Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Je to vnuk zakladatele našeho sboru – http://brno1.evangnet.cz/nodeorder/term/15
Kde mohou ateisté brát morálku a slušné chování když nevěří v Boha? Bylo to už vícekrát odpovězeno i tady. Nabízím úvahu proč určitá část věřících tak vytrvale argumentuje nutností víry v Boha pro dobré chování lidí:
Mají osobní zkušenost. Představme si člověka, který třeba krade, podvádí či jinak nehodně se chová nebo se cítí nějak lidsky méněcenný. Osobní problémy osudem stižených lidí, je mohou přimět ke kladení si otázek a hledání cesty jak své potíže zmírnit. Nějakou cestou se setkají s Křesťanstvím. A dozvědí se, že dokonce nezáleží na tom, že třeba něco špatného udělali, jací jsou. Protože když skutečně uvěří v Krista, bude jim vše odpuštěno. Kristus vzal všechno na sebe – ale jen když v něj uvěříte. Daný člověk má pocit nabídnutého spasení, řešení. Jen uvěřit v Krista a může začít nanovo se štítem očištěným Kristovou krví. To vám nikdo jiný nedá. A tak chce uvěřit, moc chce uvěřit a nakonec někteří uvěří.
Nyní už věřící člověk, když se pak v retrospektivě dívá na svůj život musí jasně vidět, jak se choval když nevěřil a jak se chová teď. Ale nedojde mu, že je to jeho osobní problém, že mohl být třeba špatně vychován, geny, prostředí, prostě pech. To se mu do jeho nového obrazu víry a sama sebe moc nehodí. Byl chudák obětí nevíry, z které se vymanil. Řekne paušálně, že všichni bez víry v Boha a desatera se nemohou chovat slušně.
Myslím si, že Víra v Boha muže být pro některé lidi skutečně darem, spásou – darem méněcenným lidem. Lidem, kterým něco schází a asi to vírou v Boha nahrazovat potřebují. Nechápou ale, že to co jim schází už jiní dávno mají. Dobré geny, výchova, prostředí, prosté štěstí.
Můj názor také je, že vyrovnaný člověk dokola nepředhazuje ostatním jak je lepší než oni. Možná to dělají spíše ti “rychlokvašní” věřící. Dlouho se nad ně ostatní povyšovali a tak si teď užívají, když se mohou povyšovat nad jiné. Zapomínají, že pýcha je prvním ze sedmi hlavních hříchů.
Protestant:
To není podle mne ale podle vědeckých studií a experimentů:
http://psychologie.cz/clovek-rozumny-nebo-ne/
jack:
Mimochodem jste zase mimo téma. Článek se týká subjektivních věcí,jak v oblasti pocitů,tak odůvodnění. Jak už titul experimenru napovídá “Experiment: který obrázek se vám více líbí?”
Neřešíme vaše subjektivní pocity či jejich subjektivní odůvodnění. Hledáme existenci objektivních důvodů,které jsou přenosné na ostatní.
Kromě toho jde v experimentu o to,že lidé se domnívají,že jednají na základě svých subjektivních důvodů a jsou v tomto rozhodování také subjektivní pocity.
Vy jste nám už zdělil,že nejednáte na základě žádných důvodů,tak se vás experiment vůbec netýká.
V podstatě už není o čem diskutovat,vy nedokážete vznik své náboženské víry objektivně odůvodnit a tím pro mě vaše vyjádření o víře v nadpřirozenou bytost ztrácí jakýkoliv vypovýdající význam.
Jirka:
Ted provokujici otazka: neni religiozita vysledkem toho, ze stale hledame Boha ktery nas stvoril a timto “hledanim” vybavil?
jack:
Potom se nabízí otázka,kdyby nás váš “Bůh” vybavil tímto “hledáním,neměli by lidé nacházet stejného “Boha”? A proč lidé nachází desítky rozdílných bohů? Umíte si sám odpovědět?
vypovídací
…..Robert B. Zajonc dlouho před rokem 1980 zastával názor, že lidské usuzování má iracionální povahu. Na okraj svého výzkumu poznamenal, že někdy lžeme sami sobě a dodatečně domýšlíme racionální a pečlivé zvažování důvodů našich rozhodnutí. To je však skutečností jen zřídka. Daleko častěji naše tvrzení, že jsme se rozhodli pro X, neznamená nic víc, než že máme rádi X. Vybíráme si vzdělání, auta a práci, která se nám v prvé řadě prostě a jen líbí. Teprve dodatečně, při rozmluvě s kamarády nebo rozjímání se sebou samým, vymýšlíme racionální důvody našich rozhodnutí.
