Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. jack

    protestant:
    Ale ta logická souvislost tam je. A zřejmá. Zkuste se zamyslet.

    jack:
    Neměl by jste se spíše zamyslet vy? Napřed podle vás v lásce nefiguruje rozumový kalkul a potom v něm zase figuruje,ale nevyplácí se? Nechtěl by jste si napřed udělat jasno ve své hlavě a pro nějaký názor se rozhodnout? To jen aby jsme se pohnuli z místa.

  2. Michal Post author

    Protestant: “Toto prosím doložit.”

    http://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_atheism

    A study has shown atheism in the West to be particularly prevalent among scientists, a tendency already quite marked at the beginning of the 20th century, developing into a dominant one during the course of the century. In 1914, James H. Leuba found that 58% of 1,000 randomly selected U.S. natural scientists expressed “disbelief or doubt in the existence of God” (defined as a personal God which interacts directly with human beings). The same study, repeated in 1996, gave a similar percentage of 60.7%. Expressions of positive disbelief rose from 52% to 72%.[16] (See also relationship between religion and science.) This survey is not without criticisms however.[17]

    OK, ať už 60,7% nebo 72%, pořád je to většina.

  3. jack

    protestant says:
    October 1, 2012 at 9:03 pm

    to jack:

    Jak víte že šlo o jiné bohy?

    jack:
    Protože tito bohové nemají s tím vaším vůbec nic společného. Ten váš má opravdu hodně široký záběr působnosti,ale například bůh Kisin je pouze bohem zemětřesení.
    Ještě nějaké příklady? Mám jich desítky!

  4. protestant

    58% of 1,000 randomly selected U.S. natural scientists expressed …

    protestant:
    To je opravdu reprezentační vzorek veškerého světového vědectva? To snad ne.

  5. jack

    Medea says:
    October 1, 2012 at 9:12 pm

    Jack: “Ale to není ovlivnění pocitu lásky přímo myšlením.”

    Jack, ale aj premýšľanie predsa môže lásku zničiť. Môžete byť napr. zamilovaný do nejakej osoby. Jedného pekného dňa intenzívne premýšľate o svojom vzťahu, spoja sa Vám isté súvislosti a osoba, ktorú ste doteraz vnímali ako zosobneného anjela, sa Vám odrazu javí ako odporná mrcha a láska sa rozplynie ako dym.

    jack:
    Opravdu? Takto to funguje? Jak říkám, v tom případě nechápu proč lidé mluví o něšťastné lásce. To je totiž právě ten případ,kdy zjistíte,že vaše žena je nevěrná mrcha,ale přesto ji pořád milujete. I já už jsem to zažil a mohu vás ubezpečit,že se nic nerozplynulo jako dým a dokonce to trvalo několik let,než jsem se “odmiloval”.Proto se lidé kvůli lásce trápí. Jestli se u vás v případě tohoto zjištění láska rozplyne jako dým,tak vám milióny lidí mohou pouze tiše závidět!

  6. Michal Post author

    Protestant: “To je opravdu reprezentační vzorek veškerého světového vědectva? To snad ne.”

    Pokud to vybrali opravdu náhodně, což tvrdí, pak to pro naše účely lze velmi dobře chápat jako reprezentativní vzorek.

    Pokud dobře počítám, tak za předpokladu, že jsme dostali tento výsledek, je pravděpodobnost, že v celém souboru všech vědců by byla ve skutečnosti nadpoloviční většina věřících, menší než 1 k miliardě. (ten výsledek je na úrovni cca 6.3 sigma, což z důvodu neschopnosti GNU Octave i Wolphramu Alpha nejsem schopen převést na patřičný kvantil – tak je ta hodnota zanedbatelná 🙂 )

  7. jack

    Medea:
    Nemáte predsa dve oddelené duše: jednu horúcu vášnivú a druhú chladnú racionálnu, ale máte jeden mozog 😉

    Nehovorím, že rozum srdcu vládne, ale srdce a rozum sa navzájom ovplyvňujú.

    jack:
    Já nemám žádnou duši,to za prvé.
    Za druhé mám mozek,ale ten je rozdělen na funkční části a určitě nemůžete všechny jeho funkce ovládat svým rozumem.

