Mohl bych uvěřit v Boha?
Předně musím už asi po milionté zopakovat, že naprosto přirozeně bych uvěřil, kdyby (*) mi někdo ukázal, že v mých argumentech jsou zásadní chyby, a celková evidence ve skutečnosti ukazuje, že křesťanství je pravdivé a Ježíš byl opravdu Boží Syn, který zemřel za naše hříchy, atd. Pak bych se zcela logicky a nevyhnutelně stal křesťanem. Bylo by to zcela upřímné, správné, a nešlo by proti tomu nic namítnout.
Řekněme ale, že by se žádné nové argumenty neobjevily. Před nějakou dobou mi jeden diskutující na tomto webu řekl, že i já můžu uvěřit – stačí chtít. Opravdu? Moje subjektivní vnímání síly evidence, že křesťanský Bůh neexistuje, je srovnatelné s mou subjektivní jistotou, že Země je spíš kulatá než placatá. Copak si můžu jen tak říct, že budu od teď věřit, že Země je ve skutečnosti placatá?
Napadlo mě, že pokud bych měl MOTIVACI uvěřit, pokud bych CHTĚL – pak by to mohlo být docela zajímavé. Takovou motivací by mohl být např. život v zemi, kde věří drtivá většina obyvatel, a kde nevíra znamená společenský nebo i vážnější problém.
Vždycky bych například mohl tvrdit, že věřím. Mohl bych se chovat, jako kdybych věřil. Chodil bych do kostela, vykonával bych všechny rituály jak se patří, modlil bych se, na otázky bych odpovídal tak, jak odpovídají křesťané – s tím nemá průměrně inteligentní člověk, který se nějakou dobu do diskuzí s křesťany zapojuje, žádný problém.
Kdo by pak poznal, co si opravdu myslím? Bez hříchu není nikdo, já nehřeším nijak moc i když jsem ateista, tj. podle hříchů by se to nepoznalo – a do hlavy mi nikdo nevidí.
Alternativně bych se na spoustu těchhle “povinností” dokonce mohl vykašlat – vždyť kdo dnes chodí do kostela? Jak jsem se minule dozvěděl od moderních křesťanů, chození do kostela z vás nejen neudělá lepšího křesťana, ale zpochybňovali dokonce i jakýkoliv vztah mezi tím, jak vážně svou víru člověk bere, a jak často chodí do kostela. Hm, zřejmě sami do kostela nechodí…
Kdo se dnes na veřejnosti otevřeně hlásí ke své víře? Slabý výsledek pro křesťany ve Sčítání 2011 se vysvětluje právě tak, že co je komu do toho, čemu kdo věří? Nemusel bych tedy o své víře ani mluvit. Stačilo by říct, co je komu do toho.
Kolik “křesťanů” asi “věří” právě tímto způsobem?
***
Dobrá, co kdybych ale chtěl opravdu uvěřit? Není-li splněna podmínka (*), nemám o to sice zájem a tedy to ani nebudu zkoušet, ale říkám si, co kdybych zkusil následující kroky?
Premisou je, že bych měl motivaci uvěřit. Chtěl bych. Řekl bych si, že Bůh prostě existuje, protože design světa je tak očividný, velký třesk musel mít nějakou příčinu, a Bůh to vysvětluje velmi elegantně. Přemýšlel bych o Ježíšově příběhu – ale pozitivně, tj. neřešil bych co a proč se tak nemohlo stát, a jakou o tom máme evidenci. Představoval bych si, jak za nás trpěl na kříži, jak ušlechtilá to byla oběť, jak jsme všichni nenapravitelně hříšní, a zasloužíme si za to smrt, jak jsme Ježíše zradili – a že On je při tom všem naše jediná spása.
Začal bych k němu v duchu mluvit, říkal bych tomu “komunikovat s Kristem”. Vyprávěl bych mu o svých každodenních starostech i radostech, a to co nejčastěji. Jako čtyřleté dítě se svým virtuálním případně plyšovým kamarádem.
Cílevědomě bych potlačoval veškeré pochybnosti: o tom že hypotéza Boha ve skutečnosti vznik Vesmíru vůbec nevysvětluje, o tom že svět jeví znaky designu jen při velmi povrchním pohledu, o skutečné evidenci že příběh NZ je pravdivý, o jeho vnitřních inkonzistencích, o tom že ve skutečnosti mluvím jen já ke svému virtuálnímu kamarádovi, ale odezva nepřichází žádná.
