Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Já tedy nevím, ale třeba tohle má být jako “argument” ve prospěch duše? (Swinburn)
(1) “Som vedomou ľudskou osobou, ktorá existuje v roku 1984″, (2) “Je logicky možné, že moje telo zanikne v poslednom okamihu roku 1984, a ja existujem aj v roku 1985″
(3) “Preto mám ľudskú dušu” (inak by nebolo logicky možné, že existujem v roku 1985)
Celý “argument” je skutečně snad jen myšlenkovým experimentem totálně popírajícím realitu (není znám žádný člověk (či jeho duše), jehož tělo zaniklo v roce 1984 a existoval i v roce 1985).
Ono se to dá otočit. –
“Je logicky možné, že moje tělo vznikne v roce 1985 a já existuji i v roce 1984” -> 3) “Mám lidskou duši”
Více moudrosti a korektních argumentů je v každém dětském leporelu. 🙂
Plantingův modální argument je na tom úplně stejně.
V podstatě říká tohle (i Swinburn):
Já si myslím A (bez opory v realitě) -> Proto existuje B (má plně reálnou oporu… v tom co si myslím)
Problém samozřejmě je v tom, že tímto způsobem je možné “dokázat” vše, co je schopna vytvořit lidská mysl.
Farář mi vysvětlil, že víra je dar, který jsem nedostala. To si vysvětluji tak, že víra je vlastnost mozku podobně jako hudební sluch nebo matematické nadání.
tlapka: některé výzkumy, které nebyly zrovna dobře přijaty, hovořily právě o tomhle. Ostatně, koukolík, když mluví o “skupinové debilitě” mluví o tomto. Potlačení reálných faktů, aby se udržely úzké vazby ve skupině.
Zeptal bych se pana faráře na dvě věci:
1) udělala jste něco, že vám Bůh ten dar nedal? Provinila jste se něčím? Můžete s tím ještě něco dělat?
2) je to dar – a nebo spíš danajský dar? 🙂 Dar = prospěšná věc. V čem by měla být víra člověku prospěšná? Není to mnohem spíš naopak? 🙂
Ani bych od tebe Michale žádnou jinou reakci nečekal….. 🙂
Protestante, my také nejsme překvapeni tvou reakcí.
Ještě mě napadla další zajímavá věc ohledně té víry jakožto daru:
Je docela zvláštní, že v ČR Bůh tenhle “dar” dává jen cca 10-30% lidí (v závislosti na tom, co vlastně považujeme za víru), zatímco v Polsku 95+% lidí, a třeba v takovém Iránu méně než 1% lidí… nebo je Islámská víra taky darem od Boha?
Samozřejmě že islámská víre je také dar od Boha.
A co ateismus, komunismus a nacismus. Také dary od boha?
Slávku, máme stejné myšlenky. Přesně na tohle jsem se chtěl také zeptat. Protože komunismus JE taky víra, stejně jako fašismus.
A ateismus sice víra není, ale nakonec je to také určitý myšlenkový směr založený právě na odmítnutí víry v Boha, což má určité další implikace. Každopádně pokud je víra dar od boha, potom i nevíra by mohla být dar od něj, ne?
Třeba od Boha jsou jen ty “absurdní víry”, ve kterých si tak libuje Protestant… 😉
Proč by zrovna ateismus neměl být víra, když je podle vás vírou komunismus i fašismus?
Jinak nevíra není dar, ale absence daru.
Stejně tak, když na vánoce nedostaneš nic. To přece není dárek. To je absence dárku.
Moje definície:
Ateizmus – filozofické stanovisko predpokladajúce neexistenciu boha.
Ateista – človek presvedčený o pravdivosti ateizmu.
Nemám rada nekonečné diskusie o tom, či ateizmus je alebo nie je viera. Môj pohľad na celú záležitosť je takýto: Čokoľvek, čomu človek verí, môže byť (podľa mňa) označené ako viera/presvedčenie. Teda aj ateizmus, heliocentrizmus alebo teória realativity. Z epistemického hľadiska je však podstatné, či daná viera/presvedčenie je odôvodnená a pravdivá.
Protestant píše: „Proč by zrovna ateismus neměl být víra, když je podle vás vírou komunismus i fašismus?“
Z epistemického hľadiska je podstatné toto:
Je ateizmus odôvodnená pravdivá viera/presvedčenie ?
Je teizmus odôvodnená pravdivá viera/presvedčenie ?
Je heliocentrizmus odôvodnená pravdivá viera/presvedčenie ?
A pretože nemáme nejaké „tretie oko“, ktorým by sme mohli priamo „vidieť“ pravdu, sme pri rozhodovaní o tom ktoré tvrdenie je pravdivé odkázaný na jeho odôvodnenosť. Teda ak niekto chce presvedčiť iných o pravdivosti svojej tézy, musí tézu odôvodniť, t.j. predložiť svoje argumenty v prospech tézy.
