Karlova dekonverze

Jsem si plně vědom toho, že nahlédnout absurdnost křesťanské víry zevnitř je velmi obtížné, zvlášť pro člověka, který ji bere vážně. Je to velmi obtížné, nikoliv však nemožné. Knihy inteligentních lidí, kterým se to povedlo, patří mezi mé nejoblíbenější. Godless Dana Barkera, Why I Believed Kennetha W. Danielse a Why I Became an Atheist Johna W. Loftuse. Jejich argumenty patří asi k tomu nejpádnějšímu a nejucelenějšímu, co jsem zatím četl.

Zejména Kenneth W. Daniels naprosto geniálně popsal své důvody, které mu bránily nahlédnout, co je každému mimo “stádo” jasné. (Slovo “stádo” jsem zda ani v nejmenším nepoužil v pejorativním významu: křesťané o sobě sami mluví jako o ovcích, o Kristu jako o pastýři, a o církvi jako o stádu. Odtud také název další knihy na výše uvedené téma, kterou jsem zatím nečetl, “Leaving the Fold”. Je to takové kouzlo nechtěného…)

Protože jsem si vědom všech těch důvodů, které věřícímu člověku zaslepují oči, ucpávají uši, a nastavují jeho motivační systém různými bizarními směry, o to víc si vážím lidí, které začalo znepokojovat, že by své životy mohli prožívat ve lži, a rozhodli se proto vydat se po v pravdě bohulibé cestě: nalézt Pravdu, a akceptovat ji, ať je jakákoliv. Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory. No, a teď jsou na druhé straně, u nás. Víra je pryč. Jak už jsem dříve psal: nejsem si vůbec jist, že bych to já sám dokázal, kdybych někdy byl součástí Stáda.

Karel, který tu s námi už pěkných měsíců diskutuje, patří k těmto lidem. Patří mu za to můj upřímný obdiv. Poprosili jsme ho, zda by krátce nepovyprávěl svůj příběh. Karel souhlasil, takže mu tímto předávám slovo:

Byl jsem požádán, abych stručně popsal co mne vedlo k tomu, že jsem odstoupil od křesťanské víry.
Křesťanem jsem se stál vlastně dvakrát a pokaždé to co mne dostalo, byl stav, který nasleduje po tom, když uvěříte ( ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce).

Poprvé mi jako zapřisáhlému odpůrci náboženství (vycházelo to z mých zkreslených, povrchních představ) mluvil o Bohu bratr. Bylo to pro mne tak silné, vlastně zboural ty mé povrchní představy, že jsem uvěřil, přesněji bych řekl, víra se ve mně stala. Následoval, nebo to šlo ruku v ruce s uvěřením, úžasný pokoj. Představa o Bohu k Němuž mohu volat, na kterého se mohu spoléhat nemůže člověka nechat bez účinků. Zapojil jsem se do křesťanské církve, byl horlivým křesťanem. A hlavně, přijal jsem tézi, že Bible je Boží slovo. Tenkrát jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co je vlastně základem pro toto přesvědčení. Víra prostě fungovala. Ale čím dál více jsem Bibli studoval, tím více se vynořovalo otázek. Myslím, že mne tenkrát dorazila kniha od M. Twaina – “Dopisy z planety země”, která mne donutila se zabývat otázkou po inspirovanosti Bible. Vedlo to až k tomu, že jsem toto přesvědčení zavrhl jako mylné a bylo otázkou času, kdy přestanu být křesťanem.

Jak je možné, že jsem se stál i přesto po 15-ti letech znovu křesťanem? Po tu dobu jsem byl s křesťanstvím srovnám, hledal jinde, buddhismus, hinduismus, advaita…., neuspokojen. Řekl bych, že my lide toužíme po klidu, po štěstí, po pevném bodě v tomto světě, což nás nutí hledat odpovědi na své otázky. Tento svět však tyto otázky neuspokojuje, aspoň mi se tak zdálo a zatím i zdá, neuspokojuje je tedy tak jak by se mi líbilo. Dalo by se říct, že jsem byl na dně a rozhodl jsem křesťanství znovu vyzkoušet, vyzkoušet Boha, Jeho zaslíbení. Vědomě jsem se rozhodl přijímat některé zaslíbení v Bibli jako pravdivé, to proto, že ti lide tam psali o pokoji, který svět nedává, psali o Otci, jenž se stará o své děti. Rozhodl jsem se tomu věřit i přesto, že Bibli jako takovou jsem jíž nepovažoval za inspirovanou, ale spíše jako svědectví lidi, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem. A ta víra nesla své ovoce. Opět jsem zažíval to, co jsem kdysi zažíval při první konverzi, neskutečný pokoj, lásku, změnu chování k druhým lidem…. V podstatě jsem poznával, že to co oni zažívali, zažívám i já. Bylo to pro mne důkazem, že zpráva o Ježíši Kristu, tedy evangelium, je pravdivá. Vyznal jsem svou víru a byl opět křesťan. A myslel jsem si, že tomu tak bude navždy. Nebyla to pravda.

