Předně se všem omlouvám za tříměsíční pauzu – byl jsem v poslední době poněkud zaneprázdněn 🙂 Snad to teď už bude lepší.
Jednou z věcí, které mi dlouhodobě leží v hlavě, a pohánějí mě při psaní tohoto webu, je hledání odpovědi na otázku, jak mohou i inteligentní lidé věřit v křesťanského Boha? Věří-li i inteligentní lidé, nemůže pak být chyba na mé straně? Mě je jasné, že osobní Bůh neexistuje, ale jim je jasné, že existuje! Co když oni mají pravdu, a já se mýlím?
Psaní článků se (pro mě) ukázalo jako výborná cesta, jak si utřídit a zformovat argumenty, a vytříbit pohled na věc. Bezpochyby v tom hodlám dál pokračovat. Do projektu i-ateismus.cz jsem šel s myšlenkou, že existují-li smysluplné odpovědi na moje argumenty, legitimizující víru, pak s nimi jistě někdo přijde. Žel, zatím se tak nestalo, a to u žádného z mých článků! Ani u jednoho z nich nemám pocit, že by mi kdokoliv z věřících ukázal, v čem je má argumentace chybná. Tato naprostá absence smysluplných reakcí na racionální argumenty ze strany věřících výrazně zvyšuje pravděpodobnost, že pravda je na mé straně.
To ovšem jen posiluje můj údiv a touhu porozumět, co tedy vede i inteligentní lidi, že bez ohledu na argumenty se často velmi silně a oddaně identifikují s křesťanstvím?
John Loftus ve své knize Why I Became an Atheist velmi správně upozorňuje, že křesťanská víra (jakož zřejmě i jiné náboženské víry) jsou subjektivně často silně podporovány řadou “kontrolních přesvědčení”, jakýchsi “předporozumění”. Jedna z těchto velmi mocných “kontrolních věr” je přesvědčení o tom, že víra je ctnost.
Jak to funguje?
Inu, je-li víra ctnost, pak je dobré věřit, a špatné nevěřit. Věřit je dobré, morální, hodnotné a svým způsobem vznešené. Věřit je slušnost. Nevěřit pak vice versa: nevěřit je špatné, nemorální, neslušné.
Každý chceme být dobrým člověkem, a nikdo nechceme být špatným člověkem, v důsledku čehož mají věřící zřejmě více či méně podvědomý odpor k čemukoliv, co by jejich víru mohlo oslabit, či jim ji zcela “vzít”.
Toto bývá navíc podpořeno přesvědčením, že víra je (vzhledem k výše uvedenému cenný) dar od Boha. Z pohledu věřících by pak bylo jistě pošetilé pouštět se do jakýchkoliv akcí (např. přemýšlet o “nebezpečných” myšlenkách), které by mohly vést k tomu, že by o tento dar mohli přít a svou víru tak ztratit. Hazardovat s dary od Tvůrce Vesmíru je přece bláznovství. Navíc by takový hazard byl neuctivý a neslušný k Bohu. Asi podobně, jako když někomu dáte něco cenného, a on to zahodí.
Důsledkem všeho výše uvedeného v praxi je, že věřící člověk zhusta cítí nechuť zabývat se argumenty nevěřících. V prvé řadě je sám nevyhledává (čehož názornou demonstrací je i směšně malý počet věřících, kteří se rozhodli zareagovat na některý článek na tomto webu za celou dobu jeho provozu. Výjimka potvrzuje pravidlo.). Střetne-li se s nimi náhodou, nebo musí-li už si je nějakým nedopatřením poslechnout, rozhodně se jimi nehodlá zabývat a zamýšlet se nad nimi. Snaží se nepřipouštět si je. Jediná jeho starost je, jak je co nejrychleji shodit se stolu a zachovat si přitom tvář.
Tento přístup je v křesťanských komunitách dále upevňován přesvědčením, že pochybnosti jsou projevem slabosti, případně (mravního) pádu. Člověk, který se dostane na “šikmou plochu” pochybností vzbuzuje ve svých blízkých starosti, pocit smutku nad jeho potenciálním “pádem”. Ostatní členové komunity mu přejí (a (nejen) tím na něj vytvářejí větší či menší tlak), aby se s touto “mrzutou” situací co nejrychleji vypořádal, pochybností se zbavil, a získal zpět pevnou víru.
