Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Tedy Medeo, musím vyjádřit obdiv tvým znalostem matematiky. Já jsem vystudoval odbornou matematiku na MU, ale topologické grupy jsme nebrali (i když intuitivně jde o zřejmý koncept: jde o grupu s topologií, kde operace té grupy a funkce inverze jsou spojité funkce vzhledem k té topologii) a proto jsem ani nikdy neslyšel o té Cantorově kostce. Neznám žádné tvrzení o topologických grupách, a přijdu si před tebou jako blbec, což se mi po pravdě nestává moc často 🙂
Takže ještě jednou, všechna čest!
Jn, nás matematické biology k těmhle věcem taky nepouští. To mě hodně mrzí.
Zapisovat si to nechcu, bo je to další stres a další zkouška.
Nejvíc mě baví si to nastudovat samotného.
Michal píše: “Tedy Medeo, musím vyjádřit obdiv …”
No, ja som teda vôbec nezamýšľala nejako “machrovať” na tomto blogu, išlo mi naozaj len o to ukázať, že veriť sa dá čomukoľvek a tieto viery môžu byť aj pravdivé a odôvodnené, že episteme a doxa môžu ísť niekedy spolu ruka v ruke. Ďakujem za uznanie, ale teraz sa celá červenám 🙂
Colombo píše: “Zapisovat si to nechcu, bo je to další stres a další zkouška. Nejvíc mě baví si to nastudovat samotného.”
Stres zabíja radosť z matematiky. Myslím, že prípadné samoštúdium je dobrá voľba.
Abychom si to tedy nějak ujasnili – je predikce toho, že kámen po puštění spadne z balkonu na chodník pod ním vědění, nebo víra?
Řekněme, že to je víra, která je tvrdě podložená empirickým pozorováním. Je podložená empirickým pozorováním extrémně dobře, asi tak dobře, jako že mrtvý člověk zůstává mrtvý i tři dny po své smrti, a lidé po třech dnech z mrtvých nevstávají.
Jestli chceš obojí nazývat FAKTEM, nemám nic proti tomu 🙂
Nemám ale ani nic proti tomu, nazývat obojí vírou. Pořád totiž bude platit, že obojí je víra extrémně dobře podložená empirickými fakty, a tedy vysoce spolehlivá.
U jedné z těchto výborně empiricky podložených věr ale přicházíte vy, křesťané, a tvrdíte prakticky bez jakékoliv evidence, že z toho tak dobře empiricky podloženého pozorování nastala před dvěma tisíci let výjimka, a že tehdy jistý člověk z mrtvých vstal.
Co je pro mě naprosto zarážející je, že se přitom tváříte jakoby nic, normálka, že vlastně ani žádnou evidenci nepotřebujete… Ty, Protestante, si k tomu dodáváš perličku, že vaše víra je prostě absurdní – no a co? Co je na tom divného, zastávat víru, o které sám vím že je absurdní? Čemu se vy ateisti vůbec divíte, nejste tak trochu divní? 🙂
Pokud fakt = víra, pak zde máme nějaká slova zbytečná 🙂
Ano, v běžné řeči nazýváme extrémně dobře podloženou víru (přesvědčení) faktem. Ty na tom vidíš něco divného? 🙂
Ano vidím.
To čemu se mohu jen podřídit, to pro mne není víra ale fakt.
Jistě, rozumím ti: u smrti můžeš “doufat”, že bude zmrtvýchvstání. Stejně tak můžeš ale u toho puštěného kamene “doufat”, či “mít naději”, že zůstane levitovat ve vzduchu.
Jediný rozdíl je, že u toho kamene se hned přesvědčíš o tom, že to tak nebude. U své smrti se o tom, jak to bude, hned nepřesvědčíš. (musíš počkat, až smrt nastane, a pak ještě neznámé množství času, než (ne)nastane ono fyzické zmrtvýchvstání – protože zmrtvýchvstání podle tebe bude ve fyzickém těle, že, Protestante?)
V reálu samozřejmě platí totéž i o té smrti, a o NEzmrtvýchvstání: obému se můžeš také jen podřídit. Proto je obojí taky fakt, i dle tvé “definice” 🙂
Ty jsi někde četl, že bych jakkoliv upřesňoval jaká bude technologie vzkříšení z mrtvých?
Docela pěkně jsi (možná nevědomky) ukázal rozdíl mezi faktem (kámen) a vírou (ať v existenci či neexistenci vzkříšení.
Technologie? 🙂 Ne, o technologie jsi nemluvil ani ty, ani já teď. Ale tvrdil jsi, že věříš, že bude vzkříšeno tělo. 😉
Podotýkám, že VZKŘÍŠENO, tedy nikoliv VYTVOŘENO NOVÉ… 😉
Slova jako “vzkříšení” jsou jen pomocné termíny snažící se popsat nepopsatelné a nepředstavitelné. Je to jen zástupný symbol. Vzkřísit totiž nelze mrtvého, ale pouze živého.
No a to jsme zas u toho, čemu říkám vyprázdněná slova…
Protestante, ty jsi fakt ateista, jen se to stydíš sám sobě přiznat.
Protestante, tuhle jsem přemýšlel nad pojmy dobro a zlo.
Existuje podle tebe dobro a zlo i v jiném smyslu, než jako označení určitého lidského jednání? Co vůbec podle tebe znamená, říct, že Bůh je dobrý?
Jak už jsem jednou napsal, není moje chyba, že nepatříš mezi ty, kteří tento termín (vzkříšení) takto chápou a sdílí jej navzájem.
