Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/cesi-si-radi-ctou-horoskopy-polovina-jim-i-veri_153516.html
Kdo je těch 50 procent?
….. Křesťanské růžence, žehnání, svěcená voda, svěcení, křížky na krku, rituály s kadidlem, svaté příjmání ……. ufff , nic z toho neděláme.
Protestant:A jaký je ten můj přístup k římskokatolické (tohle slovo jste asi měl na mysli ) eucharistii?
No přece jiný, než u římských katolíků, ne? Oni přijímají Tělo Páně a jeho krev a tbě logika říká, že si vymýšlejí. Ve věci víry logiku samozřejmě používáš také. Často chceš leccos vysvětlit, doložit a nespokojíš se s tím, že my to “cítíme” jinak, nebo vnímáme jinak ( jako hudbu)
Bo: Praktikování islámu strikně podle Koránu, je propagování ideologie na úrovni fšizmu či komunizmu. V některých ohledech i horší. Určitě by pomohl tlak na imány, aby se veřejně zřekli míst v Koránu, která jsou v rozporu s právním řádem hostitelské země např. Nerovnoprávné postavení mužů a žen, trest smrti za dekonverzi, džihád, mnohoženství atp, v podstatě šaria, jako celek.
Slávek: praktikování křesťanství striktně podle Bible je na tom podobně. Naštěstí se to dnes už moc nenosí. Přesto ale nevidím, že by se od nějakých veršů křesťanští představitelé nějak distancovali :-/
Slávku, to si pfehnal, jak říkávali moje děti,
a já ti hloupě nahrál nepřesnou formulací. pak tedy přesněji : praktikování islámu, podle učení a života Mohameda,je propagování…………
pak by Tvá věta : praktikování křesťanství podle učení a života Ježíše Krista……….
platila také ?
Ahoj Jacku, já přece nechci nic obhajovat. Pravda žádnou obhajobu nepotřebuje, ta se hájí sama. Zase jste nic nepochopil, abych vás parafrázoval. Tak dlouho tu jste a pořád nic. Ale jak se říká: kdo nezžil nepochopí. Že vás to pořád tolik štve…? To je osobní, nebo co? Mě je osobně úplně jedno kdo čemu věří. Mě záleží jaký kdo je. A zatím ve všem co tu kdo napsal vy hledáte hnidy a občas to hraničí s napadáním.
to jack: Jasně že jsem si vybral podle příběhu co se mi líbil. Měl jsem si snad vybrat ten který se mi nelíbí? Ty jo, proč bych to dělal? Nebo to je nějaká logika co nikdo nechápe? Nějaký znamení?
“Pravda žádnou obhajobu nepotřebuje, ta se hájí sama.”
Ne, když lež je ta sladká, přitažlivá a jednoduchá.
Kdyby se pravda hájila sama a hájit se nemusela, tak není tenhle web, nepotřebujeme populární vědu, nepotřebujeme tolik věcí (soudy, například). Greenpeace by měli útrom, stejně jako lovci velryb a my bychom mohli v klidu pěstovat GMO potraviny a nespoléhat se na ozařování a jiné mutageny k urychlení šlechtění.
Za pravdu musíme bojovat, musíme si ji střežit a neustále ji oprašovat. Jinak se nám z pravdy stane glorifikovaná lež a z vyznavačů pravdy jen další fanatická sekta..
“Měl jsem si snad vybrat ten který se mi nelíbí? ”
Co třeba příběh, který je pravdivý?
Tohle je web o ATEISMU
Kategorie:
Křesťanské argumenty
Nezařazeno
O Bibli
O víře
Pojmy
Postřehy k náboženství
Problémy křesťanství
Recenze a polemiky
Shrnutí
Umírnění křesťané
Asi tu můžeš těžko čekat kategorie: “Co jsme si, to jsme si” a “Hlavně, že se máme všichni rádi” . Tvůj postoj k víře je legitimní, ale nedá se o něm jakkoli diskutovat.
Standa: „Pokud existuje pravá náhoda, mohla by být mechanismem působení Boha na fyzický svět bez porušení fyzikálních zákonů.“
Boh, by mohol bez porušenia prírodných zákonov pôsobiť aj v deterministickom svete, konkrétne, by mohol nastaviť počiatočné podmienky pri stvorení, tak, aby sa v praví čas, na pravom mieste udialo to čo Boh chce: rozostúpenie Červeného mora, chodenie Ježiša po vode, … 😉
Veď viete, že zákony klasickej mechaniky sú invariantné vzhľadom na časovú inverziu, teda aj v multi-multi časticovom uzavretom systéme môže entropia klesať, pokiaľ veľmi delikátne (teda veľmi nepravdepodobne) nastavíte jeho počiatočné podmienky (pre Pána to nemusí byť žiaden problém :)).
