Tvrzení o různých formách kontaktu s Kristem či Duchem Svatým jsou mezi křesťany evergreenem. Používají je v několika kontextech: ujišťují se navzájem, a dost možná že i sami sebe, že jejich víra je pravá; prokazují tím pravost své víry navenek; posilují tím sobě i navzájem své prožívání křesťanského společenství – totiž těch, kteří jsou v kontaktu s Duchem Svatým, či s Kristem.
Dva příklady:
William Lane Craig v debatě s Michaelem Tooleym řekl:
A konečně šestý argument. Bůh se může nechat bezprostředně poznat a zažít. Toto není ani tak argument ve prospěch Boží existence; je to spíš tvrzení, že vy sami můžete poznat, že Bůh existuje, zcela stranou od argumentů, jednoduše tím, že ho bezprostředně zažijete.
Podobně David Černý v diskuzi s Tomášem Hříbkem, které jsem se účastnil, krátce po začátku podotkl, že my ateisté pomíjíme osobní zkušenost Boha, která pro toho daného člověka Boží existenci prokazuje.
Jako člověk, který hledá pravdu, a kterému na pravdě záleží, ať je jakákoliv, tato tvrzení nemohu ignorovat. Pojďme společně celou záležitost promyslet.
***
Uvažme následující fakta:
1) religiozní prožitky a zážitky mají členové snad všech náboženství, nevyjímaje Buddhisty, kteří ani nemají boha, nebo např. domorodce v pralese s jejich přírodními božstvy. Kenneth W. Daniels v knize Why I Believed dokonce napsal, že ty samé prožitky, které mu v době víry “prokazovaly” její pravost, si umí navodit i dnes, kdy je ateista. Hádám, že to nebude až tak výjimečné.
2) lidské prožívání a vnímání je až do extrémní míry ovlivnitelné a změnitelné chemickými látkami (protože mozek sám pracuje na chemickém principu). Tyto látky mohou být jak externě podané (přírodní nebo umělé drogy, alkohol), a nebo, a to je pro nás klíčové, si je může mozek produkovat sám (a také tak nonstop činí).
3) meditace, půst, hromadné prožívání rituálů, zvlášť se spirituálním podtextem (prožitky na shromážděních (nejen) letničních či evangelikálních církví, stavy tranzu při rituálních tancích domorodých kmenů, vedených šamany, atd.), může navodit změněné stavy vědomí.
4) dále uvažme, že o svých osobních citech a pocitech je extrémně snadné říkat polopravdu, či úplně klamat, protože neexistuje možnost ověření.
5) člověk může dokonce snadno oklamat sám sebe. Postupem času může přesvědčit sám sebe, že zažil něco trochu jiného, než co skutečně zažil, že cítil něco trochu jiného než cítil, jiného, hlubšího, atd. O to snazší a upřímnější je pak tvrdit totéž i svému okolí.
6) věřící mají zcela zjevnou MOTIVACI, aby spirituální kontakty vyznávali. Například:
6.1) chtějí zapadnout mezi své. V okamžiku, kdy ostatní vyznávají, že se jich dotýká Duch Svatý, je jejich zřejmým zájmem, aby to nebyli oni, kdo musí říct “mě se ale nedotýká, já nic necítím”. Stačí přitom tak málo: stačí interpretovat svůj příjemný pocit např. při impozantní mši v kostele, působivé varhanní hudbě, působivém kázání kněze, čtení silné pasáže v Bibli, jako dotek Ducha Svatého. Stačí “si říct”, že tomu budu věřit.
6.2) může se to zdát jako účinný způsob jak odpálkovávat nepříjemné otázky.
“Já jsem s Bohem v kontaktu, cítím jeho dotek, tak co mi budeš vykládat, že neexistuje…”
7) věřící jsou jen zřídka kdy ochotni mluvit o tom, co skutečně cítí. V čem jejich zážitky spočívají. Tvrdí, že jejich zážitky jsou nepopsatelné. Často používají argumenty jako “copak ty jsi schopen vysvětlit, co znamená být zamilován, člověku, který zamilován nebyl?” Myslím, že toto je docela důležitá věc, a proto se u ní zastavme. Ovšemže je možné naše duševní prožitky popsat někomu, kdo je nezažil.
