Jsem si plně vědom toho, že nahlédnout absurdnost křesťanské víry zevnitř je velmi obtížné, zvlášť pro člověka, který ji bere vážně. Je to velmi obtížné, nikoliv však nemožné. Knihy inteligentních lidí, kterým se to povedlo, patří mezi mé nejoblíbenější. Godless Dana Barkera, Why I Believed Kennetha W. Danielse a Why I Became an Atheist Johna W. Loftuse. Jejich argumenty patří asi k tomu nejpádnějšímu a nejucelenějšímu, co jsem zatím četl.
Zejména Kenneth W. Daniels naprosto geniálně popsal své důvody, které mu bránily nahlédnout, co je každému mimo “stádo” jasné. (Slovo “stádo” jsem zda ani v nejmenším nepoužil v pejorativním významu: křesťané o sobě sami mluví jako o ovcích, o Kristu jako o pastýři, a o církvi jako o stádu. Odtud také název další knihy na výše uvedené téma, kterou jsem zatím nečetl, “Leaving the Fold”. Je to takové kouzlo nechtěného…)
Protože jsem si vědom všech těch důvodů, které věřícímu člověku zaslepují oči, ucpávají uši, a nastavují jeho motivační systém různými bizarními směry, o to víc si vážím lidí, které začalo znepokojovat, že by své životy mohli prožívat ve lži, a rozhodli se proto vydat se po v pravdě bohulibé cestě: nalézt Pravdu, a akceptovat ji, ať je jakákoliv. Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory. No, a teď jsou na druhé straně, u nás. Víra je pryč. Jak už jsem dříve psal: nejsem si vůbec jist, že bych to já sám dokázal, kdybych někdy byl součástí Stáda.
Karel, který tu s námi už pěkných měsíců diskutuje, patří k těmto lidem. Patří mu za to můj upřímný obdiv. Poprosili jsme ho, zda by krátce nepovyprávěl svůj příběh. Karel souhlasil, takže mu tímto předávám slovo:
Byl jsem požádán, abych stručně popsal co mne vedlo k tomu, že jsem odstoupil od křesťanské víry.
Křesťanem jsem se stál vlastně dvakrát a pokaždé to co mne dostalo, byl stav, který nasleduje po tom, když uvěříte ( ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce).
Poprvé mi jako zapřisáhlému odpůrci náboženství (vycházelo to z mých zkreslených, povrchních představ) mluvil o Bohu bratr. Bylo to pro mne tak silné, vlastně zboural ty mé povrchní představy, že jsem uvěřil, přesněji bych řekl, víra se ve mně stala. Následoval, nebo to šlo ruku v ruce s uvěřením, úžasný pokoj. Představa o Bohu k Němuž mohu volat, na kterého se mohu spoléhat nemůže člověka nechat bez účinků. Zapojil jsem se do křesťanské církve, byl horlivým křesťanem. A hlavně, přijal jsem tézi, že Bible je Boží slovo. Tenkrát jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co je vlastně základem pro toto přesvědčení. Víra prostě fungovala. Ale čím dál více jsem Bibli studoval, tím více se vynořovalo otázek. Myslím, že mne tenkrát dorazila kniha od M. Twaina – “Dopisy z planety země”, která mne donutila se zabývat otázkou po inspirovanosti Bible. Vedlo to až k tomu, že jsem toto přesvědčení zavrhl jako mylné a bylo otázkou času, kdy přestanu být křesťanem.
Jak je možné, že jsem se stál i přesto po 15-ti letech znovu křesťanem? Po tu dobu jsem byl s křesťanstvím srovnám, hledal jinde, buddhismus, hinduismus, advaita…., neuspokojen. Řekl bych, že my lide toužíme po klidu, po štěstí, po pevném bodě v tomto světě, což nás nutí hledat odpovědi na své otázky. Tento svět však tyto otázky neuspokojuje, aspoň mi se tak zdálo a zatím i zdá, neuspokojuje je tedy tak jak by se mi líbilo. Dalo by se říct, že jsem byl na dně a rozhodl jsem křesťanství znovu vyzkoušet, vyzkoušet Boha, Jeho zaslíbení. Vědomě jsem se rozhodl přijímat některé zaslíbení v Bibli jako pravdivé, to proto, že ti lide tam psali o pokoji, který svět nedává, psali o Otci, jenž se stará o své děti. Rozhodl jsem se tomu věřit i přesto, že Bibli jako takovou jsem jíž nepovažoval za inspirovanou, ale spíše jako svědectví lidi, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem. A ta víra nesla své ovoce. Opět jsem zažíval to, co jsem kdysi zažíval při první konverzi, neskutečný pokoj, lásku, změnu chování k druhým lidem…. V podstatě jsem poznával, že to co oni zažívali, zažívám i já. Bylo to pro mne důkazem, že zpráva o Ježíši Kristu, tedy evangelium, je pravdivá. Vyznal jsem svou víru a byl opět křesťan. A myslel jsem si, že tomu tak bude navždy. Nebyla to pravda.