cb: Mas pravdu tyhle kategorie tady chybi…. 🙂 A ted vazne. O mem nazoru proc krestanstvi jo se vazne diskutovat neda no ze sve podstaty zadne padne argumenty nedava! Bylo to tak o pocatku, staci si projit koncily Nicejsky, Tridentsky, proste jedny z tech prvnich. Kdyz se cirkev branila ruznym ismum(markionismus, trietismus, sabelianismus),tak vzdy formulovala v CO nebo lepe v Koho veri, urcite tam chybely formulace typu “proto a proto jak vyplyva ze same logiky veci”. Pri formulacich typu v co veri se vzdy ovdolavala na a)tradici tzn. jak se co predavalo od tech prvnich krestanu k dalsim), b) Pismo-tzn. psanou formu tradice, nekdo neco videl,zazil a zapsal to, c) Ucitelsky urad cirkve- ustanoveny Kristem jak urcite vite slovy: “pas me beranky” a “ty jsi Petr, to je skala a na te zalozim cirkev”. Pokud tedy zpochybnime a)tradici-jako neco co se stalo davno(mohli bychom zpochybnit tradice vsechny? tedy vyvoj zakonu v soudnictvi, vyvoj v oblasti moralky a predavani hodnot? to necham na vas) b) Pismo- odmitneme jako nespolehlive(odmitneme potom vsechny knihy a historicke kroniky? knihy predavajici nam moudrost predku?) c) Ucitelsky urad cirkve- ten odmitneme protoze je ustanoven na zaklade Pisma. No a pak vazeni pratele je krestan blazen co veri pohadkam. Potud racionalne hlavou. Ovsem vytraci se nam jine rozmery zivota, ale s temi bych neuspel, to jsem si jist. Potom opravdu krestan nema zadne argumenty. Jako bychom rikali- laska? to se neda dokazat.
Colombo says:
Kdyby se pravda hájila sama a hájit se nemusela, tak není tenhle web….
protestant: To je vtip roku Colombo. Tento web jako obhájce pravdy proti lživým náboženstvím.
Máme novou definici ateisty. Je to “obhájce pravdy”. 🙂
to protestant: Ma pravdu kolego-poku pravdu definujeme jako to co je poznatelne rozumem. Verici je take bojovnik za pravdu, ktera neni vzdy a zcela poznatelna rozumem, jinymi slovy je paradoxni a to velmi casto. Vzdyt husitske cirkve to maji na nekterych kostelich: poznej Pravdu,miluj Pravdu,drz se Pravdy. Hus taky umrel za pravdu. Mas pravdu Colombo za pravdu se musi bojovat. J myslel Pravdu s velkym P.
Kazdy z nas to jiste mysli uprimne, ale celou pravdu nema nikdo. Buh je pravda. My mame jen vetsi ci mensi poznani pravdy.
Mně přijde legrační ten pocit ateistů, že jen oni jsou obránci pravdy. Připomíná mi to některé malé ultrafundamentalistické sekty.
Já osobně se snažím společnostem které samy o sobě tvrdí, že jen ony mají pravdu, zdaleka vyhnout.
to protestant: S tim muzu jen souhlasit. Viz. debata s Jackem: knez je jako vedec zaujaty, ateista nikoliv.
Protestant: zajímavé, pak jak chodíš do kostela?
Kdyby si se alspoň někdy trošičku zamyslel, tak by si možná přišel na to, že někdy může být pravda: nevím
IMHO vědecký způsob poznávání je nám jedinný známý funkční způsob. Věřící toto neuznávají, jinak by nebyli věřícími.-> konflikt vědy a víry
Tvrzení, že Bůh existuje je taky na základě našeho současného stavu poznání čistá lež.
-> ateismus má pravdu.
Jestli se ti cokoliv z toho nezdá, podej důkazy. Tím nemyslím odveď pozornost na význam slova “pravda” nebo “známý” nebo “funkční”, prostě podej důkazy.
jirka: vědec nesmí být zaujatý. Zaujatý vědec je špatný vědec.
Ateista může i nemusí být zaujatý.
Píšeš Colombo naprosté hlouposti. Kde je ten konflikt vědy a víry? Co tvrdí věda a víra popírá?
Věda nikdy neřekla a ani nemůže, že Bůh neexistuje. Věda nedokáže vyvrátit tvrzení, že Bůh existuje.
Jakto? Každé tvrzení se musí zakládat na nějakém důkazu. Máš důkaz? Nemáš. Tak nemel ptákoviny. Už je to trapné.