Už několikrát jsem zde zmiňoval svůj údiv nad tím, že i inteligentní lidé mohou věřit v pravdivost křesťanství. Pro upřímného člověka je tento fakt bez nejmenších pochyb zdrojem znepokojení: Já jsem si prakticky jistý, že křesťanství je nepravdivé – ale křesťané jsou si jistí, že je pravdivé! Já mám pro své tvrzení argumenty, oni mají pro své tvrzení argumenty. Mě se zdají jejich argumenty chabé, ale jim se zdají MOJE argumenty chabé! Oni mě doposud nepřesvědčili, ale já jsem nikoho z nich také nepřesvědčil. Naše postavení je tedy velmi symetrické, a jak za těchto okolností mohu vědět, že jsem to já, kdo má pravdu? Co když mají pravdu věřící, a ne já?
Dnes chci poukázat na několik klíčových asymetrií, které celou záležitost poněkud osvětlují.
1) Já naprosto jasně deklaruji, že mi jde o pravdu. Mým cílem není věřit či nevěřit, mým cílem je zastávat takový názor, který má co nejblíž k realitě. Nevěřím proto, že mám zcela upřímně na základě faktů a komplexního uvážení argumentů za to, že křesťanský Bůh neexistuje. Kdo z věřících může říct něco podobného? Kdo z věřících může říct, že věří v pravdu křesťanství na základě upřímného a komplexního zhodnocení faktů a argumentů? Kdo z věřících může prohlásit, že mu jde o to, aby byl jeho názor v souladu se skutečnou pravdou? Nikoliv s tím, o čem si on řekne, že to je pravda?
POKUD by tohle náhodou chtěl někdo tvrdit, pak ho zde velmi rád přivítám, a poprosím ho, aby nás s tím svým komplexním zhodnocením argumentů seznámil.
2) Jasně deklaruji, že vůči předmětu křesťanské víry nechovám žádné averze ani osobní nechuť. Neměl bych naprosto nic proti víře, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, že to byl Syn Boží, že učil to co učil, atd. – KDYBYCH si myslel, že to je pravda. Mohou to samé v opačném gardu prohlásit křesťané ve vztahu k ateismu? Značná část křesťanů (zřejmě ovšem nikoliv všichni) prokazatelně přistupuje k ateistům s opovržením a despektem. Mají nás za morálně méněcenné. PROTO I KDYBY se jim teoreticky zdálo, že naše argumenty “mají něco do sebe”, nikdy nebudou ochotni změnit názor, protože by ve svých očích “klesli na naši morální úroveň”.
Pokud nějaký křesťan nesouhlasí, pak se zde klidně může ozvat, a napsat, že on ateismus považuje za naprosto legitimní názor, a že kdyby mu někdo argumenty a fakty ukázal, že nevíra odpovídá realitě víc než víra, pak by klidně věřit přestal. Uvidíme kolik takových bude.
3) Docela silně mi jde o diskuzi s věřícími:
3.1) vzhledem k mé primární snaze o zastávání pravdivých názorů je pro mě diskuze s názorovými oponenty vítanou potenciální příležitostí k falzifikaci mých chybných přesvědčení. Nechci věřit nesprávným věcem, a proto vítám a vyhledávám korektní argumenty věřících, kteří mi ukáží, v čem dělám chybu.
3.2) snaha o zformulování svých názorů v textu který má hlavu a patu (např. v polemickém článku) dává šanci i mě samotnému, abych si své názory ujasnil a vytříbil, a sám v nich odhalil případné chyby
3.3) zajímá mě křesťanství jako fenomén, a proto mě zajímají i křesťané. Chci jim porozumět a pochopit je. K tomu je samozřejmě nutné se s nimi bavit, a naslouchat jejich názorům.
O potřebě diskuze pouze nemluvím, ale činím zcela konkrétní kroky, abych pro ni věřící získal: počínaje tímto webem, přes facebookovou stránku, až po účast v diskuzních fórech třetích stran.
Tím se dostávám k třetí asymetrii: věřící mají o diskuzi s ateisty pramalý zájem. V prvé řadě se nesnaží diskuzi sami iniciovat. O nějaké snaze pochopit nevěřící, porozumět jejich důvodům, nebo odhalit prostřednictvím názorů protistrany případné chyby ve svých vírách nemůže být ze strany křesťanů ani řeči.
