Doposud jsem obhajoval hlavně tezi, že je vysoce pravděpodobné, že křesťanství je falešné, a že tedy křesťanský Bůh neexistuje. Křesťanství poskytuje množstvím svých tvrzení poměrně snadný terč.
Moderní křesťané velmi správně nahlédli, že před kritickým rozborem svých názorů lze poměrně efektivně uhýbat tak, že obraz svého Boha “rozmlží”, znekonkrétní, z řady svých tvrzení ustoupí, odsunou Boha do mlhy transcendentna a nepoznatelna… Já se dnes chci zamyslet nad některými takto obecněji pojatými představami Boha.
***
Začněme zábavnou představou boha, “o kterém nelze nic říct”. Boha, který je absolutně nedefinovatelný. Co by to znamenalo? Nelze-li o takovém Bohu nic říct, pak ani to, že stvořil Vesmír. Nelze o něm ani říct, zda myslí, zda je to osoba, nelze říct zda něco chce, zda mu záleží na člověku, nelze říct, zda není totožný s nějakou ryze fyzikální entitou, např. s prostoročasem, virtuálním vakuem, nebo třeba s všehomírem (panteistický bůh).
Označovat nedefinovatelnou entitu slůvkem Bůh, se mi jeví jako zmatečné. Slovo Bůh implikuje jisté vlastnosti (všemohoucnost, vševědoucnost, stvořil Vesmír, atd.) které se k “nekonkrétnímu Bohu” nevážou. K nekonkrétnímu bohu se neváže žádná vlastnost – jedná se tedy o zcela vyprázdněný pojem.
Pro představu zkusme uvážit, jaký by mělo smysl přemýšlet třeba o mobilu, který však nesplňuje žádný z atributů mobilům standardně připisovaných: nelze z něj volat, nemá ani displej ani klávesnici ani baterii, ani základní desku a procesor, je nehmotný, leží mimo čas a prostor, … jaký smysl má o takové “entitě” říct, že je to mobil? A jaký má smysl o ní přemýšlet?
Jako ateista netvrdím, že podobné entity neexistují, protože samotná diskuze o nich je nesmyslná, a nemá smysl ani “věřit” či nevěřit v jejich existenci či neexistenci. Pojmy, kterým nelze dát obsah, se nemá smysl zabývat.
Entitě, které nejsme schopni přiřadit žádný atribut, říkejme prázdná entita. Tvrzení “věřím, že existuje Bůh, o kterém ale nejsem schopen nic říct” je pak ekvivalentní tvrzení “věřím, že existuje prázdná entita”.
***
Nyní uvažme o stupínek konkrétnějšího Boha: přisuďme mu jediný základní Božský atribut, že totiž stvořil Vesmír. Jenže slůvko “stvořil” v sobě skrývá předporozumění, že Bůh je osoba. Že nějak koná, něco chce, a v tomhle případě něco vytvořil. Tuto možnost si nechejme na později, a ze “stvoření” Vesmíru malinko slevme. Řekněme, že náš bůh je prvotní příčinou Vesmíru.
Jenže bůh (říkejme raději entita) která je prvotní příčinou Vesmíru může být ryze fyzikální. Může to být falešné vakuum, může to být nějaká kosmická “tvořivá” síla, může to být nám neznámý fyzikální jev, který odpálil singularitu Big Bangu – a asi není příliš v souladu s naším chápáním označovat takovéto neosobní jevy, síly či entity pojmem bůh.
POKUD by tedy Vesmír měl nějakou neosobní prvotní příčinu, já osobně bych se zdráhal popsat tuto skutečnost tvrzením, že existuje bůh. Pokud bychom se ovšem shodli, že toto neosobní prvotní příčinu takto nazveme, pak bych s existencí boha neměl nejmenší problém. Bůh coby falešné vakuum – proč ne?
***
Vraťme se tedy k bohu, který je stvořitelem Vesmíru – a je tedy osobní. Myslí, něco chce, a nějak jedná. Ukážu, že už jen tento velice obecný model je dosti problematický, a tedy obtížně uvěřitelný.
Předně, pro osobního boha musí plynout čas. Nemusí to být nutně “náš” čas, ale nějaký (třeba) na našem čase nezávislý “božský” čas pro něj musí plynout, jinak by bůh nemohl ani jednat, ani myslet, ani cokoliv chtít, protože to všechno jsou děje, a ty probíhají v čase.
