Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
protestant:
Ježíš nehovořil o rovnosti lidí. A počítal se zištností.
Nepřímo je to vyjádřeno tím, aby se nikdo nepovyšoval na druhé. Jak počítal Ježíš se zištností v Božím království?
Já myslím, že tu nejsme první nebo jediní, kdo vidí mezi ideály Ježíše a komunistů podobnost. Začali s tím třeba v českých zemích už Husité…
Čestmír Berka: Pak je ovšem problematicé, že komunisté jsou dlouhodobě prti církvím a spolu s ČSSD byli priti restitucím. Česká pravice byla pro restituce a šéfové pravicových stran Nečas a Kalousek o sobě prohlašují, že jsou praktikující katolíci. Nemluvím ani o velmi blízkém Klausově spolupracovníkovi Petru Hájkovi s jeho tažením proti. Americká pravice republikáni je silně náboženská – snaha zakázat potraty, podivné výroky jejich představitelů; projevy a jednání Reagana a Bushe; mormon Romney, Tea Party, atd.
… proti potratům…
Česko je ateistická země; tímhle si česká pravice jen škodí….
Aj teológ Tomáš Müntzer (1490-1525) bol taký kresťanský komunista 🙂
http://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_M%C3%BCntzer
Můj názor je, že by církve měli být blíže k levici…a není to tak. To mi na církvích vadí.
bohužel Petr Hájek, Nečas a Kalousek, kteří o sobě tvrdí, že jsou katolíci, nejsou křesťanští komunisté.
To Martix.
Čestmír a Jarda zrejme hovoria o myšlienkových prúdoch v kresťanstve, ktoré vyzdvihujú život v rovnostárskej kresťanskej komúne a nie o marxistickom komunizme. Napokon takéto komunistické ladenie ja v NZ dosť výrazne.
ja=je
Určitě, v Latinské Americe či v na Filipínách i v jiných zemích často křesťasntví tenduje do leva. Ale v Evropě a v Americe převážně do prava (alespož církevního, dominantího hlediska). Jistě existují myšlenkové proudy tendující doleva iv této oblasti, ale jsou v menšině, nemají politicko-církevní vliv.
Medea says:
December 8, 2012 at 3:03 pm
Aj teológ Tomáš Müntzer (1490-1525) bol taký kresťanský komunista
protestant:
Jeho směr se také v reformaci neujal.
Protestant:
Hudební dílo špatným provedením ani špatnou reprodukcí netrpí.
Hudební dílo je dále odlišné od jeho jednotlivých provedení různými interprety.
Myslím,že můžeme vaše blábolení ukončit po tom,co jste napsal tyto dvě věty.
Pokud máte dostatek rozumu,tak pochopíte co jste napsal a pokud nemáte dostatek rozumu pochopit co jste napsal,tak je zbytečné vám něco dál vysvětlovat!!
Pokud s tím nesouhlasíte obraťte se prosím na Ústav hudební vědy University Karlovy
http://musicology.ff.cuni.cz/
protestante, podle tvého postoje je jedno, jestli je 5 000 kč v mé, nebo tvé kapse – hodnota se také přesunem nemění 🙂 .
Médeo napadla Tě už nějaká ta témata, na která bych se mohl u křesťanských filozofů/otců kouknout? Měl bych na to čas a chuť, a nevím jestli jsi to sem už nepsala, a já to nepřehlédl…
mimochodem, i Sobotka a Hasek z Cssd jsou katolíci. Dnes si v podstate nemuzeme zvolit ve vetsich stranach krome Kscm nekatolika.
Já podle toho, kolik je v dané straně věřících, nevolím – to by mě fakt mohlo. Politicky tíhnu k pravici, ale vyloženě mě štve, že v podstatě neexistuje pravicová strana která by se otevřeně nehlásila k tomu, že bude církve brutálně podporovat z veřejných peněz :/ Tohle je šílený.
protestant:
Ani se nedivím, že je to rozčiluje, protože je to absolutní nesmysl.
Komunismus je snaha o vytvoření Božího království svépomocí – pomocí vlastních sil. To je v přímém rozporu s křesťanstvím a s Ježíšovým učením.
Ježíš nehovořil o rovnosti lidí. A počítal se zištností.
Jarda:
Věřící samozřejmě tu podobu musejí popírat. Jak jinak by odůvodnili svůj “boj” proti sociálně spravedlivé společnosti. Ježíš sice nehovořil o rovnosti lidí, ale o tom, že všichni jsou si bratry a sestry. Že v božím království nebude pán a otrok, ale že všichni budou v bratrské lásce žít pospolu. Jestli to není o rovnostářské společnosti, pak nevím, co by věřící vlastně ještě chtěli.
Odpor se nejvíce týká katolické církve, nepochybně především proto, že je nejbohatší. A pak samozřejmě dalších bohatých církví. Chudé církve s tím problém nemají.
