Smrt a posmrtný život

Asi před čtrnácti dny mi poslal pěknou úvahu na téma posmrtného života Vít Skalický. Vítkovi se omlouvám, že ji zveřejňuji až teď, a předávám mu slovo.

Jaký je Váš názor na posmrtný život? Věříte v něj?

Na posmrtný život existuje mnoho názorů. Někteří věří, že se po smrti narodí jako jiní lidé a budou žít jiný život, že se reinkarnují, někteří věří v nebe a peklo, či v nebe, peklo a očistec. Někteří věří, že po smrti budou žít šťastný život. A jiní tvrdí, že nemůžeme vědět, co nás po smrti čeká, jak bude posmrtný život vypadat.

Já osobně jsem ateista, tedy věřím, že smrtí život končí, že žádný posmrtný život neexistuje. Není to stoprocentně jisté, ale je to velmi pravděpodobné. Z hlediska vědy se problém nachází v tom, že si myslíme, že v nás – lidech – existují dvě složky – nazvěme to třeba tělo a duše – a ty se podle náboženství dají rozdělit- tělo zemře, ale duše bude žít navždy. Z hlediska vědy je však absurdní domnívat se, že naše mysl by mohla existovat bez těla. Tělo i mysl existují pouze najednou a společně umírají, protože neexistuje žádné tělo a mysl, existujeme jen my a my se už dále nedělíme. Náš mozek je součástí našeho těla a nedá od něj oddělit a ani jeho funkce myšlení. Tak to vidí věda a má k tomu důkazy.
Já se však v tomto článku nechci zabývat vědou, chci se zabývat otázkou: Opravdu chceme žít navždy? Jsou lidé opravdu šťastnější, pokud vědí, že jejich život neskončí?
Na první pohled tyto otázky působí nesmyslně. Lidé přece musí být šťastnější, pokud vědí, že doopravdy nezemřou. Vzpomínám si, jak nám učitelka ve škole- nevěřící- říkala, že věřící lidé se lépe vyrovnávají se stářím a s myšlenkami na smrt, protože věří v posmrtný život. I mnoho lidí – ať už jsou věřící nebo ateisté – by s tímto výrokem souhlasilo. Rovněž i já sám před několika lety. Uvědomil jsem si však, že tento názor je iluze, nesmysl. A pochopil jsem proč.

Jednou jsem četl příběh o zdravotní sestře, která pracovala ve velkém domově pro seniory. Žilo tam mnoho seniorů, a tak asi není překvapivé, že někdo z domova zemřel prakticky každý den – o to víc měli senioři smrt na očích. Tato zdravotní sestra si myslela, že logicky musí být věřící senioři šťastnější, a ateisté nešťastní. Jaké pro ni ale bylo překvapení, že ti, kdo se nejvíce báli smrti, byli věřící – báli se toho, co je po smrti čeká. Naopak ateisté byli veselí a užívali si svůj pobyt. Byli totiž přesvědčeni, že smrtí jejich život končí, smířili se se svou smrtelností a rozhodli se prožít zbytek svého života, jak nejlépe dovedli.

A v tom to je. Křesťanství učí, že ti jediní, kdo mají jistotu, že se dostanou rovnou do nebe, jsou svatí (kteří byli za svaté prohlášeni až po smrti), všichni ostatní si ničím nemohou být jisti, a většina lidí bude pravděpodobně hodně trpět v očistci nebo v pekle za všechno špatné, co udělali. Nevím přesně, jak je to u ostatních náboženství, ale princip zůstává. Každý, kdo respektuje názor, že smrtí jeho život nekončí, se vydává na milost a nemilost strachu. Strachu z neznámého, strachu z utrpení. Protože ohledně posmrtného života si nikdo nemůže být ničím jistý.

My ateisté se naopak nemáme čeho bát. Ateismus nás zbavuje strachu ze smrti. Protože pokud po smrti nic neexistuje, čeho bychom se měli bát? Můžeme být smutní z toho, že zemřeme, můžeme z toho mít i depresi, ale nikdy nebudeme cítit strach. Smrt nás však může velmi motivovat. Pokud si přiznáme, že jsme smrtelní, o kolik stoupne hodnota lidského života? Jak důležitý je každý okamžik života, protože se už nikdy nevrátí? Pokud se smíříme se svou smrtelností, nebude nás to motivovat k tomu, abychom prožili lepší a více naplněný život?