Zajoncova studie ukázala omyl v přesvědčení, že jednání člověka je poháněno pouze chladným rozumem, jak předpokládal například koncept homo economicus, který na konci 19. století úspěšně uvedl myslitel a ekonom John Stuart Mill. ….
http://psychologie.cz/clovek-rozumny-nebo-ne/
…..Emoce a intuitivní myšlení jsou dnes vědeckou komunitou považovány za stejně důležité aspekty psychiky jako rozum. …..
http://psychologie.cz/clovek-rozumny-nebo-ne/
Jirka:
Ale je-li pravdiva vase myslenka, ze sebeobetovani muze byt dilem racionalni uvahy nad nabozenskymi fakty, jak jste uvedl, pak by vira mela racionalni rozmer! Resp. promysleni nabozenskych pravd vericim muze vyvodit sebeobetovani jako vysledek racionalni uvahy. Ale pokud je vira iracionalni, pak takove sebeobetovani nema smysl a z hlediska evoluce neni treba ho zachovat!
jack:
Pořád ty stejné chyby. Náboženská víra má pozitivní i negativní vliv na člověka.
Mohli by jsme tedy říci,že je z určitého pohledu racionální i iracionální nábožensky věřit. Mohlo by to být samostatné téma,jestli náboženství za dobu své existence udělalo pro lidstvo více toho pozitivního či negativního. Ale o tom nikdo nemluví.
Mluvíme o tom,že vznik náboženské víry nemá žádný racionální rozměr,o to tu jde.
Neřešíme vliv této víry na člověka,ale vznik této víry u člověka.
Já osobně souhlasím s historiky,kteří považují za nejdůležitější faktor vzniku “náboženství” lidský strach! A strachu se lidé do dnes nezbavili,snad proto náboženství stále přežívá. Přežívá u lidí,kteří mají strach podívat se skutečnosti do očí!
Sam asi ne, ale muzu to zkusit kdyz tak me opravte, urcite mate vlatni nazor na tuhle vec. Ano myslim, ze jsme vybaveni k hledani. Nemyslim a netroufal bych si tvrdit, ze jedina a prava vira je katolicka. Hledej Boha, najdes, uveris budes podle toho zit super. Nebo vy mate dost odvahy tvrdit, ze vite ktery buh je ten pravy? Ja myslim, ze je jen jeden. Vse ostatni je jakysi jiny pristup k nemu. S vyjimkou vylozene zvracenych sekt ve kterych se deji ruzne a jine proste atd. No a jestli je dabel a je to Bozi odpurce pak se logicky bude snazit svest lidi mimo. No a byl by blbej, kdyby neudelal nejake to pseudonabozenstvi a tak lidi krasne odvede z cesty k Bohu. Co vy na takovou teorii? A pockejte az vytahnu vodnika a bubaka…. 🙂
protestant says:
September 20, 2012 at 2:07 pm
…..Robert B. Zajonc dlouho před rokem 1980 zastával názor, že lidské usuzování má iracionální povahu. Na okraj svého výzkumu poznamenal, že někdy lžeme sami sobě a dodatečně domýšlíme racionální a pečlivé zvažování důvodů našich rozhodnutí. To je však skutečností jen zřídka. Daleko častěji naše tvrzení, že jsme se rozhodli pro X, neznamená nic víc, než že máme rádi X. Vybíráme si vzdělání, auta a práci, která se nám v prvé řadě prostě a jen líbí. Teprve dodatečně, při rozmluvě s kamarády nebo rozjímání se sebou samým, vymýšlíme racionální důvody našich rozhodnutí.
Zajoncova studie ukázala omyl v přesvědčení, že jednání člověka je poháněno pouze chladným rozumem, jak předpokládal například koncept homo economicus, který na konci 19. století úspěšně uvedl myslitel a ekonom John Stuart Mill. ….
http://psychologie.cz/clovek-rozumny-nebo-ne/
jack:
Čemu nerozumíte na skutečnosti,že se jedná o subjektivní záležitosti.
Jestliže si vyberete byt a zdůvodníte to tím,že je velký,ale podle Zajoncova se vám prostě líbí,tak se to netýká našeho tématu,protože váš názor (odůvodnění) ,že byt je velký,je pouze subjektivní názor,protože můj názor může být,že je tento byt malý.
