Doposud jsem obhajoval hlavně tezi, že je vysoce pravděpodobné, že křesťanství je falešné, a že tedy křesťanský Bůh neexistuje. Křesťanství poskytuje množstvím svých tvrzení poměrně snadný terč.
Moderní křesťané velmi správně nahlédli, že před kritickým rozborem svých názorů lze poměrně efektivně uhýbat tak, že obraz svého Boha “rozmlží”, znekonkrétní, z řady svých tvrzení ustoupí, odsunou Boha do mlhy transcendentna a nepoznatelna… Já se dnes chci zamyslet nad některými takto obecněji pojatými představami Boha.
***
Začněme zábavnou představou boha, “o kterém nelze nic říct”. Boha, který je absolutně nedefinovatelný. Co by to znamenalo? Nelze-li o takovém Bohu nic říct, pak ani to, že stvořil Vesmír. Nelze o něm ani říct, zda myslí, zda je to osoba, nelze říct zda něco chce, zda mu záleží na člověku, nelze říct, zda není totožný s nějakou ryze fyzikální entitou, např. s prostoročasem, virtuálním vakuem, nebo třeba s všehomírem (panteistický bůh).
Označovat nedefinovatelnou entitu slůvkem Bůh, se mi jeví jako zmatečné. Slovo Bůh implikuje jisté vlastnosti (všemohoucnost, vševědoucnost, stvořil Vesmír, atd.) které se k “nekonkrétnímu Bohu” nevážou. K nekonkrétnímu bohu se neváže žádná vlastnost – jedná se tedy o zcela vyprázdněný pojem.
Pro představu zkusme uvážit, jaký by mělo smysl přemýšlet třeba o mobilu, který však nesplňuje žádný z atributů mobilům standardně připisovaných: nelze z něj volat, nemá ani displej ani klávesnici ani baterii, ani základní desku a procesor, je nehmotný, leží mimo čas a prostor, … jaký smysl má o takové “entitě” říct, že je to mobil? A jaký má smysl o ní přemýšlet?
Jako ateista netvrdím, že podobné entity neexistují, protože samotná diskuze o nich je nesmyslná, a nemá smysl ani “věřit” či nevěřit v jejich existenci či neexistenci. Pojmy, kterým nelze dát obsah, se nemá smysl zabývat.
Entitě, které nejsme schopni přiřadit žádný atribut, říkejme prázdná entita. Tvrzení “věřím, že existuje Bůh, o kterém ale nejsem schopen nic říct” je pak ekvivalentní tvrzení “věřím, že existuje prázdná entita”.
***
Nyní uvažme o stupínek konkrétnějšího Boha: přisuďme mu jediný základní Božský atribut, že totiž stvořil Vesmír. Jenže slůvko “stvořil” v sobě skrývá předporozumění, že Bůh je osoba. Že nějak koná, něco chce, a v tomhle případě něco vytvořil. Tuto možnost si nechejme na později, a ze “stvoření” Vesmíru malinko slevme. Řekněme, že náš bůh je prvotní příčinou Vesmíru.
Jenže bůh (říkejme raději entita) která je prvotní příčinou Vesmíru může být ryze fyzikální. Může to být falešné vakuum, může to být nějaká kosmická “tvořivá” síla, může to být nám neznámý fyzikální jev, který odpálil singularitu Big Bangu – a asi není příliš v souladu s naším chápáním označovat takovéto neosobní jevy, síly či entity pojmem bůh.
POKUD by tedy Vesmír měl nějakou neosobní prvotní příčinu, já osobně bych se zdráhal popsat tuto skutečnost tvrzením, že existuje bůh. Pokud bychom se ovšem shodli, že toto neosobní prvotní příčinu takto nazveme, pak bych s existencí boha neměl nejmenší problém. Bůh coby falešné vakuum – proč ne?
***
Vraťme se tedy k bohu, který je stvořitelem Vesmíru – a je tedy osobní. Myslí, něco chce, a nějak jedná. Ukážu, že už jen tento velice obecný model je dosti problematický, a tedy obtížně uvěřitelný.
