Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?

Slávku, jsem obyvatelem a občanem této, jak píšete, “bizarní” říše. Musím ale poznamenat, že když se ta říše nezná jen z novin nebo z nedělních návštěv mezi studenými xichty v českém kostele, neřku-li z ateistických satirických deníků (gratuluji k novému nápadu využití osacr.cz), není to zdaleka tak bizarní a trapné, jako být občanem českého státu (jaký stát takový prezident, jaký prezident takový atentát). Jsem rád, že kromě češství se mohu hlásit ještě ke katolictví, aspoň v něčem si můžu připadat ve světě normální.
Hermes: „Ty vaše citáty z Akvinského (ještě s tím tučným zvýrazněním) dělají dojem, že ho čtete fundamentalisticky jako nějaký ultrakatolický scholastik.“
Čítam len to, čo TA v STh napísal. To čo sa javí ako ultra pre ľudí žijúcich v liberálnych režimoch 21. storočia, nebolo ultra pre ľudí žijúcich v 13. storočí.
Hermes: „Máte kvůli tomu strach, že nám tu nějaký pošahaný křesťan začne vraždit z Božího pověření a soudy mu to budou baštit? Pak mi nezbývá, než se připojit se svým “Bububu!”“
Strach je silné slovo, jednoducho ten abrahámovský mýtus považujem za perverzný a v mysliach fanatikov, perverzné fantázie a pudenia vyvolávajúci 😉
Souhlasím s Hermem. Prostředí v církvi mi přijde normálnější, než prostředí v tomto státě.
Medeo, ano, ve 13. stol. to bylo podle všeho ultraprogresivní.
Tak ono je asi pravda, že ta bizarnost na nás poslední dobou kouká i od jinud 🙂 Na druhou stranu si nejsem jistý, jestli “atentát sedmi antiperel” nebo suchý zákon mohou soutěžit s hlavou svatého Václava odloženou pod stolem v Boleslavské hospodě.
Jinak díky ke gratulaci. Ber to ale tak, že popisované události se vážnému popisu prostě sami vzpírají. Já nemůžu za to, že papež je šašek s kterým dneska vytře podlahu i popová zpěvačka. Ty noviny o papeži informují jen proto, že se k němu Gaga vyjádřila. Nemůžu za to, že dnes v Německu nemůžeš být katolíkem a tedy spasen, aniž bys jim neodvedl 8 procent daní. To je velmi přímočarý přístup k nebeské bráně. No a na konec jsem dnes ráno četl ten Respekt a to mě dorazilo.
A potom si otevřu i-ateismus a tady Hermes vytváří dojem celkem normálního člověka, kterej ten cirkus baští. Takže mi to přišlo pěkně kontrastní. Jinak se ale obávám, že katolická církev ti připadá normální jen proto, že sis už zvykl. Já vím, že mi tu budeš tvrdit, že ty relikvie jako ve skutečnosti nic neznamenají a že nevěříš, že spasení si lze koupit za 8 procent daní. Na druhou stranu toto je dnes evidentně katolický mainstream.
Slávek says:
….Nemůžu za to, že dnes v Německu nemůžeš být katolíkem a tedy spasen, aniž bys jim neodvedl 8 procent daní….
protestant:
Nemůžeš očekávat že ty služby za tebe bude stále někdo platit. Stejně tak není možné očekávat, že ti slušní budou stále platit za černé pasažery.
protestant says:
September 30, 2012 at 6:22 pm
jack says:
ALE PROČ BYCH TOMU MĚL VĚŘIT!!
protestant:
Tebe někdo nutí?
jack:
A vy jste nepochopil,že je to otázka k důvodu a nikoliv k povinnosti??
A dokonce to není ani otázka někoho ke mě,ale otázka kterou si kladu sám. 🙁
Slávku, Německo má asi 2% všech světových katolíků (a německý podíl stále klesá), takže jaký mainstream. A hlavně Německo je země, kde se biskupů nebojí. To, co se tam děje, je jen výkop v jednom epizodním utkání v dvoutisíciletých dějinách církve. Sleduji to s napětím. Jen je mi líto, že nedávají přímý přenos.
protestant says:
October 1, 2012 at 12:50 pm
Souhlasím s Hermem. Prostředí v církvi mi přijde normálnější, než prostředí v tomto státě.
jack:
Tak proč jste v tomto méně normálním prostředí státu studoval vysokou školu. Proč se zapojujete do tohoto méně normálního systému?
Jděte do kláštera,když vám církevní prostředí přijde normálnější. 🙁
to jack:
Je zajímavé, že s láskou jste to pochopil”
jack:
Za prvé,láska nevzniká jako produkt lidské vůle
., ale s vírou ne. 🙂
to jack:
Nemáme kláštery …. 🙂
Prostě “zoufalé” biskupy regulující vysychající finanční toky napadlo, jak zareagovat. Ale ukázalo se, že v rodné zemi Martina Luthera se nesetkali s pochopením. Církevně-právně je to sporné.
Tady je vyjádření německých (platících) katolických aktivistů, které jsem ještě nestihl prostudovat.
protestant says:
October 1, 2012 at 2:47 pm
to jack:
Je zajímavé, že s láskou jste to pochopil”
jack:
Za prvé,láska nevzniká jako produkt lidské vůle
., ale s vírou ne. 🙂
jack:
Otázka je,proč nechápete,že pocit lásky je emoce,kterou neovlivňuje rozum,ale něčemu věřit,je (měl by být) rozumový kalkul!
protestant says:
October 1, 2012 at 2:48 pm
to jack:
Nemáme kláštery …. 🙂
jack:
Klášterů je dost,jen si nějaký vybrat!
to jack:
Pokud hledáte kalkul, pak jste na špatné adrese.
Ani v lásce se kalkul nevyplácí. Stejně tak ve víře.
to jack:
Není. V ČR není jediný protestantský klášter…. 🙂
Protestant: „Souhlasím s Hermem. Prostředí v církvi mi přijde normálnější, než prostředí v tomto státě.“
Protestant, čo pod tou normalitou myslíte?
to Medea:
Fungují tam například všechny demokratické principy mnohem lépe než ve státě.
protestant says:
October 1, 2012 at 2:56 pm
to jack:
Pokud hledáte kalkul, pak jste na špatné adrese.
Ani v lásce se kalkul nevyplácí. Stejně tak ve víře.
jack:
Panebože ty to vidíš,už jsme zase na začátku.
Láska není výsledkem žádného rozumového kalkulu. Myslel jsem,že jste to už pochopil.
jack says:
Panebože ty to vidíš,už jsme zase na začátku.
Láska není výsledkem žádného rozumového kalkulu. Myslel jsem,že jste to už pochopil.
protestant:
Stejně tak víra. Myslel jsem, že jste to už pochopil…. 🙂