Jsem si plně vědom toho, že nahlédnout absurdnost křesťanské víry zevnitř je velmi obtížné, zvlášť pro člověka, který ji bere vážně. Je to velmi obtížné, nikoliv však nemožné. Knihy inteligentních lidí, kterým se to povedlo, patří mezi mé nejoblíbenější. Godless Dana Barkera, Why I Believed Kennetha W. Danielse a Why I Became an Atheist Johna W. Loftuse. Jejich argumenty patří asi k tomu nejpádnějšímu a nejucelenějšímu, co jsem zatím četl.
Zejména Kenneth W. Daniels naprosto geniálně popsal své důvody, které mu bránily nahlédnout, co je každému mimo “stádo” jasné. (Slovo “stádo” jsem zda ani v nejmenším nepoužil v pejorativním významu: křesťané o sobě sami mluví jako o ovcích, o Kristu jako o pastýři, a o církvi jako o stádu. Odtud také název další knihy na výše uvedené téma, kterou jsem zatím nečetl, “Leaving the Fold”. Je to takové kouzlo nechtěného…)
Protože jsem si vědom všech těch důvodů, které věřícímu člověku zaslepují oči, ucpávají uši, a nastavují jeho motivační systém různými bizarními směry, o to víc si vážím lidí, které začalo znepokojovat, že by své životy mohli prožívat ve lži, a rozhodli se proto vydat se po v pravdě bohulibé cestě: nalézt Pravdu, a akceptovat ji, ať je jakákoliv. Hledání Pravdy je pak vedlo k opuštění bezpečného a pohodlného života ve Stádu a velkému kroku do neznáma králičí nory. No, a teď jsou na druhé straně, u nás. Víra je pryč. Jak už jsem dříve psal: nejsem si vůbec jist, že bych to já sám dokázal, kdybych někdy byl součástí Stáda.
Karel, který tu s námi už pěkných měsíců diskutuje, patří k těmto lidem. Patří mu za to můj upřímný obdiv. Poprosili jsme ho, zda by krátce nepovyprávěl svůj příběh. Karel souhlasil, takže mu tímto předávám slovo:
Byl jsem požádán, abych stručně popsal co mne vedlo k tomu, že jsem odstoupil od křesťanské víry.
Křesťanem jsem se stál vlastně dvakrát a pokaždé to co mne dostalo, byl stav, který nasleduje po tom, když uvěříte ( ten kdo neuvěřil toto těžko pochopi, snad pomůže připodobnění, velice hrubé: Máte nějaké problémy a dozvíte se, že přijíždí “tetička z Ameriky”, která vám tyto vaše problémy jede vyřešit. Pokud této zprávě uvěříte, i když tetičku nevidíte ani jste s ní nemluvili, nutně to ponese, ta víra, své ovoce).
Poprvé mi jako zapřisáhlému odpůrci náboženství (vycházelo to z mých zkreslených, povrchních představ) mluvil o Bohu bratr. Bylo to pro mne tak silné, vlastně zboural ty mé povrchní představy, že jsem uvěřil, přesněji bych řekl, víra se ve mně stala. Následoval, nebo to šlo ruku v ruce s uvěřením, úžasný pokoj. Představa o Bohu k Němuž mohu volat, na kterého se mohu spoléhat nemůže člověka nechat bez účinků. Zapojil jsem se do křesťanské církve, byl horlivým křesťanem. A hlavně, přijal jsem tézi, že Bible je Boží slovo. Tenkrát jsem příliš nepřemýšlel nad tím, co je vlastně základem pro toto přesvědčení. Víra prostě fungovala. Ale čím dál více jsem Bibli studoval, tím více se vynořovalo otázek. Myslím, že mne tenkrát dorazila kniha od M. Twaina – “Dopisy z planety země”, která mne donutila se zabývat otázkou po inspirovanosti Bible. Vedlo to až k tomu, že jsem toto přesvědčení zavrhl jako mylné a bylo otázkou času, kdy přestanu být křesťanem.