Mé druhé odpadnutí nebyl v podstatě dlouhý proces. Šlo o to, že jsem se začal kritický dívat na to, co je vlastně základem mé víry a zjistil jsem, že v podstatě vlastně nic. Písmo, jakožto zvěst o jediném Bohu a o Jeho Synu Ježíši Kristu mi začala být více a více nevěrohodnější, vlastně vše co jsem o Ježíši Kristu znal pramenilo z Písma. Kdybych měl své vědomosti o Bohu shrnout z toho co On sám mi řekl, musel bych říct – nic.
Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj. Podtrženo a sečteno, neměl jsem důvod dále zůstávat křesťanem, důvod věřit, že evangelium mluví pravdu. Ano, evangelium je moc, která dovede změnit životy lidi, protože jím dá něco co nemají, naději, nový život…, ale tato změna není důkazem pravdivosti evangelia. Zároveň dodávám, k tomu, že víra má moc i kdyby objekt víry nebyl skutečný, že to není důkazem toho, že objekt víry je nereálný. Ano, může být reálný. Akorát je třeba hledat jiné důvody, proč věřit. Každý se musí se svou vírou srovnat sám. Já prostě jíž nemám důvod, proč bych měl věřit. Víra pro víru není nic pro mne. Raději půjdu do pustiny, kde nevím co mne čeká.
Protestante, nemyslím že je problém v komunikaci. Problém je spíš v tom, že jeden z nás dvou chce něčemu věřit, co se stále znovu a znovu v různých obměnách ukazuje jako nepravdivé – a tento jeden z nás si to odmítá připustit, stále se snaží hájit neobhajitelné – a svůj neúspěch v tomto Don Quiotském zápasu se teď aktuálně snaží přičíst navrub selhavší komunikaci.
Teď třeba je problém v tom, že se snažíš hájit, že je pro Tebe Bible REÁLNĚ velmi důležitá kniha. Ve skutečnosti si ale jenom přeješ, aby byla. Když se Ti snažím (z tvé reakce se obávám, že úspěšně) ukázat, že REÁLNĚ pro Tebe zas tak důležitá není, protože cokoliv se v ní dočteš tak vždy přefiltruješ přes svůj rozum, své zkušenosti, svůj morální instinkt, atd. (a bereš jen co projde, včetně např. toho moudra o hněvu) – a Ty mi na to nejsi schopen nic kloudného namítnout, protože TO TAK PROSTĚ JE, tak raději brečíš, že nejsme schopni se domluvit. Myslím, že to je jinak: To Ty nejsi schopen se domluvit sám se sebou. Problém je ve Tvé hlavě.
to Michal.
Myslím, že jsi teď jen naprosto ukázkově demonstroval to co jsem napsal zde
http://www.i-ateismus.cz/2012/05/karlova-dekonverze/comment-page-24/#comment-30685
Hm, asi si stojím na vedení, ale v tom co jsem napsal nic přezíravého nevidím. Chápu, že ti to co jsem napsal není příjemné – ale já jsem prostě mluvil otevřeně. Přátelé si mohou otevřeně říkat i nepříjemné věci, ne?
Michal says:
….hněv je negativní emoce, která člověka jen odvádí od hledání skutečného reálného řešení, zatímco její přínos v jiných ohledech je nulový, a proto je třeba neživit ji v sobě nad dobu která je nezbytně nutná….
protestant:
Nemohu Michale uvěřit tvé naivní představě, že člověk s rozhoduje racionálně.
Podle všech výzkumů psychologů a sociologů převažuje člověka rozhodování emoční
http://www.growjob.com/clanky-corporate/emoce-vs-racionalno/
.
“…..Robert B. Zajonc dlouho před rokem 1980 zastával názor, že lidské usuzování má iracionální povahu. Na okraj svého výzkumu poznamenal, že někdy lžeme sami sobě a dodatečně domýšlíme racionální a pečlivé zvažování důvodů našich rozhodnutí. To je však skutečností jen zřídka. Daleko častěji naše tvrzení, že jsme se rozhodli pro X, neznamená nic víc, než že máme rádi X. Vybíráme si vzdělání, auta a práci, která se nám v prvé řadě prostě a jen líbí. Teprve dodatečně, při rozmluvě s kamarády nebo rozjímání se sebou samým, vymýšlíme racionální důvody našich rozhodnutí.
