Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
protestant says:
September 25, 2012 at 9:17 am
Trapný je tvůj pokus postavit proti sobě víru a vědu.
To je jako bys proti sobě postavil vědu a umění. Prostě pitomost.
jack:
Jo tak ona víra v existenci nadpřirozené bytosti je jako umění?? 🙂
Protestante Protestante,už zase melete hovna. Jinak se to nedá vyjádřit!
Korektní vědec se nepouští do něčeho, na co nemá…
protestant:
Nemusí Colombo. Vrať se na zem. Že mám radši řízek než knedlo-vepřo-knedlo nemusím dokázat. A přesto to není v rozporu s vědou. Je to akorát mimo mantinely vědy. Věda k tomu nedokáže nic říct.
Stejně tak moje tvrzení, že Bach je lepší než Haendel není v rozporu s vědou. Věda k tomu mému tvrzení nemá žádné nástroje. Je to zase mimo její hřiště. Ne však v rozporu.
jack:
Už to chápu. Náš vysokoškolsky vzdělaný Protestant dodnes nepochopil rozdíl mezi subjektivní a objektivní pravdou.
jirka says:
September 25, 2012 at 10:01 am
Zeslozitme to: Tahle zena se mi libi… tvrzeni. Dukaz: je ten, ze se mi libi. Je to subjektivni tvrzeni-bez objektivniho dukazu. Ten by dokonce v tomto pripade vypadal ponekud blbe. 1 a 1 jsou 2. Objektivni tvrzeni :dukaz-matematika, snadno overitelne. Objektivni tvrzeni-objektivni dukaz. Na to budeme neustale narazet. Ze se nam tady michaji dve veci. Zkuste si predstavit svet kde: Manzelka: “Mas me rad?” Muz: Mam! Zena: Dokaz to! Muz: dam ti kytku! Zena: to nic nedokazuje! Dokaz to, ze me mas rad! Muz: vzdyt vis, ze to nejde! Zena: tak me nemas rad! Muz: ty mi neveris? Zena: nemas dukaz tak ne!
jack:
A co jste nám chtěl tímto říci? Nikdo po vás nechce důkaz,že milujete vašeho “Boha”.
Chceme pouze aby jste doložil,že existuje předmět vaší lásky.
Chcete to převézt do vašeho příkladu s manželkou? Tak tedy nechceme důkaz,že milujete manželku,ale chceme důkaz,že vůbec vaše manželka existuje.
To první dokázat nejde,ale to druhé ano,pokud tedy existuje.
Ahoj Jacku, hele nebuď tak osobní. To už se mi nezdá, to je fakt. Anebo buď jak je libo, ale pak už to nemá ten “objektivismus”. No, každopádně se vyjádřím jen k jedné věci co jsi mi dnes vytkl. A sice: Bůh je pravda NEZNAMENÁ, že JÁ mám pravdu! Nikdy a vážně za žádných okolností si Jirka naprosto a nijak nenárokuje, že je majitelem PRAVDY. Pro všechny: nikdy jsem to netvrdil. Já přece nevím kde je pravda. Já věřím, že Bůh je pravda, ale já to nevím. Kdybych to věděl, ty brďo, kdybych to věděl tak to znamená, že jsem incredible inteliggent. To není nikdo. Nikdy bych si netrouf napsat, že já znám pravdu.
Jacku, když protestant nepochopil podle tebe rozídíl mezi objektivní pravdou a tou druhou pak já jo. Zamysli se ještě jednou nad tím, co jsi napsal jako reakce na ten můj příklad s tím, jak žena chce důkaz lásky. Pochopil jsi to špatně. Když jsem to psal tak jsem vůbec netušil, že to jde takhle pochopit. No, jde. Evidentně. Prokazatelně. Já bych to třeba převykládal, ale mám pocit že úplně zbytečně.
