Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
jirka says:
September 20, 2012 at 3:21 pm
No ja kdyz jsem k vire prichazel, tak jsem prave zoufaly nebyl. Mnozi maji tento duvod, ja jsem mel opacny, me se zacalo darit. No a tak jsem hledal komu bych podekoval. No a tak me napadlo a co Buh neni? A zacal jsem se modlit. Pak jsem cetl bibli. Ale ne z hlediska kritiky. ale jako Bozi vzkaz pro me. A pak pozadal o krest. A farar me vyhodil. celkem legrace
jack:
Nezlobte se,ale tento případ mě připadá ještě hloupější než víra ze zoufalství!
a muj druhy argument? religionistika? taky spatne?
jirka says:
September 20, 2012 at 6:27 pm
a muj druhy argument? religionistika? taky spatne?
jack:
K regilionistice jsem se už vyjádřil. Napřed si musíte zjistit,co to slovo znamená!
Mohu vám prozradit pouze jedno,určitě NENÍ jejím cílem prokazovat neexistenci jakýchkoliv bohů!
Jake slovo, to je věda, ne? A ano v počátcích byla metodologicky ateistická. A máš pravdu není jejím cílem potvrzovat neexistenci bohů. To jsem taky nikdy neřekl. A mám z ní zkoušku. Taky ze sekt. Ale to asi tady nic neznamená. Asi to pomalu chápu. Promiň, že jste mě tady museli trpět.
Polyteismus, polydémonismus, idolatrie. Já tady asi přepíšu skripta. Hele já snesu dost, ale nezkoušejte mě z religionostiky. A už vůbec ne z jejích dějin. Tak jo. Lingvistický přístup je historicky nejstarší. Vznikl koncem 18. století a rozvíjel se zejména v 19. století. Podnětem k lingvistickému zkoumání posvátných textů bylo objevení a francouzský překlad dvou sbírek Véd ze sanskrtu (Jean Calmette) a posvátných textů perského náboženství Avesta ze staré perštiny(Aucquetil Dupéron) a dále zjištění že různé evropské jazyky mají společný původ.
Max Muller, Leopold Von Schroeder a Georges Dumézil objevili pomocí srovnávacích věd etymologie, že všechny indoevropské národy měly kdysi( 5 tisíciletí př. kr.) stejné náboženství a že uctívali tutéž božskou bytost, kterou nazývali po svém rozdělení na různé národy těmito jmény, která prozrazují společný původ.
staroindicky: Dyaus-Pytar
řecky: Zeus-Pater
Latinsky: Diespiter
Skythsky: Zeus-Papaios
Thrácky: Zeus-Pappos
Skyndinávsky: Tyr
Germánsky: Teiva
Staroprusky: Deivas
Litevsky: Dievas
Lotyšsky: Dievs
Z těchto dochovaných jmen božské bytosti(nevypsal jsem všechny, mám důležitější práci) v různých indoevropských jazycích vykonstruovali lingvisté pravděpodobné znění jejího jména ve staré indoevropštině které zní Deivo, Daevo nebo Div.
Samozřejmě můžete mě obvinit že jsem si to vycucal z prstu, ale to je věda příteli. Nebudu tady dělat ramena, že jsem religionista, nicméně mám k tomuto oboru velmi blízko. Pokud chcete zpochybňovat výsledky mnohaletého výzkumu a bavit se o religionistice asi na takové úrovni jako kostelní babička, prosím. Pak vám, ale nemůžu sloužit za oponenta kolego.
Jirko, to je zbytečné. Tady jsou všichni ateisté na slovo vzatí odborníci na všechno. Na ně si nepříjdeš.. 🙂
Evolucionistická škola v čele s Edwardem Burnetem Taylorem což byl anglický etnolog tvrdila, že se náboženství vyvíjelo od animismu přes fetišismus, manismus, idolatrii, totemismus, polydémonismus, polytheismus, henotheismus až k monoteismu etickému.
Naproti tomu škola kulturně-historická v čele s Wilhelmem Schmidtem DOKÁZALA a to naprosto přesvědčivě, že původním náboženstvím lidstva je etický MONOTEISMUS. Dokázala to podle rozdělení kultur na různé vrstvy od primitivních až po kultury terciální přičemž z hlediska náboženství jsou klíčové ty primitivní a v jejich kulturách pak je naprosto jasná idea nejvyšší bytosti jediného Boha. Jde tedy o pravý monoteismus. Ale to se snažím zbytečně, že?
