Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Přesto by to chtělo trochu vysvětlit- možná i některým křesťanům…
Jirka: „Ono je snadné podívat se na tenhle svět a říct Bůh není protože kdyby byl tak to tady nemůže takhle vypadat. Jenže co my? Naše odpovědnost?“
Výhovorky! (Predstavme si zlo ako nedostatok dobra. 🙂 nech už to znamená čokoľvek, tak zlo chápali Augustin a Akvinský :)) Ak by som bola stvorená ako dobrá bytosť, odkiaľ, by sa vo mne vzalo pudenie ku zlu (pudenie vedome smerovať k nedostatku dobra)? Pokiaľ som dobrá a mám rozum, nemôžem sa rozhodnúť pre zlo, ku ktorému ako dobrá nemám žiadnu afinitu. Ak by ma zlo nejako priťahovalo, bol by to defekt, ktorým ma obdaril môj Stvoriteľ. A slobodnú vôľu sem neťahaj, aj Boh a spasení majú slobodnú vôľu a nemajú žiadne pudenie ku zlu. Toto by bol teodičný problém.
Ďalšia vec je trest, večné muky zatratencov: Aký zmysel má pekelný trest?
Slúži ako prevencia? Ale Boh je predsa všemohúci, teda môže vytvoriť aj bezbolestnú karanténu pre zatratencov.
Slúži ako prevýchova? Ale zatratenci sú predsa na celú večnosť (napriek tzv. slobodnej vôli) morálne zatvrdení a z pekla sa už nikdy nedostanú.
Slúži ako spravodlivosť? Ale je spravodlivé za časné správanie vymerať večný trest/odmenu pre zatratencov/spasených?
Je možné nazvať bytosť, ktorá uvrhne cítiace bytosti do večných múk milosrdnou?
Ak matka páli za trest svoje dieťa žehličkou, považujeme ju za zlú psychopatickú matku. Ak Boh hriešnika vystaví večným pekelným mukám, považuje sa to v Tvojej doktríne za spravodlivosť. Prečo ?
A čo spasení, ak majú milovanú osobu v pekle, môžu byť v nebi večne šťastní, napriek večným mukám milovaného človeka? Ak sú napriek tomu šťastní, môžu sa ešte nazývať dobrí? Nie je to zrada milovanej osoby?
Jirka: „Přece mi nechceš namluvit, že lidé nemají možnost sebeovládání.“
Hovorím o problémoch vašej teologickej doktríny.
Hermes: „Křesťané (i katolící) věří na prvním místě ve SKUTEČNÉHO Boha, to ostatní je jen produkt staleté filozofické hry.“
Hermes, ako si teda Vy konkrétne predstavujete Boha a Jeho vzťah k človeku?
Teď nemám moc času se zamýšlet, tak zareaguji s dovolením pouze na tu první část. Ano máš pravdu, puzení ke zlu vypadá jako defekt. Taky je. Ale pokud stvořitel chtěl stvořit lidi svobodné, tak jim musel dát možnost rozhodnout se i proti němu. Jinak by nebyla možnost volby. Ale předpokládejme, že Bůh není a není ani náklonnost ke hříchu způsobená prvotním pádem. Jakou výmluvu by měl člověk páchající zlo? A jaký důvod by měl člověk žijící dobře? Vždyť ti páchající zlo se mají kolikrát lépe. A člověk vědomě se stále rozhodující pro zlo, ale chtějící skoncovat s tím, měl by nějakou možnost? Jinými slovy: rozhodování se pro zlo je vždy vědomé? Anebo je i výsledkem dědičnosti a sklonů a potom bychom měli na toho zlého člověka pohlížet jako na nevinného. Kdyby řekl, měl jsem prostě špatné dětství?
Já si Boha od jisté doby zásadně nepředstavuju. Pokládám to za porušení přikázání “Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi, nebo ve vodách pod zemí”.
Jeho vztah k člověku? Ke kterému? 😉 Jak můžu já vědět, jaký je jeho vztah k člověku? A kdybych to věděl, jak bych to mohl vyjádřit? Kde bych pro to vzal slova a pojmy? Smysluplnější otázka je, jaký je vztah člověka k Bohu.
Jirka: „Ale pokud stvořitel chtěl stvořit lidi svobodné, tak jim musel dát možnost rozhodnout se i proti němu“
Jirka, nezabúdaj na to, že (podľa Tvojej doktríny) Boh a spasení majú slobodnú vôľu a nemajú pudenie k zlu.
Jirka: „Anebo je i výsledkem dědičnosti a sklonů a potom bychom měli na toho zlého člověka pohlížet jako na nevinného.“
Jirka, ja by som teraz nechcela miešať dva rôzne diskurzy. Keď vychádzame z moderného prírodovedného diskurzu, tak pozorovania mozgu napr. pomocou fMRI, presvedčivo ukazujú, že slobodná vôľa človeka je len chiméra.
Teraz chcem, aby si sa zameral len na teologický diskurz a len v rámci neho nastolené problémy riešil.
K tomu prírodovednému diskurzu viď napr. tento experiment – Neuroscience and Free Will: http://www.youtube.com/watch?v=N6S9OidmNZM
Hermes: “Já si Boha od jisté doby zásadně nepředstavuju. Pokládám to za porušení přikázání “Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi, nebo ve vodách pod zemí”.”
V poriadku 🙂
Pochopila som to tak, že ste skeptický voči doterajším teologickým modelom Boha.
Nejsem skeptický vůči apofatické teologii (ta je jedním z doterajších modelov). Nejsem skeptický ani vůči té části pozitivní teologie, která tvrdí Boží transcendenci. Nejsem skeptický k biblické teologii, ale jsem skeptický k pokusům, jít na ni se skalpelem. V jistém smyslu jsem skeptický k systematické teologii, protože jsem přesvědčen, že křesťanství není definitivní ideologický systém.