……Ježíš říká něco úplně jiného. Říká: Ano, vzkříšení je možné, ale jen v Bohu samotném. Jen proto, že Bůh zůstává živý, je možné, aby člověk znovu vstal a žil. Kdyby nebylo Boha, nebyla by pro člověka naprosto žádná naděje. Člověk sám v sobě nemá nic nesmrtelného. Naše duše umírá spolu s naším tělem a nic z nás nezůstává. Před smrtí a nicotou neunikneme. Neschováme se ani v nebi, ani v pekle ani v očistci. Zůstáváme jen v Božím srdci. V Boží paměti, milosti a lásce. Tam jsme a zůstáváme – ať dýcháme nebo dodýcháme.
S touto vírou žil a umíral Ježíš. S touto vírou smíme umírat i my. To, co nám Bůh slíbil, co s námi při křtu začal a co nám u stolu Páně mnohokrát potvrdil, to platí a zůstává – i když pomine země i nebe nad námi. Naší nadějí není nějaký život po životě, ale Bůh sám. Bůh jediný. Bůh živý a mocný, jemuž patří všechna čest i sláva……
http://brno1.evangnet.cz/node/77
……Zmrtvýchvstání i vzkříšení – obě tato slova jsou metaforou pro tajemství. Když říkáme vzkříšení, máme na mysli Boží čin – Otec se přiznal ke svému Synu, kterého svět zavrhl. Bůh, který se v temnotě Velkého pátku zdál být Bohem převelmi vzdáleným a nepřítomným, tento Bůh říká ANO k cestě svého |Syna – k té cestě, která vedla až na kříž. Na tomto Božím Ano, řečeném Ježíšovi, stavíme i my své životní Ano ke Kristu. To je jinými slovy vyjádřena naše víra ve vzkříšení.
Druhé slovo je zmrtvýchvstání – to zas ukazuje na aktivitu
samotného Krista: ten, který byl tak naplněn životem, , který tak stál na straně života, ten,který ukázal, co život znamená – ten nemůže být navždy spoután silami smrti. metafora zmrtvýchvstání připisuje samému Kristu vítězství tam, kde my vidíme jen porážku. Přijmout tento paradox, to je jinak vyjádřená naše víra v zmrtvýchvstání či spíše víra v Krista, který je – a nikdy nepřestal být – cesta, pravda a život……
http://brno1.evangnet.cz/node/181
Co je vzkříšení?
Podle evangelia Janova 21,9 je to po tmavé noci smrti oheň, ryba a chléb.
Protože pověrčivosti se meze nekladou, lidé si o tom vymysleli ledacos, od odvaleného kamene až po středověké turinské plátno, údajně sežehnuté žárem vzkříšení. Apoštol Pavel, který své epištoly psal nedlouho po Ježíšově ukřižování a z mrtvých vzkříšení, žádný z těch příběhů nezná. Ty se vyskytují až v mnohem pozdějších evangeliích. Přesto o vzkříšení nemá Pavel nejmenší pochyby. Naopak, v 1. listu Korintským 15,19-20 na něm zakládá svou víru.
Ono zřejmě nejde o ten či onen příběh, podle každého evangelisty stejně jiný. Jde o to, že smrtí nekončí Ježíšova činná přítomnost ve světě.
Zůstává Ježíš, mezi námi, s námi, v nás. Snad proto vypráví Lukáš 24,13 o cestě do Emaus. Učedlníci jasně cítili jeho přítomnost, stejně jako jí můžeme cítit my. Ježíš nás vede, ukládá nám úkoly, posiluje nás, kárá i odpouští. Ježíšova přítomnost je pro křesťany něčím zcela zásadním.
Zůstává společenství, ono „svatých obcování“ z apoštolského vyznání víry. Ježíš za svého světského působení nezaložil žádnou církev, jen kázal, hojil, hříchy odpouštěl. Okolo něho docela spontánně vzniklo společenství věrných, a to trvá i dnes, mezi námi a v nás, společenství poutníků.
Zůstává úkol. Toto společenství má za úkol být na tomto světe náznakem a příslibem království Božího. Má ukazovat světu, co to znamená žít podle Božích pravidel. To všechno je vzkříšení – Ježíš, společenství, úkol. Tím Bůh překonal smrt.
A jak to vyjádřit obrazem? Snad nejlépe podle Jana – po temné noci smrti oheň, ryba a chléb.
Erazim Kohák
Hesla mladých svišťů
Protestant píše: „Abychom si to tedy nějak ujasnili – je predikce toho, že kámen po puštění spadne z balkonu na chodník pod ním vědění, nebo víra?“
Na to aby sa nejaké tvrdenie stalo vierou, potrebujeme myseľ nejakého poznávajúceho subjektu. Teda Fermatova veta sama osebe nie je vierou, je to len nejaké matematické tvrdenie, objektom viery sa stáva až vtedy, keď nejaký poznávajúci subjekt S uverí v jej platnosť. Teda so subjektom S je v konkrétnom čase asociovaná množina tvrdení V, ktorým subjekt S verí. Subjekt S má okrem toho nejaké (pre neho) dôveryhodné verifikačné procedúry, pomocou ktorých si svoje viery overuje (epistemicky odôvodňuje) a odôvodnené viery subjektu S predstavujú pre subjekt S množinu faktov F. Teda množina epistemicky odôvodnených vier (faktov) F je podmnožinou množiny vier V daného subjektu.
Protestant píše: „Abychom si to tedy nějak ujasnili – je predikce toho, že kámen po puštění spadne z balkonu na chodník pod ním vědění, nebo víra?“
Teda čo sa mňa týka, áno, je to moja odôvodnená viera 🙂