Pokud ovšem pro boha plyne čas, pak myšlenka boha jako prvotní příčiny neřeší (zdánlivý) problém věčného vesmíru. Pro boha s jeho časem, plynoucím až do nekonečné minulosti, platí úplně to samé co pro náš Vesmír s naším časem. Je-li možné, aby nekonečně dlouhý čas do minulosti uplynul pro boha, je totéž možné i pro samotný náš vesmír, a hypotéza boha v tomto ohledu nepřináší přidanou hodnotu.
Dále je ve hře prastará otázka, co asi bůh dělal, jak jednal, nekonečně dlouhou dobu před stvořením Vesmíru. Nebylo-li totiž nic kromě něj, tak na jakých objektech se mohly jeho akty realizovat? Na žádných, žádné totiž nebyly. Musel být nekonečně dlouhou dobu v klidu – a jednat začal až stvořením našeho vesmíru a po něm, svými zásahy do něj.
Pokud měl i před stvořením našeho Vesmíru kolem sebe Bůh nějaké objekty, na nichž mohl jednat, pak se ptejme, kde se vzaly. Buď existovaly nezávisle na něm – a pak defacto vysvětlujeme vznik našeho Vesmíru existencí „vyššího Vesmíru“, tedy boha a objektů kolem něj, které nestvořil. Nebo je stvořil, a tím posunujeme naši otázku před okamžik jejich stvoření, a případné nekonečné období božího klidu předtím.
Je také možné, že bůh tvoří od věků, stále, a náš Vesmír je tedy nekonečný v řadě Božích pokusů. (což staví do trochu jiného světla bezmeznou Boží lásku k nám, a oběť jeho jediného Syna… ale tím se opět dostávám ke křesťanství, což jsem si pro dnešek předsevzal, že dělat nebudu) Kolik věřících by se asi k takové myšlence hlásilo?
***
Kromě toho že jedná, je vlastností osoby také to, že myslí. O bohu se ale prakticky vždy předpokládá, že je vševědoucí. Může vševědoucí bůh myslet? Myšlení je přece odvozování nových, doposud nám neznámých informací z informací které jsou nám dostupné, za použití logických pravidel, naší paměti atd. To je ale v rozporu s boží vševědoucností. Vševědoucí bůh všechno ví, a tedy nemůže myslet, protože neexistují žádné pro něj nové věci, které by mohl vymýšlet. Osobní bůh tedy nemůže být ani zdaleka vševědoucí.
Za pomocí mysli se také navigujeme v reálném světě, plánujeme své další chování, pokoušíme se predikovat chování ostatních entit kolem nás, a na základě toho přizpůsobit své jednání. Nic z toho ale nemůže platit pro Boha, protože on jistě není jedna z entit v našem světě, on na něm má být nezávislý, protože ho (z definice) stvořil.
O čem bůh přemýšlel před stvořením Vesmíru? Pokud platí model průběžného nekonečného tvoření, pak bůh může od věků promýšlet stále nová a nová stvoření, a ty pak tvořit – což by dávalo poměrně vysokou pravděpodobnost, že totiž bůh ve svém tvoření bude stejně tak pokračovat, až na věky… Jistě nikdo není tak namyšlený, aby si troufl spekulovat o tom, že po nekonečné době tvoření jsme první bytosti, které bůh stvořil. Jistě i mnoho jeho předchozích tvůrčích aktů obsahovalo bytosti, zřejmě dokonce nekonečně mnoho (jinak by musel nekonečně dlouho tvořit ne-bytosti, a v určitém čase by musel stvořit první bytost). Mohl bych pokračovat úvahami o spáse v předchozích a budoucích stvořeních, o tom co se stalo či stane se všemi těmi dušičkami – a kolik na současné křesťany při tom všem zbyde boží pozornosti – ale raději toho už nechme. Myslím, že jsem poměrně dostatečně ukázal, že model věčného tvoření příliš uvěřitelný není.
Bůh mohl také celou věčnost přemýšlet (říkejme v tomto případě fantazírovat) o možných světech, aniž by je tvořil – až po nekonečné době by se rozhoupal, a začal s tvořením. Náš svět by samozřejmě nebyl zdaleka nutně tímto prvním stvořeným světem.
***
Protože osobní bůh nemůže být vševědoucí, nemůže být ani nekonečně inteligentní (v libovolném konečném čase by vymyslel celé nekonečné penzum vědomostí, a byl by pak vševědoucí). Tedy musí mít jen konečnou (byť klidně velmi vysokou) inteligenci. Je tedy myslitelná bytost, která toho nejen ví víc než on, a která je také navíc inteligentnější.
