Karlova dekonverze

Jsem si plně vědom toho, že nahlédnout absurdnost křesťanské víry zevnitř je velmi obtížné, zvlášť pro člověka, který ji bere vážně. Je to velmi obtížné, nikoliv však nemožné. Knihy inteligentních lidí, kterým se to povedlo, patří mezi mé nejoblíbenější. Godless Dana Barkera, Why I Believed Kennetha W. Danielse a Why I Became an Atheist Johna W. Loftuse. Jejich argumenty patří asi k tomu nejpádnějšímu a nejucelenějšímu, co jsem zatím četl.

Zejména Kenneth W. Daniels naprosto geniálně popsal své důvody, které mu bránily nahlédnout, co je každému mimo “stádo” jasné. (Slovo “stádo” jsem zda ani v nejmenším nepoužil v pejorativním významu: křesťané o sobě sami mluví jako o ovcích, o Kristu jako o pastýři, a o církvi jako o stádu. Odtud také název další knihy na výše uvedené téma, kterou jsem zatím nečetl, “Leaving the Fold”. Je to takové kouzlo nechtěného…)

Protože jsem si vědom všech těch důvodů, které věřícímu člověku zaslepují oči, ucpávají uši, a nastavují jeho motivační systém různými bizarními směry, o to víc si vážím lidí, které začalo znepokojovat, že by své životy mohli prožívat ve lži, a rozhodli se proto vydat se po v pravdě bohulibé cestě: nalézt Pravdu, a akceptovat ji, ať je jakákoliv. Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory. No, a teď jsou na druhé straně, u nás. Víra je pryč. Jak už jsem dříve psal: nejsem si vůbec jist, že bych to já sám dokázal, kdybych někdy byl součástí Stáda.

Karel, který tu s námi už pěkných měsíců diskutuje, patří k těmto lidem. Patří mu za to můj upřímný obdiv. Poprosili jsme ho, zda by krátce nepovyprávěl svůj příběh. Karel souhlasil, takže mu tímto předávám slovo:

Byl jsem požádán, abych stručně popsal co mne vedlo k tomu, že jsem odstoupil od křesťanské víry.
Křesťanem jsem se stál vlastně dvakrát a pokaždé to co mne dostalo, byl stav, který nasleduje po tom, když uvěříte ( ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce).

Poprvé mi jako zapřisáhlému odpůrci náboženství (vycházelo to z mých zkreslených, povrchních představ) mluvil o Bohu bratr. Bylo to pro mne tak silné, vlastně zboural ty mé povrchní představy, že jsem uvěřil, přesněji bych řekl, víra se ve mně stala. Následoval, nebo to šlo ruku v ruce s uvěřením, úžasný pokoj. Představa o Bohu k Němuž mohu volat, na kterého se mohu spoléhat nemůže člověka nechat bez účinků. Zapojil jsem se do křesťanské církve, byl horlivým křesťanem. A hlavně, přijal jsem tézi, že Bible je Boží slovo. Tenkrát jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co je vlastně základem pro toto přesvědčení. Víra prostě fungovala. Ale čím dál více jsem Bibli studoval, tím více se vynořovalo otázek. Myslím, že mne tenkrát dorazila kniha od M. Twaina – “Dopisy z planety země”, která mne donutila se zabývat otázkou po inspirovanosti Bible. Vedlo to až k tomu, že jsem toto přesvědčení zavrhl jako mylné a bylo otázkou času, kdy přestanu být křesťanem.