Je tedy víra ctnost nebo ne?
Zvažme následující fakta:
1) Víra i rozum jsou svého druhu způsoby poznávání.
2) V reálném životě vykazuje strategie řídit se rozumem ve všech měřitelných ohledech vyšší úspěšnost, než řídit se vírou.
3) Nevím o žádném dobrém důvodu, proč by to u otázek týkajících se Boha mělo být jiné.
4) řídit se vírou je v mnoha případech vyloženě škodlivé až nebezpečné. Tak například fanatici všeho druhu jsou jasným příkladem toho, kam vede maximalizování víry. Mezi nimi pak vynikají sebevražední atentátníci. Jejich víra je jistě téměř bezmezná – je na tom ale cokoliv ctnostného? Mnozí věřící jejich kultury, kteří sami sebevražedné atentáty nepáchají, věří že ANO! (a náležitě je pak také oslavují, coby mučedníky.) Analogicky to platí o všech druzích pověr, pavěd, horoskopech, Woodoo, černé magii, atd. Když někdo věří, že fungují – pak je to tím dáno, a opravdu fungují, ne? Jistěže ne. Samotný fakt víry ze svého předmětu pravdu rozhodně nečiní, ani nikterak nezvyšuje pravděpodobnost téhož.
5) vírou docházejí různí lidé ke vzájemně protichůdným závěrům, a NEMOHOU mít všichni najednou pravdu
6) do důsledku aplikované poznávání vírou znamená, že každý může věřit v zásadě čemu chce, a tím končí diskuze. Vždyť přece věří. Tento závěr je zjevně absurdní, což je i důvodem proč nemůže být poznávání vírou Bohem ceněno.
7) zbývá možnost, že legitimní je jen křesťanská víra, a jen v jejím případě končí diskuze; ostatní věřící by se měli chytnout za nos, na svoji dosavadní víru použít rozum, v důsledku toho ji opustit, a pak, tentokrát už bez pochybností, přijmout křesťanství. I tato možnost je zjevně absurdní.
8 ) Zatímco vírou docházejí různí lidé nezávisle na sobě k rozdílným závěrům, viz (4), tak poznávání rozumem vede většinou různé lidi nezávisle na sobě ke stejným závěrům.
9) opakované používání rozumu, tedy kritické přehodnocování již akceptovaných pravd, vede zjevně a logicky k vyšší pravděpodobnosti odhalení případných chyb. Naproti tomu poznávání vírou vede jednoznačně k zakonzervování případných chyb. Pochybnovat je naprosto klíčové a mimořádně cenné pro člověka, kterému jde o Pravdu, naproti tomu jsou pochybnosti negativní a nežádoucí z hlediska víry. A to je špatně.
10) s přihlédnutím ke všemu výše uvedenému mě absolutně nenapadá, jak by mohlo být vůbec myslitelné, že by Bůh, který vše výše uvedené samozřejmě dobře ví, mohl i přesto preferovat poznávání vírou, a to navíc čím odtrženější od faktů tím lepší (tj. absolutní protiklad toho, co funguje v reálu) Jaký by k tomu mohl mít důvod? Jak by si mohl Bůh vážit toho, že osoba XY slepě věří čemukoliv, co jí její okolí o Něm, o Bohu, napovídá?
Možné námitky
1) víra je důvěra Bohu.
Není pravda. Víra je důvěra tvrzení jiných lidí o Bohu! Tedy nikoliv Bohu samotnému. Podobně víra ve výroky Ježíše není důvěrou ve výroky Božího Syna, ale je (bezmeznou, nezpochybňovanou) důvěrou v lidi, kteří jeho výroky desítky let po Ježíšově smrti zapsali, jakož i ve spoustu dalších lidí, kteří jim je ústním podáním předali. Dále jde o důvěru v tvrzení církve, tedy opět lidí, že toto ústní předávání (tedy nic jiného než systém jedna paní povídala) bylo zrovna v Ježíšově době Bohem podporované, a tedy nesmírně spolehlivé.
