Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
protestant says:
December 8, 2012 at 6:01 pm
Pokud s tím nesouhlasíte obraťte se prosím na Ústav hudební vědy University Karlovy
jack:
Tento ústav snad tvrdí,že koncertní provedení nemá žádný vliv na hudební dílo?
Potom jsou hudební kritici idioti,protože jejich hodnocení je v rozporu s názorem vámi zmiňovaného ústavu.
Ale já se pouze domnívám,že vy nerozumíte psanému textu,protože hudební kritici vašeho názoru nejsou.
Přečtěme si tedy jednu takovou kritiku. Jedná se o tzv.Dvořákovu Prahu.
Lucemburská filharmonie, která houslistku doprovázela, se ve druhé části koncertu představila i samostatně, a to v tradičním čísle zahajovacího koncertu festivalu, kterým je Dvořákova Symfonie „Z nového světa“. Ve srovnání s předchozími ročníky festivalu lze toto provedení považovat za nejméně přesvědčivé. Kromě čistě technických nedostatků, které bylo možno na několika místech zaznamenat (mj. intonační nejistota lesních rohů v introdukci první věty), je na vině především celková koncepce. Emmanuel Krivine před čtyřmi lety realizoval nahrávku této symfonie s orchestrem La Chambre Philharmonique na dobové nástroje. Prvky snahy o tzv. autentickou interpretaci se zřejmě projevily také v pražském provedení, jehož nevýraznějším rysem byla neobvykle rychlá tempa. Těžko říci, které větě tento přístup uškodil nejvíce. Snad třetí, v níž se vytrácela zřetelná artikulace, snad druhé, ve které se Krivine (záměrně?) přiblížil původnímu tempovému označení této věty – tedy Andante – které Dvořák později změnil na pomalejší Largo. Přestože některým momentům provedení nelze upřít působivost a dokonce objevnost („vytažení“ některých vedlejších hlasů nebo zdůraznění reminiscence na hlavní téma první věty v kodě věty závěrečné), celkový dojem lze shrnout do jediného slova: uspěchanost.
Zvláště by vás mohla zajímat ta část,ve které se kritika zabývá jednotlivými větami hudebního díla.
Prvky snahy o tzv. autentickou interpretaci se zřejmě projevily také v pražském provedení, jehož nevýraznějším rysem byla neobvykle rychlá tempa. Těžko říci, které větě tento přístup uškodil nejvíce.
Jestli tedy chápete význam jednoduchého textu,tak kritika právě vyjádřila názor,že některým částem (větám) hudebního díla uškodila interpretace!!
A to jsem vybral pouze část,ve které je vyjádřen negativní vliv na hudební dílo.
Ve zbytku článku je hodnocen i pozitivní vliv na hudební dílo či jeho konkrétní části.
Je tedy zřejmé,že váš názor,že na hudební dílo nemá žádný vliv interpretace je v rozporu s názorem hudebních kritiků!!
Máte k tomu ještě něco nebo už konečně uznáte,že to stačilo?
Protestant:
Kdyby jste měl zájem i o zbylé vyhodnocení pozitivního vlivu na hudební dílo,tak tady máte odkaz.
http://operaplus.cz/dvorakova-praha-zahajila-s-polovicnim-uspechem/
Jak se na to dívají zdejší ateisté? Existuje vůbec “prázdnota”?
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/petr-klan.php?itemid=18400
jack says:
Jestli tedy chápete význam jednoduchého textu,tak kritika právě vyjádřila názor,že některým částem (větám) hudebního díla uškodila interpretace!!
protestant:
Přečtěte si to ještě jednou a zjistíte, že ta interpretace neublížila hudebnímu dílu ale provedení hudebního díla.
jack says:
December 9, 2012 at 6:17 pm
Protestant:
Kdyby jste měl zájem i o zbylé vyhodnocení pozitivního vlivu na hudební dílo,tak tady máte odkaz.
http://operaplus.cz/dvorakova-praha-zahajila-s-polovicnim-uspechem/
protestant:
“Ve srovnání s předchozími ročníky festivalu lze toto provedení považovat za nejméně přesvědčivé.”
Všimněte si, že kritizují provedení Dvořákovy symfonie, ne samotnou symfonii.
to Jarda:
Stačí se podívat, co se v historii vždy stalo, když lidé začali koketovat s komunismem.