Předně, pro osobního boha musí plynout čas. Nemusí to být nutně “náš” čas, ale nějaký (třeba) na našem čase nezávislý “božský” čas pro něj musí plynout, jinak by bůh nemohl ani jednat, ani myslet, ani cokoliv chtít, protože to všechno jsou děje, a ty probíhají v čase.
Pokud ovšem pro boha plyne čas, pak myšlenka boha jako prvotní příčiny neřeší (zdánlivý) problém věčného vesmíru. Pro boha s jeho časem, plynoucím až do nekonečné minulosti, platí úplně to samé co pro náš Vesmír s naším časem. Je-li možné, aby nekonečně dlouhý čas do minulosti uplynul pro boha, je totéž možné i pro samotný náš vesmír, a hypotéza boha v tomto ohledu nepřináší přidanou hodnotu.
Dále je ve hře prastará otázka, co asi bůh dělal, jak jednal, nekonečně dlouhou dobu před stvořením Vesmíru. Nebylo-li totiž nic kromě něj, tak na jakých objektech se mohly jeho akty realizovat? Na žádných, žádné totiž nebyly. Musel být nekonečně dlouhou dobu v klidu – a jednat začal až stvořením našeho vesmíru a po něm, svými zásahy do něj.
Pokud měl i před stvořením našeho Vesmíru kolem sebe Bůh nějaké objekty, na nichž mohl jednat, pak se ptejme, kde se vzaly. Buď existovaly nezávisle na něm – a pak defacto vysvětlujeme vznik našeho Vesmíru existencí „vyššího Vesmíru“, tedy boha a objektů kolem něj, které nestvořil. Nebo je stvořil, a tím posunujeme naši otázku před okamžik jejich stvoření, a případné nekonečné období božího klidu předtím.
Je také možné, že bůh tvoří od věků, stále, a náš Vesmír je tedy nekonečný v řadě Božích pokusů. (což staví do trochu jiného světla bezmeznou Boží lásku k nám, a oběť jeho jediného Syna… ale tím se opět dostávám ke křesťanství, což jsem si pro dnešek předsevzal, že dělat nebudu) Kolik věřících by se asi k takové myšlence hlásilo?
***
Kromě toho že jedná, je vlastností osoby také to, že myslí. O bohu se ale prakticky vždy předpokládá, že je vševědoucí. Může vševědoucí bůh myslet? Myšlení je přece odvozování nových, doposud nám neznámých informací z informací které jsou nám dostupné, za použití logických pravidel, naší paměti atd. To je ale v rozporu s boží vševědoucností. Vševědoucí bůh všechno ví, a tedy nemůže myslet, protože neexistují žádné pro něj nové věci, které by mohl vymýšlet. Osobní bůh tedy nemůže být ani zdaleka vševědoucí.
Za pomocí mysli se také navigujeme v reálném světě, plánujeme své další chování, pokoušíme se predikovat chování ostatních entit kolem nás, a na základě toho přizpůsobit své jednání. Nic z toho ale nemůže platit pro Boha, protože on jistě není jedna z entit v našem světě, on na něm má být nezávislý, protože ho (z definice) stvořil.
O čem bůh přemýšlel před stvořením Vesmíru? Pokud platí model průběžného nekonečného tvoření, pak bůh může od věků promýšlet stále nová a nová stvoření, a ty pak tvořit – což by dávalo poměrně vysokou pravděpodobnost, že totiž bůh ve svém tvoření bude stejně tak pokračovat, až na věky… Jistě nikdo není tak namyšlený, aby si troufl spekulovat o tom, že po nekonečné době tvoření jsme první bytosti, které bůh stvořil. Jistě i mnoho jeho předchozích tvůrčích aktů obsahovalo bytosti, zřejmě dokonce nekonečně mnoho (jinak by musel nekonečně dlouho tvořit ne-bytosti, a v určitém čase by musel stvořit první bytost). Mohl bych pokračovat úvahami o spáse v předchozích a budoucích stvořeních, o tom co se stalo či stane se všemi těmi dušičkami – a kolik na současné křesťany při tom všem zbyde boží pozornosti – ale raději toho už nechme. Myslím, že jsem poměrně dostatečně ukázal, že model věčného tvoření příliš uvěřitelný není.