Osobní bůh tedy nemůže splňovat další ze základních vlastností, bohu přisuzovaných, kterou je, že není myslitelné nic, co by bylo nad něj. Osobní bůh nemůže být „na vrcholu ontologické pyramidy“.
Je jistě myslitelná velmi mocná a velmi inteligentní bytost s extrémními znalostmi a vědomostmi, která stvořila náš Vesmír – avšak pokud její atributy nejsou nekonečné, pak takovou bytost prostě nelze nazvat bohem, ale mnohem spíš „ufonem z externího Vesmíru, který si jednoho dne hrál v laboratoři na dělání Vesmírů…“.
***
Závěr: z výše uvedeného mi vychází, že samotný koncept osobního boha je nekonzistentní, a velmi obtížně myslitelný. I když se nebudeme trefovat do nesmírně snadného terče Božího syna chodícího po Zemi, Trojice, vzkříšení, zástupné oběti za naše hříchy, Bible coby slova Božího, atd. – tak i to co nám zbyde, nedává, domyšleno do důsledků, příliš smysl.
I jen abstraktní osobní bůh, u kterého ani nepostulujeme jeho zájem na lidech, ani nemluvě o lásce, velmi pravděpodobně neexistuje, a neosobnímu bohu nemá smysl říkat bůh.
A jelikož většina věřících věří, že člověk s nesmrtelnou duší vzniká oplodněním vajíčka, tak už vidím na věčnosti ty haldy potracených zygot. 🙂
A Ježíš navíc ukazoval učeníkům své rány, takže by to chtělo zemřít nějakou “rozumnou” smrtí – s useknutou hlavou nebo přepůleným mozkem by to také nemusel být žádný med.
No to ne. Jen se domnívám, že Ježíš ty rány měl z jiného důvodu, než že by to bylo automaticky. Spíš tam je kontinuita, jako, že je to pořád on, nezměnil se v žádného demiurga nebo tak. Jeho rány mají zcela jiný význam než můj přepůlený mozek či vyhřezlá střeva. Ty lidstvo nespasily.
už vidím na věčnosti ty haldy potracených zygot.
To je zase tragédie jiného druhu. Je nás málo a zabíjíme svoje vlastní děti. Ještěže když jsem byl zygota nebyly tak vypracované testy, už bych tu asi nebyl, měl jsem špatné nohy(vrozená vada). Dnes mám čtyři děti, práci, ženu a studuju VŠ. Díky za tu šanci.
Apropo: chodím. V pohodě se to spravilo.
Jirka says:
No když čteme pentateuch tedy Tóru tam je každý z těch zákonů rozveden docela podrobně. Také Církev k tomu má a z toho vyplývají další podobné příkazy. To nepokradeš, nesesmilníš atd… je zkrácená verze kdo by si to měl taky celé zapamatovat.
S.V.H.:
Takže se tam někde skutečně mluví o úplatcích? Už je to nějaká doba, co jsem SZ četl, možná mi to uniklo.
Takže se tam někde skutečně mluví o úplatcích? Už je to nějaká doba, co jsem SZ četl, možná mi to uniklo.
To sice ne, ale je tam třeba, že se nebude nadržovat při sporech bohatým. Takže zárodek tam je. Tady člověk musí fakt dávat pozor co řekne, ale to je dobře toho se nebojím.
Jirka says:
To je zase tragédie jiného druhu. Je nás málo a zabíjíme svoje vlastní děti. Ještěže když jsem byl zygota nebyly tak vypracované testy, už bych tu asi nebyl, měl jsem špatné nohy(vrozená vada). Dnes mám čtyři děti, práci, ženu a studuju VŠ. Díky za tu šanci.
Apropo: chodím. V pohodě se to spravilo.
S.V.H.:
To jsem upřímně rád.
Většina plodů je ovšem potracena samovolně, takže odpovědnost za tuto tragédii (pokud to za tragédii považujete) je třeba hledat jinde než u lidí.
Ale nesouhlasil bych s tím, že je nás málo – spíše naopak.
Pokud je to samovolné tak to tragédie není, ta to je když je to dobrovolné a chtěné(matkou). Předpokládal jsem vždy, že mě maminka bude chránit, ale nikoho nesoudím, dokud nejsem v jeho kůži. Fakt je nás dost? Tak lidí mám kolem sebe dost, to je fakt, ale statisticky to tak není.