Moja definícia ateizmu sa zmenila. Osvojila som si definíciu:
Teda aj ľudia, ktorí nikdy nepočuli o Bohu alebo bohoch, sú podľa tejto definície ateisti (keby som nebola taká šovinistka, tak by som za ateistov uznala aj žirafy a nosorožce) 🙂 Podotýkam, že ateizmus je podľa tejto definície mentálny stav alebo mentálna dispozícia.
Vieru v neexistenciu Boha/boha, budem označovať ako silný ateizmus (hard/strong atheism). Ja som silná ateistka 🙂
Trochu som si čítala v tomto blogu a v jednej diskusii som sa stretla s bizarným názorom, že poznanie a viera/presvedčenie sa vylučujú, že veriť môžeme len dovtedy, kým ešte nepoznáme. Vyslovil to myslím protestant.
Ja s tým názorom nesúhlasím, predsa ak som nejakej propozícii uverila ešte pred jej verifikáciou, budem jej po úspešnej verifikácii pravdepodobne veriť ešte viac. Povedzme, že som bez nejakých hlbších dôvodov uverila, že Eulerovo číslo e je transcendentné, neskôr uvidím (a pochopím) dôkaz jeho transcendentnosti, teda budem vedieť, že e je takéto číslo a potom bude len prirodzené, ak moja viera v jeho transcendentnosť sa týmto poznaním ešte viac utvrdí. Neodôvodnená viera sa po poznaní stáva odôvodnenou.
No, zrejme nie všetci sa už stretli s JTB „definíciou“ poznania 🙂
Ešte k tej viere:
Mám dojem, že niektorí ľudia zabúdajú na bežné významy slova “viera”. Viera nemusí byť len náboženskou vierou. Náboženské viery sú len vlastnou podmnožinou množiny všetkých vier. Človek predsa môže veriť tomu, že Zem je (s uspokojivou presnosťou) guľatá, že jeho manželka mu je verná a Cantorov kubus je kompakt 🙂
Jejda, cítím tady člověka obeznámeného s vyšší matematikou 🙂 Copak je to Cantorův kubus, to neznám! Že by to byla analogie Cantorova diskontinua ve 3D? To je tedy opravdu zábavná představa, VĚŘIT že by taková množina je v topologickém smyslu kompaktní! 🙂
Práve som sem dala nejaký príspevok a ten sa neobjavil, asi skončil v spame.
Reagovala som na to, že v nejakom diskusnom príspevku poznamenal protestant, že on tomu neverí, pretože on to už vie. Protestant hovoril niečo v tom zmysle, že keď je v stave viery, tak ešte nie je v stave poznania a keď už nadobudol poznanie, tak to už nie je stav viery. Zatiaľ čo ja to vidím tak, že ak mám poznanie, tak nutne mám odôvodnené pravdivé presvedčenie/vieru, teda ak nejaký mentálny stav nie je odôvodneným pravdivým presvedčením, nenazvala by som ho poznaním. Ja teda rozlišujem medzi „len vierou“ a „odôvodnenou pravdivou vierou“.
Tiež mi išlo o to, že slovo „viera“ neoznačuje len náboženskú vieru. Všimla som si, že mnoho veriacich, ale aj ateistov na to zabúda.
Michal píše: „Copak je to Cantorův kubus, to neznám!“
Cantorov kubus (Cantor cube) je produktová mocnina diskrétneho topologického priestoru {0, 1}, teda priestor {0, 1}^I s produktovou topológiou. Ak je množina I spočítateľná, tak je kubus homeomorfný s Cantorovým diskontinuom v R. Samozrejme, diskrétny priestor {0, 1} je aj topologická grupa vzhľadom na operáciu XOR, teda aj kubus {0, 1}^I je možné chápať ako topologickú grupu – produktovú mocninu z {0, 1}. No a napr. z Tychonovovej vety o produktoch kompaktných priestorov plynie aj kompaktnosť kubusu.
Cantor cube: en.wikipedia.org/wiki/Cantor_cube
OK, už je všetko v poriadku, poslala som ho druhý raz a už príspevok prešiel 🙂
Viackrát som si všimla hádku o slovíčka, napr. či ateizmus je alebo nie je viera. Pre mňa je dôležité to, že ateizmus je, na rozdiel od teizmu, (podľa mňa) dobre odôvodnená scientisticko-naturalistická viera.
Čo sa pravdivosti týka, pravdivosť je abstraktný pojem, nemáme “tretie oko” na priame “videnie” pravdy 🙂 teda ak chceme rozhodnúť o tom, či nejaké tvrdenie je pravdivé, môžeme tak urobiť len na základe odôvodnenosti.