Například u lásky lze dotyčnému snadno vysvětlit, že jde o hluboký cit k člověku opačného (někdy i stejného) pohlaví. Jste šťastní, když s milovanou osobou jste, toužíte s ní být, když s ní zrovna nejste. Musíte na ni stále myslet, myšlenky na ni vyplňují značnou část vaší pozornosti. Mnohdy se nemůžete soustředit na nic jiného. Pokud s milovanou osobou zrovna nejste, uzavíráte se do sebe, a věnujete se právě myšlenkám na svou lásku. Máte radost když ona má radost, máte o ni strach, máte sklon mít “růžové brýle”, tzn. neuvědomujete si dostatečně chyby milované osoby, a nekriticky vnímáte její přednosti. Přitahuje vás sexuálně, toužíte být v její tělesné blízkosti. Atd. Myslím, že je zřejmé, že své city a pocity LZE popsat člověku který je nezažil, docela pěkně, a nic na tom nemění fakt, že ten samotný POCIT to nenahradí.
Čili pokud někdo tvrdí, že o svých spirituálních zážitcích nemůže vůbec nic říct, nikoliv proto že by nechtěl, ale proto že to nejde, je velmi pravděpodobné, že je to jen výmluva – a i zde je zřejmá motivace: z popisu těch zážitků by mohlo být i danému věřícímu patrné, že závěr, že vysvětlením je kontakt s Bohem, je poněkud unáhlený. Věřící si ovšem tuto skutečnost nechce připustit – proto se do popisu svých citů raději ani nechce pouštět. Prohlásit je za zahalené v nevyslovitelnu a tajemnu a transcendentnu přece vypadá a hlavně funguje mnohem líp.
***
William Lan Craig a spousta dalších tvrdí, že věřícím jejich spirituální zážitky prokazují Boží existenci. Spoléhají při tom zjevně na to, že subjektivní pocity nejsou příliš dobře zkoumatelné. V tomto případě se ale pletou.
Stačí si uvědomit: JAK mohou věřící VĚDĚT, že to co zažívají, je Bůh? Co když to je třeba ďábel? Co když to je jiný padlý anděl? Co když to byl normální, ne-padlý anděl? Co když se stali obětí pokusu UFO? Co když na nich testuje americká vláda novou supertajnou mentální zbraň? A co když – úplně prozaicky – jsou jejich pocity výhradně produktem jejich mozku? JAK mohou vědět, že to není tento poslední případ? A jak si můžou i jen myslet, že Bůh je nejpravděpodobnější vysvětlení jejich zážitků?
Tvrdí-li někdo, že mu jeho spirituální zkušenost prokazuje existenci Boha, evidentně klame sám sebe, POKUD ovšem neumí vysvětlit, JAK mu tato zkušenost Boha prokazuje. Musel by vysvětlit, JAK VÍ, že ta zkušenost nemůže mít původ nikde jinde, než v Bohu. Nemyslím si, že by bylo vůbec možné toto vyargumentovat.
***
Kdyby šlo věřícím o to, co je skutečně pravda, a nikoliv o přeochotné uvěření tomu, co chtějí, aby byla pravda, pak by se na celou situaci pokusili podívat trochu z odstupu. Zamysleli by se nad tím, co přesně zažili a cítili, jaká jsou možná vysvětlení a příčiny těch zážitků či pocitů, a která z nich jsou pravděpodobná více a která méně. Jak by vůbec mohl vypadat zážitek, jehož nejpravděpodobnějším vysvětlením (nikoliv jediným možným, jako v minulém bodě) by bylo, že ho způsobil Bůh?
