Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
protestant:
Je pravda, že ve školce by vám ty vaše nesmysly zbaštili…. 🙂
jack:
A proč také ne,když mají své logické odůvodnění!
Horší je to s neodůvodněnými nesmysly věřících! 🙂
Ad jack: Nevidím důvod, proč by některé druhy poznání měly být 100% konzistentní s platnými (zatím) vědeckými teoriemi . Věda toho mnoho neví. Podle mě je možné tyhle věci nahlédnout. Ale možná k tomu nemá dispozice každý. Tyhle spory stejně nikam nevedou. My nepřesvědčíme vás a vy nepřesvědčíte nás. A třeba zkuste přesvědčit Grygara nebo Hořejšího, světově respektované vědce.
martiXXX says:
December 6, 2012 at 3:44 pm
Máte silný důkaz, že neexistuje něco vyššího (bez ohledu na to zda si to někdo myslí a někdo ne)?
jack:
Nemáme žádný silný důkaz,že neexistuje něco vyššího. Tedy nemáme žádný důkaz,že v tomto směru známe absolutní pravdu.
ALE máme silný důkaz toho,že neexistuje žádný důvod se domnívat,že by mělo existovat něco vyššího!!
Rozumíte tomu rozdílu???
jack:
Proto je každá hudební osnova přiřazena konkrétnímu hudebnímu nástroji.
Možná že právě v konkrétním přiřazení toho co má hrát konkrétní hudební nástroj je velikost hudebního skladatele a “velikost” hudebního díla. Ale váš názor celkem chápu,kdybych posluchal hudbu na mobilu,tak bych asi blábolil stejně!
protestant:
protože nejste schopen pochopit, že hudební dílo a provedení hudebního díla není totéž, proto tak blábolíte.
Stejně tak blábolíte o mém poslouchání hudby na mobilu, přesto že nic takového zde nepadlo. Děláte nelogické závěry… 🙂
jack: žádný důvod? možná existuje citlivost některých lidí na svět; nemusí být vědecky konzistentní, protože tady mluvíme o CELKU. Aby věda pochopila celek, tak by např. musela vysvětli každou nanosekundu vývoje vesmíru; každou nanosekundu života lidí. Vše je energie a musela se tedy z počátečních podmínek nějak vyvíjet. Proč se vyvíjela zrovna tak, že tady nyní existuje třeba tato www. stránka? Je to spíše analogové komplexní poznání všeho, kde je nutné najednou vycítit podstatu skoro nekonečna detailů a ne spíše digitální poznání vědy na svém omezeném a často ani ne interdisciplinárním písečku. Prostě věda ví hodně o málu a náboženství tuší něco o všem.
protestant:
Tak dokažte že nejste a že dokážete rozlišovat mezi kvalitou hudební reprodukce, kvalitou hudebního provedení, a kvalitou hudby. 🙂
jack:
To myslíte vážně? Mám se bavit o takových věcech s člověkem,který tvrdí,že je úplně jedno jestli jdu na živý koncert Bacha nebo si ho poslechnu z mobilu?
Prostě věda ví hodně o málu a náboženství tuší něco o všem.
A co tusilo nabozenstvi pred 800 sty lety. Clovece ach jo.
jack:
To myslíte vážně? Mám se bavit o takových věcech s člověkem,který tvrdí,že je úplně jedno jestli jdu na živý koncert Bacha nebo si ho poslechnu z mobilu?
protestant:
Na živý koncert Bacha nemůžete jít. Bach je již 262 let mrtvý. Zkuste to lépe.
Aniryba? co tušilo přes 800 lety? Moje pojetí náboženství je individuální přístup; řekněme přístup jednotlivých mystiků – Buddha,Krishnamurti, Mistr Eckhart, Jakub Böhme….a ne masové organizace, které původní ideu pokřivují a často ničí. Vytáhnete pálení čarodějnic? To nemá s náboženstvím jak ho chápu já nic společného. To je stejný nesmysl jako říci, že všichni ateisti jsou hromadní vrazi, protože khmerská Kambodža pod Pol Potem byl nejatestičtější stát světa
martiXXX says:
December 6, 2012 at 4:20 pm
A třeba zkuste přesvědčit Grygara nebo Hořejšího, světově respektované vědce.
jack:
Kolikrát to ještě musím napsat. Já nepotřebuji nikoho o ničem přesvědčovat,protože nic netvrdím. Já pouze říkám,že pohajdám o existenci nadpřirozených bytostí nevěřím,protože zatím nikdo nedoložil pravdivost ani pravděpodobnost těchto pohádek!!