Jirka says:
Pokud je to samovolné tak to tragédie není, ta to je když je to dobrovolné a chtěné(matkou). Předpokládal jsem vždy, že mě maminka bude chránit, ale nikoho nesoudím, dokud nejsem v jeho kůži. Fakt je nás dost? Tak lidí mám kolem sebe dost, to je fakt, ale statisticky to tak není.
S.V.H.:
Já naopak samovolné potracení za tragédii pro matku (pokud samozřejmě o těhotenství věděla a dítě chtěla) považuji. Dobrovolný a chtěný potrat je na druhou stranu jednoznačně právem ženy a tragédií bych ho rozhodně nenazval.
Přelidnění je v některých částech světa docela problémem, takže já se spíše kloním k názoru, že nás dost skutečně je.
Já naopak samovolné potracení za tragédii pro matku (pokud samozřejmě o těhotenství věděla a dítě chtěla) považuji. Ok, takto souhlas.
Dobrovolný a chtěný potrat je na druhou stranu jednoznačně právem ženy a tragédií bych ho rozhodně nenazval. Tady souhlasit nemohu. A co otec? Má snad menší právo než žena? Za další: co to dítě? jeho se nezeptáte? Já vím nejde to, můžu a taky rozhoduju za děti. Jestli koupíme pastelky, půjdeme do školky na celý den, koupíme panenku…atd. Ale nemůžu přece rozhodnout jestli budou žít nebo ne?! Ani jako o zygotě ne, ta zygota je přece teď moje dcera. Tehdy bych řekl:”ok, zabijeme ji”. To ne.
Přelidnění je v některých částech světa docela problémem. Já myslel spíš čr. V některých částech světa je to fakt problém. Zase nemusí mít těch dětí tolik, na to mají rozum,.
John Stuart Mill
Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.
tzn. tam kde začíná svoboda dítěte(zygoty) na život, tam končí svoboda matky na potrat. Dítě není součástí jejího těla, je to samostatný tvor(resp. bude).
tak to teda mám.
Jirka says:
Tady souhlasit nemohu. A co otec? Má snad menší právo než žena? Za další: co to dítě? jeho se nezeptáte? Já vím nejde to, můžu a taky rozhoduju za děti. Jestli koupíme pastelky, půjdeme do školky na celý den, koupíme panenku…atd. Ale nemůžu přece rozhodnout jestli budou žít nebo ne?! Ani jako o zygotě ne, ta zygota je přece teď moje dcera. Tehdy bych řekl:”ok, zabijeme ji”. To ne.
S.V.H.:
S otcem souhlasím – určitě má mít právo rozhodovací proces ovlivnit. Konečné slovo je však na ženě – je to její tělo.
Zygota není dítě. Je to jediná buňka, později z ní bude shluk buněk a až mnohem mnohem později dítě. A každé dítě má právo narodit se jako chtěné. Přijít na svět, kde se o něj rodiče budou ochotní a schopní starat.
Před zygotou to byla Vaše spermie a vajíčko ženy. A o svých spermiích jste pravděpodobně mnohokrát rozhodl, že žádné vajíčko neoplodní. A tedy rozhodl, že (dle Vašich slov) nebudou žít.
. A o svých spermiích jste pravděpodobně mnohokrát rozhodl, že žádné vajíčko neoplodní. A tedy rozhodl, že (dle Vašich slov) nebudou žít…o svých spermiích ano, to mnohokrát. O svém vajíčku taky žena může(nebude to však s Leem na záchodě). Leč spermie+vajíčko=zygota, tj. zárodek člověka.
A každé dítě má právo narodit se jako chtěné. Přijít na svět, kde se o něj rodiče budou ochotní a schopní starat….toto právo dítěti přece nechc upírat. Ale ani právo na život.
S otcem souhlasím – určitě má mít právo rozhodovací proces ovlivnit. Konečné slovo je však na ženě – je to její tělo. Tohle se mi jako muži nelíbí, není to z pohledu žádné katolické morálky, ale z pohledu mého rozumu, protože beze mě by to dítě nemohlo vzniknout(přirozenou cestou). Je to tedy těžce diskriminační pro mě. Bez matky taky ne. Tak to máme 50 na 50. To není 70 na 30. Takže jaképak její tělo, i kus mého. A taky hlavně živý tvor.