V tomto případě máme oba pravdu,subjektivní pravdu,ta si vzájemně neodporuje.
Pokud řešíme objektivní záležitosti,objektivní důvody,tak mít všichni pravdu nemůžeme. Jestli se domníváte že ano,tak musíte uznat víru v existenci všech známých bohů,ale to by jste asi nechtěl,že? Proto se vás ptám na vaše odůvodnění,abych zjistil,který bůh má největší šanci na to,aby všichni věřili,že existuje,tedy i já.Jak jednoduché. Ve vašeho boha tedy už věřit nemohu,protože vy nemáte vůbec žádné odůvodnění,dokonce ani žádné hloupé a iracionální,jaké mají někteří jiní věřící.
Ano s tim strachem souhlasim to je dobra motivace. O tom pise treba Karel Skalicky ve svych knihach. Mimochodem velice dobry religionista. O tom podivani se pravde do oci… to ja prave jako verici delam. Buh je Pravda. A mate pravdu bez viry bych byl mnohem mnohem zoufalejsi. Ale co rict cloveku, treba ve sportu co ma sebou talisman? Mam verit radsi v moncicaka, ze mi pomoze? Nebo v kralici tlapku? Co byjste mi nabidnul?
Co je objektivní?
jirka says:
September 20, 2012 at 2:25 pm
Sam asi ne, ale muzu to zkusit kdyz tak me opravte, urcite mate vlatni nazor na tuhle vec. Ano myslim, ze jsme vybaveni k hledani. Nemyslim a netroufal bych si tvrdit, ze jedina a prava vira je katolicka. Hledej Boha, najdes, uveris budes podle toho zit super. Nebo vy mate dost odvahy tvrdit, ze vite ktery buh je ten pravy? Ja myslim, ze je jen jeden. Vse ostatni je jakysi jiny pristup k nemu. S vyjimkou vylozene zvracenych sekt ve kterych se deji ruzne a jine proste atd. No a jestli je dabel a je to Bozi odpurce pak se logicky bude snazit svest lidi mimo. No a byl by blbej, kdyby neudelal nejake to pseudonabozenstvi a tak lidi krasne odvede z cesty k Bohu. Co vy na takovou teorii? A pockejte az vytahnu vodnika a bubaka…. 🙂
Jack:
Je to pořád stejné. Já NEZNÁM jediný objektivní důvod se domnívat,že existuje právě a pouze jeden bůh. Já neznám jediný objektivní důvod se domnívat,že existuje jakýkoliv bůh.
O tomto faktu neustále diskutujeme. Jak jste vy došel ke svému názoru. Jak víte,že sekty nemají pravdu? Jak jste přišel k těmto názorům,že existuje jeden bůh,když lidé mluví o desítkách nejrůznějších bohů,kteří existují současně. Nejde tedy o žádný jiný přístup k vašemu bohu.
jirka says:
September 20, 2012 at 2:32 pm
Ano s tim strachem souhlasim to je dobra motivace. O tom pise treba Karel Skalicky ve svych knihach. Mimochodem velice dobry religionista. O tom podivani se pravde do oci… to ja prave jako verici delam. Buh je Pravda. A mate pravdu bez viry bych byl mnohem mnohem zoufalejsi. Ale co rict cloveku, treba ve sportu co ma sebou talisman? Mam verit radsi v moncicaka, ze mi pomoze? Nebo v kralici tlapku? Co byjste mi nabidnul?
jack:
“Bůh” je podle vás pravda? Ale to tvrdí asi všichni věřící o svých bozích,ale jsou to jiní bohové,než ten váš. Nezlobte se,ale i vy by jste mohl pochopit,že všichni mít pravdu prostě nemůžete.
A co se týká víry v mončičáka či králičí tlapku,tak se domnívám,že jediný rozdíl mezi těmito talismany a vaším “Bohem” je ten,že většina sportovců ve skutečnosti nevěří,že mají tyto talismany vliv na jejich sportovní výkon. Na rozdíl od nábožensky věřících si ještě uchovali zbytky racionálního myšlení.
K tomu,že by jste byl bez víry zoufalejší samozřejmě věřím. I mé zkušenosti mě přesvědčují o tom,že spousta lidí přichází k náboženství z důvodů zoufalství.