Lidský život nikdy nebude bezvýznamný. Všechno, co jsme udělali na tomto světě zůstane pevně součástí historie naší civilizace. I když zemřeme, to čím jsme byli, zůstane v těch, co nás znali, pro které jsme něco znamenali. To, že jsme je ovlivnili, znamená, že náš odkaz bude přežívat i po jejich smrti v dalších lidech. I když o většině z nás nebude za sto let nikdo nic vědět.

Jaká je průměrná délka lidského života? Kolika let se dožíváme? V České republice je to asi 77 let. V jiných státech se průměrná délka života pohybuje od 45 do 83 let. Většině z nás zbývá ještě mnoho let života.

Vzpomínám si, že jednou před několika lety vysílali ve zprávách zajímavou novinku – vědci objevili nové poznatky, díky kterým vědci budou jednou moci výrazně prodloužit lidský život. Třeba na dvě stě let i více. Novináři se potom ptali v domově seniorů, kdo by chtěl žít tak dlouho. Většina seniorů odpověděla rozhodně, že tak dlouho by žít nechtěli.
Ale představte si, že bychom většinu té doby byli mladí. Že bychom stárli třikrát pomaleji. Dovedli bychom žít dvě stě let? Asi ano. Představte si však, že bychom museli žít ne dvě stě, ale 10 000 let. Jak odporná a stereotypní by nám připadala každá činnost, kterou dnes milujeme, kdybychom ji měli dělat 10 000 let. Šíleli bychom z lidí, které dnes máme rádi. Samotný život by nám připadal jako povinnost, kterou nenávidíme. Není v lidské přirozenosti žít tak dlouho. Možná se jednou lidstvo dostane na úroveň, kdy to dokáže. Ale dnes by většina lidí pravděpodobně zešílela, kdyby musela žít tak dlouho.

A co teprve žít sto tisíc let, milion let, celou věčnost? Ne, rozhodně bychom nebyli šťastní, ukousali bychom se nudou, život by pro nás ztratil cenu, nebyl by nijak zajímavý.
Rovněž podle mého názoru existuje obrovská iluze ve štěstí. Sice všichni toužíme být šťastní, ale všichni tušíme, že to nejde. Pocity jsou duální. Abychom mohli být šťastní, musíme si prožít neštěstí, abychom byli veselí, musíme vědět, co to je smutek. Už dnes většina z nás nedokáže být dlouhodobě stejně šťastná. Zároveň však duálnost pocitů způsobuje, že život je zajímavý, že nás baví a že chceme žít. Představa, že bychom měli být věčně šťastní v ráji je v přímém rozporu s tím, že bychom byli lidé.

Ještě dnes mnoho lidí (a mnohem více v historii) přeje svým nepřátelům věčné zatracení, bolest a utrpení. A je na světě ještě stále dost lidí, kteří věří, že všichni, kdo nevyznávají stejnou víru jako oni, budou po smrti žít jako navždy nešťastní. Pokud však po smrti následuje buď nebe nebo peklo, jak poznáme kdo se kam dostane? Na světě přece nejsou jen zlí a jen dobří lidé. Každý v sobě máme dobro i zlo. Znamená to, že všichni budou v pekle a v nebi zároveň? Kde je ta hranice mezi člověkem, který bude věčně šťastný a tím, kdo bude věčně trpět v bolestech? Jak mizivé a krátké období je vlastně několik desítek let – skutečný život- ve srovnání s miliony let údajného posmrtného života. Jak by něco tak mizivého mohlo ovlivnit něco tak obrovského? Myslím, že tyto představy jsou velmi nespravedlivé, co víc, dokonce nekonečně nespravedlivé.