Zmiňme ještě osobní spirituální zážitky: zde opět nejde o důvěru Bohu, ale o víru ve své vlastní pocity, ŽE původcem toho co jsem cítil je zrovna samotný Tvůrce Vesmíru. Zde si neodpustím přirovnání: Jeví se mi to podobně, jako kdyby uživatel LSD byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho zážitky z drogového opojení jsou způsobeny skutečnou a reálnou návštěvou jeho duše ve světech jiné dimenze…
2) každý přece něčemu věříme!
Toto tvrzení je matení pojmů. Jistěže každý věříme spoustě věcí ve smyslu, že je máme za pravdivé. Ale zdaleka ne každý máme nějaká tvrzení nebo koncepty, kterým věříme bez ohledu na argumenty, případně navzdory argumentům – přičemž přesně toto je případ náboženské víry.
Obdobně, zdaleka ne každý cítíme nechuť se o svých přesvědčeních bavit s názorovými oponenty, a zdaleka ne každý už dopředu víme, že se svých pravd nikdy nevzdáme. Já např. věřím tomu, čemu věřím, proto, že tím směrem ukazují argumenty, založené na faktech z reálného světa; a jsem rozhodně připraven své přesvědčení upravit, nebo změnit, pokud se ukáže, že argumenty ukazují ve skutečnosti jinam.
3) spoléhat se na lidský rozum je jen naše pýcha. Poctivý člověk se spolehne na Boha.
Analogicky jako v bodě (1). Věřící se nespoléhají na Boha, oni se spoléhají na tvrzení jiných lidí o Bohu, případně lidmi sepsaných dokumentů o Bohu. Mezi různými vzájemně nekompatibilními lidskými “pravdami” o Bohu se pak rozhodují opět buď vírou, nebo rozumem – ale každopádně se v tomto procesu nespoléhají na Boha.
Navíc uvažme, že i z hlediska křesťanství je rozum darem od Boha, protože ten nás přece stvořil. Co by tedy mělo být pyšného na tom, používat tento dar?
Závěr
Víru lze chápat jako ignorování rozumu, tedy Božího daru, a slepé spolehnutí se na to, co nás naučili rodiče, případně náboženské autority naší kultury. Používat rozum, hledat si evidenci, a přemýšlet o věcech, je náročné. Bolí to, trvá to, a může to vést k nepohodlným závěrům. S velkou pravděpodobností se tak ale přibližujeme k Pravdě.
Naproti tomu věřit je tak snadné a pohodlné: můžu si věřit čemu chci (případně jiným hotovým pravdám, které jsou mi naservírovány autoritami), tomu co mě činí šťastným, a ještě tím prý činím radost Bohu – a komu záleží na Pravdě? Alternativně si stačí jednoduše říct, že to čemu věřím JE pravda – a dál se tím nezabývat. Přesně takto věřící postupují.
Podle mého názoru na samotném předmětu mnohých proudů v křesťanství, jako např. umírněného křesťanství, není celkem nic špatného – až na adorizaci víry. Víra nejen že není ctnost, ale víra v náboženském smyslu (tedy bez ohledu na argumenty, často s dodatkem že čím méně důkazů, tím je víra silnější, a tedy lepší a hodnotnější!!!) je podle mého názoru vyloženě škodlivá a negativní.
to Karel:
Když si člověk uvědomí, že žide měli zakázáno jméno boží vyslovit, pak dávají všechny ty překlady stejný smysl jako CEP
Karel: Pokud před stvořením byl pouze Bůh, pak je zbytečné se ptát, kde přebýval, protože nebylo nic, kromě něho, dalo by se říct, ani prostor. V představě starého pisatele by to mohlo být nějak takto: Země učiněná pro člověka, nebe si nechal Bůh pro sebe a své zástupy.
protestant: Takže se tam nastěhoval?
Karel: Zkus se kouknout i na jiné překlady.
http://www.obohu.cz/bible/index.php?por=CSP&por=PMP&por=ZP&por=OP&por=CRP&por=BKR&por=NBK&por=B21&por=JB&por=ROH&k=Ex&styl=PR&kap=20&vyberpor=porovnat
Ten ekumenický je zavádějící. Všimni si, že slovo Boha je v ekumenickém překladu napsané kurzivou, snad víš co to znamená, že slovo Bůh se v originále nevyskytuje. Když toto slovo z ekum. vypustíš, hned je význam jiný, odpovídající těm ostatním překladům.