Bůh mohl také celou věčnost přemýšlet (říkejme v tomto případě fantazírovat) o možných světech, aniž by je tvořil – až po nekonečné době by se rozhoupal, a začal s tvořením. Náš svět by samozřejmě nebyl zdaleka nutně tímto prvním stvořeným světem.
***
Protože osobní bůh nemůže být vševědoucí, nemůže být ani nekonečně inteligentní (v libovolném konečném čase by vymyslel celé nekonečné penzum vědomostí, a byl by pak vševědoucí). Tedy musí mít jen konečnou (byť klidně velmi vysokou) inteligenci. Je tedy myslitelná bytost, která toho nejen ví víc než on, a která je také navíc inteligentnější.
Osobní bůh tedy nemůže splňovat další ze základních vlastností, bohu přisuzovaných, kterou je, že není myslitelné nic, co by bylo nad něj. Osobní bůh nemůže být „na vrcholu ontologické pyramidy“.
Je jistě myslitelná velmi mocná a velmi inteligentní bytost s extrémními znalostmi a vědomostmi, která stvořila náš Vesmír – avšak pokud její atributy nejsou nekonečné, pak takovou bytost prostě nelze nazvat bohem, ale mnohem spíš „ufonem z externího Vesmíru, který si jednoho dne hrál v laboratoři na dělání Vesmírů…“.
***
Závěr: z výše uvedeného mi vychází, že samotný koncept osobního boha je nekonzistentní, a velmi obtížně myslitelný. I když se nebudeme trefovat do nesmírně snadného terče Božího syna chodícího po Zemi, Trojice, vzkříšení, zástupné oběti za naše hříchy, Bible coby slova Božího, atd. – tak i to co nám zbyde, nedává, domyšleno do důsledků, příliš smysl.
I jen abstraktní osobní bůh, u kterého ani nepostulujeme jeho zájem na lidech, ani nemluvě o lásce, velmi pravděpodobně neexistuje, a neosobnímu bohu nemá smysl říkat bůh.
: “Já jsem příspěvek Medey četl. Promiňte, ale mně připadá naprosto „ujeté“ založit argument na popisu toho, jak funguje Boží mysl, a tímto popisem dokazovat, že Bůh neexistuje. Zkuste si uvědomit, že Medea se zabývá „přechodem Boží mysli od jednoho mentálního stavu k jinému“.”
Ja, božská Medea, tvrdím, že sú len dve možnosti pre nejakú myseľ, buď je tá myseľ nemenná alebo platí opak. Ak je nejaká myseľ NEMENNÁ, tak potom zrejme nemôže prechádzať od jedného mentálneho stavu k inému, teda takáto myseľ je len v jedinom mentálnom stave, vo večnom TERAZ. Takáto statická bezčasová myseľ, teda nie je schopná žiadneho rozhodnutia ani výberu, pretože na takéto rozhodnutie, by už potrebovala zmenu-čas.
Človíček, čo sa Vám na tom argumente nezdá? 😀
Človíček: “Kdyby se autor seznámil alespoň se základy helénské filozofie, s níž tvoří současná filozofie kontinuitu, tak by opět narazil na Aristotela, který již v „prastarých časech“ přišel na to, že nemá smysl umisťovat počátek do „nekonečné minulosti“, protože říci o kauzálním řetězci, že má počátek v nekonečnu, je to samé, jako říci, že žádný počátek nemá.”
Človíček, podľa Aristotela sú svet aj Boh večný, teda Boh, podľa Aristotela, nie je stvoriteľom sveta. Aristotelov Boh je síce prvou hybnou príčinou, ale je ňou od večnosti, teda od večnosti večný svet prijíma od večného Boha svoj večný pohyb 🙂 Aristoteles sa zamýšľa nad podstatou Boha v 12. knihe (Λ) Metafyziky. Boh je pre neho prvý nehybný hýbateľ a je v stave večnej a blaženej kontemplácie o sebe samom. Boh je myslenie myslenia, Rozum, ktorý sám seba večne a dokonale myslí 🙂 bolo by nedôstojné Aristotelovho Boha, aby robil niečo iné okrem (blaženého a dokonalého) myslenia samého seba 🙂
Pro Michala
Přesně Vámi zmíněné verše jsem měl na mysli. V Bibli je jich celá řada – je tam srovnáván počet hvězd s počtem potomků lidí a s množstvím písku. Je tím vyjádřen velký (respektive nespočitatelný) počet – jak jste správně vyjádřil.