My ateisté nepřejeme nikomu nic tak zlého jako je strašná bolest v pekle. Věříme, že naši nepřátelé zemřou stejně jako my a stejně jako všichni, kdo ateisté nejsou. Smrt je spravedlivá pro všechny, protože všichni zemřeme. A po smrti už nic není, což platí také pro všechny lidi. Tato představa – neexistence posmrtného života – je mnohem mnohem spravedlivější než všechny představy posmrtného života, s kterými jsem se kdy setkal.
Věřím, že pokud se smíříme se svou smrtelností, pokud se vyrovnáme s tím, že jednou definitivně zemřeme, posilní nás to, udělá to z nás vyrovnanější a lidštější lidské bytosti. Já osobně si smrt představuji jako usnutí, jako ponoření se do bezesného spánku, ze kterého se už nikdy neprobudím. Se samotným okamžikem smrti není spojeno žádné utrpení a po ní už nic nenásleduje. Koneckonců vesmír existoval 15 miliard let předtím, než jsem se narodil a bude existovat ještě miliardy let po tom, co zemřu. Lidská civilizace fungovala beze mě tisíce let a doufám, že minimálně další tisíce let fungovat bude.

Nemyslím si, že na naší smrtelnosti je něco špatného, něco, s čím bychom se nedokázali smířit. Život je dost dlouhý na to, abychom prožili spoustu krásných chvil a zážitků. A je dost možné, že bychom jako lidé ani nedokázali žít několikanásobně déle než žijeme teď. A ruku na srdce, nezasloužíme si všichni po tom všem, co jsme si v životě prožili, se jednou na konci života ponořit do bezesného spánku, z něhož se už nikdy neprobudíme ?

— Vít Skalický

1,543 thoughts on “Smrt a posmrtný život

  1. Čestmír Berka

    “No, ľuďom, ktorí nemajú radi matematiku a nechcú príliš zväčšovať svoju mentálnu kapacitu, ” – teda, díky za zařazení mezi blby 🙁 . Já proti matematice nic nemám- jen jsem ji prostě na humanitní větvi gymnasia v Ostrově měl jednodušší. Akorát jemně jsem byl políben techničtějším myšlením při deskriptivní geometrii jako volitelným předmětem..nechal jsem se obalamutit učiteli, že se mi to v životě hodí a je to lepší, než psaní na stroji, o které byl samozřejmě větší zájem, než o deskriptivu. Lhali mi, učitelé! Na co je mi na facebooku deskriptiva? Odpovím si sám- na houby. Datluju dvěma teď ukazováčky…

  2. Medea

    Čestmír: “teda, díky za zařazení mezi blby”

    Preboha, len to nie! 🙁

    Nikam som Ťa nezaraďovala, v tej úvahe neboli žiadne narážky, je to mienené presne tak, ako je to napísané, proste ide o ľudí, ktorých by neuspokojoval život založený na abstrakcii. Michal má rád matematiku a myslím, že ani on, by nebral moju 1. verziu raja. Ale skôr tú 2. navrhnutú pre Teba.

    Tvoju inteligenciu nijak nespochybňujem, naopak, Tvoje príspevky svedčia o VYSOKEJ inteligencii 🙂

  3. Čestmír Berka

    Jasně, jen ji prostě dobře schovávám 😉 . No, nerad bych tady z toho udělal chat… sorry za OFF TOPIC…

  4. Medea

    „Lebo, ajhľa: Stvorím nové nebo a novú zem a predošlé sa už nebudú spomínať, ani na myseľ neprídu.“ (Izaiáš, 65:17)

    No, ľuďom, ktorí nemajú radi matematiku a nechcú príliš zväčšovať svoju mentálnu kapacitu, by mohol Najvyšší poskytnúť aj zemitejšie verzie raja. Ocitli, by sa na rajskej Zemi (tá Zem, by mohla byť kľudne v paralelnom vesmíre :)), v zdravom a krásnom tele, v nádhernej rajskej prírode. Boh, by u nich vypol nudu a na rajskej Zemi, by žili vylepšenú verziu normálneho ľudského života. Ich telá, by boli Bohom chránené, pred akýmkoľvek poškodením a ustavične obnovované. Ich spomienky, by sa jednoducho ukladali do Božej pamäte a v prípade potreby, by im boli kedykoľvek nenásilne k dispozícii. Títo ľudia, by ani nepotrebovali zväčšenie svojej mentálnej kapacity. Niekto, by si napríklad pomyslel v 12308756576868 dni svojej rajskej existencie „Hmm, čo som robil v 1 000 000 dni môjho pobytu v raji?“ a okamžite, by mal k dispozícii detailné spomienky na 1 000 000 deň pobytu v raji.

