Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
Jarda, môžete sa s nami podeliť o svoju dekonverziu 🙂 ale možno, by bolo lepšie to napísať pod tento článok: http://www.i-ateismus.cz/2012/05/karlova-dekonverze/
aby sme tu Michalovi nehromadili off topic komentáre.
colombo: pohyboval 😉 ale mě ty neustále omílané řeči, stále dokola totéž, přestanou za chvíli bavit. mluvit s věřícími je jako mluvit do dubu, chvíli je to fajn, člověk si utřídí argumentaci, ale pak je to nuda, protože z dubu nevychází, krom chroustání tesaříků, nic zajímavého.
a teď jsem nějak pocítil potřebu komunikovat s michalem 😉 tenhle blog čtu pravidelně a poslední příspěvek mě trochu zklamal. osobní úvaha je dobrá, ale futrovat ji empirickými poznatky také není špatné. dialogu s věřícími to evidentně neublíží, ale těm, kdo doopravdy hledají, by to mohlo více pomoci než další flejm s protestantem a jemu podobnými.
Ianvs, každopádně děkuji za kritiku 🙂
Ale podle mého názoru ten článek až tak dojmologie není. Ty argumenty jsou tam celkem jasné
http://www.i-ateismus.cz/2012/11/spiritualni-zazitky/comment-page-12/#comment-43081
a ten závěr z nich IMHO taky plyne. No a co se týká toho Tvého večerního příspěvku
http://www.i-ateismus.cz/2012/11/spiritualni-zazitky/comment-page-14/#comment-43136
tak samozřejmě fajn, uvést jsem to tam mohl (jen bych si to musel přečíst, protože o tom mnoho nevím), ale co se týká samotné argumentace, tak ses vlastně omezil na Humovu břitvu. To je fajn pro nás, ale myslíš že to bude jakkoliv přesvědčivé pro věřící? Pro ně je naopak vysvětlení kontaktem s Bohem naprosto přirozené, a kontakt s Kristem pro ně není žádný zázrak, ale věc kterou oni každý den zažívají – každý z nich. (resp., věří že ho zažívají, a nebo ještě spíš, vyznávají že věří že ho zažívají 🙂 )
Tedy, když ty s Humem axiomaticky položíš, že “sebeklam je pravděpodobnější než zázrak”, tak tomu se můžou tak leda zasmát. Nemluví o zázracích ale o kontaktu s Kristem, a věří že se jim to děje denně, takže není důvod proč by měl být sebeklam pravděpodobnější.
Prostě abys tohle mohl říct, tak už musíš mít předporozumění, že Bůh s lidmi nekomunikuje. A tím pádem je Humova břitva jasnou argumentací kruhem. Dokazuje to, z čeho vychází. Já ji samozřejmě podepisuji, tj. jasné, ale nemyslím že by to byl v našem případě (!) korektní argument.
Jarda:
Můžeš tedy stručně a srozumitelně popsat, co tě přivedlo k víře? Konkrétně křesťanské? Proč jsi nezvolil islám, budhismus ….
protestant:
To nedokážu popsat. Neexistuje jeden, či omezená množina dějů, zážitků či argumentů, které by mne k víře přivedly.
To co dovedeme přesně popsat je jen útržek z naší celkové zkušenosti. jen to úplně nejpovrchnější. Sami tvrdíte, že intuice může být pravdivá. Odmítám jakákoliv kategorická tvrzení, že neexistuje propojenost světa nebo jakési vědomí za vědomím, atd.
Protestante,
tady http://www.i-ateismus.cz/gotoid.php?id=43050
jste napsal, že “já mám za sebou ateistickou etapu možná delší, než je celý život Michala. Tedy vím přesně o čem mluví. Znám přesně všechny vaše argumenty a myšlenky. Vším tím jsem prošel.”
Mohl byste to nějak kvantifikovat, alespoň přibližně? Jak dlouho jste věřícím, resp. jak dlouho jste byl ateistou?
to neruda:
Ateistou jsem byl zhruba 35 let. je to ale velmi zhruba, protože hranice mezi mým ateismem a vírou není nijak ostrá. Věřícím jsem zase velmi zhruba 15 let.
Petře, pokud jste ateista s jiným slovníkem, proč se označujete za panteistu? Jak sám píšete, neznám ten konkrétní druh panteismu co vyznáváte, ale přijde mi to spíš takové matení.
Na druhou stranu pro otevřenější slovník a určitou empatii jsem i já. Bez toho ty věřící prostě nepoznáme. Už jsem se o tom párkrát pokoušel a připadal jsem si jak vědec stříkající umělé feromony k přivábení hmyzu 🙂
Možná poznají, že ty feromony jsou umělé… 🙂
Protestante,
děkuji.
Přemýšlím o Vašich slovech o délce Vaší ateistické etapy a o tom, že znáte přesně všechny naše argumenty a myšlenky, protože za své ateistické období jste vším tím prošel. Mně bude za dva měsíce 50 a moje ateistická etapa stále trvá, takže jsem ateistou déle, než jste jím byl Vy. Ale teď úplně přesně nevím, co z to vyvodit.
Co se týče světonázorových věcí, tak všechny argumenty selhávají. Jsou neadekvátní a vždy poplatné určitému kontextu. Nejsou absolutní.