A co Paul Schebesta? Wilhelm Koppers a teorie prazjevení. Opět dokázáno. Jak? Těžkou celoživotní vědeckou prací jejíž výsledky budeme na těchto stránkách zcela nepochybně IGNOROVAT. tak. čau
protestante to nic já jsem trpělivý, ale když někdo ignoruje vědu. ty brďo vždyť věda je přece tady doma jsem myslel. když ne víra, když ne věda tak co? ignorace? já myslel, že jsem mezi lidma v pohodě, ale ne. ale promiňte mi vážení kteří to tak nemáte. jenom jsem se naštval, to se může stát ne?
Jo a Jacku prosím tě vážne ne žádné definice religionostiky z Wikipedie. Za to se letí od zkoušky. čao bambini
Jirka: „Naproti tomu škola kulturně-historická v čele s Wilhelmem Schmidtem DOKÁZALA a to naprosto přesvědčivě, že původním náboženstvím lidstva je etický MONOTEISMUS.“
Nie som religionistka (len hobbystka 🙂 ), ale viem, že tzv. degeneračná teória o vzniku náboženstva je už dávno prekonaná. W. Schmidt bol katolícky kňaz a pri zbere etnologických dát sa zameriaval na také charakteristiky najvyššieho božstva, ktoré sa najviac podobali atribútom kresťanského boha. Väčšina jeho dát pochádzala od pastierskych nomádskych národov. Svoju hypotézu prapôvodného Urmonotheismu pochopiteľne nedokázal. Jeho konštrukty sa na mnoho kultúr nedali prirodzene napasovať.
Napokon ako môžeme hľadať nejaké prvopočiatky náboženstva, keď o prehistorických náboženstvách máme len minimálne informácie a prehistória ľudstva je omnoho dlhšia než jeho história. Čo môžeme povedať o náboženstve pravekých umelcov zdobiacich steny Altamiry, alebo náboženstve kromaňoncov, alebo dokonca neandertálcov a ktovie či aj homo erectus … ? 🙂
Jirka a tu som pre vás našla vyjadrenia dvoch religionistov, aby ste mi verili 🙂
Teraz tu mám otvoreného Horynu a ten píše na str. 50, že depravačná teória s dôrazom na pôvodný monoteizmus je v súdobej religionistike neaktuálna. Teraz som si otvorila Waardenburga a ten na str. 71 hovorí, že Schmidtov pokus dokázať prapôvodný monoteizmus (a prapôvodnú monogamiu) sa nepodaril 🙂
Horyna, B.: Úvod do religionistiky. Oikumené, Praha 1994.
Waardenburg, J., Bohové zblízka. Systematický úvod do religionistiky, Masarykova univerzita – Georgetown, Brno 1997.
A ešte jeden pohľad do histórie religionistiky (z antropologického hľadiska): http://www.david-zbiral.cz/Socialni-antropologie.htm
No ta teorie je vážně překonaná a religionistika se opravdu nazastavila v 19. stol. To já Medeo přece vím. Vážně to mám nastudováno a co ne to vím kde najít, stejně jako vy víte kde to najít, jsem prostě dost chytří, ale to nic neřeší. Točí se to tady pořád dokola a já už jsem unavený z dokazování toho, kdo teda vlastně má ten objektivní důkaz a pak zase dokola můžeme definovat co vlastně je předmětem slova objektivní a tak pořád dál se motat v kruhu ještě tisíc let. Už jsem tu otázku položil Michalovi a zeptám se i vás. Co když NEEXISTUJE žádný objektivní důvod proč uvěřit? Co když víra je NAPROSTO iracionální a není na ní nic co by se dalo podložit? To, že Bůh zemřel na kříži v opsledku Je silně IRACIONÁLNÍ a nikdo a naprosto nikdo to nemůže dokázat. Prostě to hoďte za hlavu a už se tím netrapte. Nebo proč by vás mělo trápit, že někteří lidé jsou tak omezení, že stále věří NAVZDORY tomu že je to evidentní nesmysl? chcete jim ukázet lepší cestu? Nebo jak to je?
Jirka, mňa náboženstvo ako také netrápi.
Nemám nič proti teistickým hypotézam.
Nemám nič proti nejakej súkromnej liberálnej náboženskej viere, ktorá sa nikomu nevnucuje.
Vadí mi len náboženský fundamentalizmus a fanatizmus.