    Ale ak, by sa ich mentálna kapacita nezväčšovala, tak potom, by mohli prežiť len konečne mnoho rozlíšiteľných dní (človek má len konečnú rozlišovaciu schopnosť), teda po dostatočne dlhom čase, by ich dni neboli odlíšiteľné od tých predošlých. Žili, by večný návrat, ale bez nudy (tá je predsa vypnutá), ale ten večný návrat, by mohol byť irelevantný, pretože, by vo svojom vedomí (rovnako ako my teraz) mali vždy aktuálne spomienky, len na dostatočne krátky úsek života 🙂 Pokiaľ, by si nepoložili otázku „Už som toto prežil?“ nemuseli, by si to ani všimnúť.

    Samozrejme, mohli, by súhlasiť s pozvoľným zvyšovaním mentálnej kapacity a potom, by už ich životy mohli byť nekonečne rozmanité a nemuselo, by ich to šokovať.

    OK, ešte k tej novej Zemi. Tých nových Zemí, by mohlo byť nekonečne mnoho v jednom, alebo v mnohých vesmíroch. Ale pokojne, by to mohla byť aj super-kvalitná virtuálna realita, zabezpečená Božou mocou 🙂

    No, dúfam, že som svojimi fantáziami, v podstate nechtiac, inšpirovala aj prípadných veriacich 😀

    Ale ja teraz potrebujem pauzu a oddych, od týchto rajských vízií, asi si pustím nejaký dobrý Hellraiser.

  5. protestant

    Myslím, že Medea s Michalem názorně ukázali může vypadat peklo. Tj místo, kde se každý stará jen o to aby se sám nenudil.

  6. Čestmír Berka

    Protestante, o to se přeci v jejich Nebi stará Bůh-ne oni. Je v jeho zájmu, aby se v Nebi nenudili- jinak by to nebylo ideální místo. Souhlasím s tebou, že radost z toho, že jsem v Nebi by mi kazilo vědomí, že někteří jiní lidé to štěstí nemají..proto upředňostňuju nicotu/konec.

  7. Michal Post author

    Protestante, v nebi se budeme taky starat jedni o druhé? V nebi si taky budeme pomáhat? Budeme spolu v nebi vůbec komunikovat? Budeme o sobě vědět?

  8. protestant

    Já nevím, ale Ježíš to popisuje jako velkou hostinu. Někdy i svatební. A neznám hostinu, kde lidé o sobě neví a nebaví se spolu.
    A Boží království není nikdy popisováno jako místo, kde se každý stará jen o sebe a navíc ještě pouze o zahánění nudy.

  9. protestant

    …..Když zemřeme, nic z nás nezůstává. Náš život je nedělitelný, umíráme naše tělo i duše. Jediný, kdo zůstává, je živý Bůh. V něm je veškerá naše naděje. Jaké to bude, až nás Bůh jednou vzkřísí a přivede do svého království, ponechává víra jako tajemství. Nechce si to představovat ani popisovat. Víme jen to, že nás nečeká věčná samota, ale živé společenství. S Bohem i lidmi. S těmi, kterým jsme odpustili i s těmi, kterým jsme neodpustili. Právě proto se máme snažit spolu žít v lásce. Se všemi se ještě jednou potkáme! ….

    http://brno1.evangnet.cz/node/338

  10. Medea

    Michal: “Budeme spolu v nebi vůbec komunikovat? Budeme o sobě vědět?”

    Áno.

    Michal, a nezabúdaj na vzkriesenie tela 😉

  11. Medea

    Protestant: “Myslím, že Medea s Michalem názorně ukázali jak může vypadat peklo. Tj místo, kde se každý stará jen o to aby se sám nenudil.”

