Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
jirka says:
September 24, 2012 at 5:18 am
No a jeste je z te teologie titul. Drsny, co? Ja se divim, ze to jeste nezavreli. Scientolog nejsem protoze ten jejich pribeh o thetanech me vubec nezaujal. A nejsem Tom Cruise! Abych mohl byt scientolog na to asi nemam dost penez. Jinak v religionistice jsme tyhle sekty brali vsechny, Svedky Jehovovy(jejich obraz Boha se mi nelibi je prisny a trestajici), Mormony-to jsou ti hezci mladi lide s cedulkami Cirkev Jezise Krista svatych poslednich dnu(tam zas nedavam mnohozenstvi), Scientology(thetanove a hlavne penize), proste doma jsem u katoliku a vyhovuje mi to.
jack:
Myslím,že jste se vyjádřil naprosto jasně. Vybral jste si náboženství podle toho JAK SE VÁM LÍBÍ JEHO HISTORKA!! Jak potom chcete obhajovat PRAVDIVOST této historky?
Takže klidně mohou mít scientologové pravdu. Vy jste pravdivost či pravděpodobnost jejich historky nestudoval,vy jste si ji nevybral,PROTOŽE SE VÁM NELÍBÍ!
Já k vaší,scientologické a všem náboženským historkám nepřistupuji z hlediska líbivosti,ale z hlediska logické konzistence těchto historek a z premis ze kterých vychází.
Z tohoto pohledu jsou všechny náboženské historky stejné!
Jirka:
Ja osobne mam rad lidi u nas v kostele, mame dobreho kneze, proste je to fajn. Nebud takovej skarohlid, trosku pozitivity do toho. Me osobne strasi jine veci- politika, nevim koho volit, a pak stav spolecnosti obecne. Jde to poznat uz na mistech kde jeste pred peti lety ne. Rivalita, boje hnus. Ale co aspon dnes bude hezky.
jack:
Tyto řádky nepodporují vaše vyjádření,že jste se stal věřícím,když se vám v životě dařilo,jak jste to sám nazval.
Tyto řádky spíše ukazují na to,že jste znechucen reálným světem a hledáte útěchu v komunitě věřících!
a kterou fakultu navštěvuješ (navštěvoval jsi) ty jacku?
protestant:
To je mnohaletá zkušenost.
Proč s tím děláte takové tajnosti?
Já to klidně napíši – VUT Brno, Fakulta elektrotechnická. Teď vy….
jack:
Vy jako elektrotechik,používáte ve své práci v zásadě logickou úvahu.
Proč ji nepoužíváte i mimo svou práci?
Já jsem už starší generace a nechápu smysl sociálních sítí,proč mají lidé potřebu dávat tolik osobních informací CIZÍM lidem,vždyť do toho nikomu nic není.
A ani vám není nic do toho jakou fakultu jsem studoval,teologie to nebyla,ale to už asi došlo i vám!
to jack:
Tajíte to, jako byste se za to styděl. Že by VUML?
protestant says:
September 24, 2012 at 7:40 am
Tohle je také zajímavé. Je vidět že chytráci nejsou jen u nás:
http://www.krestandnes.cz/article/novy-dekret-nemeckych-biskupu-reguluje-situaci-tech-kdo-vystupuji-z-cirkve/21174.htm
jack:
Krásný příklad toho,jak zůstala katolická církev ve svých názorech zamrzlá ve středověku! 🙂
protestant says:
September 24, 2012 at 8:49 am
To Michal:
Usmýkal nevím, ale stačí vzpomenout Miladu Horákovou. Tu oběsili.
jack:
A to má být příklad k tématu? Oni ji snad oběsili kvůli tomu,že nebyla ateistkou nebo že ateismus urážela?
jirka says:
September 24, 2012 at 8:57 am
Protoze my se tu bavime a bavime a to je sice dobre, ale az mi bude za domem stat minaret moc nadseny nebedu.
jack:
A pročpak,nelíbí se vám jejich náboženství? Jim se líbí. 🙂
jirka says:
September 24, 2012 at 9:25 am
A obavam se, ze to co vypada jako nahoda ze strany muslimu(vysoka porodnost, kriminalita, obsazovani urcitych ctvrti atd.) tak ve skutecnosti zadna nahoda neni a je to snad srategie.
jack:
Vidíte Jirko. Lidé mají proti sobě předsudky z důvodů rasových,nacionálních,společenských a já nevím jakých ještě. Ale skoro nejvýznamnější jsou ty náboženské. Nebylo by o moc lépe na světě bez jakéhokoliv náboženství??
jirka says:
September 24, 2012 at 9:50 am
cinanu se nebojim, to neni nabozenstvi ale narodnost. A ze by se cinan nekdy nekde odpalil na namesti to nehrozi.