Začal bych interpretovat běžné věci jako že jde o odpověď Krista. Něco se mi povedlo – super, Ježíš mi pomohl, protože mě tak moc miluje! Něco se mi nepovedlo? Určitě je za tím moudré vedení mého Pána, který mě na tom učí něco, čemu ještě plně nerozumím, ale určitě to dřív nebo později pochopím. Nebo taky ne, ale určitě to je celkově pro moje dobro.
Mohl bych zkusit použít i taktiku “proseb Boha aby mi pomohl uvěřit”. Jak by časem vzpomínek na mou dřívější nevíru a na příslušné argumenty přirozeně ubývalo, radostně bych to interpretoval, jako že mi Pán pomáhá. Kdyby jich teoreticky neubývalo, a stále se objevovaly pochybnosti, řekl bych si, že Pán přece není automat, a nemůžu čekat, že zareaguje hned jak si písknu.
Také bych se snažil do celé věci zaangažovat city. Dojímal bych se nad Pánovým osudem, nad jeho šlechetnou obětí. Snažil bych se představit si velikost jeho oběti, jeho utrpení na kříži, snažil bych se myslet na to, že to udělal pro nás, obdivoval bych ho za to – a později snad i miloval? Štítil bych se sám sebe za svoji hříšnost, a o to víc bych se upínal k Pánu, který je mou jedinou nadějí.
Rozhodně bych chodil na mše. Sborový zpěv a rituální praktiky při mši mají prokazatelný efekt na psychiku člověka (podobně jako rituální obřady domorodých kmenů atd.) a to bych interpretoval jako jasnou známku bezprostřední blízkosti Pána.
Život v komunitě věřících by byl vůbec důležitý. Snažil bych se věnovat maximum času kontaktu s věřícími přáteli a lidmi. Nic nenaladí mysl na patřičnou notu tak spolehlivě, jako když příslušné věci považují všichni okolo za samozřejmost. Minimum kontaktu s pochybovačnými myšlenkami = minimum vlastních pochybností.
Velmi efektivní by jistě bylo utužování skupiny ostentativním vymezováním se k jejímu vnějšku: radostí nad tím, že my máme to štěstí a věříme, zatímco ONI (nevěřící) mají smůlu, doufejme že jen dočasně, samozřejmě. Hovořili bychom spolu o pošetilosti ateistů, o tom jak je celá ta věc přece zřejmá, spekulovali bychom nad jejich nemorálností, pýchou – čímž bychom se automaticky “poplácávali” po ramenou, že my – díky Bohu! – pyšní a nemorální až tak nejsme, což je přece fajn, protože tak máme blíž k našemu Pánu Ježíši Kristu, a děláme mu tím radost, atd.
Mezi věřícími se často považuje za samozřejmost “být v kontaktu s živým Kristem”. Nikdo mi zatím nebyl schopen definovat, co se tím přesně myslí – ale když to nikdo není schopen definovat, tak to asi většina věřících sama neví, a proto bych to nepotřeboval vědět ani já. Stačilo by mi, abych si řekl, že s ním prostě v kontaktu jsem, a totéž abych s okázalou jistotou tvrdil i ostatním. Dle příkladu ostatních nepotřebuji umět vysvětlit, v čem ten kontakt spočívá, nebo jak sám poznám, že jej mám – stačí to tvrdit. Stačí tvrdit, že “to cítím”. Sám pro sebe bych si to mohl spojit třeba s příjemnými pocity ze sborového zpěvu v kostele, s pocity při soustředěné modlitbě, atd.
Dále, nemálo věřících deklaruje svou jistotu, že Bůh existuje. I já bych to třeba tvrdil. Dle předpokladu jsem v situaci, že chci věřit, svoji potlačenou nejistotu považuji za špatnou – tak co kdybych si prostě řekl, že mám jistotu? Pochybnosti mít nechci, tak jim jsem schopen vědomě nevěnovat pozornost (nejsem schopen zabránit tomu, aby mě pochybnost čas od času nepřišla na mysl, ale jsem schopen v té myšlence dál nepokračovat, a nerozvíjet ji. Vědomě ji potlačit.) – a tedy mám jistotu. A když ji mám, tak mohu totéž tvrdit i ostatním.
