Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Slávek says:
…… Pokud se budeme bavit o našem konkrétním sdružení, tak to na ideologii založeno není. Máme spíše praktické cíle. V podstatě se spíše sdružujeme jako lidé, kteří mají v něčem stejné zájmy a cíleně se kolem toho nesnažíme vytvářet nějaké ideologické bulšity, kterými bychom se museli řídit.
protestant:
Přesně jako v našem církevním sboru…..
Protestante, ten pohled z druhé strany je od člověka, který tam nebyl. Výhrady se dají shrnout do těchto hlavních skupin:
– Výhrady, že film neodpovídá na některé otázaky a nepostihuje situaci v celé komplexnosti. S tím se dá souhlasit, ale ono to asi ani není možné. Film se zaměřil na několik problémů a ty dokumentuje. Ta výhrada, že ve filmu není vše, by se dala použít v podstatě na jakýkoliv dokument.
– Výhrady, že to křesťanské organizace vidí jinak. To je pochopitelné.
– Výhrada, že původní náboženství nebo styl života horských kmenů je špatný. Myslím, že každý chápe, že každá společnost má své problémy. Je to právě toto přesvědčení křesťanských misionářů, které rozvrací společnost a rodiny. IMHO potvrzení hlavní myšlenky filmu.
– Že na problémech těch kmenů mají podíl i vlády Laosu a Thajska a rozvoj civilizace. Ano, souhlas a v dokumentu je to také podrobně zdokumentováno. Takže nevím, proč ta výhrada, když tomuto aspektu se věnuje v podstatě půlka toho dokumentu.
Takže ano: dokument se nezabývá příliš geopolitikou a vybral si jen určitá témata, která dokumentuje a pěkně se jim věnuje. Dětskou práci, využívání dětí a problémy které jejich křesťanská výchova způsobuje dokumentuje svědectvím samotných misionářů a příslušníků horských kmenů. Také se nevěnuje sexuálně přenosným chorobám a dalším 100 věcem. No a co?
<blockquote cite=""Slávek says:
…… Pokud se budeme bavit o našem konkrétním sdružení, tak to na ideologii založeno není. Máme spíše praktické cíle. V podstatě se spíše sdružujeme jako lidé, kteří mají v něčem stejné zájmy a cíleně se kolem toho nesnažíme vytvářet nějaké ideologické bulšity, kterými bychom se museli řídit.
protestant:
Přesně jako v našem církevním sboru…..
Ano, tak to chápu a napsal jsem to hned na začátku, aby nedošlo k omylu. Myslím, že v tomto se chápeme a souhlasíme.
K tomu filmu.
Podle mne nic nedokumentuje. Tedy lépe – dokumentuje názor a pohled autora.
Nic průkazného se ve filmu neobjevilo. Pár anonymních telefonátů, pár rozhovorů s osobami o kterých prakticky nic nevíme.
Slávek says:
– Výhrady, že to křesťanské organizace vidí jinak. To je pochopitelné.
protestant:
Proč je to pochopitelné?
Herme, to asi všichni chápeme. V tuto chvíli existuje v ČR stovky křesťanských organizací a propagačních webů a ani jedna funkční ateistická.
Potom existuje většina webů a organizací, která je sekulární a k náboženství zaujímá neutrální nebo žádný vztah.
Naším cílem není přidat se k většině, ale spíše vytvořit protiváhu a v podstatě partnera těm náboženským. Snažíme se prezentovat postoje a názory ateistů. je to přímo redakční politika a politika sdružení. Z tohoto širšího pohledu nemusíme být “vyvážení” a “přinášet vždy názor druhé strany”. Tím bychom se zařadili k sekulární většině a v podstatě by se ztratil náš účel a směřování.
Jinak: podívej se na jakoukoliv diskuzi k libovolnému článku k církevním restitucím na nějakém zpravodajském serveru. Třeba tady: http://zpravy.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A120713_065352_domaci_kop. Část té frustrace je podle mě způsobena i pocitem nemohoucnosti. To se snažíme změnit. I pro křesťany bude možná lepší bavit se s určitou formální entitou, než milióny nenávistných frustrátů.
Slávek says:
– Výhrady, že to křesťanské organizace vidí jinak. To je pochopitelné.
protestant:
Proč je to pochopitelné?
Slávek:
Ty organizace tam vysílají misionáře a vybírají na misie dotace. Mnoho věřících by nepřispělo, kdyby třeba věděli, že děti obhospodařují čajové plantáže a dělají sluhy panu domácímu. Zájmem lidí, kteří misijní činnost dělají je prezentovat ji v co nejlepším světle.
Protestant:
Podle mne nic nedokumentuje. Tedy lépe – dokumentuje názor a pohled autora.
Nic průkazného se ve filmu neobjevilo. Pár anonymních telefonátů, pár rozhovorů s osobami o kterých prakticky nic nevíme.
Slávek: Určitě to není podklad pro nějaký soud. Pokud ale film nic nedokumentuje, potom není třeba se proti němu ohrazovat.
