Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
protestant:
Až ateisté pochopí, že věřící ten příběh o stvoření za svědectví skutečných událostí nepovažují, pak bude líp…. 🙂
jack:
Prosím???
Ale mnohá víra popírá Velký třesk 😀 a jiné vědecké teorie… Že ta TVOJE nepopírá není rozhodující…
Protestante, ty zastupuješ věřící? Můžeš napsat jen v co věříš TY! Jiný protestant třeba věří v něco jiného 🙂
protestant says:
September 25, 2012 at 4:30 pm
Víš co znamená rozpor? To je když například víra tvrdí něco co věda popírá. Nebo naopak. Jenže věda Boha nepopírá. To že ve vědecké teorii velkého třesku věda s Bohem nepočítá neznamená, že tvrdí, že tam nebyl. Tedy rozpor není.
jack:
Vy jste to nepochopil? Věda nepočítá se žádným bohem ani s vaším a ani se žádným jiným,ani s jinou nadpřirozenou bytostí,protože se nevyvratitelnými hypotézami nezabývá. Vaše nevyvratitelná hypotéza o bohu je z vědeckého hlediska bezcenná.
Koho zajímá,že by tam mohl a nemusel být. Takových bytostí jsou miliony,které si do vaší nevyvratitelné hypotézy mohu dosadit,ale jak říkám,koho to zajímá!
Jasně, různí věřící věří různým věcem. Protestant v pravdivost příběhů o stvoření nevěří, spousta jiných věřících ale ano. A ano, jsou to jistě fundamentalističtí křesťané – ale i to jsou křesťané!
Proč jsem uvěřil: Můžu popsat proces jak jsem uvěřil. Můžu popsat cestu která k tomu vedla. Můžu uvést co mě k tomu vedlo. Jenže pokud je víra vztah, tak nejsem jen já, je také protistrana. A tou je v tomto vztahu víry Bůh. Ježíš říká v Bibli(kde jinde) apoštolům: “to ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás”. Takže víra v našem křesťanském pojetí dar. Tento dar je dán každému, ale ne každý ho využije. Takže otázka by se dala formulovat : jak to, že jsem se rozhodl dar využít? Na to už se odpovědět trošku dá: dozvěděl jsem se o nabídce, tedy o možnosti, že Bůh je. z počátku to byla jen možnost. Během let jak jsem uvažoval o stvoření a setkával se s limity věd, jsem si říkal, něco je asi nad tím, nebo “za tím”. Někdo říkal Velký Třesk, někdo Náhoda, jiný Matka příroda a někdo Bůh. A já jsem si řekl: Bůh? jaký asi je? CO asi chce? O co mu jde? A v Bibli jsem našel odpověď na své otázky a přišla mi smysluplná. A najednou jsem věděl. Lépe vám odpovědět neumím, je mi líto.
to Jack: Ale samozřejmě bych vám mohl odpovědět, uvěřil jsem proto, že mě matka nedonosila nebo jsem mentálně postižený, hrabe mi, jsem omezený…. Jsem slaboch, bojím se života, potřebuju oporu…dosaďte libovolné….
Jirka says:
September 25, 2012 at 6:37 pm
Proč jsem uvěřil: Můžu popsat proces jak jsem uvěřil. Můžu popsat cestu která k tomu vedla. Můžu uvést co mě k tomu vedlo. Jenže pokud je víra vztah, tak nejsem jen já, je také protistrana. A tou je v tomto vztahu víry Bůh. Ježíš říká v Bibli(kde jinde) apoštolům: “to ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás”. Takže víra v našem křesťanském pojetí dar. Tento dar je dán každému, ale ne každý ho využije. Takže otázka by se dala formulovat : jak to, že jsem se rozhodl dar využít? Na to už se odpovědět trošku dá: dozvěděl jsem se o nabídce, tedy o možnosti, že Bůh je. z počátku to byla jen možnost. Během let jak jsem uvažoval o stvoření a setkával se s limity věd, jsem si říkal, něco je asi nad tím, nebo “za tím”. Někdo říkal Velký Třesk, někdo Náhoda, jiný Matka příroda a někdo Bůh. A já jsem si řekl: Bůh? jaký asi je? CO asi chce? O co mu jde? A v Bibli jsem našel odpověď na své otázky a přišla mi smysluplná. A najednou jsem věděl. Lépe vám odpovědět neumím, je mi líto.
Jack:
Předem vám chci Jirko poděkovat,vážím si toho,že se mi snažíte odpovědět.
Myslím,že vás nemusím více trápit. Myslím,že jsem se dozvěděl to co jsem chtěl.
V podstatě šlo jen o to,jestli dokážete svou víru tak dokonale odůvodnit,abych získal stejný názor a tedy i stejnou víru,jako vy.
To se nepovedlo a já musím konstatovat,že vaše odůvodnění mě přivedlo k závěru,že NENÍ důvod zdílet vaši víru. Jinak řečeno,nevidím žádný důvod abych věřil v to, v co věříte vy!