    Ale nie, to bola len diskusia nad tým článkom hore. Pisateľ v ňom vyjadril stanovisko, že posmrtný život, by bol NUTNE bezútešný a ja som proti tomu názoru oponovala. Tiež som spomenula, že nuda, by mohla byť odstránená napr. super-naturálnym zásahom. Jednoducho sme s Michalom robili myšlienkové experimenty a modelovali univerzá so supernaturálnym činiteľom 🙂

  12. Medea

    Michal: “Živě si představuji, že se už sto trilionů let (v mysli! JEN v mysli, aniž si můžu cokoliv napsat, přečíst co o tom míní jiní, či co o tom napsali, …) zabývám zkoumáním stále abstraktnějších matematických objektů a struktur. … Ne, fakt si nemyslím, že MĚ by tohle bavilo neomezeně dlouho.”

    Michal, lenže Ty si v mojom prvom scenári opomenul túto senzuálnu časť:

    “Mohli, by sme sa tešiť z neopísateľných estetických zážitkov, matematické štruktúry, by ožívali do nevídaných tvarov a farieb. Naše mysle, by zaplavovala super-dokonalá hudba sfér. Mohli by sme zažívať symfónie úplne nepredstaviteľných farieb, chutí, vôní, zvukov a nielen to, Najvyšší, by nám mohol sprístupniť úplne neznáme, nepredstaviteľné qualia, úplne cudzie vnemové kvality, ktoré si nedokážeme ani len predstaviť, presne tak, ako si slepec od narodenia nedokáže predstaviť červenú farbu. Ako popísať slepcovi, ktorý nevie čo je to farba, farbu ruží alebo tropického mora? Podobné, by to mohlo byť aj s našimi zážitkami úplne nových (teraz nepredstaviteľných) vnemových kvalít.

    Mohli, by sme sa ocitnúť vo svete nepredstaviteľných pôžitkov, ktoré sa nedajú s ničím pozemským porovnať a naše zážitky, by sa mohli rozrastať o stále nové a nové kvality a to celú večnosť. “

    A to, či by sme mali, alebo nemali telo, by bolo irelevantné, Boh by už potrebnú simuláciu zariadil 😉

  13. Michal Post author

    No, první co mě napadne – ten dotyčný pán nade vší pochybnost nemůže svědčit o POSMRTNÉM životě, ánžto jelikož byl celou dobu naživu, a nezemřel ani na malinkou chviličku.

    Druhé co mě napadne je, že než se pustím do spekulací, bylo by asi dobré mít to jeho “mrtvé” EEG a CT doloženo. Dokud neuvidím doloženo, že VE CHVÍLI kdy měl na EEG rovnou čáru (NE NĚKDY JINDY!!! Ne o hodinu dřív, nebo později) zažíval to co tvrdí, nemá myslím smysl se o tom příliš bavit. Navíc se mi zdá velice podivné, jak ON SÁM to může vědět, KDY měl tohle vidění. Z rovné čáry na EEG se asi neprobral naráz, a jak on sám může vědět, že ta vidění neměl před a nebo po té chvíli, kdy jeho mozek vykazoval nulovou aktivitu – POKUD vůbec takový okamžik byl?

  14. Standa

    Jo, s tím kdy se ty zážitky vlastně odehráli mě to taky napadlo. Ráno mám třeba pocit že jsem usnul, zdáli se mi sny a pak jsem se probudil, ale sny se prý zdají jen po malou část noci. A tak klidně se mu mohl zdát nějaký sen když už se neokortex zapínal a on si to zpětně promítl na celé to období kdy byl mimo. Co mě překvapuje, že jako neurochirurg tyhle věcí ví nejspíš daleko lépe jak mozek klame a přesto na reálnosti svého zážitku trvá.

  15. Medea

    “Zatímco neurony mého kortexu stoprocentně ochromily bakterie”

    Ten dôraz na “stopercentne ochromené neuróny”, nepôsobí na mňa ako výrok neurovedca, skôr mi to pripomína rétoriku predavača “tachyonizovanej vody” 🙂

Comments are closed.