Jak je možné, že jsem se stál i přesto po 15-ti letech znovu křesťanem? Po tu dobu jsem byl s křesťanstvím srovnám, hledal jinde, buddhismus, hinduismus, advaita…., neuspokojen. Řekl bych, že my lide toužíme po klidu, po štěstí, po pevném bodě v tomto světě, což nás nutí hledat odpovědi na své otázky. Tento svět však tyto otázky neuspokojuje, aspoň mi se tak zdálo a zatím i zdá, neuspokojuje je tedy tak jak by se mi líbilo. Dalo by se říct, že jsem byl na dně a rozhodl jsem křesťanství znovu vyzkoušet, vyzkoušet Boha, Jeho zaslíbení. Vědomě jsem se rozhodl přijímat některé zaslíbení v Bibli jako pravdivé, to proto, že ti lide tam psali o pokoji, který svět nedává, psali o Otci, jenž se stará o své děti. Rozhodl jsem se tomu věřit i přesto, že Bibli jako takovou jsem jíž nepovažoval za inspirovanou, ale spíše jako svědectví lidi, kteří měli nějakou zkušenost s Bohem. A ta víra nesla své ovoce. Opět jsem zažíval to, co jsem kdysi zažíval při první konverzi, neskutečný pokoj, lásku, změnu chování k druhým lidem…. V podstatě jsem poznával, že to co oni zažívali, zažívám i já. Bylo to pro mne důkazem, že zpráva o Ježíši Kristu, tedy evangelium, je pravdivá. Vyznal jsem svou víru a byl opět křesťan. A myslel jsem si, že tomu tak bude navždy. Nebyla to pravda.
Mé druhé odpadnutí nebyl v podstatě dlouhý proces. Šlo o to, že jsem se začal kritický dívat na to, co je vlastně základem mé víry a zjistil jsem, že v podstatě vlastně nic. Písmo, jakožto zvěst o jediném Bohu a o Jeho Synu Ježíši Kristu mi začala být více a více nevěrohodnější, vlastně vše co jsem o Ježíši Kristu znal pramenilo z Písma. Kdybych měl své vědomosti o Bohu shrnout z toho co On sám mi řekl, musel bych říct – nic.
Pak tady byla moc víry, to co mne vlastně pokaždé dostalo. Uvědomil jsem si, že víra bude fungovat i když objekt víry nebude reálný. To znamená, všechen ten pokoj, láska…, který jsem zažíval, nepramenilo z Boha, ale z víry v Něj. Podtrženo a sečteno, neměl jsem důvod dále zůstávat křesťanem, důvod věřit, že evangelium mluví pravdu. Ano, evangelium je moc, která dovede změnit životy lidi, protože jím dá něco co nemají, naději, nový život…, ale tato změna není důkazem pravdivosti evangelia. Zároveň dodávám, k tomu, že víra má moc i kdyby objekt víry nebyl skutečný, že to není důkazem toho, že objekt víry je nereálný. Ano, může být reálný. Akorát je třeba hledat jiné důvody, proč věřit. Každý se musí se svou vírou srovnat sám. Já prostě jíž nemám důvod, proč bych měl věřit. Víra pro víru není nic pro mne. Raději půjdu do pustiny, kde nevím co mne čeká.
Doslovný výklad je protimluv. Buď něco vykládáme, nebo to bereme doslovně. Oboje současně není možné.
Protestante,
měl byste na to upozornit autora toho článku, na který jste tu odkázal
http://brno1.evangnet.cz/node/350
Najdete to tam v posledním odstavci.
To je zvláštní, že tu argumentujete něčím, co pak sám odmítáte.
Doplnění k June 8, 2012 at 8:04 pm
…..Chce po čtenářích více než chtěl Mojžíš, Boží království je mnohem přísnější. Žádný rozlukový lístek nezrušil, ale učinil je ve svém Království zbytečným.
Karel says:
June 8, 2012 at 8:22 pm
Doplnění k June 8, 2012 at 8:04 pm
…..Chce po čtenářích více než chtěl Mojžíš,
protestant:
Mojžíš? Snad Bůh, ne?
protestant: Mojžíš? Snad Bůh, ne?
Karel: Mt 19,8 Řekl jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám MOJŽÍŠ DOVOLIL propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo.”
Když JK, dle pisatelů, mluví o zákoně, nemluví o Božím zákoně, ale mluví takto:
L 2,22 : ….podle Mojžíšova zákona…
L 5,14 : …..jak nařídil Mojžíš.
L 24,44 : …..napsáno v Mojžíšově zákoně….
J 7,19 : Nedal vám Mojžíš Zákon?
J 7,23 : …..aby nebyl porušen Mojžíšův zákon…
Nehemjáš 8:1 Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli.
protestant says: Nehemjáš 8:1 Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli.
Karel: No a? Běž si stěžovat k těm co napsali NZ, že místo “Boží zákon” používali slovo “Mojžíšův zákon”, nebo, že místo “Bůh vydal, nařídil, dovolil” psali “Mojžíš vydal, nařídil, dovolil”.
Karel: No a? Běž si stěžovat k těm co napsali NZ, že místo “Boží zákon” používali slovo “Mojžíšův zákon”, nebo, že místo “Bůh vydal, nařídil, dovolil” psali “Mojžíš vydal, nařídil, dovolil”.
protestant:
Proč bych si stěžoval. Já neberu Bibli doslovně a chápu co tím novozákonní autor myslel.
protestant: Proč bych si stěžoval. Já neberu Bibli doslovně a chápu co tím novozákonní autor myslel.