Jen nechápu, proč se z celého mého příspěvku vyjadřujte jen k tomuto naprosto nepodstatnému detailu.
Vy ve svém článku klidně žonglujete s pojmy jako „falešné vakuum, singularita nebo Big Bang“, které jste klidně ochoten zaměnit za Boha, následně vypočítáváte, jak dlouho Bůh dlel v nekonečném času před Velkým třeskem a mně obviňujete, že spekuluji o tom, jestli biblický pisatel mluvil o hvězdách v cizích galaxiích. To, co píšete Vy, to není fantasmagorie?
Chtěl jsem jen názorně uvést, že nemá smysl představovat si Stvořitele, když si neumíme představit ani velikost nejbližších nebeských těles, natož vesmíru.
Chtěl jste po mně, abych Vám vylíčil svou představu Boha. Domníval jsem se, že jsem to udělal vyčerpávajícím způsbem. Nyní se chcete bavit o Potopě světa, o Adamovi a Evě. To jsou neobyčejně rozsáhlá témata.
Můžeme se tady celé dny bavit o tom, jak interpretovat texty týkající se celé knihy Genesis (včetně Potopy světa) a jestli má smysl vypočítávat podle Bible věk planety Země. Nemá to smysl (podle mne). Náš přední biblista Jan Heller psal o Potopě asi toto: „Jedni říkají, že byla tehdy a tehdy, druzí říkají, že nebyla vůbec, další říkají, že byla jindy… A proč se nemohou dohodnout? Protože se špatně ptají. Bible nebyla napsána, aby popisovala události minulé, ale aby oslovila ty, kteří přijdou, kteří ji právě čtou, a proto z nejtajemnějších textů knihy Genesis vystupuje naléhavá otázka: v čem se topím právě já.“
Geologie je moje velká vášeň. Nejsem přívržencem teorie „mladé Země“, ale čím více o této vědě vím, tím obrovitější „kužel“ otázek se přede mnou odhaluje. V Severočeské uhelné pánvi lze čas od času názorně pozorovat zkamenělé (prokřemenělé) ohromné kmeny stromů ve svislé poloze v nadložních vrstvách uhelných slojí, které jdou napříč vrstvami. Ano, můžeme si říci, že právě tyto stromy byly přikryty usazeninami při ojedinělých velkých deltových povodních a že těch dvacet metrů usazenin, které je obklopují, muselo tedy vzniknout během geologického okamžiku. Jak ale zdůvodnit, že ty desítky metrů usazenin nad těmi stromy (nebo pod nimi) vznikly během milionů let a nikoli také ve stejném okamžiku? Fotografie takových stromů si můžete prohlédnout třeba v knize „Třetihorní rostliny severočeské hnědouhelné pánve, kolektiv autorů, Granit, s.r.o., Praha, 2004.“ Jak dlouho šestimetrový superpařez čouhal z vody, než ho přikryly usazeniny? Milion let? Prostě nic není tak zářivě jasné, jak se to může na první pohled jevit. Já pochopitelně věřím na geologii dlouhých věků, ale ruku do ohně bych za to nedal.
Stejně tak příběh o Adamovi a Evě. Hebrejské slovo Ádam znamená „lidství“ nebo „člověčenství“, zjednodušeně „člověk“. Někteří biblisté jsou ochotni napsat o čtyřech verších z knihy Genesis dílo, které má pět set stran, takže jistě uznáte, že povrchní přístup je to poslední, co kniha Genesis potřebuje. Podstatné je, že pro vytvoření vlastního vztahu s Bohem, každému věřícímu to, co je napsáno univerzálně (a bez nutnosti fyzikálně-chemicko-biologického aparátu) právě v Bibli, naprosto stačí.
Pro Médeu
Médeo, když toho tedy tolik víte o Aristotelově představě o Bohu, dokonce toho tolik víte nejen o myšlení obecně, ale i o tom, jak myslí Bůh, k čemu Vám to vlastně je?
