Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
S tim, ze religiozita je zesileni lidske touhy mohu souhlasit ovsem pouze castecne. Nevysvetluje to totiz fakt, ze z religioznich pohnutek nekdo se obetuje za druhe, coz se deje. Je-li to zesilenim lidskych pohnutek, toto sebeobetovani je zesilenim ktere? Lidska pohnutka je prece prezit. Alespon myslim.
Rozhodně jedna ze základních lidských motivací je přežít – ovšem není to ani zdaleka jediná motivace. Pokud někdo uvěří, že
1) život zde na zemi je jen dočasná a pomíjivá záležitost
2) ten skutečný život, který se “počítá”, bude až v nebi
3) tam bude mít ten, kdo se obětuje, velké plus
4) navíc tím pomůže svým drahým zde na zemi
5) obětovat se je v dané situaci SPRÁVNÉ – a všichni se přece chceme chovat správně! Zvlášť když to pak bude náležitě zohledněno Bohem…
no tak pak jeho sebeobětování může být výsledkem prosté racionální a pochopitelné úvahy.
Obětovat se může ale i nevěřící člověk, např. pro své dítě.
Ano obetovani pro dite to chapu. Ja spise myslel napr. jeden vezen za druheho v konc. tabore. Ale je-li pravdiva vase myslenka, ze sebeobetovani muze byt dilem racionalni uvahy nad nabozenskymi fakty, jak jste uvedl, pak by vira mela racionalni rozmer! Resp. promysleni nabozenskych pravd vericim muze vyvodit sebeobetovani jako vysledek racionalni uvahy. Ale pokud je vira iracionalni, pak takove sebeobetovani nema smysl a z hlediska evoluce neni treba ho zachovat! Neni-li ovsem zamerem evoluce likvidace vericich jako slepe vetve! Ovsem pripustime-li ze evoluce ma “zamer” jiz neni neziva! Muze mit evoluce coby vyvoj lepsuch druhu vuli?
Čtu si ten rozhovor s Petrem Pokorným.
Moc nechápu, proč by mělo být vzkříšení Lazara za hranou uvěřitelnosti, pokud byl Ježíš Boží Syn?
Michal says:
September 18, 2012 at 5:29 pm
Čtu si ten rozhovor s Petrem Pokorným.
Moc nechápu, proč by mělo být vzkříšení Lazara za hranou uvěřitelnosti, pokud byl Ježíš Boží Syn?
protestant:
Je lepší si to poslechnout než přečíst.
Už jsem si to pustil. Jsem ve 4. minutě 🙂
Ešte k tej slobodnej vôli:
Niektorí ľudia si zamieňajú slobodnú vôľu s indeterminizmom, ale indeterminizmus nie je synonymom pre slobodnú vôľu. Veď to, či bábkár vedie marionetu podľa nejakého pevného lineárneho scenára (determinizmus) alebo, či sa scenár vetví a bábkár si vyberá medzi jednotlivými vetvami scenára pomocou hodených kociek (indeterminizmus), je pre „slobodu“ marionety irelevantné. Rozdiel je len v tom, že marioneta je v prvom prípade neslobodná deterministicky a v druhom prípade je neslobodná indeterministicky 🙂
Jeden experiment: Neuroscience and Free Will http://www.youtube.com/watch?v=N6S9OidmNZM
Přesně 🙂 Souhlas! Ať už je svět deterministický nebo nedeterministický, svobodná vůle neexistuje tak jako tak.
Na video se kouknu.
BTW, Médeo, co si ty myslíš o problému determinismus vs indeterminismus? 🙂
Mě zaujalo, co jsem o tom nedávno četl. Jeden fyzik psal, že jde de-facto o filozofický problém. Je to z principu netestovatelné, NIKDY nemůžeš vyloučit nějaké skryté síly které způsobují jevy, jejichž příčiny (např. kvůli Heissenbergovu principu) jsou pro nás principiálně skryté. Navíc, I KDYBYCHOM připustili něco jako fundamentální náhodu – a tato myšlenka se mi líbila – můžeme “výsledek” “jednání” této náhody v každém bodě prostoročasu včlenit do počátečních podmínek Vesmíru (prostě o nich tak uvažovat, dívat se na ně tak) – a ejhle, máme deterministický vesmír.
No to je teda mazec… mozek učiní rozhodnutí, který čudlík zmáčknout, 6 sekund (!) předtím, než se o tom rozhodnutí vědomá část naší mysli dozví! Neuvěřitelné.
Nevěřím, že šachista- velmistr udělá tah před jeho promyšlením. Proč pak takový tah i desítky minut promýšlí?