Karel: Pokud to chápeš a znáš Písmo, jeho slovník, proč jsi se ptal?
to Karel:
Zajímal mne tvůj pohled.
Je úžasné, jak se toto svědectví podobá všem těm svědectvím “z druhé strany”, tedy oněm populárním historkám na téma “Jak změnil Ježíš můj život.” 🙂
Toto má navíc i něco z atmosféry Anonymních alkoholiků.
Aby bylo jasno – já to nemyslím zle, jako výsměch nebo tak něco, pokládám za přirozené, že se lidé svěřují se svými zkušenostmi, zvláště pokud jde o změnu světonázoru, jen mne zaujala ta podobnost.
Svěřím se, jen kratince, se svým “obrácením”: Jednoho dne jsem zjistil, že jak idea, tak i ideologie (v nehanlivém významu, tedy myšlena jako soubor idejí), respektive světonázor, není modla, před níž bych se měl klanět a jíž bych měl vyznávat, ale nástroj sloužící k interpretaci reality, případně k jeho ovlivňování. A protože jsme omezené bytosti, nejsme schopni nalézt takový nástroj, který by se hodil pro všechny případy, optiku, která by dávala dokonalý a pravdivý obraz skutečnosti. A tak jsem začal volně přepínat mezi světonázory dle potřeby. Je to občas poněkud náročné, ale dá se na to zvyknout a funguje to bezvadně.
Protestante, tak mě napadá: Proč vlastně nevěříš v Boha, který by každého člověka po jeho smrti spravedlivě soudil PODLE JEHO SKUTKŮ, a pak buď spasil a nebo nespasil? Proč vlastně věříš v Boha, který dokonce výrazně (ne-li výhradně?) přihlíží k tomu, čemu VĚŘÍŠ?
Bůh o kterém mluvím by samozřejmě “soudil” inteligentně, spravedlivě by “vážil” tvou míru dobrých skutků a zlých skutků, a pak by rozhodl. VŮBEC by ale nepřihlížel k tomu, čemu o něm věříš.
Proč myslíš, že Bůh není takový?
to Michal:
Na to už přišel Luther. Prostě víra by se stala obchodem. Záslužnictvím.
Já věřím (a nejsem sám), že si prostě spásu nedokážeme vlastními silami zasloužit. Nikdy nebudeme dostatečně dobří na to, abychom prošli.
Ono to ale není tak jak píšeš. Není to víra versus skutky. Jde jen o to, zda ty skutky děláme pro spásu (obchod s Bohem) nebo jsou ty skutky odpovědí na to co Bůh pero nás udělal už předem, jen tak, bez našich zásluh – bianko.
Víra bez skutků je samozřejmě blbost.
Protestant: Ono to ale není tak jak píšeš. Není to víra versus skutky. Jde jen o to, zda ty skutky děláme pro spásu (obchod s Bohem) nebo jsou ty skutky odpovědí na to co Bůh pero nás udělal už předem, jen tak, bez našich zásluh – bianko.
Slávek: V tomto směru mají ateisti asi výhodu. Těžko je někdo může podezřívat, že dobré skutky dělají pro spásu. Čímž se kruhem dostáváme k tomu, že být ateistou je vlastně výhodné, takže když jsem si toto uvědomil, tak jsem v prdeli, protože od teď to už dělám z vypočítavosti. A sakra.
Jaroslav A. Polák says: …Toto má navíc i něco z atmosféry Anonymních alkoholiků….
Karel: Vyvstalo mi na mysl slovo vystřízlivění, ale tak jsi to asi nemyslel, že? 🙂
Karel: V podstatě ano, ale právě v tom smyslu příběhů, jež zaznívají na AA. Pracoval jsem jako terapeut se závislými na alkoholu a asi nějaké podobnosti bychom našli.
Ohledně té spásy nabízím alternativní pohled anglikánského biskupa, jednoho z největších bojovníků proti apartheidu v JAR, nositele Nobelovy ceny míru z doby, kdy se ještě neudělovala preventivně prezidentům, a především dobrého člověka Desmonda Tutu: “This family has no outsiders. Everyone is an insider. When Jesus said, “I, if I am lifted up, will draw…” Did he say, “I will draw some”? “I will draw some, and tough luck for the others”? He said, “I, if I be lifted up, will draw all.” All! All! All! – Black, white, yellow; rich, poor; clever, not so clever; beautiful, not so beautiful. All! All! It is radical. All! Saddam Hussein, Osama bin Laden, Bush – all! All! All are to be held in this incredible embrace. Gay, lesbian, so-called “straight;” all! All! All are to be held in the incredible embrace of the love that won’t let us go.”
