Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.
Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?
Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.
To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?
John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.
Jak to funguje?
Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.
Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.
Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.
Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.
Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.
Je tedy víra ctnost nebo ne?
Zvažme následující fakta:
1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?
Možné námitky
1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.
Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…
2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.
Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.
3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.
Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?
Závěr
Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.
Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.
Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.
Myslím, že co se týká horoskopů můžeme Protestantovi argumentovat přesně tak, jak on argumentuje nám ohledně víry: Nic o horoskopech, protestante, zjevně nevíš 🙂 Nebo-li argumentuješ proti tomu, co tvůrci horoskopů ohledně jejich fungování NEtvrdí…
Slávek Černý says:
May 24, 2012 at 10:00 am
Protestante, já nepíšu, abys opouštěl rodinu. Naopak ti vysvětluji, že k rodině tě poutají jiné vazby než k církvi. Církev a víru si u nás můžeš zcela svobodně zvolit. Rodinu si (kromě manželky) nevybíráš. Ty vazby tam jsou zcela jiného druhu.
protestant:
Tu rodinu s kterou žiji jsem si dobrovolně vybral.
Michal says:
May 24, 2012 at 10:07 am
Myslím, že co se týká horoskopů můžeme Protestantovi argumentovat přesně tak, jak on argumentuje nám ohledně víry: Nic o horoskopech, protestante, zjevně nevíš Nebo-li argumentuješ proti tomu, co tvůrci horoskopů ohledně jejich fungování NEtvrdí…
protestant:
Rád se nechám o horoskopech poučit… 🙂
…..Co to znamená – je živý, vstal z mrtvých? Ježíš je živý. Ale jak živý? Jedno je snad jasné: křesťanská víra není nějaký hororový příběh o obživení mrtvoly. O Vzkříšeném říká apoštol Pavel: už neumírá, smrt už nad ním nemá moci. Vzkříšení tedy není návrat do tohoto života, není to nic podobného vzkříšení Lazara – tam se jednalo o klasické obživení mrtvého. Takových obživení. znají dějiny i legendy všech náboženství i národů velmi mnoho. Zde jde o něco jiného. Ježíš není povolán zpátky do tohoto života jako třeba právě Lazar. Ježíšovo vzkříšení nezná žádné zpátky – ukazuje radikálně dopředu……
http://brno1.evangnet.cz/node/181
Herme, já vás nechci od nikud vylučovat. To je naprosto vaše interní věc. Beru to tak, že se s katolickými dogmaty mnohdy neztotožňujete a celkem vám to nevadí. V tom nejste až tak výjimečný. Snad kromě Josefa co tu pár měsíců zpět diskutoval a těch Lefebvrovců, tak neznám jediného katolíka, který by církevní dogmata řešil.
To je asi to co mě fascinuje a zároveň je mi hodně cizí. Já chápu váš přístup a je mi osobně sympatičtější než slepý dogmatismus. Ale celkově to působí dost divně a pokrytecky. Na jedné straně je pečlivě formulovaná věrouka a tradice, striktní příkazy a zákazy. Na druhé straně je tu skutečnost, která je skoro pravým opakem. Oficiální celibát kněží a jeho masívní porušování. Boj proti potratům a antikoncepci a jejich běžné provádění a používání. Teoretický důraz na život v pravdě bez hříchu a na straně druhé bezostyšné lhaní a hřešení, kdy se víra používá jako alibi. Pečlivě formulovaná věrouka, která je každému v podstatě ukradená.
Rozumím tomu, že se nejedná o nějakou záležitost posledních let, to si dokonce myslím, že v tomto směru došlo ke zlepšení. Dle mého se jedná o skutečně dlouhou tradici a vůbec bych se nedivil, kdyby tomu tak bylo odjakživa. Určité náznaky nakonec najdeme i v Pavlových dopisech. To mě fascinuje. Ta dualita. Ten rozpor.
protestant:
Tu rodinu s kterou žiji jsem si dobrovolně vybral.
Slávek:
ano protestante, jako vždy posunování významu. Ano, s tou se kterou žiješ ty, tu sis vybral dobrovolně. Což je každýmu úplně jedno, protože jsme se nebavili o rodině se kterou žiješ a o které nikdo nic nevíme.
Slávek:
ano protestante, jako vždy posunování významu. Ano, s tou se kterou žiješ ty, tu sis vybral dobrovolně. Což je každýmu úplně jedno, protože jsme se nebavili o rodině se kterou žiješ a o které nikdo nic nevíme.
protestant:
Ale právě bavíme. Protože je to s ní stejné jako s mojí církví. Oboje jsem si vybral dobrovolně a od obojího neutíkám když se vyskytnou problémy či když s něčím nesouhlasím.
Slávek Černý says:
To mě fascinuje. Ta dualita. Ten rozpor.
protestant:
Podobný postoj pozoruji u Karla. Oba jste v podstatě bývalí katolíci a oba stále poukazujete na stejné věci. Možná by nám o tom řekl něco více nějaký psycholog.
