Mohl bych uvěřit?

Mohl bych uvěřit v Boha?

Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.

Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?

Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.

Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.

Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.

Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…

Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.

Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?

***

Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?

Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.

Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.

Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.

Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.

Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.

Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.

Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.

Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.

Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.

Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.

Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.

Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.

Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.

A teď klíčové otázky:

1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

1,217 thoughts on “Mohl bych uvěřit?

  1. Čestmír Berka

    Bo, to je na mě moc složitý..kdo potřebuje zachránit? -Hermes, Akvinský, Bo? Kdo je tu odborník? -Hermes, Akvinský, Bo?

  2. Bo

    Médea: tiež viem aj o prípadoch z modernej doby, keď duševne vyšinutá osoba „splnila boží príkaz“.
    Hovorím teda o tom, že niekto môže svoje pudenie k vražde pochopiť ako boží príkaz a príbeh o poslušnom Abrahámovi ho v tom (aby vraždu vykonal) môže utvrdiť.

    Duševně vyšinutá osoba si pro “splnění božího příkazu” najde utvrzení i v Křemílkovi a Vochomůrkovi. To není fér, Médeo

  3. Bo

    Čebe: jak jednoduché, milý Watsone, zachránit potřebuje Akvinský,Hermes, Bo, ČB, a všichni ostatní od Adama po Bin Ladina. Odborník, jak každé dítě v nědělní škole ví, je Ježíš. :-). Ještě něco nejasného ?

  4. Čestmír Berka

    Ježíš je odborník? Ježíš je extremista! Chce po mně, abych si vydloubnul oko, když budu koukat po hezké sousedce! No, a kdybych měl dvě hezké sousedky? Ani nechci pomyslet…
    Já to viděl v sovětském filmu z roku 1978 Otec Sergej – ten si usekl palec, když ho jako poustevníka/mnicha lákala mladá holka …

  5. Bo

    Promiňte, Čebe, Chtěl jsem jen říct, že když člověku teče do bot, tak si nechá i poradit (poslechne), od někoho komu věří, nebo s kým má zkušenost, že zná řešení. Reagoval jsem na Vaši poznámku, jak jste ocenil, že Bůh první prototyp lidí nechal utopit (ne všechny ) a pak otestoval Izáka, …že tedy nabývá u Vás důvěry…..
    Trochu to odlehčujem,že?

  6. Bo

    No, pokud by Vaše zakoukání mělo znamenat rozbití rodiny,Vaší hezké sousedky, okradení jejích dětí o tátu a další ještě horší věci, které se v takových případech někdy stávají, tak Vám ty oči vypíchne soused, možná i ruku utrhne a ušetříte si dilema, zda poslechnout Ježíše, či nikoli.

  7. Čestmír Berka

    Ježíšovi přeci vůbec v tomto případě nejde o sousedku ( ať s dětmi, nebo bez dětí). Hřeším už tím, že toužím- a abych tomu zabránil, mám si vydloubnout oko. Jde o MOJI touhu- překročení přikázání, které Ježíš ještě zpřísňuje. ( ta sousedka se třeba ani nedozví, že po ní toužím…) Prostě- hřeším už zatoužením, aniž bych na ni sáhnul, nebo ji oslovil.

  8. Bo

    Čebe, prostě toužit po někom, kdo se oddal někomu jinému je naprd. To nám chce Ježíš říct. Teď už musim mazat, nebudu to dál rozvádět. V Genezis říká Bůh Kainovi : ..hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout… Ta bitva se odehrává v naší mysli. Jestliže se pro špatnost rozhodneš, tak si ji také omluvíš a pak ji uděláš.

  9. jack

    Hermes says:
    September 29, 2012 at 4:41 pm

    Jacku, Jacku, proč by ztrácela smysl nešťastná láska? Vždyť na lásku jsou potřeba dvě vůle, ne? Co když jedna chybí? Pak je to nešťastná láska.

    jack:
    Za prvé,láska nevzniká jako produkt lidské vůle.
    A vysvětlení je jednoduché,jak už název napovídá,nešťastná láska je láska,která nedělá člověka šťastným,ale naopak nešťastným. Pokud by jste se tedy dokázal takové lásky zbavit pouze svou vůlí,tak by jste si ušetřil spoustu trápení a pocit neštěstí z lásky by prakticky neexistoval. Nepotřebovali bychom tedy pro tento stav žádné slovní vyjádření.
    To co můžete ovlivnit svou vůlí je vaše chování v souvislosti s pocitem lásky.
    Když potkáte svou bývalou partnerku s jiným mužem a ještě jste nepřestal tuto ženu milovat,tak můžete dělat,že už je vám lhostejná,to můžete ovlivnit svou vůlí,ale nemůžete svou vůlí ovlivnit ten POCIT lásky,který ještě k této ženě cítíte a současně vám způsobuje psychickou bolest,když ji vidíte s jiným mužem.
    Vůbec nevěřím,že musím takové samozřejmosti vysvětlovat,to přece snad zažil každý puberťák. Vy jste nikdy nezažil nešťastnou lásku?
    Z nešťastné lásky páchají lidé často hrozné věci,od vražd k sebevraždám.
    Zatím jsem takovou hloupost,že si o tom,jestli budu či nebudu cítit lásku rozhoduji sám svou vůlí,slyšel poprvé od Jirky.
    Úroveň diskuse nám tím opět klesla na diskusi dětí na písku!