Možná si někteří ještě vzpomenete, jak jsem 24. listopadu psal prof. Halíkovi ohledně zjevení Ježíše v Hirošimě. Prof. Halík mně odpověděl hned, rázně a negativně, že nic takového nenapsal, že mám pořádně koukat, co čtu. Když jsem se dostal do Prahy, knihu jsem si opět vypůjčil a dnes panu prof. poslal další mejl:
Dobrý den.
Vážený pane profesore.
Když jsem vám 24. listopadu psal v návaznosti na vaši přečtenou knihu Co je bez chvění, není pevné, zda jste si něco řekli s Ježíšem, který se vám měl zjevit při modlitbě v buddhistické svatyni v Hirošimě, odpověděl jste mi okamžitě a rázně, že se mám pořádně podívat co čtu a nepsat nesmysly, protože nic takového že jste nenapsal.
To jste mě zaskočil, protože knihu jsem už neměl v ruce a říkal jsem si teda, že snad jsem musel mít halucinace; vždyť jsem tu pasáž četl snad třikrát!?
Ale jel jsem do Prahy a tak jsem zašel do knihovny, knihu si půjčil a zmíněný text vyhledal. A co jste tedy napsal (nebo; co je tam napsáno)?
str. 103-104
„Ano, právě tento universální Kristus, připomínající vize „Kosmického Krista“ podivuhodného jezuity Teilharda de Chardin, nespoutaný, nesvázaný, neomezený Kristus, Kristus v dialogu, se mi ukázal při oné ranní meditaci v Hirošimě“
Já, laik, takové jemné nuance jako ukázání se či zjevení se, Ježíš nebo Kristus, tak nějak moc nerozlišuji. Ježíše jsem zvyklý vnímat současně i jako Krista a tak nějak beru, že když se někdo zjeví, že se tím vlastně i ukáže a naopak – ukáže-li se taková osobnost jako je Kristus – že to vlastně je i zjevení.
Ty původní otázky ale platnost neztratily. Když se vám Kristus ukázal, tak už vlastně víte jak vypadá, že existuje a tudíž víte a nemusíte v něj pouze věřit. To je myslím docela logické. Také i ta moje zvědavost, zda vám, vysoce vzdělanému teologovi, člověku s rozhledem, něco závažného sdělil – nebo jste jen na sebe hleděli či to je tajemství? Ale i tak; stejně si stále myslím, že když už jste ten kontakt popsal, že byste měl informovat svého biskupa, možná i papeže. I když jistě, možná jste je informoval.
Uvážím-li jak bohatě jsou popsána jiná zjevení – ukázání se – jiných nebeských celebrit, jakou mají popularitu, tak vaše několikařádková zmínka je rozhodně nemístná skromnost, zvláště když se vše událo v buddhistické svatyni. Chtěl tím snad Kristus něco naznačit?
Vidíte, i u laika taková prostá zmínka vzbuzuje řadu otázek, pokud byste jim předvídavě předešel, rozhodně by to čtenáře obohatilo.
Srdečně zdravím a přeji pěkné dny.
Jaroslav
protestant says:
December 9, 2012 at 9:02 pm
to Jarda:
Stačí se podívat, co se v historii vždy stalo, když lidé začali koketovat s komunismem.
Jarda:
Na to je celkem jednoduchá odpověď: jelikož se ještě nikde nikdy nikomu nepodařilo “komunismus” (asi máte na mysli společnost založenou na komunistických ideálech) vybudovat, nebylo možno s ním ani koketovat.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/rusko-cekani-na-konec-sveta-ddb-/p_zahranici.asp?c=A121208_230926_p_zahranici_wag
Sranda 🙂
ono to ani s tim kralovstvim nebeskym neni tak jednoznacny protestante. Pohled prece, kralovstvi nebeske je mezi nami. Lk 17:20
Jarda: myslím, že Halík má na mysli něco abstraktnějšího; jakési pochopení, ne že viděl živého Krista. Metafory se používají často.
Kristus říkal, že království nebeské je v nás. Ne v nás takových jací jme nyní, ale v těch co pochopili. neen rozumem ale i tělem a vůbec celým svým bytím. prtože rozumové pochopení je povrchní. Proto zdůrazňují mnozí mystici bdělost, pozornost k sobě samému, ke každému záchvěvu sebe sama – záchvěvu myšlenky, citu; k podvědomému, které se projevuje vnějším chováním atd. A to bez hodnocení. Protože hodnocení vede k potlačování.