  8. protestant

    58% of 1,000 randomly selected U.S. natural scientists expressed…

    Vždyť už v té větě je napsáno, že býběr není náhodný. Jsou vybráni pouze US vědci a “natural scientists” Takže je to tendenční.

  9. jack

    Protestant:
    V Evropě je prostě podle mne lepší pěstovat jablka než banány.

    jack:
    Další krásné odůvodnění proč být křesťanem! 🙂

  10. jack

    protestant says:
    October 2, 2012 at 10:54 am

    Kdyby t y argumenty byly správné, nemohl by žádný návštěvník tohoto webu zůstat věřícím… 🙂

    jack:
    Až na ty,kteří nemají schopnost tyto argumenty pochopit nebo se nad nimi ani nechtějí zamyslet. A jak vidíme,takoví lidé oparvdu existují!

  11. protestant

    ….About two-thirds of scientists believe in God, according to a new survey that uncovered stark differences based on the type of research they do….

    ….Nearly 38 percent of natural scientists — people in disciplines like physics, chemistry and biology — said they do not believe in God. Only 31 percent of the social scientists do not believe…..

    ….In separate work at the University of Chicago, released in June, 76 percent of doctors said they believed in God and 59 percent believe in some sort of afterlife…..

    http://www.livescience.com/379-scientists-belief-god-varies-starkly-discipline.html

  12. jack

    protestant says:
    October 2, 2012 at 10:54 am

    Kdyby t y argumenty byly správné, nemohl by žádný návštěvník tohoto webu zůstat věřícím… 🙂

    jack:
    Až na ty,kteří nemají schopnost tyto argumenty pochopit nebo se nad nimi ani nechtějí zamyslet. A jak vidíme,takoví lidé opravdu existují!

  13. jack

    protestant says:
    October 2, 2012 at 11:04 am

    Mezi prohlášení a skutečností jak je každému známe je velký rozdíl. Prohlašovat to můžeš. Ale pravda to není.

    jack:
    Že by jste konečně pochopil,že pravdivost prohlášení by se měla prokazovat?
    Tak kdy konečně prokážete pravdivost svých prohlášení?

  14. jack

    protestant says:
    October 1, 2012 at 2:57 pm

    to jack:

    Není. V ČR není jediný protestantský klášter…. 🙂

    jack:
    Zase mimo? Vy jste nepsal nic o protestantech,psal jste o církvi. Proto máte klášterů na vybranou!

  15. jack

    protestant says:
    October 2, 2012 at 11:33 am

    to jack:

    Opravdu jsem napsal že funguje? Kde jsem to napsal?

    jack:
    Já mám ztrácet čas a dohledávat jen proto,protože si to nepamatujete? Co kdyby jste si to dohledal sám! Je to přece váš problém a nikoliv můj,že zapomínáte.

  16. Medea

    Protestant: „Toto prosím doložit.“

    Protestant, tu máte štatistiku z renomovaného vedeckého časopisu Nature z roku 1998. Ako vzorka boli použitý členovia Národnej akadémie vied v USA (NAS – National Academy of Sciences): http://www.stephenjaygould.org/ctrl/news/file002.html

    Podľa tej štatistiky 72,2% respondentov neverí v osobného Boha a 76,7% neverí v posmrtný život. K viere v osobného Boha sa prihlásilo len 7%, k viere v posmrtný život 7,9%.

    Samozrejme to boli TOP vedci v USA. Ak vezmeme celú vedeckú populáciu v USA, tak cca 60% neverí v osobného Boha, to je asi rovnaké číslo ako v roku 1900.

Comments are closed.