A dokazovať nič nemusíte, ale môžete ak chcete 🙂
Napokon taký Kurt Gödel logicky korektne dokázal existenciu Boha 🙂
Jinak Medea poklona. Vy jste alepoň oponent. Já jsem se ale nechtěl bavit v rovině teologie, religionistiky, apologetiky, antropologie…atd byť jsou to cenné poznatky cenných věd. Říkám si kdo by tomu rozuměl? Ještě jednu větu a jdu spát. A na té bychom se mohli vyjímečně třeba shodnout: Co je svět světem se lidé od nejstarších dob snažili upínat se k něčemu vyššímu k různým druhům božstev nebo k jednomu Bohu a tuto otázku byť se nad ní zamýšlely miliony lidí se dosud nikomu nikdy v dějinách nepodařilo uspokojivě vysvětlit. tečka
tak poslední věta teď. Fanatismus mi taky vadí a nejen to on je nebezpečný. Jakýkoliv ne jen ten náboženský. Fundamentalismus mi taky vadí a když jsem byl u zkoušky tázán jak se jmenuje člověk který tvrdí, že v Bibli je všechno tak pravda jak to tam stojí a nikdy jinak na věčné časy, tak jsem řekl, že blbec a byl jsem vyhozen. přitom to je stejné ne? fundamentalista-blbec… 🙂
Jakýkoliv, ne jen ten náboženský.
Medea says:
Jirka, mňa náboženstvo ako také netrápi.
Nemám nič proti teistickým hypotézam.
Nemám nič proti nejakej súkromnej liberálnej náboženskej viere, ktorá sa nikomu nevnucuje.
Vadí mi len náboženský fundamentalizmus a fanatizmus.
protestant:
Výborně Medeo. Jsme na stejné lodi.
to Medea: maličko jste udělala chybu s tím Schmidtem. Já si nemyslím, že ho jako vědce diskredituje to, že byl kněz. Prostě viděl to svým kukátkem, nebyl plně objektivní. stejně tak není diskreditován vědec ateista, ale taky to vidí svým kukátkem tzn. není plně objektivní. Skutečná lež jak vrata je podle mě to, když někdo tvrdí, že objektivní JE. To je fakt blbost jak noha. Jestli mi někdo na steistickém vebu řekne, že je objektivní, rovná se to výroku na křesťanském vebu, že někdo nehřeší. S takovým člověkem se nemá cenu dál bavit, ten je po zuby zabarikádovaný ve své pevnosti a jediné co přijmá je kapitulace nepřítele.
jirka says:
September 20, 2012 at 3:21 pm
No ja kdyz jsem k vire prichazel, tak jsem prave zoufaly nebyl. Mnozi maji tento duvod, ja jsem mel opacny, me se zacalo darit. No a tak jsem hledal komu bych podekoval. No a tak me napadlo a co Buh neni? A zacal jsem se modlit. Pak jsem cetl bibli. Ale ne z hlediska kritiky. ale jako Bozi vzkaz pro me. A pak pozadal o krest. A farar me vyhodil. celkem legrace
jack:
Jsou lidé,které nenapadne nikdy nic kloudného.
Jsou lidé,které napadá spousta chytrých věcí.
A jsou lidé,které napadají pouze hovadiny.
Vám se začalo dařit a hledal jste komu poděkovat? A to vás opravdu nenapadlo,že by to všechno mohlo souviset s interakcí vaší osoby a okolního světa?
Jirka says:
September 20, 2012 at 8:32 pm
Jake slovo, to je věda, ne? A ano v počátcích byla metodologicky ateistická. A máš pravdu není jejím cílem potvrzovat neexistenci bohů. To jsem taky nikdy neřekl. A mám z ní zkoušku. Taky ze sekt. Ale to asi tady nic neznamená. Asi to pomalu chápu. Promiň, že jste mě tady museli trpět.
jack:
Jirko,přemýšlejte trochu. Religionostika je slovo,které má svou definici. Tato definice vyjadřuje význam tohoto slova,aby všichni lidé věděli o čem se mluví,když někdo toto slovo použije.
Vy jste chtěl použít regilionistiku jako argument a objektivní odůvodnění pro vznik své víry. Ale to bohužel (pro vás) nejde. Protože jak vyplývá z definice,regilionostika je pouze popis a klasifikace jednotlivých náboženských skutečností i celých náboženských systémů a jejím předmětem není rozhodování o pravdivosti jednotlivých náboženství.
Já už vážně nevím, jak vám vysvětlit o co mi jde. Podívejte,jsou prostě vyjádření,která si přímo říkají o otázku proč. Malé děti tuto otázku kladou velmi často.
Vy jste se vyjádřil,že věříte v existenci nějaké nadpřirozené bytosti. Já proti tomu vůbec nic nemám,já se vás pouze ptám PROČ tomu věříte.
Jestliže mi odpovíte a má reakce na vaši odpověď bude,že vás chápu a zdá se mi vaše vysvětlení logické,tak to znamená,že s vaší vírou souhlasím a přidávám se k ní.
A teď to nejdůležitější,máte takové vysvětlení,o kterém bych se vyjádřil tak,jak jsem napsal výše?