Mé druhé odpadnutí nebyl v podstatě dlouhý proces. Šlo o to, že jsem se začal kritický dívat na to, co je vlastně základem mé víry a zjistil jsem, že v podstatě vlastně nic. Písmo, jakožto zvěst o jediném Bohu a o Jeho Synu Ježíši Kristu mi začala být více a více nevěrohodnější, vlastně vše co jsem o Ježíši Kristu znal pramenilo z Písma. Kdybych měl své vědomosti o Bohu shrnout z toho co On sám mi řekl, musel bych říct – nic.

Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj. Podtrženo a sečteno, neměl jsem důvod dále zůstávat křesťanem, důvod věřit, že evangelium mluví pravdu. Ano, evangelium je moc, která dovede změnit životy lidi, protože jím dá něco co nemají, naději, nový život…, ale tato změna není důkazem pravdivosti evangelia. Zároveň dodávám, k tomu, že víra má moc i kdyby objekt víry nebyl skutečný, že to není důkazem toho, že objekt víry je nereálný. Ano, může být reálný. Akorát je třeba hledat jiné důvody, proč věřit. Každý se musí se svou vírou srovnat sám. Já prostě jíž nemám důvod, proč bych měl věřit. Víra pro víru není nic pro mne. Raději půjdu do pustiny, kde nevím co mne čeká.

823 thoughts on “Karlova dekonverze

  1. Slávek Černý

    Ty jo Michale, protestant se překonal, argumentoval k věci a rozumně. protestante, super, jen houšť a větší kapky.

    Jinak souhlas. Člověk se jen racionálně rozhodovat nemůže. Teda asi může, jak píšeš, ale je to pak jak osina v zadku. A taky si myslím, že Michal si o tom lidském racionálnu myslí příliš.

  2. Michal Post author

    Slávku, myslím že už jsem to napsal dříve docela jasně:

    Vím, že myslet racionálně a korektně JE těžké, a vím že spousta lidí toho není schopna, a to zejména v přemýšlení o věcech které pro ně mají emocionální náboj.

    Bez ohledu na to to ale JDE, ZEJMÉNA pokud člověk naslouchá názorům ostatních, a seriózně se zabývá jejich připomínkami (což je btw myšlenka Kahnemanna). Pokud si jsi vědom své tendence k upadání do bludů nejrůznějšího druhu, a snažíš se dávat si na to pozor a bránit se tomu, a jsi navíc dostatečně inteligentní, pak jsi IMHO na velmi správné cestě, a rozhodně bych neházel flintu do žita.

    Prostě, fakt, že většina lidí racionálně nepřemýšlí, vůbec neznamená, že racionálně přemýšlet NELZE.

  3. Slávek Černý

    No Michale, já netvrdím, že racionálně přemýšlet nelze. Tam jde spíš o to, že do toho přemýšlení vstupuje tolik faktorů, že sice jsi schopen provést nějakou racionální myšlenkovou operaci, ale už nejsi schopen objektivně zhodnotit, jestli je to správně.

    Celé je to komplikováno jazykem, zamlčenými předpoklady a třeba i fyzickým stavem. V tom je skvělá třeba právě ta matematika, která ty vnější vlivy filtruje.

    Na druhou stranu jakmile se to přemýšlení odehrává v přirozeném jazyce, tak je IMHO prakticky nemožné odfiltrovat vnější vlivy v podobě emočního náboje a nejasných definic použitých termínů. Můžeme se o to nějak snažit, ale je to taková sisyfovská snaha. Čím do větších důsledků jdeš, tím složitější vzorce a cyklické definice dostáváš. Zkus si třeba nějaký anglický výkladový slovník a vezmi jakékoliv slovo. U každé definice slova si vezmi první větu (nebo klidně i libovolnou větu). Dřív nebo později narazíš na definici kruhem.

    Už jen to, že k přemýšlení používáš přirozený jazyk principiálně znemožňuje čistě racionální úvahu.

  4. Michal Post author

    No v těch cyklických definicích slov nevidím až tak problém, koneckonců i v matematice se předpokládá, že základní pojmy máš definovány (jako např. v teorii množin), případně se definuje celý systém “najednou” (např. reálná čísla: řekneš, že máš nějakou množinu R s operacemi +, *, na té množině máš nějaké uspořádání <, tato množina tvoří těleso, kde příslušné operace jsou kompatibilní s uspořádáním, platí zde axiom supréma – a ukáže se, že takto máš R definované jednoznačně až na izomorfismus). Všimni si, že se zde definovalo vše najednou: nosná množina, dvě operace, i uspořádání. A je to zcela korektní matematický postup.