Rozumíte tomu?
protestant says:
December 6, 2012 at 4:39 pm
jack:
To myslíte vážně? Mám se bavit o takových věcech s člověkem,který tvrdí,že je úplně jedno jestli jdu na živý koncert Bacha nebo si ho poslechnu z mobilu?
protestant:
Tohle jsem netvrdil. Tvrdím pouze, že ani reprodukce z mobilu Bachovým dílům neublíží. Žádný druh interpretace jim neublíží. Ta díla totiž nejsou závislé na té interpretaci ani na druhu reprodukce.
Jack – taky nikoho nemusím přesvědčovat. Moje tušení je silné. Co máte furt s tím, že máte opravdu? Nemáte. Máte v ruce jen omezené “argumenty”, které mohou být za 500 let vykládané jako primitivní středověký přístup
Já bych měl ještě zásadní příspěvek ke komunismu a křesťanství. Panenka Maria, Svatý kopeček a Lenin. jak se to rýmuje? Úžasné ! Naprosto, naprosto geniální !
Wolker: Svatý Kopeček
Žlutavý kostel vlá na hoře zelené,
to je korouhev této krajiny tiché a svěcené,
to je Svatý Kopeček u Olomouce, místo pro poutníky a výletníky,
osada dodávající dělníky továrně Kosmos a továrně na hřebíky,
panna Maria se zde zjevila a stále zjevuje se
babičkám s nůšemi a dětem na chrastí v lese,
zde jsou mé prázdniny od narození až do let dvaceti
v borových pasekách a lískovém houšti dobře zasety,
a já jsem procesí dychtivé božího slova,
přicházím z daleké Prahy a rodného Prostějova,
dospělý chlapec, student a socialista,
věřící v sebe, železné vynálezy a dobrého Ježíše Krista,
dubnové stromy, silnice bílá a přec smutného něco tu je,
jdu navštívit babičku chorou a dědečka, který ji ošetřuje.
Zvonek na konci chodby na drátě železném,
chodba, vonící každý rok stejně břidlicovým kamenem,
sednička malá, za okny celý les sedí v květináči,
zmodralé ruce a šedivé vlasy na smutné posteli pláčí.
Když jsem jak děcko byl nemocný, tož jste mi, babičko, pomeranče nosívala,
až dětská nemoc se nakonec jak dřevěná hračka rozlámala,
já bych vám také rád něco přinesl, však vy už si hrát nemůžete,
svačinu u stolu pojídám, za okny třešně kvete,
o svém životě vám vykládám s velikou silou a nadějí,
mysle, že mladá slova jak teplý čaj srdce vám zahřejí,
já zdravý jsem ještě a myslím, že smrt je jen nemoc jak ostatní nemoci,
chtěl bych vám rukama svýma od všeho bolestného pomoci,
ale vaše oči – dvě černé nitky, a na nich tělo jak těžká rána vizi,
stále jen říkají: něco jiného my – a něco jiného ty jsi!
Náhle se ocitám v lese, pátá hodina na věži daleké bije,
oči na kolenou přijímají známé věci a v prsou slavnostně mi je,
soustřeďuji se jak kamének spadlý do studánky uprostřed lesa,
ulice, komíny, tramvaje, noviny, sklepníci vstoupili na nebesa,
dnes budou z nich hvězdy a do snů budou mi svítit,
na této cestě jsem kdysi moh’ otakárka feniklového chytit –
– a to nejsou cesty, – to jsou truhlice plné bohatství všeho,
kdykoli tudy jsem šel, zůstal tu kousíček srdce,
teď všechno mi vracejí s úrokem dnešního odpoledne,
celý můj život jak květina se mi před očima zvedne,
jak generál o velké přehlídce přehlížím řady minulých let,
generál s praporem lásky k večeru sní, že dobude svět.
Vida, tu Karel Šnajdr, můj prastarý kamarád ve skutečnosti stojí,
dnes, jako vždy, rámec našemu přátelství dělá sekera, trakař, pařezy a trochu chvojí,
ač vyrostl na siláka, přec vítáme se, jak sluší na kluky,
u sedláka sloužil, pak u dráhy našel si místo a ztratil je v době výluky,
příběhy ze svého života mezi ranami sekerou si podáváme jako kus společného chleba,
mlátiti do pařezů je práce bohumilá a jest jí zvláště třeba,
– při tom si vzpomínám, na co bych zapomněl, dík krásné pohodě,
na otylého učitele, jemuž sloužím za zlý příklad ve škole a v hospodě,
na cukrlátkové dámy v hedvábných kornoutech s pohledy veřejně dobročinnými,
nejvíce můj široký klobouk vzbudil mravního odporu mezi nimi;
každý člověk, když už byl mlád, měl staré své nepřátele,
dnes však sekerou vyvrátíme i rány na svém těle.