Jak je možné, že jsem se stál i přesto po 15-ti letech znovu křesťanem? Po tu dobu jsem byl s křesťanstvím srovnám, hledal jinde, buddhismus, hinduismus, advaita…., neuspokojen. Řekl bych, že my lide toužíme po klidu, po štěstí, po pevném bodě v tomto světě, což nás nutí hledat odpovědi na své otázky. Tento svět však tyto otázky neuspokojuje, aspoň mi se tak zdálo a zatím i zdá, neuspokojuje je tedy tak jak by se mi líbilo. Dalo by se říct, že jsem byl na dně a rozhodl jsem křesťanství znovu vyzkoušet, vyzkoušet Boha, Jeho zaslíbení. Vědomě jsem se rozhodl přijímat některé zaslíbení v Bibli jako pravdivé, to proto, že ti lide tam psali o pokoji, který svět nedává, psali o Otci, jenž se stará o své děti. Rozhodl jsem se tomu věřit i přesto, že Bibli jako takovou jsem jíž nepovažoval za inspirovanou, ale spíše jako svědectví lidi, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem. A ta víra nesla své ovoce. Opět jsem zažíval to, co jsem kdysi zažíval při první konverzi, neskutečný pokoj, lásku, změnu chování k druhým lidem…. V podstatě jsem poznával, že to co oni zažívali, zažívám i já. Bylo to pro mne důkazem, že zpráva o Ježíši Kristu, tedy evangelium, je pravdivá. Vyznal jsem svou víru a byl opět křesťan. A myslel jsem si, že tomu tak bude navždy. Nebyla to pravda.

Mé druhé odpadnutí nebyl v podstatě dlouhý proces. Šlo o to, že jsem se začal kritický dívat na to, co je vlastně základem mé víry a zjistil jsem, že v podstatě vlastně nic. Písmo, jakožto zvěst o jediném Bohu a o Jeho Synu Ježíši Kristu mi začala být více a více nevěrohodnější, vlastně vše co jsem o Ježíši Kristu znal pramenilo z Písma. Kdybych měl své vědomosti o Bohu shrnout z toho co On sám mi řekl, musel bych říct – nic.

Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj. Podtrženo a sečteno, neměl jsem důvod dále zůstávat křesťanem, důvod věřit, že evangelium mluví pravdu. Ano, evangelium je moc, která dovede změnit životy lidi, protože jím dá něco co nemají, naději, nový život…, ale tato změna není důkazem pravdivosti evangelia. Zároveň dodávám, k tomu, že víra má moc i kdyby objekt víry nebyl skutečný, že to není důkazem toho, že objekt víry je nereálný. Ano, může být reálný. Akorát je třeba hledat jiné důvody, proč věřit. Každý se musí se svou vírou srovnat sám. Já prostě jíž nemám důvod, proč bych měl věřit. Víra pro víru není nic pro mne. Raději půjdu do pustiny, kde nevím co mne čeká.

823 thoughts on “Karlova dekonverze

  1. Michal Post author

    Herme, a můžete nějak jednoznačně definovat, co to je psychiatrická choroba?

    Podle mě totiž žádná ostrá hranice neexistuje, a co je choroba a co choroba není je jen věcí konsensu. Podle mého názoru neexistuje žádné objektivní kritérium, jak poznat (duševní) chorobu od nechoroby.

    Čili tahle podmínka v definici bludu vlastně jen říká, že u některých bludů konsensem docházíme k tomu, že je za bludy považovat nebudeme 🙂 Já v tom, zcela soukromě, vidím jen další příklad všeobecně uznávané “politické korektnosti” ve vztahu k náboženství a víře, snaha někoho “neurazit”…

  2. Michal Post author

    Podle mého názoru náboženská víra psychiatrická choroba není, nicméně blud to je. (Já nevidím nejmenší důvod připojovat k definici slova “blud” podmínku že musí být “psychiatrický”. Je to IMHO účelová obezlička, “aby do toho nespadlo náboženství”.)

    A ten důvod je zřejmý: je to extrémně silné přesvědčení, docela silně citově prožívané, nevycházející z reality, jehož se jeho nositel v principu není ochoten vzdát, bez ohledu na argumenty. Psychiatrický nepsychiatrický – je to prostě blud.

    A ty mi Herme můžeš snadno dokázat, že to blud není: stačí, když mi uvedeš jasné argumenty které tě k tak silnému přesvědčení vedou, jakož i skutečnosti, které kdyby nastaly, tak by tě přesvědčily že se mýlíš.

    Já u mé nevíry jsem obého snadno schopen – viz ostatně celý tento web. Celý můj světonázor stojí na argumentech, a s nimi také padá. Proto můj světonázor, na rozdíl od tvého, bludem není.

