Víra není ctnost

Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.

Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?

Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.

To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?

John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.

Jak to funguje?

Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.

Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.

Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.

Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.

Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.

Je tedy víra ctnost nebo ne?

Zvažme následující fakta:

1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?

Možné námitky

1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.

Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…

2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.

Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.

3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.

Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?

Závěr

Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.

Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.

Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.

739 thoughts on “Víra není ctnost

  1. Hermes

    P.S.: Do nedávna, než posílil v Itálii vliv EU, to platilo o všem. Italové se v Německu divili, proč se musí stavět na červenou, když nic nejede. Němci se divili, jak je možné klást takovou otázku, a ptali se, na co tedy semafory v Itálii jsou. A Italové odpovídali, že červená je přece jen varování, že by mohlo něco jet. Byl jsem v Itálii poprvé v roce 1995. Tehdy to ještě platilo. Dnes už to je tato mentalita trochu potlačena, protože severoevrapané se tam asi báli jezdit na dovolenou. 🙂

  2. Slávek Černý

    Já jsem v církevním prostředí nikdy nebyl. Dík za zpětnou vazbu, že vypadám jako posedlý po oficiálních řádech a předpisech. Ono to možná bude spíš tím, že jsem ve skutečnosti těžký chaotik, jakéhokoliv řádu v reálu neschopný a ani se o něj nesnažící 🙂 To by ti možná řekl psycholog. U Karla netuším.

  3. Hermes

    Jo, když jsem ještě jezdíval do Itálie, tak to byla bezva psychoterapie. Člověk si uvědomil, co je podstatné. Jak tam třeba lidi do sebe vrážejí na ulicích a nikdo se kvůli tomu nezlobí atp. Dlouhodobě by mi to vadilo, ale krátkodobě je to vynikající relax. Slyšel jsem o případu, kdy český student v Itálii neměl v pořádku papíry, ale cizinecká policie mu řekla, že to nevadí, že má-li stipendium jenom na rok, tak se nemusí o nic starat, protože se to stejně dříve než za rok neprojedná. V Německu by ho ani neubytovali.

  4. protestant

    “…. Možná se zeptáte, jestli takové studium zpětně negativně neovlivnilo mou víru, mnohé poznatky totiž účinně rozbíjejí zakořeněné představy i o vlastní tradici. Musím odpovědět, že to bylo sice leckdy docela těžké, ale nakonec to bylo prospěšné. Pravda osvobozuje i v případě osobní víry…”
    http://didactylos.blogovala.cz/231459-info.php

  5. Slávek Černý

    jj, je to super: “Příměr, že nábožensky založení lidé jsou jako zahradníci, kteří květiny pěstují a religionisté jsou spíše ti, kteří květiny studují se mi zdá mylný. Podle tohoto příměru jsou religionisté spíše ti, kteří studují zahradníky v kontextu historickém. Bylo by dobré založit vědu, která by studovala religionisty. ”

    🙂

  6. Slávek Černý

    Přemýšlivý rabín se snaží ve zkratce shrnout, v čem se liší jeho povolání od povolání evangelického pastora a katolického kněze. O tom katolickém knězi říká, že podědil starozákonní úděl kněží, s jejich službou a svátostmi i s jejich magickou mocí. Evangelického pastora přirovnal k starozákonním prorokům, hlasatelům Božího slova, a svoje, rabínské, povolání přirovnal spíš k roli starozákonních soudců.

  7. Karel

    protestant: Podobný postoj pozoruji u Karla. Oba jste v podstatě bývalí katolíci a oba stále poukazujete na stejné věci. Možná by nám o tom řekl něco více nějaký psycholog.

    Karel: Možná je to tím, že oba, já a Slávek, chceme žít v pravdě.
    A propos: Nikdy jsem nebyl římským katolíkem, ne vyznáním.

  8. Karel

    Karel: …..Co to znamená – je živý, vstal z mrtvých? Ježíš je živý. Ale jak živý?

    protestant: Jedno je snad jasné: křesťanská víra není nějaký hororový příběh o obživení mrtvoly. O Vzkříšeném říká apoštol Pavel: už neumírá, smrt už nad ním nemá moci. Vzkříšení tedy není návrat do tohoto života, není to nic podobného vzkříšení Lazara – tam se jednalo o klasické obživení mrtvého. Takových obživení. znají dějiny i legendy všech náboženství i národů velmi mnoho. Zde jde o něco jiného. Ježíš není povolán zpátky do tohoto života jako třeba právě Lazar. Ježíšovo vzkříšení nezná žádné zpátky – ukazuje radikálně dopředu……

    Karel: protestante, nemusíš mi vysvětlovat rozdíl mezi vzkříšením Lazara a vzkříšením Ježíše. Takže své dotazy zopakuji:
    ——————————————————–
    protestant: Vzkříšení Krista i jeho chození po vodě chtějí něco vyjádřit.
    I to vzkříšení není přesné. Ježíš nebyl vzkřísen.