Po práci hladoví na vlastních slovech si pochutnáváme,
království naše je z tohoto světa, který tu máme,
pokorným řemeslníčkům dobrou zeměkouli do rukou vložili,
osázíme ji stromy, domečky, láskou a automobily,
bída je široké moře a chudi hledají přístavy,
slunce je divoký revolucionář, den zboří a přes noc jej znovu vystaví,
my máme raději červené panenky než staré, chamtivé vdovy,
vyprávíme si o velikém Rusku a statečném Leninovi,
myšlenky naše jsou zelené a vysoké jako stromy v lese,
dnes, zrovna tak jako za mlada, na vršky jejich šplháme se,
žádná víra není laciná, kterou jsi šťastný a laskavý,
z polínek u krmen dítě pro maminku zázračný zámek vystaví,
my nejsme rozumní, kdo by byl rozumný ze všech nejvíce,
nedal by šesták stařence, žebrající na konci města u nemocnice,
a nemoc nechodí jen po lidech, ale i po horách a po celém světě,
na modré pasece my chlapci se shodli, že, světe, uzdravíme tě.
Po sedmé hodině půjdu jak jindy pod okno zapískat,
z města už vrátil se Bohuš Tureček, můj druhý kamarád,
v malé jizbě na teplých kamnech, mezi stolem a kalendáři,
paňmáma pro syna jediného pokojnou večeři vaří,
se mnou sem vstoupili dva její mrtví synové, zabití ve válce,
příliš mnohokrát mě viděla s nimi na kopci, v lese a na skalce,
ale její bolest je prostá a statečná jak obrázek panny Marie,
tobě, matko, nikdo nezabil syna, i když jiným jej zabije,
mrtví tu zůstanou, až odejdeme do vsi my chlapci živí a sytí,
abyste mohla i je, paňmámo, u tichého stolu dobře pohostiti.
Náves jak pavouk se do noci spouští, níže a níže padá,
lošovská silnice je pro ospalý měsíc a neospalé chlapce hlavní promenáda,
zde je Franta, Josef, Janek a Eman, nad ostatní vynikající kolohnát,
každý mě poznal, každý mi podává ruku, každý mě ještě má rád,
jsme vojáci výbojné země a tento svět je náš král,
společný prapor jak kvetoucí jabloň se večerem nad návsi rozevlál,
jsem ve vašem kruhu a je mi dobře, jako bych soustem ve vašich ústech byl,
jsem žvýkán a ssán, pronikám do vaší krve a do vašich žil,
už nejsem já, už nejste vy, jsme jediný život s rukami dvaceti,
jsme vlající fábor s radostmi a bolestmi ve spleti,
jsme modrooký dělník a denně se chodíme modlit do fabriky v Marientalu,
jsme ocelový drvař a líc máme tvrdou jak skálu,
jsme ubledlý Bertin, knihař, který se oženil před dvěma měsíci,
jsme osmahlý čeledín se sluncem na polích klečící,
jsme pokorný krejčí, který šije ještě pokornější šaty,
jsme raněný voják na dovolené s rukou pohřbenou do rakve z bílé vaty,
jsme prašpatný právník, který však přece ve III. semestru udělal státnici,
jsme, kteří jsme: chlapci na lošovské silnici.
Podél silnice rostou domky jak hříbky a jeden z nich je hospoda,
při nedělní zábavě mnohdy tu milenec soupeře pro děvče pobodá,
kumpáni dle zvyku dědiny k deváté hodině jdou sem,
dnes je tu rozšafno, kouř z dýmek nad stoly trůni jak Bůh otec s šedivým vousem.
u stolu učitel, četník, poštmistr, výbor Sokola a ostatní zdejší hodnostáři,
nad sklenicí piva každý důležitě zachází se svou tváří;
mnoho se změnilo, -nové věci jsou chladnější těch, jež jsme jak děti znali,
vyhlášky poutí u Svatého Jana plakáty Volné Myšlenky vystřídaly,
celá stráň lesa pod naším je vykácena dolů až k potoku,
sotva vidíme, že malými stromky jí osázeli rány na boku,
sklenice piva je žlutou tečkou na konci tohoto dne, tečkou zítřka však není,
s tím, s čím se nejvíce loučíváme, jsme nejméně rozloučeni.
Housle jsou pták o čtyřech křídlech, jenž nejraději zpívá za šera,
Bohuš a Josef mi jej do rukou vložili až na konci tohoto večera,
my jediní zůstali na zamlklé návsi z celého světa.
Housle jsou pták o čtyřech křídlech, proto jej pouštím, an vzlétá
allegro agitato:
– děti a lesy hrají si na vojáky a krvácejí zelenými ranami –
capricioso pizzicato:
– kouříme tajně v houšti cigaretu a živíme se ukradenými hruškami –
andante amoroso:
– dva milenci na pasece topí se v hořící rose –
di marcia funebre:
– septimán ozdoben dekadentními neřestmi jak kroužkem černoch v nose –
ad libitum:
– to jsem já, který tu o sobě hraji a kterého poslouchá svět, na každou strunu připadá 5 mých minulých let.