Odhaduji, že zdaleka nejčastější pocity, které věřící připisují blízkosti Ducha Svatého či Krista, jsou různé pocity dotyku transcendentna, míru a pokoje a klidu, pocit dotyku nebo blízkosti něčeho vznešeného, něčeho co nás zdaleka přesahuje, pocit zalití láskou, pocit blízkosti něčeho, skrze co všechno pošlo, něčeho s nekonečným významem a důležitostí, pocit blízkosti milující bytosti, která pro nás tak moc udělala a obětovala, a my jsme jí přitom tak moc ublížili, a ona nás přitom tak miluje… a je teď úplně blízko, blizoučko, až ji cítíme…
Toto všechno jsou sebe-vyplňující představy. Považuji za zcela evidentní, že kdybych JÁ sám byl křesťanem, a upřímně bych věřil, že Bůh JE milující, obětoval za nás svého jediného Syna, který za nás trpěl, a přitom nás nesmírně miluje, má Kosmickou důležitost, skrze něj všechno pošlo, atd., a zejména že v určitých situacích (o samotě při modlitbě, při četbě Písma a rozjímání, při mši v kostele, na náboženském shromáždění, atd.) se mi může přiblížit a vejít se mnou do osobního kontaktu – a v této situaci bych BYL, a celá má pozornost by byla upřena k těmto představám (ať už o samotě při meditaci, a nebo ještě lépe na nějakém náboženském shromáždění, kde by témuž věřili všichni) tak že by tyto představy byly neodlišitelné od pocitu, že Ho opravdu cítím, že tu opravdu je.
A, co je naprosto klíčové – toto funguje BEZ OHLEDU na to, zda Bůh skutečně existuje nebo ne.
***
Mám právě v hlavě jistou poměrně surrealistickou scénu. Popsal jsem ji asi na pěti řádcích do textového souboru. SHA256 hash toho souboru je
47e9494f16f4cc2e50c1cd27f008a9d21fe38e1dff7165314b754409a4df36cb
Je-li někdo ve skutečném kontaktu s Duchem Svatým – ať mi někdo tu moji představu popíše! Celá ta představa tvoří jedinou scénu, stačí tedy, aby Duch Svatý dotyčnému vnuknul jedinou myšlenku, jediný obraz! A ten nám zde pak může popsat. Já nemohu svoji představu dodatečně změnit, protože hash jsem už tímto zveřejnil, a je výpočetně nemožné zkonstruovat k danému hashi jeho vzor. Není to ale nemožné pro všemohoucího Boha – a ten beztak zná moje myšlenky, a tím spíš obsah konkrétního souboru na mém disku. Je to tedy naprosto fér.
Přidám ještě motivační myšlenku: POKUD by někdo uspěl, pak by to mohlo na ledaskoho zapůsobit, a přivést ho k víře – a není každá taková “zachráněná duše” úžasný úspěch? Není to důvod MODLIT SE, aby Bůh mě, zpupnému ateistovi, ukázal, zač je toho loket, veřejně ho znemožnil, a navíc tak případně přivedl lecjakou ztracenou ovečku na cestu Spásy?
Vím vím – je zde notoricky známá výmluva, že Bůh se přece nenechá testovat… Postavme to tedy jinak! NAŘIZUJI Bohu, aby o mé představě nikomu neříkal. Zároveň asi umím predikovat budoucnost – protože jsem si JIST, že mě Bůh poslechne a můj příkaz neporuší. Žádné nové ovečky, žádné vyplněné modlitby! Ticho!
Předpovídám, že Bůh se bude chovat přesně tak, jak se chová vždy – totiž jako by neexistoval.
Nuže, nechme se “překvapit”, jak to dopadne.
Průběžně budu zveřejňovat došlé reakce. Za tři měsíce, tedy 24.2.2013 zveřejním moji původní představu. Každý bude moci ověřit, že sedí hash – a celý pokus pak vyhodnotíme.
***
Pro úplnost se chci zmínit o jednom přístupu, a tím je postoj: “věřím, že jsem s Kristem v kontaktu”, aniž by za touto vírou stály jakékoliv pocity, komunikace, vidění či cokoliv podobného. Dotyčný tomu věří například proto, že je v Bibli napsáno, že to tak má být (“Neboť kdekoliv se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.” (Mt 18:20). Tímto postojem asi nemá cenu se blíže zabývat, protože je zjevné, že neprokazuje nic ani nevěřícím, ani dotyčnému věřícímu.
Závěr
Ukázal jsem, že typické spirituální zážitky neprokazují nic ani samotným věřícím, kdyby se na ně ovšem byli schopni podívat nezaujatě – a už vůbec neprokazují nic nevěřícím (pro korektnost dodejme, že věřící většinou ani netvrdí, že by mělo). Mluví-li věřící o tom, že “zažili Boha”, že pro ně jsou jejich zážitky průkazné, je zde zjevně přání otcem myšlenky. CHTĚJÍ aby to tak bylo, a tak tvrdí, že to tak opravdu je. Věřící nejsou schopni vyargumentovat opak: JAK jim jejich spirituální zážitky Boha prokazují.
