jedna z forem vyznání.”
Neviem, čo myslíte pod tým “vyznaním”, ale človek môže byť ateistom aj bez toho, aby svoj ateizmus vyznal.
Ak ste chceli povedať len to, že ateizmus je viera, tak s tým nemám problém, pretože čokoľvek, čomu človek verí, môže byť (podľa mňa) označené ako viera/presvedčenie. Teda aj ateizmus, heliocentrizmus alebo teória realativity sú vierami osoby, ktorá je presvedčená o ich pravdivosti. Z epistemického hľadiska je však podstatné to, či daná viera/presvedčenie je odôvodnená a pravdivá.
Slová “viera” a “presvedčenie” používam ako synonymá.
Inak touto otázkou sme sa tu už zaoberali, napr. tu:
http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-15/#comment-34622
http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-16/#comment-34750
http://www.i-ateismus.cz/2012/06/mohl-bych-uverit/comment-page-16/#comment-34750