Hermes, ako hodnotíte I. Vatikánsky koncil.
Hermes: “Já si Boha od jisté doby zásadně nepředstavuju. Pokládám to za porušení přikázání “Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi, nebo ve vodách pod zemí”.”
To podle mne dost dobře nejde, takto restriktivně chápat představu.
Zpodobnění !=vlastnosti
Věřící běžně o Bohu mluví konkrétněji a předpokládají i jeho vlastnosti a schopnosti: je dobrý..je láska..slyší..cítí vůni kadidla..má slabost pro klasickou hudbu..neublíží mu hořící keř..vyzná se v biologii.. a tak dále
I. Vatikánský koncil? Jako celek, nebo dogma o neomylnosti? 1VK byl prostě křečovitý dozvuk evropského Kulturkapmfu a paniky po redukci církevního státu. Hodnotím ho jako vcelku pochopitelný projev malověrnosti. Co ale hlavně nehodnotím dobře jsou Pius IX a Pius X.
Nebo možná v daném kontextu myslíte na konstituci Dei Filius?
Tu bych myslím překousl.
… to znamená, že bych s ní neměl větší problém.
No teologie má problémy. Jak dobře řekl Hermes někdy nám z toho dělá trošku ideologie, ale to je zase odkaz antiky a filosofie a jakoby “nutnost” najít odpovědi na některé otázky. Jak říkám, nejpravdivější odpověď je v mnoha případech “nevím”. Ale to nás asi neuspokojí. Medea ty asi myslím, že když studuju teologii tak musím hájit nějakou “myšlenku”. Znáš trošku východní křesťanství? Spíš doma jsem tam. Mnohem častěji a mnohem raději používají pojem “mysterion”. To je mi blízké. Bůh je pro mě tajemství. A jsem rád, že mi pomáhá(Bůh) a zrelativňuje(třeba pomocí ateismu) některé mé úplně scestné konstrukty o něm. Kdyby sis chtěla něco přečíst, doporučuju Jako v nebi tak i na zemi od C. V. Pospíšila. To je trojiční teologie, podaná hodně srozumitelně. Takže na otázku(mimochodem velmi dobrou) o tom jak někdo může být šťastný, když jeho blízký trpí v pekle( Ježíš tuto možnost připouští) na tu ti můžu poctivě odpovědět jenom nevím. Jiná odpověď by byla spíš zbožné plácání kravin a tvoji inteligenci by to mohlo urážet.
Hlavně je v teologii velice důležité aby se netrdilo tak a tak to je. Nebo takový a takový je Bůh. Protože to je lež. Nikdy a nikdo nebude schopen popsat jaký je Bůh. Nejdokonalejší poznání sebe sama má pouze Bůh sám. Vyplývá to z logiky věci, netahám tady nic “nadpřirozeného”. Takže naše teologie byť sebedokonalejší bude vždy jen lidským mluvením o Bohu. A jako taková bude silně pokulhávat a je spíše jen jakýmsi pokusem na základě stvořených věcí a na základě tzv. ekonomické Trojice tedy toho co nám Bůh o sobě zjevuje říci kdo a jaký Bůh vlastně je. Opravdu je to pouze pokus ale nic lepšího nemáme.
Jirko, já myslím, že něco jako nutnost najít odpovědi neexistuje. Možná existuje cosi jako potřeba některých jednotlivců být kreativní a přispůsobit si vládnoucí diskurz tak, aby odpovídal jejich zkušenosti. V případě starověké kř. teologie ještě hraje roli jako “přirozené puzení rétoricky vzdělaného antického člověka něco formulovat a navíc kombinované se zálibou v paradoxních výpovědích” (záliba v antitezích a paralelismech byla neodolatelná). To všechno se přitom odehrávalo jazykem metafory, protože metafora je jediný prostředek jak hovořit o transcendenci.
Jo promiň asi to nevyznělo, já to myslel ironicky. Jako “nutnost”. Samozřejmě souhlasím s tím, že poctivější je někdy říct nevím.
Jirka:
Láska stejně jako víra je především a to vás možná překvapí, záležitostí vůle. Protě se rozhodnu, že tohoto člověka i přes jeho nedostatky budu mít rád.
jack:
To jsou přesně ty případy o kterých jsem psal. Jestliže je láska a víra podle vás záležitostí vůle,tak mám pro vaše tvrzení pouze jediné vysvětlení. Pokud je vaše tvrzení pravdivé,tak musíte dávát slovům jiný význam než já. To znamená,že slovo “láska” a ” víra” má u vás jiný význam než u mě.
To co já rozumím pod slovem láska, NENÍ záležitostí vůle. Bylo by to krásné,kdyby šla láska ovlivnit vůlí člověka. Spousta pojmů by ztratila svůj význam,třeba “nešťastná láska”.
To samé je s vírou. Podle mě je víra od slova věřit. Ani tato víra se nedá ovlivnit lidskou vůlí.
Mohu tedy těžko s vámi o čemkoliv diskutovat,když nemluvíme stejnou řečí!
Druhou variantu raději ani nepíši,protože ta by zněla tak,že význam slov chápeme stejně,ale vy jste z biologického hlediska jiný živočišný druh,protože jiní lidé vaše schopnosti prostě nemají. Neumí si prostě říci teď budu milovat či raději nebudu milovat nebo teď budu prostě věřit nebo nebudu věřit.
Ale přiznávám,že kdyby toto lidé dokázali,tak by se tím vyhnuli spoustě životních trápení.
Jacku, Jacku, proč by ztrácela smysl nešťastná láska? Vždyť na lásku jsou potřeba dvě vůle, ne? Co když jedna chybí? Pak je to nešťastná láska.