Co by mi tedy po nějakém čase zbylo? Zůstaly by stále méně často se objevující ojedinělé myšlenky na to, že jsem dřív měl nějakou evidenci, která svědčila o tom, že nemám pravdu – myšlenky, které bych se snažil vědomě utnout jakmile by se objevily. Navíc bych si v takovém případě vědomě “řekl”, že to prostě celé byla chyba. Byla to chyba, bylo to špatně, TEHDY jsem se mýlil. Tečka.
Závěrem připomínám, že v celém tom procesu nebyla potřebná sebemenší skutečná intervence Boha. Vše je jen o sebeobelhaní se, o nasazení si klapek na oči, o zakázání si přemýšlet o jistých věcech, o cílevědomé sebe-manipulaci s mou vlastní myslí.
A teď klíčové otázky:
1) Byl bych v takovém případě věřící?
2) Pokud ne, tak co by mi chybělo k tomu, abych byl “opravdu věřící”? Uvědomme si, že v reálném životě nám stačí k tomu, abychom někoho považovali za věřícího, jen to, aby to o sobě tvrdil. NĚKDO by snad mohl požadovat i to, aby se dotyčný choval jakž-takž morálně – ovšem obé bych splnil hned v tom úplně prvním kroku.
3) z mého současného pohledu je výše uvedený postup čistokrevná psychologická sebe-manipulace. Manipulace mě samotného. Nic jiného, než sebeobelhaní se. Je to pravda? Pokud ne, tak proč?
4) Je-li výše uvedené psychologická manipulace, obelhaní sama sebe, pak taková cesta k víře asi nebude úplně OK – a jistě se mi nikdo nemůže divit, že se jí NEHODLÁM pouštět. POKUD by ale byla splněna premisa, a já bych CHTĚL uvěřit (ovšem nikoliv za cenu výše popsaného sebeobelhávání se a zmanipulování sebe sama) – pak jakou jinou cestou mohu jít, než že mi někdo objasní problémy, které s křesťanstvím mám, a o kterých píšu v článcích zde na tomto webu?
5) vzhledem k tomu, že mi ty problémy za rok a půl nikdo nebyl schopen objasnit (a to jsem s jejich výčtem ani zdaleka neskončil), znamená to, že já prostě uvěřit nemohu, aniž bych podvedl sám sebe?
Jinak, zásadně nesouhlasím s tím, co píše Hermes, že totiž dohadování se o tom, co je na křesťanství původní a co nepůvodní, je nepodstatné. NAOPAK, toto je další z těch klíčových věcí.
POKUD by se totiž ukázalo, že v Izraeli v Ježíšově době se vyskytovaly mytické příběhy
1) o synech zplozených Bohem a pozemšťankou,
2) dále příběhy o tom, jak někdo vstal z mrtvých,
3) jak různí Bohem nadaní lidé konali zázraky
a že těmto příběhům tehdejší lidé věřili, tak co by v takovém případě šlo vyvodit z faktu, že pár lidí témuž uvěřilo v Ježíšově případě? (přičemž navíc většina lidí tomu neuvěřila?)
Tuto myšlenku rozvedu v jednom z příštích článků. Prokážu že všechny ty tři body platí, a ukážu co z toho plyne.
Herme, k tomu pochopitelnému náboženství. Já si uvědomil, že na křesťanství nechápu úplný základy. Fakt. Budu rád pokud mi to nějak pochopitelně vysvětlíš. Víc v Knize návštěv.
Slávku, to nic. Všiml jsem si, že málokdo tu chápe alespoň základy. Všichni tu mají spoustu informací, ale žádné pochopení.
… Ale zdá se mi to pochopitelné. Mám několik známých, kteří jsou pozitivističtí ateisti a jejich profesí je religionistika. Ti chápou, proč křesťané věří, ale přitom sami nevěří. Chápou to, protože to pochopit chtějí – je to jejich profese, nevěří ale, protože je samotné to nepřesvědčuje. Zde jsme na polemicky zaměřeném webu. Proto zde chcete NEpochopit. Kdybyste totiž pochopili, začali byste nás tolerovat a web by ztratil svou dynamiku.
Chápu, že se s vámi mnoho křesťanů nechce bavit (jak si Michal stýská). Jsou vnímaví a poznají to, že tu většině ateistické komunity nejde o vzájemné porozumění, vyjasnění pozic a toleranci. Nebo, že to, co se zde míní “porozuměním”, je přesvědčení křesťanů o odůvodněnosti všech ateistických námitek.