Takže v textu nejde o to zobrazit si JHVH, ale o to, aby sis neudělal nějakou modlu a neklaněl se ji.
protestant:
“…Dnes se nevyhneme úvodu:
Týká se dělení textu desatera na jednotlivá přikázání. Pán Bůh Mojžíšovi ta přikázání neřadil do jednotlivých balíčků – tak tady máš Mojžíši prvé, a kampak jsi dal to třetí, však už jsem ti je jednou dával..? Rozdělení na jednotlivá přikázání udělal život církve. A tak se stalo, že různé tradice ten text rozdělily různě.
Je to problém? Není? Myslím, že podstatné je to slovo, že Bůh přímo mluví ke svému lidu.
Ale samozřejmě v dialogu mezi církvemi ti problém je. Luterán mluví o druhém, a má v myslí jiný text, než člověk reformovaný.
Vezměte si prosím Bible, kdo máte brýle, a podívejme se na ten text:
Vezmeme to po přikázáních. Nejprve první přikázání v různých tradicích:
Židovská tradice – verš 2 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví. Tato slova jsou v židovské tradici přikázání první.
Kalvínská a pravoslavná – verš 2+3 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví. Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Tato slova jsou v kalvínské a pravoslavné tradici přikázání první.
Katolická a luterská – verš 3 Nebudeš mít jiného boha mimo mne + verše 4-6, jsou prvním přikázáním v katolické a luterské tradici.
S tím, že ten verš 2 Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země z domu otroctví, chápou luteráni a katolíci jako ten refrén, úvod k celému Desateru.
Tím, že luteráni a katolíci spojili druhou část našeho prvního s třetím, jsou v číslování o jedno pozadu. Takže třeba naše šesté – nezabiješ – je pro ně páté.
Desáté, podle našeho, pak rozdělují na dvě a tak se to srovná na deseti.
Má toto různé rozdělení desatera nějaké důsledky? Ano. Vyplývá z toho různá interpretace toho – z našeho pohledu druhého – přikázání. My mu rozumíme jako zákazu zpodobňovat si Hospodina. Nebudeš se klanět žádnému předmětu, který pána Boha zobrazuje. Katolická a luterská tradice, zjednodušeně pověděno, tomu rozumí jako zákazu zpodobňovat si pohanské bohy. Nebudeš sem klanět těm modlám, nebudeš se klanět tomu předmětu, který znázorňuje pohanské bohy.
Jak je to správně? Vztahuje na Hospodina nebo na modly? Na to přece jen může starozákonní věda odpovědět. Odborník to z gramatiky hebrejského textu pozná. A tak i současná věda dospívá k závěru, že tímto přikázáním se člověku zakazuje jakékoli zobrazování Hospodina….”
http://pardubice.evangnet.cz/kazani-16-rijna-2011/1697
Karel: Zkus se kouknout i na jiné překlady.
http://www.obohu.cz/bible/index.php?por=CSP&por=PMP&por=ZP&por=OP&por=CRP&por=BKR&por=NBK&por=B21&por=JB&por=ROH&k=Ex&styl=PR&kap=20&vyberpor=porovnat
Ten ekumenický je zavádějící. Všimni si, že slovo Boha je v ekumenickém překladu napsané kurzivou, snad víš co to znamená, že slovo Bůh se v originále nevyskytuje. Když toto slovo z ekum. vypustíš, hned je význam jiný, odpovídající těm ostatním překladům.
Takže v textu nejde o to zobrazit si JHVH, ale o to, aby sis neudělal nějakou modlu a neklaněl se ji.
protestant:
http://www.volny.cz/gabriel.fiala/prudky-prvni_a_druhy_vyrok_dekalogu.htm
protestant says: Když si člověk uvědomí, že žide měli zakázáno jméno boží vyslovit, pak dávají všechny ty překlady stejný smysl jako CEP
😀
Zde máš text bez toho aby sis jej rozděloval po jednotlivých příkazních. Proč také, že? Jedno navazuje na druhé, dávají smysl jak jsou. JHVH jednoznačně zakázal jakékoliv zpodobnění něčeho co je na zemi, ve vodě, nebo na nebi a klanění se tomuto výtvoru.
“Potom Bůh vyhlásil všechna tato slova. Řekl: Já Hospodin jsem tvůj Bůh, který jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy vedle mne. Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, …..”