    Karel: Pisatele NZ se snažili jasně vyjádřit, že ten, který byl mrtev, byl vzkříšen. A to ne symbolický: Jedl, mohli se jej dotýkat, sám je upozorňuje, že není duchem, ale že má kosti a svaly.
    Máš asi jinou víru, než tito pisatele. Mohl by jsi jasně vyjádřit co si pod vzkříšením Krista představuješ? Byl tedy dle tebe JK mrtev a ožil? Nabyl po své smrti vědomí a měl tělo? Viděli jej jeho učednici face to face, nebo byl pro ně jen zbožným přáním, aby žil?

    protestant: Ten termín znamená trochu něco jiného než v co věří křesťané.

    Karel: Je toto překlep, nebo se za křesťana nepovažuješ? Ty věříš jinak? Jak?

  9. Slávek Černý

    Karel: Možná je to tím, že oba, já a Slávek, chceme žít v pravdě.
    A propos: Nikdy jsem nebyl římským katolíkem, ne vyznáním.

    Slávek: tak to si u sebe nejsem úplně jist. Spíš bych asi chtěl žít šťastně. Zároveň jsem strašně zvědavej a to uspokojování zvědavosti mě dělá šťastným. Věřit v Boha moji zvědavost už tak nějak principiálně uspokojit nemůže.

  10. Michal Post author

    ad být šťastným – těžko říct. Pro mě je asi žít v pravdě podstatnější, než být šťastný. Štěstí je “muška jenom zlatá” 🙂

  11. Slávek Černý

    Michale, jak jsme psal, nejsem si tím úplně jist a v podstatě mně to nevadí, že si nejsem jist. To co je pro mě důležitější spíš odvozuju z praktického pozorování sebe sama. Když jsem chodil se svojí současnou ženou a chtěl si ji vzít, tak jsem byl ochoten i přestoupit na křesťanskou víru. Ani mi to nijak nevadilo. V podstatě jsem se nemusel ani nijak moc těžce rozhodovat. ten můj výběr byl zcela jasný.

    Proto si myslím, že štěstí je pro mě důležitější než pravda. V podstatě si asi žádné konkrétní pravdy příliš vysoko necením, protože jsem si vědom, že se mohu mýlit (a pravděpodobně se mýlím). Určitě bych se kvůli nějaké pravdě nenechal mučit nebo upálit. Neohrozil bych ani ničí lidský život. Bez mrknutí oka bych odvolal 🙂

  12. Slávek Černý

    Ještě k tomu štěstí a pravdě: já nevím, co je důležitější obecně a také si to nevolím. Já jen na základě pozorování sebe sama zjistil, že je pro mě důležitější to štěstí. Možná to ale platí jen v některých případech, nevím.

    K pravdě se dostávám jen zprostředkovaně přes svou zvědavost. A spíše než jako pravdu, bych to označil jako vědění. Objevováním faktů uspokojuji svoji zvědavost a to mě činí šťastným (kromě jiného).

  13. protestant

    Přikláním se k názoru Slávka.
    Myslím, že pravda je pěkná věc, ale v okamžiku, kdy by začala například ohrožovat Michalovu rodinu dost rychle by od ní odešel. A nejen Michal.

  14. Michal Post author

    A jak by mohla pravda ohrožovat moji rodinu?

    Např. kdyby mi byla manželka nevěrná, pak by moji rodinu neohrožovala ta pravdivá informace, ale jednání manželky. A řešení by jistě nebylo namlouvat si, že se nic nestalo, a “uvěřit” tomu, že mi nevěrná “prostě není”, ale naopak, já bych to tedy rozhodně plně vzal na vědomí, a zvážil bych co dál. Jestli ještě nějakou dobu vyčkat, a dělat jako že nic, nebo jestli to začít řešit hned, např. zamyslet se nad tím co jí u mě chybí, … ale rozhodně přece řešení není zavírat před tím oči.

    Jak ještě jinak by mohla pravda ohrožovat moji rodinu?

  15. Slávek Černý

    Michale, na to ti neodpovím. Co se týče nevěry, tak bych určitě preferoval vědění před nevědomostí. Evka mi ale jednoznačně řekla, že to preferuje naopak, takže jí o svých případných nevěrách říkat nebudu.

    K té pravdě. To je takovej dost širokej pojem. Třeba se jedná o můj ateismus. Když jsme byli u jejích rodičů, tak jsme měli zajímavou debatu o náboženství. No Evce se to moc nelíbilo, že jsem se s její maminkou neshodl na tom, jestli měl nebo neměl Ježíš bratra. Těch debat bylo několik a v podstatě mi už zakázala se s její rodinou bavit o náboženství.

    Já vidím, že to způsobuje jisté napětí a tak to už moc neřeším. Mám je všechny rád a i když třeba s něčím dost nesouhlasím, tak to raději spolknu a nic neříkám. To je tam takový zvyk na vesnici, nic moc neříkat. A já to chápu a přijde mi to užitečné.

    Příklad se svatbou jsem již napsal. Co se týče té pravdy s velkým P, jako je třeba ta, za kterou zemřel Hus, nebo za kterou byl perzekuován Galileo. Tak ta mi prostě zá takové oběti nestojí.

Comments are closed.