Slávek:
ano protestante, jako vždy posunování významu.
protestant:
O rodině jsem začal já. Tak snad vím o čem jsem psal a co jsem tím myslel. Nebo chceš naznačit, že to víš lépe ty? 🙂
Mně ty rozpory Slávku fascinují taky, proto chci být u toho. Rozpory byly ostré už na začátku: s judaismem a s dokétismem. Církev není armáda ani fotbalové mužstvo. Disciplína není na prvním místě a biskupové nejsou ani generálové, ani trenéři (i když by někteří možná rádi byli – srov. vyjádření kardinála Schönborna v rakouských médiích v souvislosti s Výzvou k neposlušnosti, kde údajně pro názornost přirovnával církev k fotbalovému manšaftu).
Neříkám, že už nyní vím, že existuje dogma, s kterým bych se rozumově nesrovnal, kdybych se jím začal intenzivně studijně zabývat (tak abych pochopil, co je jím přesně míněno, jak je přesně formulováno, za jakých podmínek vzniklo, jak je interpretováno další tradicí, jak bylo a je disciplinárně uplatňováno…). Tvrdím jen, že zabývat se něčím více než základními dogmaty určujícími křesťanskou identitu (v podstatě křestní vyznání víry), mě odvádí od podstaty věci.
protestant:
O rodině jsem začal já. Tak snad vím o čem jsem psal a co jsem tím myslel. Nebo chceš naznačit, že to víš lépe ty?
Slávek:
Ano protestante, vím evidentně lépe o čem jsi psal. Psal jsi o rodině. Nepsal jsi o SVÉ rodině, ani o SVÉ rodině SE KTEROU ŽIJEŠ. Pokud jsi myslel svoji rodinu, tak jsi měl psát o manželce, jestli to chápu dobře. To bys mě ale tady potom nemohl tahat tím svým bahnem, že? Děti ani rodiče si nevybíráš a ty do rodiny patří také. A ano, je zcela v pořádku je ve vhodnou chvíli opustit. Tvé přirovnání je prostě zcela mimo.
Slávek:
Ano protestante, vím evidentně lépe o čem jsi psal.
protestant: :-)))))))
protestant:
Podobný postoj pozoruji u Karla. Oba jste v podstatě bývalí katolíci a oba stále poukazujete na stejné věci. Možná by nám o tom řekl něco více nějaký psycholog.
Slávek: Jasně bývalí katolíci a teď nějaký o Pepíčkovi 🙂 Pokud se v něčem s karlem shodnu, tak je to OK. Nevidím důvod volat psychologa.
Ten fotbalovej mančaft je dobrej příklad. Katolická církev mi připomíná fotbalový mančaft, který jede na mistrovství světa ve fotbale, ale s hvizdem píšťalky lapnou míč do ruky a začnou hrát ragby. 🙂
Udiveným divákům po zápase řeknou, že je ty fotbalový pravidla vlastně až tak moc nezajímají a že se jim ragby líbí víc.
Slávku 😀 😀
Nebo je to fotbalový manšaft, který hraje podle dlouho platných pravidel, ale nezúčastnění diváci je neznají a pískají, že se nehraje podle pravidel, která si oni právě v danou chvíli přejí, aby platila.
To si Herme nemyslím. Ber to ale spíš jako vtip a takové nedokonalé přirovnání jak se mi to jeví. Právě díky tomu rozporu mezi teorií a praxí. Dál ta metafora nesahá.
Když vidím, že katolické doktríny a teorie se neuplatňují v praxi, tak bych prostě teorii praxi přizpůsobil, nebo naopak vyvinul účinnou snahu praxi přizpůsobit teorii v oprávněných případech. K čemu to celé divadlo jinak celé je?
Psycholog by možná dokázal ukázat spojitost vaší posedlosti po oficiálních řádech, nařízeních a předpisech s tím že jste opustili církevní prostředí.
Vypráví se jeden vtipný postřeh, platný jen pro evropský rámec (ale katolická církev je celosvětová organizace, takže rozdíly kultur jsou daleko větší): Jaký je rozdíl mezi italským a německým katolíkem? Italský tleská každému novému papežskému výnosu, německý proti každému novému výnosu protestuje. Němec to totiž chápe jako minimum, které je nutno zachovávat, aby mohl být pokládán za katolíka, Ital jako ideál, ke kterému církev hodlá směřovat, ale nikdy ho reálně nedosáhne.
(A všimněte si: Češi mají hlavu spíše německou, ale papežské výnosy formulují převážně Italové…)
Slávek Černý says:
Udiveným divákům po zápase řeknou, že je ty fotbalový pravidla vlastně až tak moc nezajímají a že se jim ragby líbí víc.
protestant:
….Vznik dnešního fotbalu má kořeny v Anglii 16. století. Tamní soukromé střední školy (public schools) v té době začaly žáky nutit ke sportu. Každá ze škol však používala vlastní pravidla odrážející místní podmínky (velikost hřiště apod.), pravidla se navíc postupně měnila. Postupně vykrystalizovaly dvě hlavní formy fotbalu: v jedné verzi pravidel (používané např. v Rugby, Marlborough či Cheltenhamu) hráči míč po hřišti přenášeli rukama, v druhé verzi (např. na Etonu, Harrow, Westminsteru či Charterhouse) se upřednostňovalo kopání do míče….
http://www.efotbal.estranky.cz/clanky/historie-fotbalu/jak-vznikl-fotbal_.html
🙂