Nechápu jedinou věc: Proč když toto chápu, proč tu ještě diskutuju? Možná proto, že tím pracuju sám na sobě? To asi ne, mívám spíš opačný dojem. Nebo jen pro svou vznětlivost, která mi nedá se neozvat? Fakt nevím. To je tak, člověk většinou ze všeho nejméně rozumí sám sobě.
herme, o tech zakladech jsem si to uvedomil prave na zaklade tvych a protestantovych stouchancu. ted jsem si to ale skutecne uvedomil, ze to nechapu a rad bych se dostal alespon na uroven tech religionistu.
uryvek mych myslenek: buh videl, jak to na zemi hnije a ze formality nahradily skutecny vztah k nemu. rozhodl se proto sestoupit jako jeshua aby navazal s lidmi opravdovy niterny vztah. jezis videl lidske hrihy a jeho srdce zaplakalo. bohu se lidi szelelo a nechal se umucit na krizi, aby odcinil predchozi i budouci lidske hrichy. nyni uz staci jen boha milovat a konat dle jeho prani a bude vsechno v cajku.
tak nejak to imho vidi krestane. na emocionalni urovni to celkem dokazu pochopit a vcitit se do toho. kdyz se tomu da pusobivy narativ, jako jsou treba nektere Pavlovy dopisy, tak to muze byt emocionalne velmi silne a presvedcive. V tom pribehu je spousta velmi silnych archetypu.
Mne se ale spise jedna o to, jak ten pribeh uchopit rozumove. ta emoce mi prijde bez rozumoveho ukotveni takova prazdna. vidim jak to funguje a dokazu to i prozit a vcitit se do toho. citim tu silu. na druhou stranu mne to prijde trochu jako onanie. je to prijemne, muze to uspokojit urcite potreby a rozhodne se tomu nevyhybam, presto je to uplne jinej level, nez laska se zenou.
Jako kdyz mi reknete, ze tam ten rozum neni a nemam ho tam hledat, tak to pochopim. a bude to pro me velmi uzitecna informace. pokud tam nekde v tom pribehu logika je, tak mi to prosim vysvetlete. fakt budu vdecny.
“Proto zde chcete NEpochopit. Kdybyste totiž pochopili, začali byste nás tolerovat a web by ztratil svou dynamiku.”
To je celkem ptákovina. Upřímně, Herme, čekal jsem od vás něco víc.
Slávku, rozumově jsi to právě uchopil, a to na úrovni laciného bullshitu pro ženy v domácnosti (“skutecny vztah k nemu”… “aby navazal s lidmi opravdovy niterny vztah”… “jeho srdce zaplakalo”… “bohu se lidi szelelo” … Jdu blejt.). Na jiné úrovni se to rozumově snaží uchopit řada lidí už 2000 let od Pavla a Marka, přes stovky církevních otců, Anselma z Canterbury, Alberta Velikého a Tomáše Akvinského, Bonaventuru, Johna Newmana, Karla Rahnera, Hans Urs von Balthasara, Hanse Künga, Anselma Grüna, Vojtěcha Kodeta, Tomáše Halíka… Sám neznám ani pojetí všech těch, které jsem zde jmenoval, natož pak všechny. Bylo by značně pošetilé si myslet, že se to právě mně podaří vyjádřit dnes, v jednom postu zde, a to tak vhodně, že to hned pochopí všichni zdejší matematici. Vždyť jsem tady toho už napsal hodně, a dosud nic z toho nikomu v pochopení nepomohlo. Nemám energii na to, abych se v tom pitval měsíce a roky právě zde s vámi pod tlakem výsměchu – nejsem masochista. Beru to tak, že jsme tu jen takoví glosátoři. Až se budu cítit, že jsem se svou interpretací křesťanství hotov, napíšu o tom raději knížku.
ok herme, nevim jak zeny, ale treba takovi letnicti to prozivaji hodne. Vasi odpoved chapu tak, ze mi logiku toho zakladniho pribehu nejste schopen sdelit.
Slávku, comment obnoven.
Herme, tvoje “zlá větička” že my vás NECHCEME chápat, mě opravdu dostala. Předně, na okraj, vy nás chcete chápat? Pokud ano, tak co pro to činíte? A KOLIK z vás pro to něco činí? Kde jsou všichni ti křesťané, kteří nás chtějí chápat? Kde jsou jejich otázky, jak můžeme tomu či onomu nevěřit?
