Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. Medea

    Jack: “To je totiž právě ten případ,kdy zjistíte,že vaše žena je nevěrná mrcha,ale přesto ji pořád milujete.”

    V manželskom zväzku z inou ženou som ešte nežila 🙂

    Jack: “I já už jsem to zažil a mohu vás ubezpečit,že se nic nerozplynulo jako dým a dokonce to trvalo několik let,než jsem se “odmiloval”.”

    Jack, Vy zovšeobecňujete svoju epizodickú skúsenosť na všetky vzťahy!

    Jack: “Za druhé mám mozek,ale ten je rozdělen na funkční části a určitě nemůžete všechny jeho funkce ovládat svým rozumem.”

    Neexistuje ostrá hranica medzi kognitívnymi procesmi a procesmi vedúcimi k zamilovanosti. Jednotlivé neuronálne okruhy sa môžu uplatňovať vo veľmi rozdielnych situáciách

  2. protestant

    to Medea:

    Podívejte se sem (tabulka 4 a text pod ní):

    http://snem.cirkev.cz/download/Luzny.htm

    Z této tabulky plyne, že 60% lidí sebe označujících za křesťany zatrhlo duch/životní síla a jen 18% zatrhlo Bůh (předposlední řádek tabulky 4). Není to tak jednoduché jak si představujete.

  3. protestant

    jack:
    Zase mimo? Vy jste nepsal nic o protestantech,psal jste o církvi. Proto máte klášterů na vybranou!

    protestant: Inteligentovi je to jasné…

  4. Medea

    Protestant: „Z této tabulky plyne, že 60% lidí sebe označujících za křesťany zatrhlo duch/životní síla a jen 18% zatrhlo Bůh“

    To je pre mňa dosť divný prístup.

    Ja za kresťana považujem iba človeka, ktorý verí minimálne tomuto:
    (1) Existuje osobný Boh t.j. nanajvýš múdra a nanajvýš mocná, o všetkom dianí upovedomená osoba, ktorú nikto a nič nemôže ohroziť a ktorá suverénne vládne celému svetu.
    (2) Ježiš je syn boží t.j. existuje mimoriadny pozitívny vzťah medzi ním a Bohom, Ježiš nemusí byť totožný s Bohom, ale je synom božím minimálne v adopcionostickom zmysle.
    (3) Je možná spása t.j. je možné pre človeka s pomocou Boha/Ježiša dosiahnuť nejakú formu večnej a blaženej existencie.

  5. protestant

    to Medea

    Tím bodem 1 porušujete přikázání o nezobrazování z Desatera. Mnoho křesťanů by to bralo jako oklešťování Boha. (Třeba já)

  6. Čestmír Berka

    Tím bodem 1 porušujete přikázání o nezobrazování z Desatera. Mnoho křesťanů by to bralo jako oklešťování Boha. (Třeba já)
    Takže jsi “fundamentalističtější” než katolíci?:
    http://otazky.vira.cz/otazka/Nezobrazis-si-Boha.html
    Když teda napíše nějaký křesťan, že Bůh lidi miluje, tak je to pro tebe nepřípustné oklešťování?

  7. protestant

    To není fundamentalismus, ale snaha zabránit sám sobě vytváření Boha ” k obraz svému” To je smyslem toho přikázání. Ano. Protestanté jsou v tomto nekompromisnější. V jejich kostelech žádné vyobrazení Boha nenajdete.

    Jinými slovy, každá naše představa Boha – jakkoli ušlechtilá nebo teologicky sofistikovaná – je vždycky vedle. Každá naše představa může totiž postihnout pouze malou část Boží moci, dobroty a svatosti. Současně nás však svádí k něčemu, co je skutečnému a živému Bohu cizí. I takové pojmy jako všemohoucnost, spravedlnost, prozřetelnost, sláva, vševědoucnost, láska, milost, krása, dokonalost a kolik jich naše řeč o Bohu užívá, to všechno jsou jen kulhající přirovnání, které nikdy nevystihují skutečnou Boží přítomnost a jedinečnost.
    Smyslem druhého přikázání – řečeno dnešními slovy- je zhruba toto: Pána Boha si nikdy nesmíme předem zaškatulkovat a zúžit do svých představ a konstrukcí.

    http://brno1.evangnet.cz/node/145

  8. Medea

    Protestant: „Tím bodem 1 porušujete přikázání o nezobrazování z Desatera.“

    Nezmysel! 3 kresťanské kréda (Apoštolské, Nicejské, Nicejsko-konstantinopolské) používané na Západe hovoria jasne o všemohúcnosti a vševedúcnosti božej a štvrté krédo používané na Západe, Athanasiovo, tiež hovorí o božej všemohúcnosti. Tie 4 kréda vyznáva aj evanjelická cirkev. Ako chcete uctievať Boha bez akýchkoľvek atribútov? 🙂
    Tu máte úvodné slová z troch kréd:

    Apoštolské krédo:
    „Věřím v Boha,
    Otce všemohoucího,
    Stvořitele nebe i země.
    I v Ježíše Krista,
    Syna jeho jediného,
    Pána našeho;
    …“

    Nicejské krédo:
    „Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce,
    Stvořitele všeho viditelného i neviditelného.
    A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího,
    …“

    Nicejsko-konstantinopolské krédo:
    „Věřím v jednoho Boha,
       Otce všemohoucího,
    Stvořitele nebe i země,
       všeho viditelného i neviditelného.
    Věřím v jednoho Pána
       Ježíše Krista,
    jednorozeného Syna Božího,“

    A zmienku o všemohúcnosti v Athanasiovom kréde: „Podobně je všemohoucí Otec, všemohoucí Syn a všemohoucí Duch Svatý.“

    A môžete sa pozrieť aj do Lutherovho katechizmu (malého aj veľkého), aj tam nájdete popis božej vševedúcnosti a všemohúcnosti.

  9. Medea

    Protestant, mali by ste si založiť vlastnú cirkev 😉

    Názov cirkvi by mohol byť: “Cirkev nič nehovoriacich o Bohu” 🙂

  10. Medea

    Protestant, prečítala som si tie Vaše dva posledné linky a sú v podstate o tom, čo som už hovorila, že ak je Boh nanajvýš dobrý, tak nemôže byť súčasne vševedúci a všemohúci.

    A v bode (1) nič neokliešťujem, len vyjadrujem to, čo majú spoločné všetky kresťanské doktríny, teda aj učenie evanjelickej cirkvi. Ak popriete bod (1), váš Boh sa stane len nejakým bohom 😉 Ak niekto neuznáva (1) nie je pre mňa kresťan.

  11. Medea

    Inak tie názory niektorých evanjelikov, že Boh nie je všemohúci sú mi sympatické, ale to neznamená, že poprením jeho všemohúcnosti (v silnom slova zmysle) popreli aj jeho zvrchovanosť a vládu nad svetom.

Comments are closed.