Michal: “Prostě abys tohle mohl říct, tak už musíš mít předporozumění, že Bůh s lidmi nekomunikuje. A tím pádem je Humova břitva jasnou argumentací kruhem. Dokazuje to, z čeho vychází.”
Súhlasím, Humova britva poskytuje dobrý návod, ako pristupovať ku zázrakom, pre skeptikov a ateistov, ale pre veriaceho, ktorý bežne vychádza z predpokladu, že v našom svete aktívne pôsobia nadprirodzené entity nebude v otázkach jeho viery Humova britva presvedčivá. Preto sa mi zdá vhodnejšie pri debate s veriacim to, čo spomína v článku Michal, vyzvať veriaceho, aby podložil svoje “stretnutia” s nadprirodzenou entitou faktami, ktoré sú ťažko vysvetliteľné zo súčasného naturalistického hľadiska. No a keď fakty nie sú k dispozícii, tak potom debata končí konštatovaním, že vlastne veriaci nemá, žiadne objektívne kritérium na základe, ktorého by sa dali odlíšiť jeho strety s “nadprirodzenom” od úplne profánnych psychologických a neurologických javov.
Něco pro studium: http://www.osel.cz/index.php?clanek=4416
Mmm, lenže pri “stretnutiach” s Kristom počas eucharistie, veriaci (obvykle) ani neočakáva nejaké explicitné zázraky, tu sa skôr jedná o získavanie bodov pre spásu 🙂 teda tu sa nedá uplatniť Michalova námietka.
neruda says:
November 28, 2012 at 11:14 am
Protestante,
děkuji.
Přemýšlím o Vašich slovech o délce Vaší ateistické etapy a o tom, že znáte přesně všechny naše argumenty a myšlenky, protože za své ateistické období jste vším tím prošel. Mně bude za dva měsíce 50 a moje ateistická etapa stále trvá, takže jsem ateistou déle, než jste jím byl Vy. Ale teď úplně přesně nevím, co z to vyvodit.
protestant:
Jediné, co z toho můžete vyvodit, že znáte jen jednu stranu uměle vytvořené barikády. Takže vím, že na obou stranách jsou dobří lidé.
Já měl 50 před třemi roky.
vypadla mi věta :” já znám obě strany”..
pro Michala:
My všichni jsme se setkali a setkáváme se Vzkříšeným. Pro někoho je Kristus přítomen v bohoslužbě, ve Slovu a ve svátostech, jako cesta a pravda. Někdo další dodá: Ale co život? Ano, také uprostřed životních zápasů, uprostřed všedního dne je Kristus jako ten, kdo mi dává naději; naději pro každou obyčejnou činnost, pro dny a noci, kdy jsou sítě prázdné, nic se nedaří a člověk by nejraději všeho nechal, protože výsledek je žalostný. Pro všechny ty velké i malé krize, kdy člověk musí znovu říci své ano, musí znovu svést zápas o svou víru, navzdory únavě a neúspěchům, navzdory všednosti i nudě, navzdory všemu, co ohrožuje víru v jejích samotných základech. A někdo jiný připomene, že Kristus je přece s námi i v každičkém z bratří nejmenších – můžeme ho spatřit v natažené ruce žebrajícího bezdomovce, v odevzdaném pohledu nemocné babičky na LDNce nebo ve smutných očích týraného dítěte; i tam je s námi, jako ten, kdo je odkázán na naše milosrdenství a naši pomoc.
Každé svědectví o Kristově přítomnosti je jiné – ale každé je autentické, každé je pravdivé! Každý
z nás může a má vypovídat právě svou životní cestou a svou jedinečností něco nového a pravdivého o
Bohu a jeho nevyčerpatelném tajemství. Jak s touto vzácnou příležitostí, která nám byla dána,
naložíme, je už na nás.
http://web.etf.cuni.cz/ETF-231-version1-MaresVelikonoce2012.pdf
V každej cítiacej bytosti je Budha! Aj pes má budhovskú podstatu.
😉
Ianvs: protestanta už nějakou dobu ignoruju. Ale zase… setkávají se tu zajímaví lidé. Medea má zjevně silné matematické vzdělání, semtam se tu pohyboval i astrofyzik (kde je mu konec?) Teď vy, chemik (zajímalo by mě, jak se chemik dostane k jazyku? A co ten Bohemismus či jak vlastně je?). Vzhledem k tomu, že všechno to jsou lidi s hlubším vzděláním a zkušenostmi v mě příbuzným oborům, už jen ten ždibec náhledu a myšlení, které se tu projeví, za to stojí.
Je možné zkoumat něco skutečně správně z pohledu toho něčeho samého? Svět je celek. Pouze náš mozek ho rozděluje na já versus svět; na já versus moje myšlení. Mozek se vždy rozdělí na dvě části na já, které přemýšlí o něčem. Ale to o čem se přemýšlí je druhá část mozku. Nic jiného to být nemůže. Vnější svět musí být zpracován přes náš mozek. Já je nevědomá nahromaděná zkušenost včetně třeba aktuální indispozice, nastavení atd., druhá část je pouze v danou chvíli vědomá záležitost, jakoby vytlačená z nevědomí. Ale je to jeden mozek, jeden svět