(“And God Smiles,” sermon preached at All Saints Church, Pasadena, California, 6 November 2005)
Protestant: Na to už přišel Luther. Prostě víra by se stala obchodem. Záslužnictvím.
Hm, takže když v naší lidské společnosti platí nějaké zákony, tak ty jsou taky obchod? Vy občané se budete chovat slušně, a my vás nezavřeme? A není takový “obchod” (když už to takhle nazýváš) vlastně úplně OK?
Není snad úplně v pořádku, že člověk bude po smrti odměněn nebo potrestán podle svých “zásluh”? Proč věřit tomu, že “zasloužit” si spásu je něco špatného? Proč by si člověk, který žije dobře, neměl zasloužit být spasen? A proč by si naopak člověk, který třeba záměrně ubližuje jiným lidem (pro dosažení vlastního prospěchu) neměl zasloužit po smrti odpovídající trest? Já na principu zásluhovosti nevidím vůbec nic špatného…
Michal: Není úplně v pořádku, že člověk bude po smrti odměněn nebo potrestán podle svých “zásluh”? Proč věřit tomu, že “zasloužit” si spásu je něco špatného? Proč by si člověk, který žije dobře, neměl zasloužit být spasen? A proč by si naopak člověk, který třeba záměrně ubližuje jiným lidem (pro dosažení vlastního prospěchu) neměl zasloužit po smrti odpovídající trest? Já na principu zásluhovosti nevidím vůbec nic špatného…
Karel: Zasloužit si spásu, nebo konat skutky pro spásu? To první by mohlo být košer, pokud ovšem neděláš to druhé. Řekl bych, že je důležitá motivace. Pokud pomáhám druhým protože se chci zalíbit Bohu, má to menší hodnotu, ne-li žádnou, než když pomáháš druhým, protože to považuješ za správné. Skoro bych řekl: Pokud je nějaký Bůh, tak je Jeho vůli, aby v Něj lide nevěřili, aby jejích jednání nebylo určováno vědomím nějakého trestu či odměny, aby se lide prostě ukázali v pravém světle. Pokud ale neexistuje svobodná vůle, lze hovořit o nějaké odplatě?
Určitě souhlasím s tím, že pokud konáš dobré skutky aby ses zalíbil Bohu, má to menší hodnotu než když konáš dobré skutky protože si myslíš, že to je správné – aniž bys mohl byť i jen doufat v nějakou “odměnu na věčnosti”. Nemyslím si ale, že hodnota takového jednání je nulová – koneckonců pořád konáš dobro a pomáháš lidem.
S tou myšlenkou o Bohu, který chce aby v něj lidé nevěřili – souhlas! 🙂 Tohle mě ani nikdy nenapadlo 🙂
Velmi podstatná je podle mě ta Tvoje poslední otázka. Podle mě o odplatě hovořit LZE, a to právě tehdy, pokud o tom (že taková situace nastane, tedy ŽE bude nějaké účtování) všichni vědí. Tím totiž měníš v celém systému informace, které mají lidé k dispozici – a důsledkem podle mě nutně bude, že se množství “dobra” ve společnosti zvýší. A tohle funguje bez ohledu na to, zda svobodná vůle existuje nebo ne.
Z téhož důvodu má smysl trestat zločince i v naší lidské společnosti – a to i pokud svobodná vůle neexistuje. Všichni tu skutečnost, že budou s jistou pravděpodobností chyceni a potrestáni, musí vzít do úvahy a řídit se podle toho. A o to jde.
Co si o tom myslíš?
Mimochodem, případná neexistence svobodné vůle má podle mě jen minimální ne-li nulové praktické dopady. V reálu se můžeme chovat tak, JAKO KDYBY svobodná vůle existovala. Není vůbec od věci si promyslet, co to vlastně v reálu znamená, že svobodná vůle existuje, a co znamená že neexistuje. Stopro o tom napíšu dřív nebo později článek, žel teď mám v hlavě jiné téma. Ale určitě na svobodnou vůli přijde také řada.
Michal says:
Hm, takže když v naší lidské společnosti platí nějaké zákony, tak ty jsou taky obchod? Vy občané se budete chovat slušně, a my vás nezavřeme? A není takový “obchod” (když už to takhle nazýváš) vlastně úplně OK?
protestant:
Jsem pevně přesvědčen, že většina lidí ani zákony nepotřebuje. Chovala by se mravně i bez nich. Někde jsem dokonce četl, že státy fungují proto, že drtivá většina obyvatel ani zákony do krajnosti nevyužije a že kdyby využila, stát by se rozpadl. Takže věřím, že pro většinu ani ty zákony nejsou obchod.