A nyní: Pokud strana A nechce chápat stranu B, znamená to podle mého názoru mimo jiné, že A klade B otázky, B odpovídá, ale A ty odpovědi ignoruje a ptá se na to samé znovu.
Ony teda někde na stole leží vaše odpovědi na naše otázky, které my ignorujeme a ptáme se na to samé pořád znovu?! Kde, prosímtě?! Třeba v posledním dnu tu řešíme, jaký je smysl toho vašeho centrálního příběhu. Pěkně to zformulova Slávek zde http://www.i-ateismus.cz/kniha-navstev/comment-page-94/#comment-31932. KDE je teda to vaše uspokojivé vysvětlení, které ignorujeme? Protestant nás odkázal na celou KNIHU C.S.Lewise, že tam najdeme odpověď. Já ji četl, a odpověď jsem tam nenašel. Má tedy snad TOTO být ta uspokojivá odpověď?!
To VY nechcete pochopit NÁS, a mě opravdu dojímá, když za téhle situace to co sami děláte, NÁM předhazuješ, Herme.
Já vás stoprocentně chápu, proč nevěříte. Nezdá se vám to potřebné, užitečné ani odůvodněné, dokonce se vám to zdá svazující a omezující. Já to beru, taky jsem byl ateista. Vím, že ze svého úhlu pohledu máte pravdu.
Otázka smyslu toho centrálního příběhu je tak složitá, že se na ni neodvažuju odpovědět. Smysl pro koho? Pro mne? Pro Boha? Pro vesmír? Pro lidstvo? Pro psy a kočky? Pro mimozemšťany? Smysl toho příběhu je každopádně lidskou, individuální, nehotovou a překonatelnou interpretací (Pavlovou, Markovou, Newmanovou, Halíkovou…). Logika příběhu není důležitá. Logiku dodává až interpretace. Důležité je, zdali se ty události odehrály.
A to je ta věc, kterou jsem tu v mnoha obměnách psal, Michale: “Ježíš skutečně vstal z mrtvých.” To je kupříkladu moje odpověď, kterou ignorujete. Já věřím, že vstal, a beru jako celoživotní úkol hledat, jaký to mělo smysl. Vy pořád jen jak mantru opakujete: nemohl, nepravděpodobné, nedostatečně doložené, bez důkazů atd. blablabla. Takhle si neporozumíme. Já nechci, abyste tomu uvěřili. Mě stačí, abyste pochopili a respektovali, že toto je pro křesťana FAKT. Toto jediné mě odlišuje jako křesťana od religionisty. Východisko mého křesťanství je, že vstal. S touto hypotézou čtu bibli a snažím se pochopit. Stále nejsem s pochopením u konce, takže nevím, proč bych měl tady na vás hrát, že už je mi vše jasné.
Musel bych dlouho přemýšlet, než bych vymyslel inteligentní odpověď na otázku smyslu centrálního příběhu (Otázka jeho logiky je pro mne ještě obtížnější, Slávku. Nevím, co se v té otázce myslí slovem “logika”.) Ano, Slávku, nemám žádnou odpověď napsanou doma na ledničce, kterou bych sem mohl opsat. Vycházím ale z víry, že ona jedna událost je FAKT. A ve volných chvílích skutečně občas přemýšlím, jaký má ten fakt smysl pro Pavla, pro mne, pro vesmír. Necítím se ale už připraven na to, jít s nějakou odpovědí na trh. (Možná bych mohl formulovat, jaký smysl měl ten fakt pro Pavla, ale toho jsou zase plné knihovny, takže jen přehled bádání o této otázce by vydal za knihu.)
Hermes: ty asi naopak nechápeš, že většina, ne-li všichni, z nás nějakým způsobem věřila.
Já svého času šíleným způsobem věřil na magii.
Ovšem, vzhledem k tomu, že jsem se setkal až s přemírou sci-fi, fantasy a také vědou, uvědomil jsem si, kde je realita a kde začíná moje představivost.
A že to bylo pouze moje přesvědčení, moje touha věřit, která, v mém světě a v mém vidění, dělala magii skutečnou.
Jenže, já se z toho dostal. Proč ne vy?
to Michal:
To že ty jsi tam odpověď nenašel ale neznamená, že tam ta odpověď není.