Jako ve spoustě jiných případů, i zde mnozí věřící klamou sami sebe.
Jsou myslitelné spirituální zážitky, které by byly jen obtížně vysvětlitelné – ovšem takové věřící v reálu nemají, viz náš pokus. Existuje naprosto věrohodné, logické a naturalistické vysvětlení toho typu spirituální zkušenosti, který věřící mívají. Je evidentní i motivace, kterou věřící mají, aby o svých spirituálních zážitcích a “kontaktech s Duchem” mluvili.
Z těchto důvodů nemám ani s maximálně otevřenou myslí nejmenší důvod věřit, že by věřící měli jakýkoliv reálný spirituální kontakt (ať už s Kristem, nebo s Duchem Svatým, nebo s čímkoliv jiným).
Jak je možné, že vlastnost myšlení je oddělená od vlastností světa? nechápu…..myšlení je taky hmotný proces, je to hmota, která se chová iracionálně; jak to, že racionální skládá iracionální??????
médea……..podivně statisticky racionální-neracionální hmota – geometrie na kvantové úrovni skládá jakousi středovou racionalitu tupé hmoty a na vyšší úrovni hmoty (biologie, myšlení) se vrací k iracionalitě??????
Existuje chybovost přírodních zákonů, která skládá iracionalitu umění, náboženství, reálného života, pestrosti racionálně-iracionálního světa.
Médeo super, děkuji moc za ten poslední komentář. Dobrá, pokračování zkusím napsat – ale to si nejdřív budu muset nastudovat 🙂
petr: také se sluší poznamenat, že k zásadním vědeckým objevům často nedochází racionálním přístupem.
prosím? to, že základem vědeckého objevu bývá často omyl neznamená, že absentuje racionální přístup. právě naopak, bez racionálního přístupu by ten omyl nikdo nepoznal a nebyl schopen přetavit v objev.
a obecně ke spirituálním zážitkům:
za hlavní původce spirituálních zážitků se považuje synergie tří jevů. generování neautentických vjemů při smyslové deprivaci, tendence k hledání smyslu v libovolném řetězci událostí či jevů a iluzornost introspekce. do procesu určitě zasahují i další mechanizmy, ale tyto bych považoval za hlavní. ty první dva procesy jsou dobře známé a popsané, druhý je zdrojem tzv. pověrčivosti, tj. spojování jevů a souvislostí nikoliv na základě jejich relevance, ale emočních pohnutek. o tomhle často píše františek koukolík (lidstvo, politické zvíře, jádro). třetí proces, introspekci, dobře kriticky a souhrnně rozebírá eric schwitzgebel v perplexities of consciousness.
na spirituální zážitky se vztahuje se vztahuje tzv. humeova břitva, stručně by se dala parafrázovat jako “sebeklam je pravděpodobnější než zázrak”.
protestant:
Je toho mnohem více na co nemám důkaz a přesto tomu věřím. Věřím, že z mých dětí vyrostou slušní lidé, věřím, že mne tramvaj do které nastoupím zaveze tam kam potřebuji, věřím, že se zítra zase vzbudím …..
Jarda:
To je kvalifikovaná víra. Vycházíš ze svých zkušeností, nebo ze zkušeností lidí ve tvém okolí o nichž víš, jak dopadly. Ale víra v nějakou neviditelnou, nehmotnou ale Všemohoucí a Vševědoucí, Absolutně Inteligentní ….. bytost patří mezi nevyvratitelné hypotézy. Na základě čeho docházíš k přesvědčení, že ta hypotéta platí?
Já si myslím, že svět je do značné míry iracionální (bez ohledu na vědeckou selektivní racionalitu, která je určitě užitečná, jako kterýkoliv jiný nástroj, třeba jako pěstní klín nebo nákladní auto)
Je auto iracionální? Což takhle strom? Tsunami? Je racionální mlha?
Proč se ptáš na totální kravoviny a ptáš se na vlastnosti jevů, které tyto vlastnosti nedisponují? Je voda chytrá? Má šváb smysl pro humor? Může být matematická teorie zvučná?
jack:
Otázkou je proč? Protože se chováte jako malé dítě,kterému mohu donekonečna racionálně vysvětlovat problém,ale ono nechce žádný argument přijmou,chce prostě pořád věřit pouze tomu co se mu líbí!