Sednice v prvním poschodí jako zvon houpe se na modré věži noci,
uchystali mi bílou postel, chléb a petrolejovou lampičku s čarovnou mocí,
tři okna sedí v lipových haluzích jako tři pohádkové květy,
na nebi hvězdy nebeské a na zemi lidské jsou rozesety,
já jsem ve zvonu srdcem a biji do jeho stěn,
aby každý věřící to slyšel a byl z toho potěšen,
tato krása je příliš těžká pro člověka jediného,
moji přátelé jdou za hlasem zvonu okusit se mnou štěstí všeho,
ale i pro nás je příliš veliké a těžké toto štěstí,
dej, Bože, ať všichni lidé jsou naši přátelé, ať přijdou a pomohou nám je nésti,
aby nám nespadlo, nerozbilo se a neporanilo této spící dědiny,
člověk by umřel už tím, že zůstal by na světě jediný.
Dříve než usneme, na svou milou si vzpomeneme,
i do snu si její obrázek v očích poneseme,
neboť ona ví, co je to láska a bolest, my od ní se to dověděli,
bolest je života půl a láska je život celý,
pro ni a pro nás všechny se navzájem zaslíbíme,
pro ni a pro nás a pro všechny svět jediný postavíme.
Svatý Kopečku, kosteli vlající na hoře zelené,
korouhvi této krajiny tiché a svěcené,
spravedlivou sílu, dětské oči a jazyky ohnivé dej nám všem,
ať to, v co věříme dnes, též zítra provedem!
protestant:
protože nejste schopen pochopit, že hudební dílo a provedení hudebního díla není totéž, proto tak blábolíte.
Stejně tak blábolíte o mém poslouchání hudby na mobilu, přesto že nic takového zde nepadlo. Děláte nelogické závěry… 🙂
jack:
Reaguji na váš názor,že i z mobilu slyšíte všechny tóny hudebního díla!
A já jsem nikdy nediskutoval o hudebním díle,já od začátku diskutuji o POSLECHU hudebních děl. Nemohu za to,že nedokážete udržet téma!!
martiXXX:
Je to spíše analogové komplexní poznání všeho, kde je nutné najednou vycítit podstatu skoro nekonečna detailů a ne spíše digitální poznání vědy na svém omezeném a často ani ne interdisciplinárním písečku.
martiXXX:
Moje pojetí náboženství je individuální přístup; řekněme přístup jednotlivých mystiků…
S.V.H.:
Jaké konkrétní “analogové komplexní poznání všeho” je výsledkem Vašeho pojetí náboženství?
S.V.H. – užívám příměrů, pokud to nedokážete pochopit z toho co jsem napsal výše, tak vám nic nepomůže. Tyhle věci nejdou zcela popsat slovy, protože slova jsou nedokonalá. Asi tak. Howgh
Vytáhnete pálení čarodějnic?
Ne. Vytahnu obycejny myti rukou mydlem. Na nic podobnyho by zadnej z tech vasich myslitelu asi neprisel. Vas individualni pristup k otazkam neceho vyssiho vas nejspise chrani pred zneuzitim nejakou sektou, ale i tak v nekterych otazkach zacinate od odpovedi.
martiXXX says:
December 6, 2012 at 4:30 pm
Prostě věda ví hodně o málu a náboženství tuší něco o všem.
jack:
Kdyby existovalo jedno jediné náboženství,tak by to sice pořád nic nedokazovalo,ale dalo by se nad tím popřemýšlet,ale co chcete vyvodit ze skutečnosti,že existují desítky a možná stovky náboženských názorů,které má to správné tušení o všem?? Když tedy použiji vaše slova!!
Když neexistuje pro žádný náboženský názor ani logické odůvodnění,tak nemůžeme u těchto názorů ani vyhodnotit správnost jednoho a vyloučit ostatní!
K čemu nám tedy tyto názory jsou? Jsou nám k ničemu,protože to jsou v podstatě všechno nevyvratitelné hypotézy,které jsou už z definice bezcenné!!
aniryba – nikde nezpochybňuju význam vědy jako nástroje. Nástroje se používaly v celé historii lidstva Náboženské pyramidy a katedrály se taky nevybudovali bez nástrojů. A nástroje se zdokonalují. Naše poznání taky.
jack: furt se točíme v kruhu. Několikrát jsem psal, že náboženské organizace jsou často pokřivené, je to prostě lidská organizace, Z něčeho vychází a pak se zvrhne. Skutečné náboženství je individuální věc. Podle mě.