Zajoncova studie ukázala omyl v přesvědčení, že jednání člověka je poháněno pouze chladným rozumem, jak předpokládal například koncept homo economicus, který na konci 19. století úspěšně uvedl myslitel a ekonom John Stuart Mill. Ve své době vyvolal Zajonc bouřlivé reakce, útoky proti spolehlivosti uvedených závěrů, ale i novou vlnu výzkumů a teoretických předpokladů.
Emoce a intuitivní myšlení jsou dnes vědeckou komunitou považovány za stejně důležité aspekty psychiky jako rozum. Pod strachem z jejich vlivu na naše chování, které bylo implicitně součástí výzkumných tvrzení ještě před třiceti lety, lze vidět ledacos včetně domněnky, že člověk je pánem tvorstva právě kvůli své schopnosti nechat se vést rozumem….”
http://psychologie.cz/clovek-rozumny-nebo-ne/
no tady se protestante naprosto s tebou shoduju. lidsky rozum je jedna z nejmene spolehlivych veci. urcite jej mame a v mnoha pripadech je uzitecny. pouzivame jej ale velmi malo a casto vycazime z mylnych a zamlcenych predpokladu.
a nejcasteji jej pouzivame k tomu, abychom si zduvodnili nase minule intuitivni rozhodnuti
..a v okamžiku, kdy jsem rozčilený (a hněv jsou emoce) není možné očekávat , že to rozčilení ukončím rozumovým a logickým zdůvodněním.
Proto mi v tom okamžiku pomáhá emotivní verš “Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce” a ne racionání zhodnocení škodlivosti hněvu z důvodu, že tento znemožňuje najít reálné řešení. Proto jsem po poznání tohoto verše zásadně změnil svoje chování.
Kdo dokáže hněv ukončit racionální úvahou je velký mág. Ale já jsem takového člověka ještě nepotkal..
Protestante je to jinak: tu racionální úvahu můžeš udělat dopředu, stejně jako sis dopředu přečetl ten verš (hádám že nelistuješ Biblí když jsi naštvaný, abys ad-hoc našel, co s tím. Zaujalo tě to PŘEDTÍM.) Protože v životě se nehněváš jednou, ale mnohokrát, tak prostoru pro přípravu je dost.
Ale i kdyby sis ten verš přečetl v Bibli (proč ne!) – tak ty ho používáš v prvé řadě proto, že Tě zaujmul, a přijde Ti to jako moudrá zásada. Tvému ROZUMU protestante. Jiné verše v Bibli naproti tomu neřešíš, protože Tvému rozumu třeba zas tak moudré a hodné následování nepřijdou. A o tomhle to je.
Nikdo přece neříká, že v Bibli nejsou i (!) moudré a rozumné a jinak následováníhodné myšlenky. Jenže zdrojů takových myšlenek je SPOUSTA (nejrůznější citáty, od antických filozofů po současnost, pro náročnější celé jejich díla, studium historie a poučení se z ní, atd.) a člověk vždy postupuje jak říkám: proseje to co si přečte přes svůj rozum a city, a řídí se v dalším životě tím, co mu přijde rozumné, a ignoruje to, co mu rozumné a moudré nepřijde.
Pak se ovšem ptám, v čem tkví ta výjimečnost Bible.
to Michal:
Jsi na omylu Michale. Ten verš nepoužívám proto, že je to ROZUMNÉ, ale proto, že je to BOHULIBÉ.
Racionální úvahu můžeš udělat dopředu, ale v okamžiku emocí je to stejně k ničemu. V tom okamžiku se prostě rozumem neřídíš. Ani rozumem předpřipravenými schematy.
Michal says:
June 25, 2012 at 7:20 am
Nikdo přece neříká, že v Bibli nejsou i (!) moudré a rozumné a jinak následováníhodné myšlenky.
protestant:
Pokud Bibli považuješ pouze za zdroj moudrých a rozumných myšlenek, pak se chováš jako člověk, který považuje jídlo pouze za zdroj bílkovin, vitamínů apod. Takovému člověku těžko vysvětlíš, že jsi šel s přáteli na výborné jídlo a pití za účelem si popovídat a strávit pěkný večer.
toto je pěkný citát:
Mnoho lidí se domnívá, že myslí, ač jenom nově řadí své předsudky.
William James, psycholog
Všimni si protestante toho slůvka MNOHO v tom citátu. MNOHO, nikoliv ale VŠICHNI. myslím že to můžu podepsat.
Přemýšlet korektně je těžké, a zejména ve spojitosti s vlastními názory (a předsudky) je to dokonce extrémně těžké. Jen málo lidí je toho schopno. Souhlas.