Jarda:
Jak se vyjádřila jedna dívka v Katolickém týdeníku na otázku mladíka, má-li nějaké důkazy Boží existence: “Důkazy? Jaké důkazy. Já věřím; a víra žádné důkazy nepotřebuje!”
To co jsem tu svými slovy přednesl, je názor matematika, kterého znám, tak jak jsem mu porozuměl. Jedině mi tedy můžeš vytknout chybnou volbu slov, nebo uvést argument, který by to popíral. Vysvětlení intuice ten argument není. Tomu hlavnímu ses vyhnul.
Zde vidno, že si nejspíše nepochopil úlohu intuice v celém procesu.
S tvým chápáním intuice souhlasím. Vypadá to jako ústupek, ale ty předvádíš přesně to, co jsem uvedl, že je pro Michalův záměr kontraproduktivní.
Michalův záměr je mi celkem ukradený (nic ve zlém Michale), žádný ústupek neprovadím, jen se ti snažím vysvětlit, co to intuice je a jakou úlohu hraje při rozhodování.
A jak pěkně Ianvs doplnil, jedním z produktů “intuice” je omyl, který vede k velkým objevům.
Ovšem nikdo netvrdí, že abychom se dostali k pravdě, musíme více chybovat. A jestli chceš tvrdit, že abychom lépe komunikovali s věřícími tak musíme házet stejné logické boty jako oni… (podobně jako si tvrdil, že máme používat více “empatie”), tak víš co…
Jo, pokud chci někoho fakt jen přesvědčit silou osobnosti, rétorikou a jinými prázdnými ovšem efektivními postupy, tak jo. Empatii klidně. Jenže to naprosto opomíjí ten fakt, že pro nás jsou důležitá fakta a nechcem z toho udělat vymívání mozků.
protestant:
Možná si to neuvědomujete, ale já mám za sebou ateistickou etapu možná delší, než je celý život Michala. Tedy vím přesně o čem mluví. Znám přesně všechny vaše argumenty a myšlenky. Vším tím jsem prošel.
Jarda:
Můžeš tedy stručně a srozumitelně popsat, co tě přivedlo k víře? Konkrétně křesťanské? Proč jsi nezvolil islám, budhismus ….
Michal says:
November 27, 2012 at 1:07 pm
Jardo, ještě k tomu ďáblu a hříchu a svobodné vůli – IMHO se tím ten problém jen odsouvá: Pokud je ďábel tím, kdo (nejen) věřící manipuluje, tak se ptám: jsou schopni ďábla neposlechnout? Pokud ho jsou chtějí neuposlechnout, ale nejsou toho schopni, pak nemají svobodnou vůli, a je nespravedlivé je za to trestat.
Jarda:
Něco z Katechismu katolické církve. Text je pro věřící katolíky závazný. Myslím, že je zcela zbytečné chtít ho nějak logicky a racionálně rozebírat (no, trochu delší, ale co se dá dělat):
Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a zahrnul ho svým přátelstvím. Člověk jako oduševnělý tvor však nemůže žít toto přátelství jinak, než že se svobodně podrobí Bohu. To je smysl zákazu, který člověk dostal, aby nejedl ze stromu poznání dobrého a zlého, protože „v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ (Gn 2,17). Strom „poznání dobrého a zlého“ (Gn 2,17) symbolicky připomíná nepřekročitelnou hranici, kterou člověk jako tvor musí svobodně uznávat a s důvěrou respektovat. Člověk závisí na Stvořiteli, je podřízen zákonům stvoření a mravním normám, kterými je řízeno užívání svobody.
Člověk, pokoušený ďáblem, nechal ve svém srdci vyhasnout důvěru ke svému Stvořiteli. Tím, že zneužil své svobody, neuposlechl Božího příkazu. V tom spočívá první hřích člověka. Každý další hřích pak bude neposlušností vůči Bohu a nedostatkem důvěry v jeho dobrotu.
