Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Michal says:
October 7, 2012 at 12:36 pm
Protestante, zkus dát svému tvrzení “víra je dar” nějaký obsah.
protestant:
Je to jednoduché. Dar si nedáváš sám sobě. Nemůžeš ani přinutit někoho aby ti dal dar. Na dar prostě musíš čekat.
protestant:
Je to jednoduché. Dar si nedáváš sám sobě. Nemůžeš ani přinutit někoho aby ti dal dar. Na dar prostě musíš čekat.
No, nevim. Tobe dal dar krestansky Buh, v Saudsky Arabii obdarovava Allah a dokud do Ameriky neprisli misionari, tak zadne dary domorodci nedostavali ( v neco samozrejme verili, ale nebyla to asi vira podobna tve)…
Protestant: „Nemyslím, že jack má úplnou pravdu, ale je podle mne a nejen mne blíže pravdě než Medea.
http://www.growjob.com/clanky-corporate/emoce-vs-racionalno/
Kdo tvrdí, že dokáže ovládat svoje emoce si podle mne lže.“
Protestant, Vy ste ten článok asi pozorne nečítali 😉 inak, by Vám neunikla veta, že: „Neokortex umožňuje každému z nás potlačovat a ovládat emoce, ovládat primitivní pudy“.
A ešte raz, ja hovorím o možnosti racionálne regulovať (teda na starosti to má neocortex ;)) svojím správaním a myslením ľudské emócie a city.
…..Aktivita plazího mozku a limbického systému sice spadá do oblasti nevědomého rozhodování a lidé velmi snadno podlehnou dojmu o své racionalitě, nicméně realita je jiná. Už jen když se podíváme na neurální strukturu mozku vidíme, že z limbického systému vede do neokortexu 10x více nervových spojů než z neokortexu do limbického systému – lze jasně vidět, že není ve fyziologických možnostech člověka, aby se rozhodoval výlučně racionálně a bez emocí…..
Jack: „Slávku,to o čem píšete je pouhá rozumová reakce na již existující emoce.
To, že se na šéfa nerozkřičím,protože se bojím o místo,ještě neznamená,že už nejsem na něj naštvaný. … To co vy označujete jako ovládání emocí je pouze ovládání CHOVÁNÍ v souvislosti s emocemi,ale nikoliv ovládání emocí samotných.“
Jack, teda podľa Vás, keď donútim koňa, aby vošiel do stajne, tak to vôbec nie je ovládanie koňa, je to len ovládanie jeho SPRÁVANIA. 😀 Jack, Vy sa už začínate podobať biblickým exegétom 😀 Toho koňa treba rovno zastreliť! 😀
Myslím že jackovi rozumím. Je něco jiného tvrdit, že rozumem ovládám lásku k někomu, nebo že rozumem ovládám své chování tak, aby se například moje láska navenek neprojevila. To jsou dvě naprosto odlišné věci.
Je to jako sám sebe přesvědčit že nemám žízeň když ji mám, nebo sebe přesvědčit, že tu žízeň vydržím, přesto, že ji mám.
Protestant: „Už jen když se podíváme na neurální strukturu mozku vidíme, že z limbického systému vede do neokortexu 10x více nervových spojů než z neokortexu do limbického systému – lze jasně vidět, že není ve fyziologických možnostech člověka, aby se rozhodoval výlučně racionálně a bez emocí…..“
No a okrem toho, že ste nečítali pozorne ten článok, nečítali ste pozorne ani Medeu, pretože Ona napísala: „Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú“. Amen. 😀
Protestant: „Myslím že jackovi rozumím. Je něco jiného tvrdit, že rozumem ovládám lásku k někomu, nebo že rozumem ovládám své chování tak, aby se například moje láska navenek neprojevila. To jsou dvě naprosto odlišné věci.“
Jackovi samozrejme rozumiem, jednoducho chce za každú cenu, teda aj používaním ad hominem a straw man „vyhrať“ diskusiu, ale Vám, ako obvykle nerozumiem, nevyspytateľné sú totiž cesty Vašej mysle 😀
Ale už ma to nebaví, donekonečna Vám dvom búchať o hlavu, čo som napísala, tak ešte posledný raz: Písala som o možnosti racionálne regulovať emócie a nie o absolútnej suverénnej nadvláde rozumu nad emóciami. Prepínače emócií zatiaľ nemáme, ale môžeme vykonať postupnosť krokov, ktorá povedie k útlmu emócie. Emócie a city môže človek svojím konaním a myslením tlmiť, ale aj roznecovať.