jack:
Konečně také jedno vyjádření se kterým se dá souhlasit. Jen tak dál.
jirka says:
September 24, 2012 at 11:44 am
Tak nebud takovy skaredy na nas. Vzdyt spousta tech fakult bylla vlastne puvodne jen teologickych. Takze je zalozili jen za tim ucelem. Ale je fakt, VUML neprezil.
jack:
Máte pravdu. Otázkou je proč to tak bylo. Protože náboženství mělo obrovký vliv a moc ve společnosti. Dnešní moderní společnosti sami sebe deklarují jako sekularizované. Vytlačují tedy úmyslně náboženství z řízení státu.Snad jen ta teologická fakulta přežila všechny sekularizační procesy beze změny. Máme tedy kus naší středověké historie na našich VŠ.
protestant says:
September 24, 2012 at 12:02 pm
to jack:
Tajíte to, jako byste se za to styděl. Že by VUML?
jack:
Já VUML neuznávám jako vysokoškolské studium. Nebyl to tedy ani VUML.
A co vy. Proč nepožíváte logické úvahy i mimo své povolání,jestli tedy samozřejmě pracujete ve svém vystudovaném oboru? Jestliže jste dostudoval tento obor,tak jsem přesvědčen,že jste logické úvahy schopen!
Jacku, nejen ty neuznáváš VUML jako vysokoškolské studium- je to totiž zkratka pro Večerní universitu marxismu-leninismu a ta žádné vysokoškolské studium neposkytovala. Titul RsDR bylo možno získat na Vysoké škole politické ÚV KSČ a několika dalších.
Je oblíbená kratochvíle nazývat oponenty křesťanů komunisty/bolšány a pod…Nebo naznačovat že k nim mají blízko
Jirka:”Svedky Jehovovy(jejich obraz Boha se mi nelibi je prisny a trestajici), Mormony-to jsou ti hezci mladi lide s cedulkami Cirkev Jezise Krista svatych poslednich dnu(tam zas nedavam mnohozenstvi)”
Jehova není víc přísný a trestající, než jiný křesťanský bůh.
Mnohoženství již u Mormonů není aktuální a praktikují ho jen malé sekty…
to jack:
Zkuste si pustit nějakou pěknou hudbu. A zkuste na to s logikou. A napište, kam jste s tou logikou došel.
Bo: Praktikování islámu strikně podle Koránu, je propagování ideologie na úrovni fšizmu či komunizmu. V některých ohledech i horší. Určitě by pomohl tlak na imány, aby se veřejně zřekli míst v Koránu, která jsou v rozporu s právním řádem hostitelské země např. Nerovnoprávné postavení mužů a žen, trest smrti za dekonverzi, džihád, mnohoženství atp, v podstatě šaria, jako celek.
Slávek: praktikování křesťanství striktně podle Bible je na tom podobně. Naštěstí se to dnes už moc nenosí. Přesto ale nevidím, že by se od nějakých veršů křesťanští představitelé nějak distancovali :-/
“Zkuste si pustit nějakou pěknou hudbu. A zkuste na to s logikou. A napište, kam jste s tou logikou došel.”
Protestante, zkuste s tímhle přístupem argumentovat jinověrcům. Pro tebe je přeci “logický” tvůj přístup ke katolické eucharisii. Nebo je to stejné, jako si pustit muziku?
A jaký je ten můj přístup k římskokatolické (tohle slovo jste asi měl na mysli ) eucharistii?
Vůbec mi přijde, že uctívači “chlapíka na mučidlech” nemají moc nadhled. Tady třeba náruživí uctívači lidských ostatků vyčítají, že Dalajlama má v symbolu bohyni s lebkami: http://www.stjoseph.cz/buddhismus-a-krestanstvi-jsou-dva-zcela-rozdilne-svety/
Zdroj: http://hradec.idnes.cz/zlatnik-skryl-do-dukova-krize-prasek-z-kosti-peti-svetcu-podivejte-se-1ez-/hradec-zpravy.aspx?c=A120221_145950_hradec-zpravy_klu
Slávku, výborná připomínka – tohle je totiž klasická ukázka toho, čemu se říká mystické myšlení (křesťanů). Mystické myšlení je mnohem rozšířenější fenomén než křesťanství, stojí v jádru snad každého náboženství, a ano, je velmi rozšířené i mezi nevěřícími.
Horoskopy, numerologie, věštění z kávových sedlin, woodoo, víra že rozdrcené kosti světců v křížku jakýmkoliv způsobem fungují, víra domorodých obyvatel v funkčnost kouzel šamanů, víra domorodců v existenci čarodějnic – to všechno je mystické myšlení.
Křesťanské růžence, žehnání, svěcená voda, svěcení, křížky na krku, rituály s kadidlem, svaté příjmání – i tohle jsou podle mě příklady mystického myšlení typické pro křesťanství.