Já mohu přinejmenším říct, že se snažím, a že to je prokazatelné vším co dělám (tímhle webem počínaje). Neznám ani jednoho věřícího, o kterém bych měl nějaké indície že o něm lze říct to samé.
Jinak, k tomu přemýšlení:
Jde přece o to, že některé metody poznávání jsou spolehlivější, a některé méně spolehlivé (a jiné vyloženě nespolehlivé). Z toho, že drtivá většina lidí používá ty méně spolehlivé až nespolehlivé, přece NEPLYNE, že ty přesnější metody poznání neexistují. Důkazem toho, že existují, je celý vědecký pokrok uplynulých 500 let.
Lidský rozum bezpochyby není všemocný, ale nic lepšího nemáme. Když ho člověk používá korektně, tak je to mimořádně silný nástroj.
Vyvozovat z toho, že rozum není všemocný, závěr, že je úplně k ničemu a že poznat nemůžeme ve finále vůbec nic, je IMHO totální filozofický nihilismus, který je teda mě osobně naprosto cizí.
Ty Michale také pouze nově řadíš svoje staré předsudky. Z tvých příspěvku je to evidentní.
No když myslíš 🙂
to Michal:
Nejde o spolehlivost, ale o nemožnost v omezeném čase a s omezenými prostředky.
“Aktivita plazího mozku a limbického systému sice spadá do oblasti nevědomého rozhodování a lidé velmi snadno podlehnou dojmu o své racionalitě, nicméně realita je jiná. Už jen když se podíváme na neurální strukturu mozku vidíme, že z limbického systému vede do neokortexu 10x více nervových spojů než z neokortexu do limbického systému – lze jasně vidět, že není ve fyziologických možnostech člověka, aby se rozhodoval výlučně racionálně a bez emocí.
Je doloženo mnoho příkladů lidí, kteří měli nádor v oblasti mozku zvané orbitofrontání kortex (OFC) – tato část mozku má na starosti zapojování emocí do rozhodovacího procesu. Musel-li být ze zdravotních důvodů OFC odstraněn, mělo to velké následky na život lidí. Ačkoliv dle testů IQ nedošlo ke změně inteligence, staly se pro lidi s tímto poškozením mozku i naprosto banální rozhodovací problémy neřešitelnými úkoly. Přestože tito lidé při rozhodování absolutně nepociťovali emoce, nestali se prototypy dokonalých lidí – žili v zajetí racionality, kdy se i rozhodování o tom, kam si zajít na oběd, stalo několikahodinovou záležitostí.
Důvodem této nerozhodnosti je jev zvaný rozhodovací paralýza, který velmi dobře vysvětluje Dan Ariely ve své knize Predictably Irrational. Ve zkratce jde o to, že pokud je ve hře mnoho proměnných, které cílí jen na rozumové vnímání (neokortex), stává se rozhodování extrémně náročným a často se stává, že si lidé raději vybírají nedělat nic, než se vystavit tak neblahé zkušenosti jako je se rozhodnout. ”
http://www.growjob.com/clanky-corporate/emoce-vs-racionalno/
Michal says:
June 25, 2012 at 7:49 am
No když myslíš
protestant:
Je naprosto naivní představa Michale, že člověk sám sebe dokáže objektivně zhodnotit.
A to co jsi napsal před chvílí takovým sebezhodnocením bylo.
Takže když se vrátím k probíranému problému, já jsem převedl rozumové zdůvodnění nevhodnosti hněvu na emocionální následování Krista pomocí “nedávej zapadnout slunce nad svým hněvem” a z praxe mohu potvrdit, že v okamžiku toho hněvu je to mnohem účinnější.
K pozoruhodným kapitolám dějin českého myšlení ve dvacátém století patří příběhy mužů narozených ve dvacátých letech, kteří se v mládí upsali marxismu a ateismu, ale později navázali nový dialog se zneklidňující postavou Ježíše Nazaretského. K nejznámějším z nich patří spisovatel Ludvík Vaculík či filosof Milan Machovec. Nemenší pozornost si však v tomto ohledu zaslouží i nedávno zesnulý politik a politický myslitel Jaroslav Šabata (27. 11. 1927 – 14. 6. 2012).
http://www.christnet.cz/magazin/clanek.asp?clanek=3905
Podle svědectví jeho vnučky Saši Uhlové, zveřejněného 15. června 2012 v Deníku Referendum, Šabata těsně před smrtí na otázku, zda by chtěl svým vnoučatům odkázat nějakou podstatnou zkušenost či radu do života, odpověděl: „Všichni jsme v podstatě křesťani.“