Tímto hříchem dal člověk přednost sám sobě před Bohem a tím pohrdl Bohem: zvolil sám sebe proti Bohu, v rozporu s tím, co vyžaduje jeho stav stvořeného tvora, a tedy i jeho vlastní dobro. Člověk byl ustaven ve stavu svatosti a určen k tomu, aby byl Bohem zcela „zbožštěn“ ve slávě. Sveden ďáblem, chtěl být „jako Bůh“, avšak „bez Boha a před Bohem, ne podle Boha“.
Písmo ukazuje dramatické následky této první neposlušnosti. Adam a Eva okamžitě ztrácejí milost prvotní svatosti. Mají strach z Boha, o němž si udělali falešnou představu jako o Bohu, který je žárlivý na své výsady.
Soulad, ve kterém žili první lidé díky prvotní spravedlnosti, je zničen; vláda duchovních schopností duše nad tělem je podlomena; spojení muže a ženy je podrobeno napětím; jejich vztahy budou poznamenány žádostivostí a sklonem k panování jednoho nad druhým. Soulad s tvorstvem je rozbit: viditelné stvoření se člověku odcizilo a stalo se mu nepřítelem. Vinou člověka je stvoření „podrobeno nicotnosti“ (Řím 8,20). A konečně se uskuteční následek ohlášený pro případ neposlušnosti: člověk se navrátí do země, z níž byl vzat. Do lidských dějin vstupuje smrt.
Po tomto prvním hříchu zaplavuje svět skutečný „příval“ hříchu: Kainova bratrovražda spáchaná na Ábelovi; všeobecná zkaženost jako následek hříchu. V dějinách Izraele se hřích často projevuje především jako nevěrnost Bohu smlouvy a jako přestoupení Mojžíšova zákona; i po Kristově vykoupení se hřích projevuje mezi křesťany nejrůznějším způsobem. Písmo i církevní tradice neustále připomínají přítomnost a všeobecnost hříchu v dějinách člověka. „Co se dovídáme z Božího zjevení, to se shoduje se zkušeností. Vždyť zkoumá-li člověk své srdce, poznává, že je nakloněn i ke zlému a zapleten do mnoha špatností; a to nemůže pocházet od jeho dobrého Stvořitele. Když často odmítal uznat Boha jako svůj původ, rozrušil tím také povinné zaměření k svému poslednímu cíli i celý řád vztahů vůči sobě, jiným lidem a všem stvořeným věcem.
Adamův hřích měl následky pro všechny lidi. Svatý Pavel o tom píše: „Celé množství se stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky“ (Řím 5,19); „Skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili ?„ (Řím 5,12). Proti všeobecnosti hříchu a smrti staví apoštol všeobecnost spásy v Kristu: „Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život“ (Řím 5,18).
Po vzoru svatého Pavla církev vždy učila, že nesčetné utrpení, jež lidi tíží, a lidskou náklonnost ke zlému a ke smrti nelze pochopit bez jejich souvislosti s Adamovou vinou a bez přihlédnutí ke skutečnosti, že Adam nám předal hřích, jímž jsme nakaženi od narození a který je „smrtí duše“. V důsledku této jistoty víry církev uděluje křest na odpuštění hříchů také dětem, které se ještě nedopustily osobních hříchů.
Jak se stal Adamův hřích hříchem všech jeho potomků? Celý lidský rod je v Adamovi „jako jediné tělo jednoho člověka“. Pro tuto „jednotu lidského rodu“ jsou všichni lidé zasaženi Adamovým hříchem, stejně jako jsou zahrnuti do Kristovy spravedlnosti. Nicméně předávání prvotního hříchu je tajemství, jež nemůžeme plně pochopit. Ze zjevení však víme, že Adam nedostal svatost a prvotní spravedlnost jen pro sebe, nýbrž pro celou lidskou přirozenost: když Adam a Eva podlehli pokušiteli, dopustili se osobního hříchu, avšak tento hřích zasáhl lidskou přirozenost, kterou oni předávají v padlém stavu. Je to hřích, který bude předáván plozením, to je předáváním lidské přirozenosti zbavené prvotní svatosti a spravedlnosti, celému lidstvu. Proto je prvotní hřích nazýván „hříchem“ analogicky: jako „převzatý“ hřích, a ne hřích „spáchaný“, je to stav, a ne skutek.