  10. jack

    Bo:
    Abraham měl přece s Bohem mnohaletý vztah, zakusil, že Bůh je důvěryhodný. Možná bychom si mohli troufnout říci, že byl Božím přítelem.

    jack:
    Naprosto stejné tvrzení,jako když napíši,že když Zeus povstal proti Kronovi, svému otci, postavila se Styx na jeho stranu a přivedla na pomoc i své syny Moc a Sílu a své dcery Ctižádost a Vítězství. Zeus je vzal na Olymp a učinil je svými stálými průvodci.

    A teď si jen vybrat,která historka se mi více líbí a budu tvrdit,že to popisuje SKUTEČNÉ údálosti. Pořád a pořád ty stejné NEDOLOŽENÉ bláboly!
    ALE PROČ BYCH TOMU MĚL VĚŘIT!!

  11. Slavek

    Mysli , ze tomu ze se o skutecne s Abr. a Iz. stalo dnes neveri an spousta krestanu. Abraham je proste mytologicka postava. Ne historicka. Neco jako Praotec Cech.

  12. Slavek

    Jasne ze obstal, Bo. V teto interpretaci je Buh chapan jako principialne rovny lidem. Je to spis takovy zidovsky pristup, nez krestansky. Mne se zidovsko krestanska mytologie celkem libi.

  13. protestant

    Čestmír Berka says:
    September 30, 2012 at 3:11 pm
    Ježíš je odborník? Ježíš je extremista! Chce po mně, abych si vydloubnul oko, když budu koukat po hezké sousedce!

    protestant:

    Myslím, že po tobě nechce nic.

  14. Hermes

    Medeo, člověk se trochu prospí, vyvenčí děti a tady taková názorová smršť! Vracím se k vašemu příspěvku z September 30, 2012 at 12:42 pm.
    Ty vaše citáty z Akvinského (ještě s tím tučným zvýrazněním) dělají dojem, že ho čtete fundamentalisticky jako nějaký ultrakatolický scholastik. TA našel interpretaci příběhu, která je dosti sexy pro 13. stol. Poslušnost je důležitá hodnota západního řeholního života počínaje Benediktem a nekonče Ignácem z Loyoly, kterému nestačila obyčejná poslušnost, ale přidal ještě poslušnost SS (Sancta Sedes). Dneska bohužel poslušnost moc sexy není (kéž nám to Hospodin neoplatí na dětech).

    TA má jistě v rámci svého scholastického konceptu pravdu: Hospodin je Pánem života a smrti, takže přikáže-li smrt, není to – formálně logicky – nic špatného (koneckonců to dělá dnes a denně, protože bez jeho svolení nikomu nespadne ani vlásek z hlavy – ovšem taky mu bez něho žádný nenaroste). Na druhou stranu nezapomínejme, že se jedná o středověký scholastický diskurz, logickou školní hru testující deduktivní užití jedné teze v mnoha obměnách. Není to katechismus každodenního života. Máte kvůli tomu strach, že nám tu nějaký pošahaný křesťan začne vraždit z Božího pověření a soudy mu to budou baštit? Pak mi nezbývá, než se připojit se svým “Bububu!”

    TA ovšem nedocenil (nebo docenil na místě, které necitujete?) jinou stránku abrahamovského příběhu: Abraham šel obětovat syna více než 400 let biblické chronologie předtím, než byl dán zákon zapovídající zabíjet. Takže tuto mravní aporii z abrahamovského příběhu vynechejme. Je to anachronismus. Vyhraďte si ji pro otázku Midjanců a Amalekovců.

  15. Slávek

    Děcka, tady ty debaty jsou fakt boží. Člověk by si nakonec mohl myslet, že křesťané jsou vesměs příčetní lidé. Dnes jsem pojal úmysl napsat článek o tom, co se děje v katolické církvi. Zjistil jsem ale, že se o tom prostě nedá psát vážně: http://www.osacr.cz/2012/10/01/katolicke-panoptikum-papez-ratzinger-propaguje-pravdu-o-manzelstvi-a-rodine-odvazne-a-kreativne-lady-gaga-koho-to-zajima/

    Herme, nemáš občas pocit, že jsi ve světě církve taková Alenka v říši divů? Nebo jsi snad už jeden z obyvatel té bizarní říše?

Comments are closed.