    Problém běžného jazyka je v nejednoznačnosti významů slov – ovšem klíčové je, že ve spoustě případů ta nejednoznačnost neznamená až takový problém, a bez ohledu na to to vždy lze vyjasnit. Vždy lze (s trochou snahy) pojmy definovat dostatečně přesně, tak aby všem zúčastněným stranám bylo jasné, jaké entity daný pojem popisuje, a jaké nikoliv – přičemž právě o tohle jde.

    Zase, v běžném hovoru se to nedělá – to ale neznamená, že to udělat NELZE.

  5. Slávek Černý

    Michale, já netvrdím, že to udělat nelze nikdy. jen tvrdím, že se to v naprosté většině případů nedělá a nebude dělat z velmi dobrých důvodů. A existuje skutečně hodně případu, kdy udělat racionální rozhodnutí skutečně nelze principiálně.

    Můžeme se samozřejmě bavit o větší nebo menší míře racionality daného rozhodnutí nebo úvahy. To je ale tak vše.

    Podle mě prakticky daleko důležitější než racionalita nebo iracionalita úvah je vnímat co nejpřesněji skutečnost a z té ve svých úvahách vycházet. podle mě daleko větší problém než racionalita/iracionalita představuje naše neschopnost vnímat skutečnost takovou, jaká je. To je to, co třeba předvádíte s Charlym a Harrisem, když se snažíte objektivizovat subjektivní a relativní pojem. Potom může vaše racionalita předvádět úplné veletoče, ale když jste kompjútr nakrmili odpadem, nedostanete na konci nic jiného než odpad.

    Stejnou chybu nakonec dělá i většina křesťanů. Potom teologové mohou předvádět vrcholnou logickou akrobacii, ale je jim to k ničemu, když vycházejí s premis, které nemají skoro žádný kontakt s realitou.

  6. protestant

    Slávek Černý says:
    Stejnou chybu nakonec dělá i většina křesťanů. Potom teologové mohou předvádět vrcholnou logickou akrobacii, ale je jim to k ničemu, když vycházejí s premis, které nemají skoro žádný kontakt s realitou.

    protestant: I toto je pěkná ukázka subjektivního hodnocení okolního světa… 🙂

  7. Hermes

    Slávku, vaše východisko a kritérium správnosti úvah pak závisí na tom, jaký užíváte koncept reality. Co je realitou? Můžeme tuto realitu poznat? A je realitou to, co poznáváme?

  8. Colombo

    Hermes: zcela zřejmě je realitou to, co poznáváme. To jasně implikuje, že realitou může být i simulace, ve které žijeme.

    Strašně se mi líbílo to náboženské zamyšlení o tom, že Planckova délka je vlastně jen nejmenši´možná složitost počítače a simulace, ve které jsme a hypotetický skuteňý svět by mohl být opravdu spojitý.

  9. Hermes

    A to, co nepoznáváme, realitou není? A bude to realitou ve chvíli, kdy to poznáme? Tedy nyní to realitou není, příště to realitou bude? Jako by každá generace žila v jiné realitě?

  10. Colombo

    Proč ne? Záleží na definici. Klidně si můžeme nadefinovat nějakou realitu, ale musíme být připraveni definici změnit, jakmile přestane vyhovovat.

    Inu, jít na to vědecky a ne nábožensky:P
    (i když náboženství si ty definice mění taky, jenže ono pak tvrdí, že je nikdy neměnilo a byly dycky takové:P)

  11. Slávek

    Hermes: Slávku, vaše východisko a kritérium správnosti úvah pak závisí na tom, jaký užíváte koncept reality. Co je realitou? Můžeme tuto realitu poznat? A je realitou to, co poznáváme?

    Slávek: Jsem jen hloupý stavební inženýr, takže i můj koncept reality je velmi nesofistikovaný. To jestli je daná teorie nebo úvaha správná záleží na tom, jestli odpovídá pozorování a je schopna určité predikce, kterou můžeme alespoň teoreticky ověřit. Mohu mít krásný a nádherně logický řetězec úvah, ale když na konci bude něco, co je v rozporu s realitou, potom je úvaha nesprávná.

    Například obecná teorie relativity je nekompatibilní s kvantovou teorií. Obě dvě teorie platí jen za určitých podmínek. Jestliže jsme schopni určit interval jejich platnosti a ty teorie dávají správné výsledky – predikce, potom popisují realitu. Ne dokonale a jen v rámci svých omezení, ale popisují. Popisuje ji i kvantová teorie, i když je “nelogická”. Logicky přece něco nemůže být vlna a částice zároveň.