Ačkoliv je prvotní hřích vlastní každému, nemá u žádného z Adamových potomků povahu osobní viny. Je to ztráta prvotní svatosti a spravedlnosti, ale lidská přirozenost není úplně zkažena: její přirozené síly jsou zraněny, je podrobena nevědomosti, utrpení a vládě smrti a je nakloněna ke hříchu (tento sklon ke zlému se nazývá žádostivost – „concupiscentia“). Křest tím, že dává Kristův život milosti, zahlazuje prvotní hřích a obrací nového člověka k Bohu; avšak následky tohoto hříchu pro přirozenost, oslabenou a náchylnou ke zlu, zůstávají v člověku a vybízejí jej k duchovnímu boji.
Nauka církve o předávání prvotního hříchu byla upřesněna hlavně v 5. století, zvláště pod vlivem učení sv. Augustina proti pelagianismu, a v 16. století v boji proti protestantské reformaci. Pelagius zastával názor, že člověk může vést mravně dobrý život přirozenou silou své svobodné vůle bez potřebné pomoci Boží milosti; omezoval tak vliv Adamovy viny na špatný příklad. První protestantští reformátoři naopak učili, že člověk byl prvotním hříchem radikálně zkažen a zbaven své svobody; ztotožňovali hřích, který dědí každý člověk, s náchylností ke zlému („concupiscentia“), která prý je nepřemožitelná. K tomu, jaký je smysl zjeveného o prvotním hříchu, se církev vyslovila na 2. oranžském sněmu v roce 529 a na tridentském koncilu v roce 1546.
Učení o prvotním hříchu – úzce související s vykoupením, které uskuteční Kristus – poskytuje obraz i jasný úsudek o situaci člověka a jeho činnosti ve světě. Hříchem prvních lidí získal ďábel nad člověkem jakousi nadvládu; člověk však přesto zůstává svobodný. Prvotní hřích má za následek „otročení pod mocí toho, kdo vládne smrtí, totiž ďábla“. Popírat, že člověk má poraněnou přirozenost, náchylnou ke zlu, je příčinou velkých omylů v oblasti výchovy, politiky, sociální činnosti a v oblasti mravní.
Následky prvotního hříchu a všech osobních hříchů lidí dávají světu jako celku hříšný ráz, který může být definován výrazem sv. Jana: „hřích světa“ (Jan 1,29). Tímto výrazem se také naznačuje záporný vliv, který doléhá na lidi ze společenských poměrů a struktur, jež jsou plodem lidských hříchů.
Dramatická situace světa, který „má celý v moci zlý duch“ (1 Jan 5,19), dělá z lidského života boj: „Celé dějiny lidstva totiž prostupuje usilovný boj proti mocnostem temnot. Ten boj se zrodil na samém počátku světa a potrvá, jak řekl Pán, až do posledního dne. Člověk, zapletený do tohoto zápolení, musí neustále zápasit, aby přilnul k dobru; bez velké námahy a bez pomoci Boží milosti není schopen dosáhnout vnitřního sjednocení.
(KKC §396-409)
Colombo:
Tady proto vidíš, proč se tak směju tvé “empatii” a tomu, že “intuice stojí za vznikem spoustu objevů”, proto Že intuice stojí taky za spoustou slepých uliček. Prostě to naprosto opomíjí tu skutečnou jistotu, pracné a zdlouhavé dokazování, shromažďování a vyhodnocování dat.
Jarda:
Toto by se dalo použít i při vyhodnocování různých zázraků, zázračných uzdravení …
Např. v Lurdech je ročně evidováno cca 20-26 “zázračných” uzdravení, tedy uzdravení, o nichž lékaři nejsou schopni rozhodnout jak proběhla. Ale – do Lurd ročně přijíždí 6-7 milionů poutníků, značná část nemocných. Nikdo nesleduje jiných několik mil. nemocných, kteří do Lurd nejeli, zda se mezi nimi několik lidí nečekaně neuzdravilo.
Navíc – v Lurdech, i jinde, se dějí “zázračná” uzdravení jen určitého typu. Jak před více než 100 lety, po návštěvě Lurd poznamenal E.E. Kisch: “Kdyby u jeskyně visela jedna dřevěná noha, znamenalo by to více než stovky těch berlí.”
Věřící havaruje v autě, auto na šrot a on jen poškrábaný: Zázrak! Určitě proto, že měl v autě pověšený růženec, sv. Kryštofa a Panenku Marii. Nikdo samozřejmě nezjišťuje kolik věřících s růžencem, Panenkou a sv. Kryštofem havárii nepřežilo.