Jde o to, že v sociálně spravedlivé společnosti existuje to, co komunisté hlásali – nejsou v ní chudáci, žebráci, vykořisťovaní, ale ani páni! A to je ten hlavní důvod odporu církví proti takové společnosti – protože její představitelé prostě mezi pány patří. Podíváme-li se v minulosti i v současnosti na kritiku katol. církve vůči všelijakým osvobozeneckým hnutím, polit. stran a politiků, vždy jasně vyplývá proč – protože se dopouštějí největšího zločinu, který současná “demokracie” i katol. církev zná. Nejsou to vraždy, mučení …. , ale to, že boháčům sáhnou na majetek! I současná česká katol. církev zařadila mezi hříchy neplacení daní. Za socialismu to tam nebylo.
Jak myslíte, že smýšleli pražský a olomoucký arcibiskup vezoucí se v pozlaceném kočáře, nyní v luxusním autě, hned za císařem pánem, nyní s prezidentem, o chudácích, nyní “obyčejných” občanech, pokorně klečících, no, nyní stojích, kolem cesty, kde projížděli?
Píši o tom v původním příspěvku: Když někde v r. 316 se křesťanství stalo státním náboženstvím a dalších dobrých 1300 let lidé marně čekali na to “Boží Království”, vznikla ta idea, že tu spravedlivou společnost si lidé musejí uspořádat sami. A okamžitě nastal boj, především katolické církve, proti této myšlence. Komunisté, pokud je mi známo, nikdy nehlásali, že chtějí vybudovat nějaké “boží království” na Zemi, ale že místo Božího Království chtějí vybudovat beztřídní společnost, v níž všichni budou žít svobodně, demokraticky si spravovat veřejné věci, nebude v ní pánů ani žebráků a všichni lidi si budou rovni.
Věřící, utvrzovaní kněžími, samozřejmě chápou, že v Božím Království bude beztřídní společnost – alespoň mezi lidmi; jak to bude s Pánem Bohem, Jeho Synem a Jejich Duchem sv., Královnou nebes, anděly, archanděly a zbytkem nebeských kůrů, všemi svatými a světicemi Božími, teologové, pokud je mi známo, neřeší. Mantra, že komunisté chtěli/chtějí (cha, cha, cha) vybudovat “boží království na Zemi” bez Pána Boha, slouží pouze k odvedení pozornosti věřících od podstatných otázek a problémů.
Zde bych ocitoval úryvek z knihy od James Redfield Celestinská proroctví:
Str. 32:
…představ si, že žijete v r. tisíc v tom, čemu říkáme středověk. První věc, které musíte porozumět, je, že realita té doby je definována mocnými hodnostáři katolické církve. Vzhledem ke své pozici mají tito muži velký vliv na myšlení celé populace. A svět, který tito církevní myslitelé popisují, je především duchovní. Tvoří realitu, která umisťuje myšlenku o božím plánu pro lidstvo do samého středu života.
„Vizualizujte si to; jste členem stejné sociální třídy jako váš otec – v podstatě buď zemědělec nebo šlechtic – a víte, že v této třídě vždycky zůstanete. Ale bez ohledu na vaši třídu nebo na práci, kterou děláte, si brzy uvědomíte že vaše společenská pozice je až druhotná vzhledem k duchovní realitě života, jak je definován církví.
Objevíte, že život spočívá v tom, že procházíte duchovní zkouškou. Církev vysvětluje, že Bůh umístil lidstvo do středu svého světa, obklopeného celým Vesmírem, kvůli jedinému účelu: získat nebo ztratit spásu. A v této zkoušce si musíte správně vybrat mezi dvěma protikladnými silami: silou Boží a tajnými pokušeními ďábla.
Ale uvědomte si, že tento zápas nepodstupujete sám. Ve skutečnosti jako pouhý jedinec nejste kvalifikovaný k tomu, abyste sám určil svůj status v tomto ohledu. To je obor mužů církve. Oni jsou od toho, aby interpretovali Bibli a aby vám na každém kroku vaší cesty říkali, zda žijete ve shodě s Bohem nebo zda jste uvízl v sítích Satanových. Pokud se řídíte jejich instrukcemi, jste ujišťován, že bude následovat posmrtná odměna. Ale jestliže nedokážete sledovat kurs, který předpisují, pak je tady exkomunikace a jistě i zavržení.
Je důležité pochopit, že každý aspekt středověkého světa je definovaný s pomocí jiného, vyššího, světa. Každý jev v životě – od náhodné bouře nebo zemětřesení po dobrou úrodu nebo smrt milované osoby – znamená buď vůli Boží, nebo úklady Ďábla. Neexistují pojmy jako počasí, geologické síly, zemědělství nebo nemoc. To všechno přišlo až později. Proto naprosto věříte kněžím. Váš svět, o kterém nepochybujete, je poháněn výhradně duchovními prostředky.
A teď si představte, že tato skutečnost se začíná hroutit.