    Naopak tu máme různé hypotézy boha. Žádná konkrétní hypotéza boha nedává žádné, nebo jen velmi málo užitečných předpovědí. Jestliže jdeme do konkrétních detailů, tak se její předpovědi ukazují ve většině případů mylné a je třeba je ad hoc upravovat aby realitě odpovídaly. Navíc i premisy, ze kterých teorie vychází nejsou nijak objektivně vypozorovatelné a ověřitelné. My nemáme žádný objektivní důvod se domnívat, že bůh je trojice. A to že je trojice nám nijak nepomůže v čemkoliv, co by nám dalo přesnější předpověď experimentu.

    V tomto se samozřejmě liší i jednotlivé vědy. Máme tu fyziku, která je velmi přesná ve svých předpovědích a experimenty jsou často principiálně proveditelné.

    Taková historie už ale tak exaktní není. Přesto i historie pracuje s nějakými předpoklady a hypotézami, které jsou často vyvraceny nebo potvrzovány pozorováním. Jsou to třeba vykopávky, datovaní pomocí C14, objevy písemných zdrojů apod. Už v tom není takový systém, ale přesto se nahodile dějí experimenty, které tu vědu v kontaktu s realitou udržují.

    “Vědy” jako filosofie nebo teologie jsou potom už od reality v naprosté většině případů zcela odtrženy.

  12. Hermes

    Slávku, já bych dal na rozdíl od vás v poslední větě do uvozovek slovo “reality”. Pak bych souhlasil.

  13. Slávek

    Herme, já to nemám potřebu dávat do uvozovek. Slovo realita má IMHO přesně ten význam, jak jsem jej popsal a lidé to tak i intuitivně chápou. Ve chvíli, kdy za realitu začneme považovat něco jiného, dojde ke zmatení.

  14. Slávek

    Herme:
    Navíc mám takové tušení, že podobně funguje i lidský mozek a jeho učení. Dítě zkoumá jednotlivé hypotézy a provádí experimenty. Výsledky těch pokusů jsou pak natvrdo zadrátovány v mozku. např. dítě leží v postýlce a vidí nějakou barevnou věc nad sebou. Natáhne k ní ručku a věc uchopí. Najednou vidí, že určité tvary ve vizuální formě odpovídají tvarům nahmataným – fyzickým. Mezi prvním a druhým rokem je již schopno jen na základě vizuálního vjemu určit skutečný tvar předmětu a vybrat odpovídající otvor, do kterého se předmět vleze. Tomu zase předcházely měsíce experimentů s předměty, které se do otvoru nevlezly.

    Věda je jen takovým prodloužením těmto experimentů dál. A je to také základ toho jak chápeme svět a realitu. Proto slovo realita do úvozovek dávat nebudu.

  15. protestant

    to Michal:

    Sleduji, že tvé označení “pěkný článek” znamená že autor má podobný názor jako ty… 🙂

  16. Hermes

    Slávku, napsal jste: “Například obecná teorie relativity je nekompatibilní s kvantovou teorií. Obě dvě teorie platí jen za určitých podmínek. Jestliže jsme schopni určit interval jejich platnosti a ty teorie dávají správné výsledky – predikce, potom popisují realitu.”
    Tento výrok i vaše příklady předpokládají, že realita je něco dosud nepoznaného, co nějak postupně poznáváme, ale je to na našem poznání nezávislé a nelze to plně ztotožnit s našimi modely. Je to prostě NĚCO, o čem předpokládáme, že to bylo ještě dříve, než jsme to začli poznávat a vlastně jsme to dosud plně nepoznali. To je velmi nebezpečný předpoklad. 🙂

  17. Michal Post author

    Protestante tak to není:

    Pěkná mi může připadat i argumentace lidí, kteří se mnou nesouhlasí (ačkoliv se s tím moc často nesetkávám, někdy však ano).
    Zejména ale zdaleka ne každý článek, který vyjadřuje podobný názor jako mám já, neoznačuji za pěkný. Čili nemáš pravdu 😉

  18. neruda

    Moc pěkný článek o vracení majetku církvím!

    http://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost-den-lhostejnosti-di4-/p_spolecnost.asp?c=A120625_232620_p_spolecnost_wag

    Nejsem schopen posoudit, zda církevní restituce skutečně budou mít tak devastující vliv na církev, jak tvrdí autor. Ovšem zcela souhlasím s touto jeho myšlenkou, kterou považuji za nejpodstatnější:
    Česká společnost si zaplatí právo navždy se oddělit od církve.

    To se mělo stát už dávno a podle mě je třeba to udělat i za takovou cenu, jakou navrhuje vláda.

Comments are closed.