A co mě k tomuto závěru vedlo? Jsou to z mého pohledu některá nesmyslná vyjádření,jejichž význam jsem nepochopil,i když oba mluvíme česky. A u jiných jsem nepochopil váš přístup z logického pohledu.
Nepíši konkrétní případy,protože se domnívám,že vás to stejně nezajímá a opět by jste to asi považoval za útok proti vaší víře. Nakonec není a nebylo mým úmyslem měnit váš pohled na vaši víru. Šlo od začátku o to,jaký pohled na vaši víru získám já,po vašem odůvodnění. Nešlo tedy o vás,ale o mě.
Samozřejmě, že jestli se mýlím a vás zajímá má konkrétní úvaha,tak vám ji poskytnu.
Ještě jednou vám děkuji!
Co se týče vašeho ironického doplnění o další důvody,tak vás mohu ubezpečit,že jsem už viděl spoustu věřících na které by některé z nich naprosto přesně pasovaly.
Ne promiňte já jsem to nemyslel nijak zle. Vážně na začátku byla ochota se dozvědět pravdu? Tak klobouk dolů dnes ení moc lidí, kteří by to chtěli. Vážím si vaší snahy. A jako útok na víru to neberu, jestli je něco v této oblasti, tak se snad na to nedá ani útočit. Jestli máte zájem v Katolickém týdeníku který je běžně k dostání v trafice je moc krásný článek, na jednu stranu, který je o hledání reálných základů bible. Možná budete překvapen, co se tam dozvíte. Tedy rozhodně se tam netvrdí MY máme pravdu, ale spíše-nevíme. Tento postoj se mi u lidí v církvi(jakékoliv) líbí. Protože my opravdu nevíme a pak je jen na nás, čemu nebo komu se rozhodneme uvěřit. Láska stejně jako víra je především a to vás možná překvapí, záležitostí vůle. Protě se rozhodnu, že tohoto člověka i přes jeho nedostatky budu mít rád. A každé ráno znovu a znovu se budu rozhodovat. Podobně je to s vírou, alespoň u mě. Není to nic, co jednou nastalo a pak už samozřejmě trvá. Je to znovu se rozhodování na prahu dnešního každého dne, že ten vztah dál chci žít. Takže tam je proces. Myslím, že o víru pro víru a o víru nereflektovanou s každodenností nestojí ani Bůh. Víra je pro mě proces, vyvíjí se, musí se vyvíjet. Tak jako já se vyvíjím a rostu, tak musí i víra. Jsou případy mnoha teologů, kteří o tu svou víru na základě studia přišli. Můj známý je vědec-biolog a je věřící. S jedinou výhradou. Nevěří, že Bůh stvořil tento svět. To je možná úsměvné, ale jeho to trápí. A tak jde a hledá.
Takže to myslím i jako výzvu pro váš ateismus. Teď jste se přesvědčil, že není důvod věřit jako věřím já. To je vaše rozhodnutí a já jsem ten poslední kdo by vám ho rozmlouval. Nejsem misionář ani tak něco. Jen bych si přál abyste se neuzavíral. Zkrátka tak jako se mění život a člověk sám, tak aby rostl a přizpůsoboval se i váš ateismus. Předtsavuju si ho taky jako proces. Ráno vstanu, řeknu si Bůh není a hajsdy do světa. Přesvědčil jsem se na základě poctivého hledání, nemám důvod to měnit a nad tím uvažovat. Pak si myslím, že je váš ateismus naprosto v pořádku. A věřte mi Jacku Bůh ho respektuje ještě více než já! Já jsem byl také ateista, měl jsem pro to pádné argumenty a dobré důvody. Jak jsem šel světem tak jsem o tom přemýšlel, a jednoho dne ty argumenty prostě přestaly mít váhu a já jsem si řekl, chci uvěřit. A bylo. Když dnes jdu světem, může nastat doba kdy bude moc bolesti atd. a řeknu si tak teď nevěřím. Není možné Bože že jsi a vypadá to tak a tak. A budu třeba napůl věřící a napůl ne. A Bůh to bude respektovat. A kdybych se náhodou stal nevěřícím, tak taky. Bůh nás totiž respektuje a my navzájem bychom se také měli. To zní trošku pateticky jako by to psal Dalajláma, promiňte.
Jirka: „Láska stejně jako víra je především a to vás možná překvapí, záležitostí vůle. … Ráno vstanu, řeknu si Bůh není a hajsdy do světa.“
Jirka, rozhodne máte moje sympatie, ale nemôžem povedať, že by moje viery mali charakter rozhodnutia. Môj mozog obvykle spracuje informáciu a automaticky jej priradí hodnotu z intervalu verím-neverím.
To zdôrazním: verím-neverím pre mňa predstavuje interval. Keby som mala subjektívne ohodnotiť svoje viery číslami z intervalu [0, 1] a to tak, že čím väčšie číslo tým väčšia je viera/presvedčenie, tak by som presvedčenie o bezospornosti Peanovej aritmetiky vyjadrila ako 0,999…, presvedčenie o bezospornosti ZF ako 0,99, presvedčenie, že Zem je (s veľkou presnosťou) guľatá hodnotou 0,99, presvedčenie, že na Marse existuje primitívny život ako 0,5, presvedčenie, že Boh neexistuje ako 0,98 🙂 (Teda som väčšia ateistka ako Dawkins :)) Samozrejme, tie čísla sa môžu s časom meniť a aj sa menia, tie hodnoty nie sú statické.