MartiXXX, Ježíš tohle řekl jen podle Lukáše. Žádný jiný evangelista tento výrok nezmiňuje. Nemyslím si, že to Ježíš doopravdy řekl. Spíš je to Lukášův teologický pokus vypořádat se s nepříjemným faktem, že Boží království stále nepřicházelo, když přitom už mělo být tady…
Michal. já to beru z určitého hlediska výkladu, co Ježíš myslel. je docela dobře možné a podle mě pravděpodobné, že Ježíš nemyslel nějaké Boží království podobné pozemským královstvím ale že to byl spíše mystik ve stylu Buddhy a jiných, který měl navíc i sociální talent, vůdčí talent. Je možné, že jeho učení bylo dezinterpretováno. Což se děje běžně.
Martine, nevím: na tom co se nám z Ježíšova učení dochovalo, toho mnoho mystického nevidím. (i když u Marka, Mesianistické tajemství… kdo ví.)
Každopádně se mi to zdá docela jako spekulace. Stejně, pro nás je přece důležité, jestli byl Ježíš Syn Boží, který vstal z mrtvých, a svou mučednickou smrtí na sebe vzal naše hříchy – a nebo zda tohle všechno pravda není. To je oč mi primárně jde.
Jestli vstal skutečně fyzicky z mrtvých o to mi nejde. To je možná důležité pro část křesťanů. Pokud by to nebyla pravda, tak mi to vůbec nevadí. Nějaké následné popisy včetně bible, evangelií atd. mohou být silně zkreslené z mnoha důvodů – např. nedostatečné pochopení, mocenské zájmy, atd.
Někde jsem četl, že Ježíš byl svým způsobem vyšinutý (pozitivně). A církve na vyšinuté netrpí. To jsou do značné míry organizace (mocenské) s pevnou ideologií, zájmy, apod. Kdyby se nyní objevil, tak je pravděpodobné, že by byl církvemi zapřen.
Jde spíše o to, že i přes toto zkreslení má náboženství takový obrovský vliv i když se v organizované formě pokazilo. Asi něco zásadního, původního, od pramene. prosakuje i přes tu strnulou ideologii, organizaci a zneužívání.
protestant:
Přečtěte si to ještě jednou a zjistíte, že ta interpretace neublížila hudebnímu dílu ale provedení hudebního díla.
jack:
To je přesně váš problém. Kritici totiž nerozlišují provedení díla a dílo. Proto používají obojí.
Například v tomto vyjádření není psáno o provedení,ale přímo o díle.
“Těžko říci, které větě tento přístup uškodil nejvíce.” Přístup tedy uškodil přímo hudebnímu dílu. Kritik nenapsal “Těžko říci,kterému PROVEDENÍ věty tento přístup uškodil nejvíce!!!
Takže jak už jsem psal dříve,já ve vašem přístupu rozdíl nevidím a kritikové ho nevidí zrovna tak!!
Už je to naprosto zjevné,že se pouze trapně kroutíte a nedokážete uznat i naprosto zřejmé argumenty.
Mě by teď zajímalo něco jiného. Když tak hudbu detailně rozebíráte,napište nám na čem vůbec svého Bacha posloucháte. Myslím jaký CD či LP přehrávač,jaký zesilovač,jaké reprobedny,jaké signálové kabely,jaké reprokabely,jaké síťové kabely.
Moc by mě to zajímalo,samozřejmě musím počítat s tím,že si můžete (při vaší upřímnosti) cokoliv vymyslet.
A ještě otázku k tématu. Celé to vzniklo z vašeho přirovnání,že víra ve vašeho Boha je jako posluchat hudbu. To jste pořád nevysvětlil. Co má společného skutečnost,že věřím v existenci nadpřirozené bytosti a poslechem hudby??
A ještě jednu otázku. Existuje váš Bůh vně vašeho těla nebo snad je součástí vašeho těla?
Omlouvám se za tolik otázek,ale snažím se vás pochopit a neustále hledám ve vašich vyjádřeních něco logického a k tomu prostě potřebuji odpovědi!!
protestant says:
December 9, 2012 at 9:02 pm
to Jarda:
Stačí se podívat, co se v historii vždy stalo, když lidé začali koketovat s komunismem.
jack:
Stačí se podívat,co se v historii i současnosti vždy stalo,když lidé začali koketovat s náboženstvím!