Středověký pohled na svět, váš pohled na svět, se začíná ve 14. a 15 století rozpadat. Všimnete si, že sami kněží se chovají někdy nesprávně: například tajně porušují své závazky čistoty nebo berou peníze za to, že promíjejí vládním úředníkům porušování zákonů Písma. Tyto nepravosti vyburcují, protože tito kněží o sobě prohlašují, že jsou jediným spojením mezi vámi a Bohem. Že jsou jedinými vykladači Písma, jedinými, kdo mohou rozhodnout o vašem spasení.
Najednou se ocitáte uprostřed otevřené vzpoury. Utvářejí se nové církve, založené na tvrzení, že každá osoba by měla mít přístup k Bibli osobně a vykládat si ji podle přání, bez prostředníků.
Kněžstvo začíná prohrávat, přímo před očima ztrácí svoji důvěryhodnost. V důsledku toho se musíte ptát po smyslu celého světa. Všeobecná shoda myšlení o přírodě, vesmíru a přirozenosti člověka, založená na církevním pojetí se hroutí – a ponechává vás i všechny ostatní lidi západní kultury ve velice nejistém světě.
Zvykl jste si, že ve vašem životě existuje nějaká autorita, která pro vás definuje skutečnost, a bez tohoto vnějšího vedení se cítíte zmatený a ztracený. Pokud se církev mýlila v popisu reality a ve zdůvodnění lidské existence, tak kde je potom pravda?
Lidé ztratili svoji jistotu o vesmíru ovládaném Bohem, a proto také jistotu o podstatě Boha samotného.
———————————–
No, a začali usilovat o vybudování své, lidské společnosti. Definovali svoji, lidskou, spravedlnost a své, lidské postupy, jak ji dosáhnout. A třebaže nejsou, oproti Pánu Bohu, Všemohoucí a Vševědoucí, nakonec, přes všechny peripetie, se jim podařilo v zemích, kde náboženství bylo zatlačeno do pozice soukromého názoru, vybudovat společnost pro lidi příznivější než byla ta křesťanská středověká, samozřejmě ne dokonalou, božskou.
To se samozřejmě církvi, především tedy hierarchům kteří ztratili své velmocenské postavení, nemůže líbit a proto se všemi prostředky snaží ty sociální a rovnostářské myšlenky a ideály potlačit.
Nic nového; Čteme-li NZ pozorně a snažíme-li se vžít do tehdejší doby, vidíme plasticky, že Ježíš byl především sociální reformátor a na základě těchto myšlenek usiloval i o reformu (židovského) Zákona. Čímž samozřejmě podkopával autoritu tehdejších vládnoucích náboženských elit. Což později dělali i středověcí i pozdější i současní reformátoři církve, a co dělali – pozor – i kritici bolševického režimu v Rusku a kritici KSČ u nás, kteří usilovali o to, aby ideály – kdysi křesťanství, později sociálně spravedlivé společnosti, se vskutku začaly uplatňovat.
Jak jsem psal výše, způsobilo by to ztrátu exkluzivity jak pro politiky tak i pro hierarchy. A proto najednou vidíme tu stále těsnější spolupráci obou složek. Kard. Duka si velice rozumí s Klausem, který kdysi přirovnal církev ke spolku zahrádkářů, ale nyní se vzájemně podpírají. Všichni politici se okázale představují jako věřící, církvím vrátí komunisty “ukradený” majetek, i církvím, které vznikly po r. 90, a církve se přimluví u Pána Boha, aby takovým uznalým a zbožným politikům žehnal.
V této souvislosti bych vzpomněl jeden příklad – a pak už skončím:
Církev katolická zcela oprávněně a odůvodněně neměla ráda komunisty. Ale když v r. 1973 gen. Pinochet udělal v Chile protistátní puč a zavraždil legálně zvoleného prezidenta, získal podporu i u katolické církve. Vždyť přece bojoval proti “komunismu”. To, že během tří let bylo Chile zavražděno 10x více lidí než za 10 let “komunistické hrůzovlády“ u nás, to, že se tam političtí odpůrci neposílali do dolů, ale rovnou z vrtulníků házeli do moře, to, že tam byl zavražděn nositel Nobelovy ceny míru Pablo Neruda, že byl zavražděn lidový zpěvák, něco jako náš Matuška, Victor Jara, to že asi 2500 lidí zmizelo beze stopy a jejich osud zůstal neobjasněn a další zločiny, nijak nezměnilo vztah katol. církve ke gen. Pinochetovi, věrnému katolíkovi, který mohl pokorně přistupovat ke svátostem a jemuž katol. církev odsloužila pohřeb se všemi poctami.
A prostí věřící, kteří diskutují i zde, ale hlavně na katolických webech jsou vedeni k tomu, aby nepřemýšleli, ale pokorně naslouchali svým pastýřům.
Nedaří se mně vložit komentář; že by byl moc dlouhý?
Jardo spadlo to do spamu, právě jsem to obnovil; je to OK?