Navíc ale věřící v drtivé většině nemají o diskuzi zájem, ani když ten prvotní impuls dá protistrana! V takovém případě je snad nejčastější reakcí nezájem, mlčení, žádná odpověď. Ti aktivnější pak často raději vymýšlejí DŮVODY, PROČ se diskuze neúčastnit! Tyto důvody jsou často velmi úsměvné, např.
– bavit se s vámi není moje povinnost
– nemám potřebu vás přesvědčovat
– víra je moje soukromá věc, nic vám do ní není
– vaše motivy nejsou upřímné, chcete se hádat, obracet mě na ateismus, nikam to nevede, atd.
– já vám rozumím, vidím do vás, vím proč nevěříte (jste sexuální maniak toužící po nevázaném životě, nechcete poslouchat Boha, atd.), nepotřebuji to zkoumat
(více viz http://www.i-ateismus.cz/2011/10/proc-lide-neveri/)
Já si neumím představit, že by někdo přišel, a řekl mi: “podívejte, váš názor je pošetilý. Mám k tomu tvrzení tyto a tyto důvody, a vaše argumenty neplatí proto a proto. Zajímá mě, jak si za těchto okolností své přesvědčení obhájíte!” a já bych hledal důvody, proč se s ním o tom nebavit! Naopak je naprosto jisté, že bych s největším potěšením hozenou rukavici zvedl a výzvu takového člověka přijal.
4) přístup k pochybnostem. Pro mě jsou pochybnosti jednoznačně pozitivní. Pochybnosti je potřeba si hýčkat. Jsou tím nejcennějším nástrojem, který mi může pomoct odhalit případné chyby v mých názorech, přesvědčeních a vírách. A to přece chci, jde mi o pravdu. Pátrání po případných relevantních pochybnostech o mém názoru na víru a na Boha je i jedním z důvodů, proč vyhledávám diskuzi s věřícími, viz bod 3.1.
Naproti tomu pro věřící jsou pochybnosti příznakem slabosti víry. Pochybnosti jsou pro věřícího něčím, co na člověka čas od času přijde, ale on by se s tím měl umět vyrovnat, potlačit je, a svoji víru si uchovat.
5) v souladu se vším výše uvedeným naprosto jasně prohlašuji, že KDYBY bylo křesťanství pravdivé, pak bych chtěl být křesťanem.
Mohou to samé v opačném gardu prohlásit i křesťané? Kdo z nich může říct: “kdyby křesťanství NEBYLO pravdivé, pak bych NECHTĚL být křesťanem. Nechtěl bych věřit v pravdivost něčeho, co pravdivé není.”?
***
Shrnuto:
Já dopředu deklaruji svůj zájem o poznání pravdy, a svoji neochotu žít ve lži, a v důsledku toho usiluji o nalezení co nejefektivnější cesty, jak se k poznání pravdy přiblížit, resp. jak maximálně zvýšit svoji jistotu, že mé názory skutečně jsou pravdivé. Vše co dělám směřuje k případnému odhalení mých chybných názorů. Pokud se i přesto v podstatných věcech mýlím, mohu mít alespoň čisté svědomí, že jsem udělal, dělám a budu dělat to nejlepší možné.
Naproti tomu věřící většinou ani nejsou ochotni deklarovat svůj zájem o poznání pravdy (místo toho co nejhlasitěji deklarují, že oni pravdu znají! Cítí se snad být rovni Bohu?) natož aby se zamýšleli nad cestami, jak se k poznání pravdy co nejefektivněji přiblížit, a jak odvrhnout chybné názory, představy a víry. A NATOŽ aby se pak po takové cestě vydali. Cesta k poznání pravdy pro věřící zřejmě je – říct si, co je pravda.
Na rozdíl ode mě tedy věřící dělají všechno možné, aby si svou víru zakonzervovali – bez ohledu na to, zda je chybná nebo ne!
POKUD je moje přesvědčení chybné, udělal jsem alespoň všechno proto, abych jeho nepravdivost odhalil.
POKUD je křesťanská víra falešná, tak bez ohledu na to dělají křesťané vše co je v jejich silách, aby si ji uchovali.