Človíček: “dokonce toho tolik víte nejen o myšlení obecně, ale i o tom, jak myslí Bůh, …”
Človíček, môj argument nevychádza z nejakej konkrétnej znalosti Božieho myslenie. V argumente ide len o to, že každá myseľ má vlastnosť V alebo non V a ak má vlastnosť V tak … .
Michal, prepáč, ale na tie Tvoje otázky odpoviem až zajtra, dnes som akosi nemala chuť, sa zaoberať konkrétnym náboženstvom – kresťanstvom resp. kresťanstvami 🙂
Médeo jasně, budu se těšit!
Človíčku, pokud vím, tak materiál se kolem těch kmenů stromů rozhodně neukládal milion let. Byly zaneseny materiálem mnohem rychleji, a možností jak se to mohlo stát je víc. Například mohly stát v říční deltě, nebo v jiném místě kde řeka nanášela velké množství bahna, nebo byly zaneseny při povodni, ovšem samozřejmě nikoliv celosvětové, dalším vděčným zdrojem materiálu je sopka, nebo sesuv půdy, atd. Čili já v tomhle nevidím naprosto žádné mystérium.
K představě Boha: úplně na okraj – představit si velikost Slunce mi celkem nečiní problém. Docela jsem nad podobnými představami přemýšlel. Ale co se týká Boha – já přece nežádám žádný popis, podle kterého bych si ho mohl představit. Nepotřebuji si Boha představovat. Já žádám popis jeho základních vlastností: Je to bytost? Tj. myslí? Má nějaké cíle, chce něco? Jedná nějak, za účelem aby svých cílů dosahoval? Je všemohoucí? Vševědoucí? Záleží mu na nás, lidech? Záleží mu na nás výjimečně v rámci stvoření – např. víc než na kamenech na Marsu? Chce naše dobro? Je “dobro” v jeho pojetí to samé co v našem pojetí? Miluje nás? Je Bůh trojjediný? Je Ježíš jeho syn? Zemřel na kříži za naše hříchy? Záleží mu na tom, abychom nehřešili? Je v nějakém smyslu autorem Bible – čili je Bible jeho slovem? atd.
Na řadu těch otázek jste jaksi v náznaku odpověděl, napůl básnickým jazykem – ještě se na to zítra podívám, a pak odpovím. Pro dnešek dobrou noc.
Machi, velmi trefný příspěvek!
Díky!
To je jedna z věcí, která mi vrtá hlavou.
Jak může být teologie vyučována na státních vysokých školách. Chápu religionistiku, to je věda. Chápal bych teologii na soukromé vysoké škole (bez státních příspěvků). Ale aby to platil stát? Lháře? (viz můj příklad s Marií, proti tomu třeba Marek 3.31-32).
Na státních školách se učí nejen věda, ale třeba i umění. A to je správně.
Machi says:
Lháře? (viz můj příklad s Marií, proti tomu třeba Marek 3.31-32).
protestant:
A kdo je lhářem? Marek?
Napadlo mě takové kacířské srovnání:
Kde bylo méně svobod? Za středověku, kdy měla ve společnosti ohromné slovo Církev, a nebo za komunismu? Berme středověk až do doby před Francouzskou revolucí, řekněme do roku 1750.
Doposud mě nenapadlo se na to takhle podívat… Jak vlastně Církev ve středověku bojovala za svobodu?
Michale, ty nevíš, že nám církev vybojovala osmihodinovou pracovní dobu, volné soboty, všeobecnou školní docházku, rovné volební právo ( no, ženy si ve Švýcarsku musely počkat do roku 1971), zákaz práce dětí a mnohé další?
človíčku, už zase “bůh řve bolestí”? Kam na to chodíš? Když se mi synové poperou a vezmou na sebe klacky, nebo dokonce nůž, tak nebudu řvát bolestí, ale budu řvát na ně!- a nestanou se tím bytostmi bez vlastní vůle, jak pořád argumentujete vy věřící, proč Bůh nesmí zasáhnout. Kdyby Bůh řval kvůli lidským zločinům a bědám bolestí, nezbyl by mu čas na nic jiného- byl by to tisíce let dlouhý nepřerušovaný tón!