Jirko a Protestante, dopouštíte se toho, co nám vyčítáte- vytrhávání z kontextu. Víra přeci není jen to, že věříte v existenci boha. Vy zároveň věříte nejen v jeho existenci, ale také v to, že miluje lidi, že stvořil vše ve vesmíru ( kromě sebe). Věříte, že něco chtěl a něco nařídil. Věříte, že něco nechtěl a že něco zakázal. Věříte, že v tělesné formě Ježíše přesvědčoval sám sebe, aby dal lidem spásu. Věříte, že když mu zpíváte, tak vás slyší. Věříte, že když se k němu modlíte, že vás slyší. Atd, atd….nejde jen o izolovanou víru v neviditelné božstvo
jirka says:
September 25, 2012 at 10:34 am
Dukazu lasky kluci existuje dost.
jack:
Nesmysl. DŮKAZ neexistuje žádný. Existuje pouze pravděpodobnost,jako závěr logické úvahy o chování toho druhého. Ale ani tento závěr NEMUSÍ odpovídat skutečnosti!
protestant says:
September 25, 2012 at 1:18 pm
O žádnou historku přece nejde.
jack:
Zase mimo? Já se s Jirkou ale bavím o historce.
protestant says:
September 25, 2012 at 1:36 pm
Korektní vědec se nepouští do něčeho, na co nemá…
jack:
Správně. Žádný člověk na světě nedokáže vyvrátit nevyvratitelnou hypotézu a proto je tato hypotéza z vědeckého pohledu označována za bezvýznamnou. A vědci se nezabývají bezvýznamnými tvrzeními. Proto existence vašeho boha korektní vědu nezajímá.
..a proto není věda a víra v rozporu… 🙂
Jirka says:
September 25, 2012 at 1:51 pm
Ahoj Jacku, hele nebuď tak osobní. To už se mi nezdá, to je fakt. Anebo buď jak je libo, ale pak už to nemá ten “objektivismus”. No, každopádně se vyjádřím jen k jedné věci co jsi mi dnes vytkl. A sice: Bůh je pravda NEZNAMENÁ, že JÁ mám pravdu! Nikdy a vážně za žádných okolností si Jirka naprosto a nijak nenárokuje, že je majitelem PRAVDY. Pro všechny: nikdy jsem to netvrdil. Já přece nevím kde je pravda. Já věřím, že Bůh je pravda, ale já to nevím. Kdybych to věděl, ty brďo, kdybych to věděl tak to znamená, že jsem incredible inteliggent. To není nikdo. Nikdy bych si netrouf napsat, že já znám pravdu.
jack:
Potom jste se špatně vyjádřil. Měl jste tedy napsat,že pouze věříte,že “Bůh” je pravda.
Ale já bych zase chtěl vysvětlení,PROČ tomu věříte! Lidé věří spoustě věcem,to ještě neznamená,že tomu musím bez vysvětlení věřit i já. To snad chápete.
Kromě toho by to chtělo vysvětlení co si pod tímto slovním spojením mám vůbec představit.
Protestant:..a proto není věda a víra v rozporu…
Takže tvrzení vědy o vzniku světa není v rozporu s vírou, že ho stvořil Bůh ( samozřejmě křesťanský, jak jinak..)?
Atd, atd…
protestant says:
September 25, 2012 at 2:23 pm
..a proto není věda a víra v rozporu… 🙂
jack:
Je to složitější. Je to jako kdyby jsme tvrdili,že historka (pohádka) o létajícím ševci je v rozporu s vědou. V rozporu NENÍ,protože všichni lidé chápou,že tato pohádka není svědectvím skutečných událostí.
Až tedy i věřící pochopí,že jejich náboženská historka o stvoření vesmíru a života v něm nadpřirozenou bytostí NENÍ svědectvím skutečných událostí,tak NEBUDE v rozporu s vědou.
to ČB:
Teorie velkého třesku je nějak v rozporu s vírou stvoření? Kde jsou ty rozpory?
jack:
…..Až tedy i věřící pochopí,že jejich náboženská historka o stvoření vesmíru a života v něm nadpřirozenou bytostí NENÍ svědectvím skutečných událostí,tak NEBUDE v rozporu s vědou….
protestant:
Až ateisté pochopí, že věřící ten příběh o stvoření za svědectví skutečných událostí nepovažují, pak bude líp…. 🙂
ROZHOVOR S JANEM HELLEREM
Na začátku Písma stojí tzv. zpráva o stvoření. V jakém smyslu je tento biblický úryvek zprávou?