Na závěr:
Hledám věřící, kteří mi budou ochotni popřít co nejvíc z těch tvrzení, které jsem jim dnes adresoval. Hledám křesťana, který řekne: “Já jsem protipříklad k tomu co tvrdíte. Mě JDE o pravdu. Jsem si vědom toho, že jistotu mít nemohu, a křesťanem jsem proto, že když vážím argumenty pro a proti, převažují ty pro (křesťanskou víru). Pokud by se ukázalo, že je to ve skutečnosti opačně (a převažují argumenty proti mé víře), pak křesťanem být nechci. Nechci žít ve lži. Vy tvrdíte, že jste schopen mé chyby odhalit, a já to vítám. Zde jsem, a pojďme se na to společně podívat!”
Kolik se mi jich takových ozve? A co ostatní – nevidí na svých postojích ve světle výše uvedeného nic zvláštního?
istota či nejistota ve věci Božího působení v tomto světě – či jinak řečeno: “(ne)jistota víry” je v Bibli velké téma. Mluví se o něm rozmanitě, např. jako o “velké/malé víře”, “síle/slabosti” víry, “věrnosti/nevěře” vůči Bohu, “pevné naději” (2K 10,7).
Mám za to, že jádro věci vystihl dobře autor listu Židům, když napsal: “Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme” (Žd 11,1). Jistota víry není jistotou “vrabce v hrsti”, nýbrž aktem důvěry – spolehnutím na Boží dílo pro člověka, které nás předešlo (viz poukaz na “zástup svědků” Žd 11,4 -12,1), které nás uprostřed našich každodenních zápasů drží a které nám i v té nejzazší perspektivě dává dobrou naději.
http://katecheze.evangnet.cz/programy/nejistota-soubor-textu
Michale, o které anketě mluvíte? Já vidím “Vím, že osobní Bůh existuje (27%, 91 Votes)”, což je 34,5% z věřících respondentů. Nevidím nikde 75%.
Pardon, beru zpátky. Přehlédl jsem se.
Pak mám ale jinou připomínku: Nenabídne-li se možnost “Věřím, že osobní Bůh existuje,” pak volba “Vím, že osobní Bůh existuje” je jejím legitimním ekvivalentem. Z hlediska konstrukce otázek v anketě je pochopitelná jako negativní ekvivalent odpovědi: “Osobní Bůh téměř jistě neexistuje.” Stěžujete si tedy na špatně postavenou anketu.
Hmm, opravdu. Dosti “asymetricky” postavená anketa. Další doklad předsudečného podání křesťanství na tomto webu.
Jistota víry není jistotou “vrabce v hrsti” – ale doufání v holuba na střeše?
Kdybyste mi, Herme i Protestante, místo toho věčného obviňování z předsudků a špatného pochopení atd. raději vždycky rovnou napsali, JAK JE TO TEDA SPRÁVNĚ.
K té anketě: myslím, že pro účel pro který jsem ji právě využil je zcela korektní. Problém by mohl nastat, kdyby
1) byla zavádějící v tom smyslu, že by se nezanedbatelná část věřících zařadila jinam, než do možností (2) nebo (5)
2) nebo pokud by věřící pletla v tom smyslu, že ti co mají jistotu by volili možnost (5), nebo pokud by ti co jistotu nemají volili možnost (2).
Nemám žádný důvod myslet si, že kterákoliv z těchto možností nastala. Absence volby “Osobní Bůh téměř jistě neexistuje.” je z tohoto hlediska irelevantní. Tu by přece využili ateisté, a ti v těchhle součtech vůbec nefigurují, a tedy by je logicky nemohli ovlivnit.
A vůbec, Protestante a Herme, zkuste mi každý z vás popsat svoji subjektivní míru jistoty, že existuje osobní Bůh, v procentech!
Michale, ta anketa je v pořádku, dokud z její nedokonalé formulace nezačnete odvozovat, že “75% jich [věřících] deklaruje jistotu, že osobní Bůh existuje, a jen 25% pouhou víru”.
Subjektivní míru v procentech? Máte nějaký podrobný návod, jak se to měří? Fakt nevím, kudy na to.
Herme vy jste nikdy nepoužil frázi “vím na 99%, že …”? Nebo “Je to tak 50 na 50”? Hm, asi ne. No tak to nechme.