Má toto různé rozdělení desatera nějaké důsledky? Ano. Vyplývá z toho různá interpretace toho – z našeho pohledu druhého – přikázání. My mu rozumíme jako zákazu zpodobňovat si Hospodina.
Karel: Rozumí tomu špatně. Demagogie.
Nebudeš se klanět žádnému předmětu, který pána Boha zobrazuje. Katolická a luterská tradice, zjednodušeně pověděno, tomu rozumí jako zákazu zpodobňovat si pohanské bohy. Nebudeš sem klanět těm modlám, nebudeš se klanět tomu předmětu, který znázorňuje pohanské bohy.
Karel: Taktéž chyba – ne zpodobnění pohanských bohu, ale toho co je na zemi, nebi a ve vodě za účelem klanění.
A z jeho strany je ve smlouvě podmínka, nebudeš si mne zobrazovat.
Karel: Ne. Jeho smlouva je: Nebudeš mít jiného Boha, nebudeš si vytvářet modly a nebudeš se jím klanět.
3.) Četl sis ten rozhovor Motovilova a Serafíma? Říká Ti to něco?
Říká mi to jen to, že je to tak jak jsem psal, co jsem sám poznal, díky tomu, že jsem věřil.
– Pověz, co cítíš, ptá se otec Serafím.
– Nějaký neobyčejně dobrý pocit, odpověděl jsem.
– Ale přesně? Jaký pocit?
– Pociťuji velký pokoj duše, takový pokoj, že se nedá opsat žádným slovem.
– Tedy, můj příteli v Bohu, tento pokoj je Kristem slíbený pokoj učedníkům, když pověděl: “Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám” (J 14, 27). Je to ten pokoj, o němž hovoří apoštol, že “převyšuje všeliký rozum” (Flp 4, 7). On nyní zavládl v tvém srdci. Co ještě pociťuješ?
– Něco neobyčejně rozkošné!
– O to se jedná! O tuto rozkoš, z jejíhož potoku, podle žalmisty, Bůh dává pít lidským synům (viz Ž 36, 9). Tato rozkoš působí takovou blaženost, že se srdce utápí. Žádný jazyk ji neumí dokonale popsat. A co ještě pociťuješ?
– Nepochopitelná radost naplňuje moje srdce!
Jirka: 1.) Jako by Pán stál vedle Tebe, či Tebou skrz nazkrz pronikala Boží láska?
Oboji.
[repost příspěvku, který omylem spadl do spamu]
protestant, Jirka: A co přesně se teda vlastně odehrává ve vaší hlavě, když máte pochybnosti? Jaké myšlenky vám v hlavě běhají a jak se při tom cítíte? Pochybujete přímo o tom, že bůh existuje nebo o něčem jiném? Máte třeca někdy obavy, že všechen čas, který investujete do náboženství by mohl být promrhaný? Přemýšlíte třeba o tom, jak by se dala vysvětlit vaše náboženskost kdyby bůh neexistoval? Nebo přemýšlíte úplně o ničem jiném? Cítíte při pochybnostech úzkost, strach, smutek, nějakou jinou silnou emoci, nebo je to spíš takové pochybování bez emocí? A pokud se za svoje pochybnosti stydíte , jak o prožívání náboženských pochybností mluví obyčejní lidé, které osobně znáte (nemusíte říkat jejich jména)? (a protentokrát žádné citáty doktorů teologie okopírované z internetu, prosím)
Nechci o tom nějak dlouhosáhle diskutovat, ale budete moc hodní, když odpovíte.
Iluse, fikce, sebeklam, lež a blábol, obelhávání sama sebe a matení jiných. Živíte se bludem a mýtem. Hledáte v bajkách. Od pravdy ke lži. V praxi jen peníze jsou váš jediný skutečný bůh.
xorron: pardón, ale to útočíš na ateisty nebo teisty?
Colombo, neútočím na nikoho. Jen na ty… teistů koukám.
Karel: Rozumí tomu špatně. Demagogie.
protestant: A právě ty tomu rozumíš dobře?