Já to prostě nedokáži,neumím obelhávat sám sebe z důvodu zmírnění zoufalství.
protestant says:
September 20, 2012 at 2:33 pm
Co je objektivní?
jack:
Máte internet,tak si to dohledejte!
Jak jsem dosel k tomu, ze Buh je jeden. Virou. A to by vam asi nestacilo a tak ad 2 rozumem. Uz jsem zminoval religionistiku, ktera se zabyva nabozenstvimi a to vas zaujme, zabyva se jimi jako ateisticka veda. Dokonce ve 20. stol. to byla prisne metodologicky ateisticka tzn. mela za ukol dokazat, ze Buh neexistuje. No a jednou z prvnich metod, kterou zkoumala byla metoda lingvisticka tedy jazykova. Postupovalo se takto: melo se za to, ze nejstarsi domorode kmeny ktere se prakticky nesetkaly s nasi civilizaci maji protoze ziji prakticky stale v dobe kamenne take tu nejstarsi formu kultu. Tak se tam rozjeli vedci, pobyvali s nimi a pak z tech tun materialu hledali jak tyto kmeny rikaji bohu a jake formy kultu maji. Nebudu vas napinat, skoro vsechny z tech nejstarsich kmenu mely pro Boha skorobstejne nazvy co si tak vzpomenu tak Deus-patter, Jupiter, atd. proste ve vsech pripadech to byl jeden buh otec, tyto kmeny dale mely legendy ze jejich predkove kdysi s timto bohem mluvili osobne tvari v tvar. Tzn. stejny nebo velmi podobny nazev pro boha, ktery byl vzdy jeden. Nevim znate-li neco z religionistiky mohko by vam to ve vasich otazkach pomict.
No ja kdyz jsem k vire prichazel, tak jsem prave zoufaly nebyl. Mnozi maji tento duvod, ja jsem mel opacny, me se zacalo darit. No a tak jsem hledal komu bych podekoval. No a tak me napadlo a co Buh neni? A zacal jsem se modlit. Pak jsem cetl bibli. Ale ne z hlediska kritiky. ale jako Bozi vzkaz pro me. A pak pozadal o krest. A farar me vyhodil. celkem legrace
jirka says:
September 20, 2012 at 3:09 pm
Jak jsem dosel k tomu, ze Buh je jeden. Virou.
jack:
Jelikož existence žádného boha nebyla zatím prokázána,tak se pořád bavíme pouze o víře,že některý existuje. Myslel jsem,že je to jasné.
Takže jsem se ptal,jak jste došel k víře,že váš bůh existuje.
Zdá se vám vaše odpověď opravdu rozumná? Tedy,že jste k vaší víře došel vírou?
Popřemýšlejte a zkuste to znova.
Jirka:
Virou. A to by vam asi nestacilo a tak ad 2 rozumem. Uz jsem zminoval religionistiku, ktera se zabyva nabozenstvimi a to vas zaujme, zabyva se jimi jako ateisticka veda. Dokonce ve 20. stol. to byla prisne metodologicky ateisticka tzn. mela za ukol dokazat, ze Buh neexistuje.
jack:
Proč si nepřečtete alespoň první větu z definice regilionistiky?
Religionistika (z latinského slova religio) je věda, která se zabývá studiem náboženství. Jejím předmětem není rozhodování o pravdivosti jednotlivých náboženství, nýbrž popis a klasifikace jednotlivých náboženských skutečností i celých náboženských systémů.
Takže žádné prokazování,jestli ten či onen bůh existuje či neexistuje!
Jirka:
Tak se tam rozjeli vedci, pobyvali s nimi a pak z tech tun materialu hledali jak tyto kmeny rikaji bohu a jake formy kultu maji. Nebudu vas napinat, skoro vsechny z tech nejstarsich kmenu mely pro Boha skorobstejne nazvy co si tak vzpomenu tak Deus-patter, Jupiter, atd. proste ve vsech pripadech to byl jeden buh otec, tyto kmeny dale mely legendy ze jejich predkove kdysi s timto bohem mluvili osobne tvari v tvar. Tzn. stejny nebo velmi podobny nazev pro boha, ktery byl vzdy jeden. Nevim znate-li neco z religionistiky mohko by vam to ve vasich otazkach pomict.
jack:
Zase v tom máte chyby. Nějak jste zapomněl na polyteismus! Takže bůh nebyl vždy pouze jeden!