Když jsem byl před léty v Medžugorje, přiběhla jedna poutnice s očima “navrch hlavy”: “Viděli jste ten obláček nad Křiževacem?”
A co se týče Turzovky: Kterési poutnici doma v láhvi zmrzla tamní voda a hned kdekdo viděl zázrak: V ledu se objevila silueta Živčáku, turzovského kopce.
Intuícia je vo vede veľmi dôležitá a to najmä vo fáze hľadania možných riešení nového problému, ktorý sa nedá vyriešiť rutinným spôsobom. Dobrý matematik často riešenie zložitého problému “vytuší”. Ale intuícia nemôže byť použitá ako argument. Matematik nemôže povedať: “Táto teoréma platí, pretože mi to našepkáva moja intuícia”, ale musí predložiť korektný dôkaz teorémy.
Intuícia je čierna skrinka, ako už spomenul Colombo, ktorá našepkáva, kde by sa mohlo skrývať riešenie.
A takéto čierne skrinky si môže človek, pomocou vhodného tréningu, vo svojom mozgu vypestovať.
jack:
Potom bych vás poprosil o vysvětlení. Psal jste,že se svými bratry v Kristu vnímáte přítomnost živého Krista. Většina lidí by ho nevnímala ani kdyby byli v tento moment ve vaší blízkosti.
Čím je to způsobeno? Je to tím,že by jste měli nějaké schopnosti,které jiní lidé nemají nebo se Kristus nechá vnímat pouze lidem kterým chce a všem prostě nechce?
Existuje ještě nějaké jiné vysvětlení?
Jak si to vysvětlujete právě vy?
Jarda:
Vysvětlení je prosté: Víra je nezasloužená milost a Pán Bůh jí obdarovává dle svého uvážení. A tak, dle své neskonalé moudrosti, dal protestantovi a Martinovi víru a nám ostatním ne a my o tom nemáme diskutovat!
Jarda: “Toto by se dalo použít i při vyhodnocování různých zázraků, zázračných uzdravení… “
Jaroslav, tak to by som intuíciou nenazvala, ale skôr poverčivosťou a nepochopením pravdepodobnosti.
V takom veľkom štatistickom súbore chorých, aký sa premelie Lurdamy, je pochopiteľné, že sa objavia aj “zázračné” uzdravenia.
Jarda:
To je kvalifikovaná víra. Vycházíš ze svých zkušeností, nebo ze zkušeností lidí ve tvém okolí o nichž víš, jak dopadly.
protestant:
Výborný příklad. Platí i pro víru v Boha a Krista. To s vlastní zkušeností i to se zkušeností lidí v mém okolí. Už 2000 let takovou zkušenost lidé mají.
Ianvs: váš web sem už někde viděl. Nepohyboval jste se tu už hodně dávno?
Medea says:
November 27, 2012 at 10:15 pm
Jarda: “Toto by se dalo použít i při vyhodnocování různých zázraků, zázračných uzdravení… “
Jaroslav, tak to by som intuíciou nenazvala, ale skôr poverčivosťou a nepochopením pravdepodobnosti.
V takom veľkom štatistickom súbore chorých, aký sa premelie Lurdamy, je pochopiteľné, že sa objavia aj “zázračné” uzdravenia.
protestant:
Ty úvozovky jsou zbytečné Medeo. Každé uzdravení je zázrak. I to ke kterému pomohl lékař a léky.
František Koukolík hovorí o biasoch, poverčivosti, falošnej pamäti, nestabilite spánkových lalokov, … . Súvislosť s Michalovým článkom.
http://prehravac.rozhlas.cz/audio/513144
protestant:
Výborný příklad. Platí i pro víru v Boha a Krista. To s vlastní zkušeností i to se zkušeností lidí v mém okolí. Už 2000 let takovou zkušenost lidé mají.
Jarda:
Výborně. Kousek výš jsem tě požádal, aby, můžeš-li a chceš-li uvedl, které konkrétní okolnosti tě od ateismu přivedli k Pánu Bohu.
Já bych naopak mohl uvést, které konkrétní okolnosti mě od Pána Boha odvedly k agnosticismu.