Jirka says:
…o svých spermiích ano, to mnohokrát. O svém vajíčku taky žena může(nebude to však s Leem na záchodě). Leč spermie+vajíčko=zygota, tj. zárodek člověka.
S.V.H.:
Zygotu můžeme nazvat “zárodkem člověka”, ale v tom případě spermii a vajíčko před ní také. A blastulu po ní také. Jsou to různé úrovně “zárodků člověka”.
….toto právo dítěti přece nechc upírat. Ale ani právo na život.
S.V.H.:
Pokud žena nemá možnost rozhodnout o potratu, může porodit nechtěné dítě. A tím je dítěti upřeno právo na to, narodit se jako chtěné. Já nechci naopak dítěti upírat právo na život, ale (opakuji) zygota není dítě.
Jirka says:
Tohle se mi jako muži nelíbí, není to z pohledu žádné katolické morálky, ale z pohledu mého rozumu, protože beze mě by to dítě nemohlo vzniknout(přirozenou cestou). Je to tedy těžce diskriminační pro mě. Bez matky taky ne. Tak to máme 50 na 50. To není 70 na 30. Takže jaképak její tělo, i kus mého. A taky hlavně živý tvor.
Jako muži se sice diskriminováni cítit můžeme a máte pravdu, že při “výrobě” zygoty je to 50 na 50. Ale v těhotenství a při porodu to 50 na 50 není – tam bych určitou asymetrii viděl. 🙂
Jirko, já bych na Tebe měla s dovolením jeden dotaz. Ty na jednu stranu tvrdíš: „Předpokládal jsem vždy, že mě maminka bude chránit“, ale na druhou stranu nesouhlasíš s tím, že by měl být potrat právem ženy, resp. že by měla žena v této otázce větší právo rozhodování než muž. Podle mne tam máš tedy trochu nepoměr. Z pár vět samozřejmě nemohu vytušit názory na to či ono a nechci nic zjednodušovat, nicméně Ty máš (možná) pocit, že dítě spíše patří k matce (na ní leží ta péče, ona s ním musí zůstat doma apod.), ale na druhou stranu ubíráš ženě právo o tomto rozhodovat. Podle mého názoru, pokud už tedy člověk tvrdí, že muž a žena mají v otázce potratů stejná práva, pak by měl podle mne podporovat rovnoprávnost mezi mužem a ženou i v jiných oblastech, souhlasil bys s tímto? Pokud ano, mohu se zeptat, s kterými z těch tradičních postojů nesouhlasíš a popř. odrazilo se to nějak v Tvém osobním životě? Tohle neber, že na Tebe nějak útočím, já jsem jen zvědavá a ani se nepokládám za ateistku. V této otázce nicméně vůbec nesouhlasím, náš systém je nastaven tak jak je a tak jak je mi spíše říká, že žena má v tomto větší právo na rozhodování. Nyní mluvím o klasických případech. Tam, kde došlo ke znásilnění, tak tam je to právo podle mne plně na ženě a o žádném větším/menším právu nemůže být ani řeč. Jenom snad ještě malá technická – ten, jenž se nechal popravit kvůli věrnosti k zákonu, ač měl možnost utéct, to nebyl Aristotelés, šlo o Sókrata. U této osoby ale není zcela jisté, zda se náhodou nejednalo o Platonem smyšlenou osobu.
Ten poslední je můj příspěvek
Jirka says:
January 8, 2013 at 9:09 am
Otázka je, když je tak dobré a naprosto jasné, že žádní bohové nejsou tak proč u všech všudy je lidé(někteří) pořád potřebují? A to nejen kmeny které jsou ještě v době kamnenné, ale i naprosto průměrně leckdy i nadprůměrně vyvinutý jedinec(mgr. Judr. Mudr.) ale i dělník, otec rodiny, učitel…? Zná někdo z vás ateistů odpověď? Nemyslím teď sbírku dohadů, ale objektivní fakta, proč tomu tak je? Neptám se tedy na “já si myslím, bla bla, ale na FAKTA.
jack:
Na to je Jirko celkem jednoduchá odpověď,kterou vám určitě nedají ateisté,ale právě konkrétní věřící. Od nich to budou fakta,proč bohy potřebují. Od nás to jsou dohady.
Nezapomeňte se konkrétních věřících také zeptat,proč například potřebují zrovna jiného boha než kterého potřebujete třeba vy!