… a já ještě doplním, že moje subjektivní přesvědčení, že neexistuje KŘESŤANSKÝ BŮH bych vyjádřil pravděpodobností 0,9999 🙂
Jirka: „Můj známý je vědec-biolog a je věřící. S jedinou výhradou. Nevěří, že Bůh stvořil tento svět.“
Ani sa mu nečudujem, pokiaľ očakáva od Boha, okrem iného, aj nekonečnú dobrotu 🙂
Som absolútne presvedčená, že vševedúci, všemohúci a nekonečne dobrý Stvoriteľ neexistuje (teda moja hodnota na subjektívnej škále presvedčení je v tomto prípade 1 :)) Ja pod nekonečnú dobrotu totiž zahŕňam aj nekonečnú empatiu a nekonečný súcit, nekonečnú lásku, nekonečné priateľskú náklonnosť. Teda existencia sveta v ktorom žijeme, je s existenciou vševedúceho, všemohúceho a nekonečne dobrého Boha nezlučiteľná. Samozrejme, mnohé kresťanské doktríny majú okrem spomínaného defektu aj ďalší logický defekt: viera v existenciu pekla. Nekonečne dobrý Boh, podľa týchto doktrín, dopustí, aby cítiace bytosti celú večnosť neznesiteľne trpeli v pekle.
Ak existuje vševedúci a všemohúci Boh, tak nie je dobrý, povedala, by som, že je omnoho horší ako moja maličkosť 😉
Michal: „… a já ještě doplním, že moje subjektivní přesvědčení, že neexistuje KŘESŤANSKÝ BŮH bych vyjádřil pravděpodobností 0,9999“
Z toho čo som hore povedala je jasné, že moje presvedčenie o neexistencii NEKONEČNE DOBRÉHO, VŠEMOHÚCEHO a VŠEVEDÚCEHO Boha je 1. 🙂
To sa týka napr. boha rímskych katolíkov 🙂 (samozrejme, len pokiaľ si predstavujeme nekonečnú dobrotu, tak ako si ju predstavujem ja, ale pri rozhovoroch s niektorými katolíkmi som zistila, že to čo oni nazývali „nekonečnou dobrotou“ svojho boha, bola len forma špecifickej morálnej zhovädilosti).
Teda ak chceme mať aj naďalej nekonečne dobrého Boha, musíme mu trochu ubrať z iných superiórnych vlastností, napr. zo všemohúcnosti.
Čo sa teodíceí týka, tak ja za omnoho prijateľnejšiu (z logického hľadiska) považujem napr. teodíceu gnostických systémov. Teda podľa gnosticizmu, milosrdný Boh je mimo tento svet, nie je jeho stvoriteľom, náš svet vytvoril nižší, morálne alebo inak defektný, demiurgos. Ale milosrdný Boh posiela do nášho sveta spasiteľa, ktorý má vytvoriť únikovú cestu pre duše z tohto nedokonalého sveta.
Medea ok máš pravdu, ale tenhle svět tak jak je není pouze dílem Božím. Na to se často zapomíná…. co lidský podíl? Jinak Michale k těm sporným věcem z biblistiky se vátím, hned jak budu mít víc času.
Ono je snadné podívat se na tenhle svět a říct Bůh není protože kdyby byl tak to tady nemůže takhle vypadat. Jenže co my? Naše odpovědnost? Nemůžu např. krást a říkat: Ty brďo kradu tak to je jasný Bůh není, kdyby byl tak nekradu. To jsou dost nevyjasněné věci okolo svobodné vůle, skutku člověka, lidského skutku. Pád prvotního hřích, náklon člověka ke zlu. Ale taky možnost to nedělat. Tu máme všichni. Přece mi nechceš namluvit, že lidé nemají možnost sebeovládání. Jistě u některých je dost potlačená, ale ty neuvažujme. Pak je tady možnost zlého činu litovat a už se k němu nevracet. Prostě člověk má možnost jednat dobře. Proč to vždycky nedělá, to je na debatu. Boží “vina” je ta, že nás stvořil. Kdyby to neudělal, nejsme nešťastní. Ale zase bychom vůbec nebyli, tak nevím…?
Medeo, teze, že Bůh je nekonečně dobrý, všemohoucí atd., je vyvozena v rámci platónsko-aristotelské myšlenkové tradice ze dvou předpokladů, které bralo toto uvažování jako apriorní: 1. Bůh je; 2. Bůh stvořil tento svět. Křesťané (i katolící) věří na prvním místě ve SKUTEČNÉHO Boha, to ostatní je jen produkt staleté filozofické hry.
Herme, tomu nevěřím 🙂 To by chtělo trochu vysvětlit…
Já vím, že tomu nevěříš. Jseš přece ateista.