  3. Slavek

    ja si myslim, ze nabozenstvi choroba ani blud nejsou. spis mi to prijde jako nejaka evolucni adaptace, nebo jeji vedlejsi dusledek. k tomu presvedceni me vede to, ze nejaka forma nabozenstvi je pro lidi typicka a je to universalni lidsky znak.

  4. Michal Post author

    Jasně Slávku – ona je to jen věc definice. Je půvabné, jak slovo “blud” je zatíženo negativními konotacemi, a tak se každý brání tomu, aby jeho světonázor do té škatulky spadl 🙂

    Ale úplně věcně, pokud blud definujeme tak jak jsem citoval tu wiki, a pokud odhlédneme od nějakých citů a pocitů uraženosti, pak náboženství podle mě fakt bludem je, a to bez ohledu na to, že jím byla zatížena většina lidí v dějinách. Ostatně, vždyť to nechápejme tak pejorativně – lidský úsudek je prostě zatížen MNOHA biasy, viz ten Kahneman co jsme si ho oba koupili. Náboženství toto pravidlo jen potvrzuje.

    Chce se mi říct – široká je cesta chybných úsudků, a spousta lidí jí kráčí, a úzká je cesta k pravdě, a málokdo ji nachází 😉

  5. Michal Post author

    Hele, něco trochu osobnějšího:

    Já jsem před pár lety měl slabost pro konspirační teorii 9/11. Ne že bych tomu stoprocentně věřil, ale říkal jsem si, že ta fakta těch konspirátorů jsou opravdu zvláštní, a dokud je někde nebudu vidět vyvrácená, tak považuju za racionální myslet si, že v tom ti Amíci prostě NĚJAK jeli. Ne že by to třeba přímo zorganizovali, ale prostě o tom třeba jen věděli, a nezabránili tomu, atd. Věřil jsem tomu pěkných pár měsíců.

    Stačil ale jeden jediný článek na NP, aby se to rozpadlo na padrť, a já jsem ten nesmysl rád hodil za hlavu.

    Čili uvěřit různým nesmyslům je schopen asi opravdu každý. Je NAPROSTO KLÍČOVÉ být schopen o svých názorech a vírách kriticky přemýšlet, a být je v případě potřeby schopen a ochoten přehodnotit. Kdo tohoto schopen není, je odsouzen žít v bludech.

  6. Michal Post author

    NP je Neviditelný pes.

    A ten důvod co to pro mě rozbil, byl, že to fakt vůbec nedává smysl z hlediska motivace.

    Pokud chtěli někam udělat vojenskou invazi, tak mohli “vyrobit” ty důvody k invazi mnohem efektivněji, elegantněji a jednodušeji. Navíc, kdyby měli opravdu zorganizovat tuhle akci, tak opravdu netuším jak by to šlo utajit. A za třetí, bylo to tak totálně naddimenzované, že to dává smysl o to míň: I kdyby se rozhodli shodit jeden mrakodrap (řekněme že jo, budiž), tak proč shazovat ještě ten druhý? A co ta třetí věž, tu by museli navíc opravdu nacpat výbušninami?! Proč by jim ty dvě věže neměly stačit? No a co to letadlo do Pentagonu?! A co to další unesené letadlo?!

    Prostě, tohle mi dává smysl mnohem víc jako zdařilý pokus arabášů co nejcitelněji zasáhnout a ochromit Ameriku, než jako Bushův pokus najít si záminku k válce. Ty nejasnosti co tam zůstávají jsou pro mě subjektivně mnohem slabší, než aby tohle přebily.

  7. Slavek

    tak ja se o tom moc nezajimal. mne prijde jako nesmysl ta teorie rizene demolice. to je videt na prvni pohled. na druhou stranu imho nejaky to popostrceni nebo zamerna necinnost ze strany tajnych sluzeb mi prijde jako celkem mozna.

    ale fakt nejsem informovanej o detailech a nejakych presnych teoriich. vpodstate jediny co jsem o tom cetl a videl byl jeden dokument a nejaky info od baudyse, jak byl v hydeparku.