Nejde přece o to kdo koho nechce pochopit. Jde o to, že Slávek napsal, že centrální zvěsti křesťanství nerozumí. On si nestěžuje, že nerozumí nám, ale té zvěsti. Takže obraťme pozornost na tu zvěst, ne na osoby diskuze.
Protestante prosimti, kdybys mi místo těch mouder typu že “když jsi to tam ty nenašel, tak to neznamená, že to tam není” raději ukázal, KDE to tam je. Oba tu knihu máme, tak stačí jen číslo stránky a nejlíp i ocitovat nějakou klíčovou myšlenku.
Prosím.
Herme díky za odpoved. Myslim, ze vam mozna trochu zacinam rozumet. Mate pravdu, ze ptat se po smyslu nema moc smysl, pokud se to skutecne stalo.
Mohu se jeste ptat dal?
Celá kapitola nazvaná Dokonalý kajícník.
Malá ukázka:
…..Středobodem křesťanské víry je, že Kristova smrt nás nějak smířila s Bohem a dala nám začít znovu. Teorie o tom, jak k tomu došlo, jsou něco jiného. Ohledně mechanismu, jakým to funguje, jich bylo zastáváno bezpočet; na tom, že to vskutku funguje, se shodnou všichni křesťané. Řeknu vám, k čemu bych to přirovnal. Každý rozumný člověk ví, že jste-li unaveni a máte hlad, jídlo vám prospěje. Moderní teorie výživy – se všemi svými poznatky o vitamínech a proteinech – je však něco jiného. Lidé obědvali a cítili se posíleni dávno předtím, než se o teorii vitamínů třeba jen proslýchalo;
a bude-li od této teorie jednou upuštěno, budou obědvat přesně stejně i nadále. Teorie o Kristově smrti nejsou křesťanství: jsou vysvětlením toho, jak funguje. Křesťané se neshodnou, jaký význam jim přísluší přikládat. Má vlastní, anglikánská, církev nestanoví žádnou z nich za správnou. Církev římskokatolická jde o krok dál. Domnívám se však, že i tam se mnou budou souhlasit, že ta skutečnost sama je neskonale důležitější než jakákoli vysvětlení, která kdy teologové poskytli. …..
….Možná se zeptáte, k čemu nám to je, když tomu nerozumíme. Na to je však snadná odpověď. Člověk se může navečeřet, aniž by přesně chápal, jak ho potrava vyživuje. Může přijmout, co pro něj Kristus učinil, aniž ví, jak to funguje: a to, jak to funguje, nebude vědět docela jistě, dokud to nepřijme…..
Lewis: K jádru křesťanství – a kapitoly Dokonalý kajícník
Díky, protestante. Tak nějak jsem pochopil to co psal Hermes.
Slávku, ptejte se dál. Vy se můžete ptát, já nemusím odpovídat. To je nepsané pravidlo svobodné diskuse 🙂 Když budu vědět, co odpovědět, čas mi dovolí a nebude to na traktát, tak odpovím.
Herme, já bych měl zrovna otázku 🙂 Pod dojmem vašich dvou posledních příspěvků, Tebe a Protestanta. Přijde mi totiž velmi zajímavé to tvoje tvrzení, že “Vy pořád jen jak mantru opakujete: nemohl, nepravděpodobné, nedostatečně doložené, bez důkazů atd. blablabla. Takhle si neporozumíme. Já nechci, abyste tomu uvěřili. Mě stačí, abyste pochopili a respektovali, že toto (že Ježíš vstal z mrtvých) je pro křesťana FAKT.”
Hm. Herme, napadá Tě jakákoliv MOJE víra,
1) na které se spolu NESHODUJEME (čímž vylučuji samozřejmosti typu “že existuji”)
2) u které bych nebyl schopen lepšího argumentu, než “toto je pro mě FAKT, a to musíte pochopit a respektovat”?
Mě se zdá, že v mém světonázoru není ŽÁDNÉ tvrzení, které by budilo kontroverze, a u kterého bych neměl v rukávu nic lepšího než toto!
Uvědomuješ si Herme, že tak jako ty by mohli “argumentovat” i věřící v Aštara Šerana”? “Neviditelná Hvězdná flotila Aštara Šerana kolem Země prostě krouží, a to beru jako FAKT. Já nechci abyste tomu Herme věřil, ale abychom se domluvili, tak musíte respektovat, že tomu prostě věřím, a tak to je.”