A že se tu řeší , co bylo před Big Bangem? – oni jsou nejen jednoduší věřící, ale jsou i věřící, kteří mají vzdělání a ti argumentují, že často věří i vědci…a těm věřícím vědcům Bůh neřve bolestí, ale je jen počátkem a možná principem. Takže se s nimi řeší, jestli je počátkem Bůh a neřeší se ptákoviny z Bible.
Pro Michala:
V druhé polovině 19. století říkali vědci tehdejším kreacionistům: “Ha, ha, ha, svět je starý sto milionů let a ne pouhých šest tisíc let”. Dnešní vědci mohou říkat tehdejším: “Ha, ha ha, svět je starý přes čtyři a čtvrt miliardy let a ne pouhých sto milionů let.” Na počátku 20. století se naprostá většina vědců domnívala, že zdrojem energie Slunce je oxidace uhlíku, tedy hoření. Literarističtí kreacionisté říkali: “Ano, to je pravda, protože životnost Slunce by v tom případě byla maximálně desítky tisíc let.” Pak přišli astronomové Edington a Russel a říkali, že zdrojem sluneční energie je fúze jader atomů. Stali se terčem obrovského posměchu celé tehdejší vědy: “Ha, ha, ha, jak může docházet ve Slunci k fúzi jader atomů, když na to Slunce není dost horké?” Rozsah tohoto posměchu byl dokonce takový, že drtivá většina fyziků světa tehdy odmítala kvůli těmto dvěma pánům uznat astronomii za vědu. Dnes bere věda jadernou fúzi vodíku v nitru Slunce jako exaktní fakt.
A tak bych mohl pokračovat.
V Bibli o stáří Země nebo Slunce nic není. Bible se dokonce o těchto tělesech nevyjadřuje z astronomického hlediska (tedy verzálkami), ale pouze v obecném smyslu: slunce, země.
Bible neobsahuje nic, co bychom mohli s chladnou hlavou označit za nějakou astronomicko-fyzikální nebo chemicko-biologickou teorii. Bible hovoří univerzálně – bez ohledu na stupeň vědeckého poznání.
Jsou lidé, kteří biblický popis Potopy považují za vědecky přesný popis geologicko-klimatické události. Jiní lidé biblický popis Potopy považují za archetyp kataklyzmat, které čas od času postihnou Zemi, případně za alegorizovanou vzdálenou vzpomínku na místní reálnou událost (například provalení horninové šíje mezi Středozemním a Černým mořem).
Ale naprostá většina těchto lidí (věřících i nevěřících) připouští, že morální rovina příběhu o Potopě vysoce převažuje nad všemi ostatními aspekty příběhu. Univerzální platnost tohoto textu je nezpochybnitelná. Ve všech dobách (o naší to platí tím více) představuje příběh o Potopě varování před ignorováním nebo dokonce ničením řádu ve smyslu prospěšných morálních principů. Příběh vešel i do lidové slovesnosti: “Po nás potopa!” – jako vyjádření lhostejnosti k budoucím následkům nynějšího konání, s čímž je spojena chamtivost a bezcitnost. Samotná Bible se v dalších biblických textech “geologicko-klimatickým” aspektem příběhu o Potopě vůbec nezabývá a zdůrazňuje pouze morální rozměr příběhu, což je zvláště patrné v Novém zákoně.
Analogicky to lze vidět i dalších biblických příbězích, například o Josefu egyptském. Část příběhu je zasazena do prostředí egyptského královského dvora. Až v polovině 20. století bylo ověřeno, že pisatel přesně popsal tehdejší společenskou realitu, včetně titulů nebo cen otroků. Pisatel psal o těchto věcech zcela mimoděk – byla to jeho realita. Morální podstatě příběhu však naše neznalost prostředí faraónského dvora nijak neubrala na naléhavosti.