Medea napísala: „Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku. Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá. Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne.
Samozrejme, že existuje aj slepá vášnivá láska, ale nie je pravidlom“ alebo toto: „Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú“.
Pokud je víra dar, co je potom ztráta víry? Myslím, že existují lidé, co verili a už neverí….
Emócie a city môže človek svojím konaním a myslením tlmiť, ale aj roznecovať.
protestant: Tomuhle moc nevěřím. Můžeme podle mne utlumovat VLIV těchto emocí na nás, ale ne samotné emoce.
Vy jste snad ještě nikdy žádný dárek neztratil?
No, hmotný dar se ztratit asi dá… ale víra snad není na nejakém certifikatu Bohem podepsaném…?
Medea:
Medea totiž napísala toto: „Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku.
jack:
Když s vámi je to těžké,jinde jste zase napsala,že se láska ztratí jako dým. To je podle mě dost rychle reagující přepínač!
Medea:
Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá. Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne.
jack:
Pořád mluvíte o “koze”. To není přímé ovlivnění emoce rozumem. To je ovlivnění CHOVÁNÍ,které jak jste sama správně napsala vede k “VYPRCHÁNÍ” lásky!
Jestli nechápete ten rozdíl,tak nemáme o čem diskutovat!!
Medea:
Napr. keď žena zistí, že jej milenec má nejaké extrémne prejavy, tak môže s ním prerušiť kontakt, zmeniť prostredie, alebo si nájsť nového milenca, až kým stará láska nevyprchá. Teda existujú formy lásky, ktoré sa dajú rozumom dobre korigovať, je to však individuálne.
jack:
Pořád mluvíte o “koze”. To není přímé ovlivnění emoce rozumem. To je ovlivnění CHOVÁNÍ,které jak jste sama správně napsala vede k “VYPRCHÁNÍ” lásky!
Jestli nechápete ten rozdíl,tak nemáme o čem diskutovat!!
Medea:
Medea totiž napísala toto: „Samozrejme, že človek nemá k dispozícii nejaký prepínač, ktorým by sa okamžite prepol do požadovaného stavu, ale aj rozum môže korigovať lásku.
jack:
S vámi je to těžké,jinde jste zase napsala,že láska zmizí jako dým. To je z mého pohledu dost rychle reagující přepínač!
Medea:
Teda Medea písala o možnosti racionálne regulovať emócie a nie o absolútnej suverénnej nadvláde rozumu nad emóciami.
jack:
Racionálně můžete právě regulovat pouze své chování,které může (nemusí) vést ke změně emocí,ALE nemůžete takto regulovat PŘÍMO emoce! Už to chápete?
Medea:
Naučiť sa ovládať svoje emócie je dôležitou súčasťou výchovy. Ovládanie emočných a citových prejavov resp. ich kultivácia, je prirodzenou súčasťou ľudskej kultúry.
jack:
Neučíte se ovládat přímo své emoce,ale pouze své chování,které může být emocemi ovlivněno!!! To je rozdíl!
Medea:
Opäť ten Váš dualizmus – nehmotný rozum a myslenie versus chemická podstata emócií. Jack, aj ľudský rozum, myslenie, predstavivosť sú založené na mozgovej chémii. Keď si predstavíte čokoládový zákusok ovplyvní to činnosť Vašich žliaz, keď si predstavíte sporo odenú slečnu, aj to ovplyvní činnosť Vašich žliaz.
Emócie a city môže človek svojím konaním a myslením tlmiť, ale aj roznecovať.
jack:
Tak už tomu rozumím. Vy neodlišujete podvědomé reakce organismu a vědomé reakce. Když já vidím sporo odenú slečnu,tak to vyvolává spoustu reakcí,ale na rozdíl od vás já k těmto reakcím nepotřebuji používat svůj rozum!!!
Jacku, jste fakt mimo. Samozrejme ze MUZETE ( ne musite, coz nam porad podsouvate) vedome ovlivnovat emoce.
Cognitive change might be used either to generate an emotional response when none was ongoing or to regulate an already triggered response.
Vedoma zmena muze byt pouzita k vytvoreni emocni odpovedi tam kde zadna neprobiha nebo k regulaci jiz vyvolane odpovedi.
Detaily tady: http://webscript.princeton.edu/~psych/psychology/related/socneuconf/pdf/ochsner-gross.pdf