  8. protestant

    Colombo says:
    June 21, 2012 at 9:27 pm
    Hermes: s tímhle bych si moc nezahrával, protože oblasti z oboru neurověd nám ukazují, že náboženství by skutečně mohlo, co se týče pozorovaných reakcí mozku, do psychických nemocí klidně spadat.

    protestant:

    Do oblastí nemocí pak může spadat i to, když má člověk dvě ruce a na každé pět prstů. A jen ti, co jsou na tom jinak tuto nemoc nemají..

  9. Colombo

    Protestant: Do košíku ponocných pak může vletět i to, když má kůň dvě slunce a na každé pět vran. A jen ti, co jsou na tom jinak tuto výlohu nemají..

  10. Michal Post author

    Protestante, poraď mi, jak můžu uvěřit v Boha? Řekněme, že CHCI. Jak to udělat?

  11. protestant

    Michal says:
    June 22, 2012 at 9:11 am
    Protestante, poraď mi, jak můžu uvěřit v Boha? Řekněme, že CHCI. Jak to udělat?

    protestant:

    Pokorně čekat.

  12. Hermes

    Michale, k příspěvku z 6:02 am uštěpačně poznamenávám, že používáte slovo “blud” v podobném smyslu jako středověký inkvizitor.

    Uvádíte-li, jako ZŘEJMÝ důvod “bludovitého” charakteru křesťanské víry, že “je to extrémně silné přesvědčení, docela silně citově prožívané, nevycházející z reality,” nelze to podle mne dokázat, a pokud to snad lze v konkrétních případech nějak dokázat, nelze to generalizovat. Jak se dokáže, že je křesťanská víra “extrémně silné” přesvědčení? V jakých jednotkách se přesvědčení měří? Jak lze dokázat (a generalizovat), že je silně citově prožívané? Co když to řada křesťanů většinu svého života citově vůbec neprožívá? Nelze zcela s konečnou platností dokázat, že to nějak nevychází z reality. Existuje nějaký všeobecně přijímaný koncept “reality”?
    Tvrdíte dále, že nositel tohoto bludu není ochoten se ho vzdát. Ale Karel se ho vzdal. Prostě našel argumenty, které ho zviklaly. Znamená to, že jeho koncept křesťanství nebyl blud? Nebylo to křesťanství? Proč se pak jeho svědectví zde uvádí s křesťanstvím do souvislosti?
    Nepíši to proto, abyste na všechny tyto otázky odpovídal. Je to jen takový podnět k dalšímu přemýšlení o definici bludu a definici odlišností mezi bludem (ve smyslu té redukované psychiatrické definice, kterou jste uvedl) a křesťanskou vírou. Popřípadě i mezi bludem a vírou těch indiánů, nebo co to bylo, kterými jsme začali.

  13. Slávek Černý

    Já se více méně a překvapivě stotožňuji s Hermem v otázce bludu. Je to slovo, který má silný emoční náboj a je to přílišná generalizace.

    Zaprvé by bylo potřeba dokázat, že ten konkrétní Bůh neexistuje.

    Zadruhé má Hermes pravdu v tom, že některým křesťanům víru vyvrátit lze (sám už znám osobně 3)

    Za třetí existuje obrovská spousta křesťanů, kteří jsou křesťany, asi jako spousta ateistů je ateisty a tedy to v podstatě skoro vůbec neprožívá. Prostě se jim to líbí. Oni v podstatě ani žádnou teorii, kterou bychom mohli nazvat bludem nemají. oni křesťany prostě jsou. Identifikují se s tím, ale neřeší to. To by potom mohlo být i bludem, že jsme Čechy.

    U některých lidech to ale platit může. Jak u křesťanů tak ateistů.

  14. Hermes

    Ano, Slávku, být Čechy je velmi iracionální: s nikým se nedomluvíte, máte přílišné náklady na uchovávání jazyka, zatěžujete děti studiem obecného dorozumívacího jazyka, nemluvě o vyživování politické reprezentace. Krom toho prohráváte ve fotbale atd. 🙂

  15. Michal Post author

    herme, ta poslední poznámka mě pobavila 🙂 Je trefná, je mi jasné co tím chceš říct – souhlas! 🙂

Comments are closed.