Nejnovější teorie snažící se zdůvodnit hromadné vyhynutí mamutů a dalších velkých savců na severní polokouli předpokládá dopad obrovského meteoritu do severního ledového příkrovu v době ledové před třinácti tisíci lety. Minulý týden o tom běžel dokument na ČT2. Ve stejné době mělo dojít k provalení Bosporské šíje s průtokem dvěstěkrát převyšujícím průtok na Niagarských vodopádech. Ze stejné doby jsou doloženy mohutné geologické události provázející vznik velkých jezer v Severní Americe. Ze stejné doby je doloženo extrémní prohýbání zemské kůry v oblasti dnešní Ukrajiny z důvodu tání ledovců a následné tvorby velmi hmotných vodních ploch. Z hlediska geologicko-klimatického mohl soubor těchto událostí vypadat přesně tak, jak je popisuje Bible. Vždyť i z vypralého Egypta máme exaktně uznané důkazy o silných deluviálních deštích před třinácti tisíci lety. Kolem roku 1475 př. n. l. na pobřeží Egypta dorazila vlna tsunami vysoká přes tři sta metrů způsobená výbuchem Théry. Pokud budeme předpokládat, že se tato sopka probudila stejným způsobem i v tisíciletích předtím (což se předpokládá) a připočítáme další související události v jiných částech planety, máme zde “koktejl” událostí, vedle nichž biblický popis Potopy vypadá ještě poměrně “pohodově”.
Bible nám říká to podstatné – tedy kdo je Autorem vesmíru, nikoli do které generace hvězd náleží Slunce. Bible v souladu s výše uvedeným říká: “Poznání – to bude překonáno”, což názorně ukazuje na to, že Bible se poznáním (ve smyslu vědy a jejích teorií) nezabývá. Zabývá se hodnotami, jejichž podstata a platnost se nemění a které mají zásadní význam pro život člověka.
Možná byste si měl uvědomit, že právě výše uvedený názor na Bibli ve světě naprosto převažuje. A pokud někteří lidé vnímají biblické texty doslova – pak je to jejich právo, stejně jako Vy máte právo považovat Bibli za kompilát pohádek sepsaných kdovíkdy a kdovíkým.
Je to tak?
Machi says:
To je jedna z věcí, která mi vrtá hlavou.
Jak může být teologie vyučována na státních vysokých školách.
protestant:
Proč by neměla být. jaký by mohl být důvod?
Michal says:
December 19, 2012 at 7:25 am
Napadlo mě takové kacířské srovnání:
Kde bylo méně svobod? Za středověku, kdy měla ve společnosti ohromné slovo Církev, a nebo za komunismu? Berme středověk až do doby před Francouzskou revolucí, řekněme do roku 1750.
protestant:
1. Za konec středověku historici považují rok objevení Ameriky – 1492
2. Má smysl porovnávat počet automobilů v roce 1980 a 1890?
Protestant: 2. Má smysl porovnávat počet automobilů v roce 1980 a 1890?
Ona je svoboda ( láska, spravedlnost…) podobná materiálním statkům? Svoboda pohybu, vyjadřování atd je nezávislá na vývoji vědy a poznání. Starověký člověk mohl být svobodný, i když byl negramotný a nevěděl nic o světě a neuměl vyrobit to, co my dnes.
Michale, ptáš se, kde bylo víc svobod…
Jenže “komunismus” je dost neurčitý pojem. Jinak bylo v zemích “reálného socialismu” v roce 1952, jinak v roce 1968 a jinak po nástupu Gorbačova. Jinak bylo v Číně, jinak v Albánii a jinak v Jugoslávii. Někdo na negativní stránky režimu téměř nenarážel protože třeba neměl zvláštní ambice a režimu ničím nepřekážel, někdo byl v permanentním sporu. Někdo byl režimem perzekvován, protože chtěl svobodnou společnost a byl idealista a někomu vadil režim jen v tom, že musel mít jen embéčko a chtěl Mercedes…
Já teda taky nechápu, jak můžeš protestante porovnávat automobil a svobodu. Automobil je přece potřeba vynalézt, umět ho vyrobit, atd. Ale svobodu a její hodnotu lidé jistě moc dobře znali odjakživa. Myslíš, že otroci ve starověku netoužili po svobodě? Že moc dobře věděli, že by ji mohli mít, ale že ji nemají? Myslíš, že obyčejným vesničanům ve středověku se zdálo super, že musejí robotit na panském? Že jim někdo musel vysvětlit, že by to mohlo být i jinak? Myslíš, že byli mladí kluci nadšení z toho, že musejí na sedm a více let na vojnu, a že musel někdo “vynalézt”, že by mohli třeba na míň?