Ale já teď koukám do KKC, a v paragrafu 157 čtu:
Víra je jistá, jistější než jakékoliv lidské poznání, protože má svůj základ ve slově samého Boha, který nemůže lhát. Zajisté se zjevené pravdy mohou jevit lidskému rozumu a zkušenosti temné, ale „jistota, kterou dává božské světlo, je větší než ta, kterou skýtá světlo přirozeného rozumu“. „Deset tisíc potíží nevytváří jedinou pochybnost.“
Hm. Nečekám, že by vás to přesvědčilo o tom, že velká část věřících opravdu cítí JISTOTU, když je to dokonce napsáno i v Katechismu. Zase jsme u té nemožnosti rozumné diskuze s vámi, jak jsem o tom dneska psal. V tomto případě mi zde popíráte nos mezi očima, a já přitom (kromě toho všeho, ankety, katechismu, atd.) OSOBNĚ znám věřící, kteří svou JISTOTU deklarují. Užijte si to, jdu domů 🙂
Já “cítím” jistotu víry, ale “vím” houbelec. Proto jsem např. já osobně zaškrtl Bůh pravděpodobně existuje (8%, 28 Votes).
Prostě “Vím, že osobní Bůh existuje” je pro mne jiná epistemologická rovina. Fakt “nevím”. Proto “věřím”. Kdybych “věděl,” pak “nevěřím”. A když už ale věřím, tak věřím na 100%. Což zároveň nevylučuje, že vím na XY<100% = "Bůh pravděpodobně existuje".
Michale, díky za tu citaci z katechismu- to je naprosto jasné a katolíky tím máme vyřízené. Zbývá zjistit, jak to vidí pravoslavní, mormoni, baptisti, Vířiví adventisté sedmého dne, husité, koptové,…
Oponente
– 100 mil. obětí ateismu ?
Ještě jste nedoložil ani jednu!
Co jinak doma? Vše ok?
protestante –
– Bible učí, že materiální svět je skutečný.
To je velmi odvážné tvrzení, lehce byste přeci doložil opak.
– pro Hinduismus je skutečnost iluze, mája.
Tohle je jenom jedno z pojetí, jak my zde na Západě chápeme pojmy védantické filosofie. Existují i jiná, daleko přijatelnější, např. to, že ‘mája je iluze našich představ o skutečnosti (zahrnuje i náboženské a jiné víry)’, což lze snadno podpořit vědeckými poznatky o nedokonalosti našich schopností vnímat skutečnost.
Podobně další odstavce.
Z toho vyvozuji, že vaše tvrzení ‘věda je novověká věda je dítětem židovsko – křesťanského pohledu na svět’ je více než odvážné, a stejně směle ho lze označit za svévolný výklad, resp. spekulativní předpoklad.
Vy, jako protestant, přeci víte lépe než mnozí z nás, že středověká církev byla spíše brzdou poznání a rozvoje vědy, než opakem.
K tomu citace z Bible jsou sice pěkné, ale každá církev si je vykládá po svém, a pro zbytek světa je důležité především to, co právě církve hlásají jako věrouku, a jak konkrétně se poté chovají. Obhajovat křesťanství citáty z Bible znamená nevážit si diskutujících.
– Vím, že osobní Bůh existuje – to je vyjádření víry a ne vědecká jistota.
Slovo ‘vědět’ má jasný význam. Věřit a vědět jsou pojmy neslučitelné, nelze vědět a věřit. Tento váš úhybný manévr je pokryteckou lží. Buď víte, nebo věříte – nelze obojí.
koukněte na video níže:
http://werner.blog.idnes.cz/c/179929/Militantni-ateismus-jedine-reseni.html
TO: “Berka, citujem:TO- až si vyřešíte, jestli je v právu arcibiskup Sokol, nebo arcibiskup Bezák, tak budem diskutovat dále…
Hehe… na rozhodnutia ateistov krčmového typu má vplyv vnútrocirkevný spor?”
skutečně úsměvné :))
josef says:
….Vy, jako protestant, přeci víte lépe než mnozí z nás, že středověká církev byla spíše brzdou poznání a rozvoje vědy, než opakem…..
protestant:
..a proto po středověku všude kde církev existovala nastalo období vědy 🙂
Michal says:
August 6, 2012 at 3:29 pm
A vůbec, Protestante a Herme, zkuste mi každý z vás popsat svoji subjektivní míru jistoty, že existuje osobní Bůh, v procentech!
protestant:
Tím jen Michale dokazuješ jak jsi mimo. 🙂