…ani jím dokumentovat vady křesťanství… 🙂
Slávku, co máte pořád s těmi restitucemi. Vždyť je to marginální záležitost a vůbec to není něco, co by polarizovalo věřící a nevěřící. Já diskutuju o restitucích i na neveřejných křesťanských fórech, proto vím, že ani mnozí křesťani (většina, menšina? nevím) z toho nejsou nadšení. Je to normální bezmoc proti moci, která nijak neodlišuje křesťany a ateisty. Zkuste např. bojovat za celosvětové, nebo alespoň národní české odpuštění dluhů. Bude to jen v Českém měřítku mnohonásobně užitečnější než boj proti restitucím (a je to mimochodem i v Písmu, že), protože hovoříme o desítkách miliard, které tečou ročně bankám, a o stamiliónech zotročených soukromých dlužníků. Myslím, že se dopracujeme k stejnému pocitu bezmoci a frustrace tváří v tvář moci bankovní. Ale budete přitom alespoň mířit ke kořenům problému. 😉
Ale Slávku, já si o sobě skutečně nemyslím, že rozumím křesťanství lépe, než Pavel a Bible. Sice děkuji Protestantovi za důvěru, ale já to o sobě nemohu tvrdit. Také nevím, jak dlouho se u křesťanů vyskytovaly ty zvířecí oběti. Ta pasáž z Bible o „mnoha letech“, to má být ta odpověď? Já jsem nahoře přiznala, že to nevím.
Ohledně toho filmu – vysvětlení Tomáše Ryšky a reakce na článek M.Freiové. Ten film nebyl namířen proti křesťanství a já osobně jsem ráda, že vznikl.
http://res.claritatis.cz/29/tisk/zajatci-bileho-boha-film-kteremu-nekteri-neporozumeli/3697?SSID=9400c66a5eb4f64ef2b3a6512f1bb081
Kay: přemýšlím, z jaké mythologie mám začít. Ale asi začnu od Prvního Hrdiny, nositele světla, Prométhea.
A mohl bych pokračovat třeba mesoamerickým bohem Slunce, který se obětoval, aby mohl svět existovat… ale… to je celkem jedno.
Ten odpor k obětem do Křesťanství dáváte vy, vy k němu máte osobní odpor a proto si to dosazujete do své ideologie.
Colombo says:
Ten odpor k obětem do Křesťanství dáváte vy, vy k němu máte osobní odpor a proto si to dosazujete do své ideologie.
protestant: Kdo je ten “vy”
Colombo. Prométheus ale přeci nebyl bohem a skutečně nemyslím, že se mesoamerický bůh Slunce obětoval za spásu člověka. Sice se to může zdát jako slovíčkaření, ale v historii taková záměna slovíček hrála dost podstatnou roli. Ten zbytek no comment.
Herme, restituce jsem uvedl jako příklad naštvanosti lidí na církve a náboženství. Máte pravdu v tom, že skutečně mnoho věřících proti restitucím vystupuje. Napsal jsem o tom i nějaké články: http://www.osacr.cz/2012/06/11/david-vorovka-jak-cirkev-zavrazdila-krestanstvi/ Na druhou stranu spousta nevěřících si restituce spojuje s křesťany a mají na ně vztek. To je myslím dobře vidět i v té diskuzi. Takže ať se vám to líbí nebo ne, je to téma, které polarizuje společnost. A je to jedna z věcí, kde budeme moci sehrát pozitivní úlohu, ať už současné kolo dopadne jakkoliv. Myslím, že by pověsti křesťanů kteří s restitucemi nesouhlasí pomohlo, kdyby proti nim hlasitě vystoupili hlavně v rámci svých církví. Hlavně u těch menší se jedná o ničím neospraveditelný bakšiš.
K těm dluhům: snažím se působit ve věcech, kde mám reálnou naději na nějaký pozitivní výsledek. Ve směru těch dluhů si zaprvé nejsem jist svým názorem a už vůbec ne tím, co bych mohl prakticky udělat.
Michale, spadl mi jeden komentář.
Colombo, Prómetheus se navíc neobětoval (minimálně ne podle Hésioda). Krádež ohně a fixlování při obětním dělení není žádná oběť. To, co přišlo, byl normální trest. Zajímavější je kentaur Cheirón podle Apollodóra Mytografa, ale ten se neobětoval za lidstvo, nýbrž pouze za Prométhea, a motiv měl sobecký. To jen tak na okraj. Jinak mi dohadování se o tom, v čem je křesťanství zcela originální, v čem méně originální a v čem zcela neoriginální, přijde nepodstatné.
Hermes: to mi celkem připomíná ten příběh, jak Římáné ukřižovali nějakého dlouhovlasého týpka za to, že židy pobuřoval svým kázáním.
Kay: Prométheus byl bohem. Fakticky titánem, ale to by chtělo alspoň nějakou znalost řecké mythologie, aby jeden věděl, že se v tom moc nerozlišovalo. No a chtělo by to alspoň nějakou znalost Mayské mythologie, abyste věděla, o čem sakra mluvím. Jenže to vy žel nevíte.
Hermes: Mě to dohadování taky přijde nepodstatné. Proto bych rád, aby s tím věřící přestali a konečně si načetli historii a zjistili, že jejich víra není ničím originálním a úžasným, jak se nám snaží nalhat, ale jen jednou z mnoha.
Colombo, křesťanství nemůže být originální. Křesťané přece věří, že je to náboženství zjevené Bohem Stvořitelem a že je uzpůsobené lidem. Je tedy pochopitelné, že odpovídá tomu, co lidé řeší v jiných náboženstvích a jak to řeší.
Slávku, obnoveno.