A s tím deterministickým vesmírem je to legrační. O tom, že vznikne web i-ateismus bylo rozhodnuto v okamžiku velkého třesku , stejně tak o tom, že Michal bude ateista a já věřící. To ukazuje na Pána Boha… 🙂
S těmi šachy je to IMHO trochu jinak. Šachista desítky minut promýšlí tah, to je OK – ale vědomá část jeho mysli si každý krok těch úvah, a tedy i ten závěr, uvědomí s malým zpožděním.
Chceš naznačit, že propočet všech variant dělá podvědomě. Hrál jsi někdy šachy?
Michal: „BTW, Médeo, co si ty myslíš o problému determinismus vs indeterminismus? :)“
Ja sa prikláňam ku kvantovému indeterminizmu, teda k „fundamentálnej náhode“ 🙂 Inak kvantový indeterminizmus medzi fyzikmi stále dominuje. Inak existujú aj deterministické interpretácie QT (ale mne sa vidia ontologicky príliš rozhadzovačné).
Zacitujem kúsok z TED-prednášky Murraya Gellmana (nositeľa Nobelovej ceny za objav quarku):
„Hlavnou vecou však je, že (kvantová teória) predpovedá pravdepodobnosti. Niekedy sa tieto pravdepodobnosti blížia takmer istote. A samozrejme, v mnohých známych prípadoch, aj isté sú. Ale inokedy nie a človek má tak len pravdepodobnosti rôznych výsledkov. Znamená to, že história vesmíru nie je determinovaná len základným zákonom. Je to základný zákon a k nemu úžasne dlhá séria náhod alebo náhodných výsledkov, ktoré sú tam navyše. Základná teória neobsahuje tieto náhodné výsledky. Takže to ani nie je teória všetkého. A vlastne, obrovské množstvo informácií vo vesmíre okolo nás pochádza z týchto náhod a nie len zo základných zákonov.“
Gellmanova Prednáška: http://www.ted.com/talks/lang/en/murray_gell_mann_on_beauty_and_truth_in_physics.html
Medea: mi hlavně nejde do hlavy ta fundamentální náhoda, když náhoda je jen nedostatek informací a fakticky v makrosvětě je všecko determinováno. Ergo platí kauzalita.
Colombo: „mi hlavně nejde do hlavy ta fundamentální náhoda, když náhoda je jen nedostatek informací “
Už na fundamentálnej úrovni kvantového popisu prírody figurujú pravdepodobnosti, teda budúce udalosti nie sú určené jednoznačne a nutne, ale existuje viacero možností, ktoré môžu s istou pravdepodobnosťou nastať, teda pravdepodobnosti vystupujú už v základných postulátoch teórie.
Colombo: „a fakticky v makrosvětě je všecko determinováno“
Neexistujú dva oddelené svety: kvantový a klasický – svet je len jeden.
Neexistuje ostrá hranica, ktorá by oddeľovala kvantové vplyvy od „klasických deterministických“ dejov.
Medea: právě proto, že z pohledu makrosvěta je náhoda jen nedostatek informací, tak mi připadá obdobná situace v kvantovce, kde se najednou vynořuje “fundamentální náhoda” jako fundamentální blbost.
Prostě jsme zase narazili na hranici, kde musíme chování nějakého jevu simulovat pouze pravděpodobnostně a nemáme dost informací na deterministický model.
Tohle se děje furt a všude a nějak mi nejde do hlavy, proč bychom najednou potřebovali koncept “fundamentální náhody”.
Chápeme se?
Colombo: „Prostě jsme zase narazili na hranici, kde musíme chování nějakého jevu simulovat pouze pravděpodobnostně a nemáme dost informací na deterministický model.“
Trvá to už 80 rokov !
Colombo: „Tohle se děje furt a všude a nějak mi nejde do hlavy, proč bychom najednou potřebovali koncept “fundamentální náhody”.“
To nie je pravda. Pred tým bola fyzika na fundamentálnej úrovni prísne deterministická, žiadna náhoda, len prísny determinizmus. „Náhoda“ sa objavovala len na vyššej úrovni napr. v klasickej štatistickej fyzike popisujúcej multi-multi časticové systémy (štatistické postuláty však len odrážali determinizmus na základnej úrovni), alebo „náhoda“ ako miera neistoty pri určovaní počiatočných podmienok, inak deterministického systému (napr. vrh kociek). V QT však aj jednočasticové systémy majú pravdepodobnostný opis.
Colombo: „proč bychom najednou potřebovali koncept “fundamentální náhody”.“
Nepotrebujeme. To “fundamentálna náhoda” vyjadruje len indeterminizmus na fundamentálnej úrovni.
to Michal:
Co ten Pokorný?
Pokorný dobrý 🙂
Zajímavý pán, bezesporu …