Opravdu se chceš porovnávat se špičkovými odborníky? Třebas s Doc. ThDr. Martinem Prudkým?
http://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Prudk%C3%BD
http://www.etf.cuni.cz/~prudky/pdf/mp-cv-2010-CZ.pdf
Až budeš vědět o SZ, hebrejštině, pozadí vzniku SZ apod tisícinu toho co Prudký tak se ozvi…
🙂
selviskhed says:
May 17, 2012 at 4:39 pm
[repost příspěvku, který omylem spadl do spamu]
protestant, Jirka: A co přesně se teda vlastně odehrává ve vaší hlavě, když máte pochybnosti? Jaké myšlenky vám v hlavě běhají a jak se při tom cítíte? Pochybujete přímo o tom, že bůh existuje nebo o něčem jiném? Máte třeca někdy obavy, že všechen čas, který investujete do náboženství by mohl být promrhaný?
protestant:
Promrhaný? I kdyby Bůh neexistoval tak je čas věnovaný bližním a potřebným ten nejlépe investovaný čas. I kdyby neexistoval Kristus, tak chování se k druhým podle toho co je o něm napsáno v NZ by bylo to nejlepší co člověk může udělat.
Dobře to popsal matematik, fyzik a teolog Blaise Pascal (slavná Pascalova sázka) když tvrdil že je výhodnější v Boha věřit protože když vsadím na jeho existenci a on existuje pak ohromě vyhrávám, pokud neexistuje nic neprohrávám.
Na to není třeba Pascal. To už jsem slyšel v životě vícekrát, prostěji: …no, co kdyby třeba náhodou Bůh byl…
Tak vám blahopřeji, máte to jisté
Protestant: až na to, že je to totální kravina. To zas vymyslel někdo, kdo si myslel o ostatních náboženstvích to samé, co si já myslím o všech náboženstvích, že je to kravina.
Kdokoliv, kdo jen trochu není tak egoistický a je schopen přemýšlet o tom, že možna nemá pravdu, a zná trochu teorii pravděpodobnosti, tak musí přijít na to, že nesází v sázce 50/50, ale vlastně sází na nekonečně malou možnost.
http://www.youtube.com/watch?v=DBW2BvX4xkA
to Colombo:
Ale kdepak. Sází 50/50.
to xorron:
Díky. Opravdu je příjemný pocit že nemohu prohrát. V nejhorším případě, když by Bůh neexistoval jsem na tom stejně jako ateisté. Rozpadnu se v prach bez vzkříšení stejně jako oni. 🙂
Protestant: “Díky. Opravdu je příjemný pocit že nemohu prohrát. V nejhorším případě, když by Bůh neexistoval jsem na tom stejně jako ateisté.”
To ale samozřejmě není pravda, protestante. Můžeš prohrát v řadě případů, a ten případ, kdyby Bůh neexistoval, je pro tebe ještě ten nejlepší. Tak např. kdyby měli pravdu všichni konzervativnější křesťané, než jsi ty, tak jdeš do pekla. V takovém případě bys totiž podle mínění mnohých vůbec nebyl křesťan. Byl bys ten, o kom Ježíš mluvil v souvislosti s tou širokou cestou. Jistě víš co myslím.
Obdobně prohráváš, pokud by měla pravdu víc než miliarda Muslimů, nebo kdyby ji měly stovky milionů Hinduistů, nebo desítky dalších náboženství nebo sekt.
A nakonec, ta tvoje poznámka s časem věnovaným jiným lidem, je úplně zmatečná. Copak kdyby Bůh neexistoval, tak bys ten čas těm lidem přestal věnovat? Věnuješ jim ho ne proto, že si myslíš že to je dobré, ale proto, aby ses zalíbil svému Bohu? To jistě ne, že. Takže v tom případě je ten čas který věnuješ ostatním lidem na existenci Boha NEZÁVISLÝ, a nemůžeš ho tedy do toho vůbec započítat. Resp. můžeš, ale objeví se na obou stranách té rovnice, a nemá tedy na nic vliv.
Existuje ale spousta dalších aktivit, které bys dělat jistě přestal (pokud tedy nemáš nějaký duševní problém), kdyby se ukázalo že Bůh neexistuje. Namátkou modlitby a účast na mších. Kolikpak času tím trávíš, protestante? A pokud málo, tak jsme zase u té široké cesty, pamatuješ? Každopádně, ať toho času je málo nebo hodně, tak by ten čas byl v případě Boží neexistence (jakož i v případě, kdyby měly pravdu jiná náboženství!!!) promarněný, a to by tedy byla tvoje prohra.