Nejdříve bychom si měli vyjasnit literární pozadí této zprávy. Tato zpráva je pozdní a má charakter dodatku k základnější zprávě o tom, jak Hospodin vysvobodil Izrael z Egypta a dal mu zemi zaslíbenou. Literárně můžeme prokázat, že zpráva o stvoření došla posledních textových úprav (redakce) až v době, kdy se Izrael vrátil ze zajetí babylonského. Rozhodně to tedy není referát andělíčka, který seděl na obláčku a dělal reportáž ve chvíli, kdy Pán Bůh tvořil svět.
http://www.katyd.cz/index.php?cmd=page&type=11&article=109&webSSID=039f9d5d8fd865607b7b219477bd0f56
Stvoření:
Biblický pohled vznikl jako reakce na dobové ( náboženské) představy. Stvoření bylo chápáno dosud jako výsledek plodivých sil božských pralátek nebo jako zápas Boha stvořitele s mocnostmi chaosu. Marduk stvoří svět z rozpolcené nestvůry Timat. Chronologicky patří stvoření na začátek, ale víra začíná jinak – poznáním Boha, který se slitovává a pomáhá např. Dt 26,5-9.
Izraelské vyznání víry se vyvíjelo často jako protest a střet s tehdejšími představami, které přetváří a přeznačuje. Současně to byly texty, které žili v bohoslužbě – do starých textů bylo vsazeno vyznání o Hospodinově pomoci.
Nejde tedy o popis stvoření ale o vyznání a dík za stvořitelský čin – srovnej Ž 8, 104, 148.
Existují dvě zprávy o stvoření – starší 2,4b-2,25 – se nezabývá se stvořením ale uspořádáním vztahů mezi stvořením . vznikla v době, kdy se Izrael vyrovnával s kananejskými kulty plodnosti. Ty používali magie a chtěli životodárné síly regulovat a ovládat. – časově asi 10-9. století. Bible naproti tomu mluví střízlivě o Boží svrchovanosti a závislosti člověka na Bohu, kterým nemůže nijak disponovat a ovládat jej. Člověku je vymezena oblast, kterou má na starost.
V kněžských kruzích vznikla druhá zpráva o stvoření Gn 1,1-2,4a – v době, kdy Izrael byl v zajetí, chrám zbořen a Babyloňané na vrcholu moci. Odvážné svědectví o Hospodinově jedinosti, ON sám, jediný stojí na počátku, nikdo jiný. Pouhým slovem dává povstat světu, aby své dílo završil stvořením člověka. Všechno je závislé na Bohu a má mu sloužit. Vesmír je jako chrám včetně takových božstev jako byly Slunce a Měsíc.
Cílem není povědět jak vznikl svět, ale kdo je jeho původcem a jaký byl jeho záměr. Umožňuje však vědecké bádání, protože svět není sám božský, jsou to jen svítilny.
http://brno1.evangnet.cz/node/241
to ČB:
Teorie velkého třesku je nějak v rozporu s vírou stvoření? Kde jsou ty rozpory?
Protestante, to, že TY nevidíš rozpory neznamená, že jiní věřící je nevidí také. Kde vidíš v teorii velkého třesku Boha? Desítky, možná stovky milionů křesťanů ( a nejen křesťanů) věří, že žádné stvoření se velkým třeskem neudálo. Stamiliony věřících věří, že se Bůh podílel na stvoření nejen vesmíru, ale i živočichů a nakonec člověka. Neexistuje “víra” . Existují “víry”, které se někdy do jisté míry shodují.
Víš co znamená rozpor? To je když například víra tvrdí něco co věda popírá. Nebo naopak. Jenže věda Boha nepopírá. To že ve vědecké teorii velkého třesku věda s Bohem nepočítá neznamená, že tvrdí, že tam nebyl. Tedy rozpor není.